Nelze žít bez placení

Díváš se osobně.
Mlčenlivě.
V kristuskách od čokolády touláš se temným lesem.
K ránu si otvíráš klíčem řeku.
V ruské čepici revoluce se noříš nahá do proudu.
Někdo po tobě střílí náboje z marcipánu.
Cokoliv se dozvíš, tak z rozkoší zapomínáš.
V kedlubnách s divokými zajíci.
Odpovědnost ponecháváš vážným tvářím, které si na ni bez toho jenom hrají.
Skutečně zodpovědní jsou neviditelní.
Tak si tě pamatuji.

    „Jsi senilní?“
    „Ta možnost tu je, ale já jsem takhle žvanil vždycky. Ze mě slova padají jako hrášky na zeď.“
    „To byla tvoje žena?“
    „Ne. My jsme žili spolu.“
    „Co je to za blbost?“ zeptala se dívka za hranou toho, co mohla chápat.
    Všichni ji máme.
    „To jsou jenom myšlenky. Snad. UŽ ANI NEVÍM JESTLI MÁM OBLÍBENÁ MÍSTA,“ řekl jsem velkými tiskacími písmeny.

    „Nemravnost nás spojuje i odděluje. I dnes můžeme být svědky tmářství, které přežívá v každém z nás jako vražda. Co když nebude nikdo první ani poslední?“
    „Víš, ty někdy mluvíš jako cvok,“ řekla dívenka a kousla mě do nosu. 
    „Mě se to líbí, ale jde z tebe i trochu strach.“
    „Každej mesiáš musí dojít ke stejnýmu závěru. Stálo to vůbec za to?“
    „Kašli na mesiáše!“ zasmála se, jak to dokáže jen mládí.
    „Hledám svého donátora. Je to život nebo smrt?“
    Místo odpovědi mě kousla do ucha.         
    „Jak snadno pocintáme člověka hříšnosti,“ řekl jsem a natáhl se po peněžence, abych zaplatil.
    Zasloužila si to.