O díře v ponožce

V obyčejné ponožce, jakých za svůj život prodřeme nespočet, se objevila dírka. Nebyla větší než hlavička zápalky. Ale každá ponožka ví, že jakákoliv díra tedy i ta nejnepatrnější znamená obrovské nebezpečí.

Otvor se už nikdy nezmenšuje a naopak s dalším použitím nebo praním zlomyslně narůstá. Majitelé děravých ponožek nemají slitování a vyhazují je rovnou do koše (hlavně majitelky). V děravých ponožkách chodit nikdo nechce.

„Kde jsou ty časy, kdy se díry štepovaly“ povzdechla si takto postižená ponožka a vzpomínala na svou babičku, která měla na sobě několik záplat a dožila se požehnaného věku.

O své nemoci se ponožka dozvěděla jednoho rána, když se po vypraní protahovala na šnůře. Zjištění byl šok jako, když vám lékař diagnostikuje smrtelnou nemoc.

Dny ubíhaly a s počtem odsloužených ponožkových hodin se otvor zvětšoval.  Ponožka doufala, že si defektu na patě majitel nevšimne. Věděla, že má spoustu starostí v práci a v takovém rozpoložení si člověk detailů nevšímá. Je roztržitý a v hlavě si přehrává, proč se mu v práci nedařilo, a co by měl udělat.

Ale běda ozval se přísný hlas:

„Karle! S takovou dírou v ponožce nemůžeš jít do práce, to by byla ostuda!“

„V botě není vidět ….“ Vymlouval se Karel, kterému se nechtělo ponožku sundávat, ale žena trvala na svém a tak si ponožku sundal a sundal si i tu druhou a vyhodil je obě do koše.

Kdyby uměl Karel ponožkovou řeč, uslyšel by z odpadků následující rozhovor:

„Rozumím“ pravila levá ponožka a udělala žirafí krk a pokračovala, „ale proč musím kvůli své kolegyni trpět? Jsem zdravá a v nejlepší formě.“

Pravá ponožka: „Protože jsme si spolu souzeni!“