Volný

Milý Angrešte,

     díky za kritiku. Je to psáno podle skutečné situace a v ní se opravdu čas zpomalil. Do básně se to ale podařilo přenést nezáměrně.

pěkný čas

Kaj

***, moc hezké

No no no..opatrně s tou smrtí...:-)

Milý Musaši. S tím, co jsi napsal, souhlasím. Proč se básníci včetně mě tak chovají? Protože slovy Bohumila Hrabala všichni chceme být mistři světa krytých dvorců. Pokud jsme v bublině, máme větší šanci vyhrát. Pokud budeme takto pokračovat, budeme po čase samí velmi osamělí, oddělení vítězové (C.S. Lewis).

Píšeš o antice. Myslím si, že antickou sochu by dnes nikdo nemohl vytvořit, protože každý máme v sobě víc nepořádku, než měl tehdejší řecký sochař. V období starého Egypta byly také sochy pevných forem. Jen na konci, před zánikem tamní civilizace, formy rozbředly. Toto jsem se dozvěděl od Gombricha. Řecké sochy vyhledávám. Do jaké míry je umím ocenit? Nevím. 

Mohu položit otázku, zda se řecký sochař bál toho, že nezvítězí. Řekové pořádali sami pro sebe olympiády, kde se chtěli konfrontovat buď s výhrou nebo i s prohrou. Oboje pro ně bylo výzvou. Římané už pořádali souboje gladiátorů, kterých se zúčastňovali jako diváci. Prohra už pro ně nebyla výzvou. Toto vím od Hogenové, která mi zprostředkovávala myšlenky Husserla a Heideggera.

Rád bych se ještě vrátil k Andersenovi. Kdyby mě někdo požádal o Jungovský výklad, tak by mě napadlo, že Kay může být stín a Gerda anima té samé bytosti. Gerda tomu pěkně vyhovuje i pohlavím. Po nějaké době je schopná reagovat na výzvy střepu i odvezení Kaye královnou.

Četl jsem pár (málo) Tvých veršů. Zaujalo mě především Po dušičkách a v Puzzle Váhavec. Sám ve verších nepíši, ač jsem to dříve dělal. Pro vyjádření toho, co se ve mně děje to takto stačí a pro těch pár čtenářů také. Nedovedu verše chápat jinak, než že jsou proto, aby se dobře četly, zpívaly, pamatovaly mnoha čtenářům. Jiný jejich význam nevidím. Třeba mi jej ale ukážeš. 

Umístím nyní něco svého, co snad má podobný námět jako Tvé Po dušičkách.

Kaji,

dávám přednost komunikaci přes kritiky, protože k té se mohou eventuálně přidávat další lidé, které může zajímat téma, co tu spolu řešíme.

Předesílám, že všechny své názory prezentuji jako čistě subjektivní, protože rozhodně nepatřím k těm, kteří tady mají patent na objektivitu.

Myslím, že problém je v tom, že současní čtenáři už o dokonalou krásu nestojí. Klasická krása už se tak nějak přejedla, takže dnes už dávno nikdo neprožívá orgasmus při pohledu na antické sochy tak jako za renesance nebo v devatenáctém století. Dnes je v kurzu módnost. Jistěže móda tu byla vždycky, ale ještě nikdy nebyl svět tak rozkouskovaný jako dnes do různých druhů módy. Svět se rozpadl do bublin, z nichž některé jsou velké, některé středně velké a některé úplně maličké. Lidi sledují už jen dění v té své bublině a módu ve své bublině. Na ostatní bubliny buď zvysoka ostentativně kašlou, nebo je prostě ani nenapadne, aby vůbec nakoukli do sousední bubliny. Toto se týká všech oborů lidské činnosti, ale umění obzvláště. Vždyť si třeba jen stačí zapnout Óčko a vidíš to hned : ty velké bubliny(nejsilnější módní trendy v popu) válcují ty malé bubliny opravdu drtivě, přičemž ale uvnitř bubliny jednotlivé skladby a jednotliví interpreti se vzájemně podobají tak, že jsou až k nepoznání. Poezie je na opačném pólu než populární hudba. O pop se zajímají miliony lidí o poezii téměř nikdo, takže my jsme ono téměř. Přesto v současné poezii existují stejné bubliny jako v popu, řada básníků se vzájemně nenávidí dokonce uprostřed jedná a téže bubliny a ti lidé se dětinsky mlátí po hlavě kyblíčkem a lopatičkou na jednom a tomtéž maličkém pískovišti.  ...Pokud se budeš věnovat vázanému verši řekněme klasického střihu, budeš okamžitě zařazen do bubliny pomýlených archaiků. Ti z mainstreamové bubliny dobové postmoderny si tě vůbec nebudou všímat, budou tě naprosto ignorovat a když je vyzveš k diskusi, odpoví ti : nestojíš mi za to. Myslíš takovíto lidé uvažují o tom, co je to "klasická krása" nebo "objektivní krása" ? Starají se pouze o to, jestli píšou dostatečně módně tak, aby se jejich umění líbilo kamarádům z jejich bubliny. Veřejnost "se musí přizpůsobit", pokud se vůbec chce o sopučasnou poezii zajímat. Ale veřejnost dnes už není důležitá. Básníci píší básně jen pro sebe navzájem a pro svůj malý fanklub. Aby člověk došel k takovýmto zjištěním, ani nemusí číst Tvar, stačí když pobude pár měsíců na Písmáku.   ...Klasická krása byl kdysi obecně sdílený ideál. Dnes už je to jen kuriozita vytěsněná do směšné bubliny nás - ditetantských archaiků.

Díky Musaši za pěkný příspěvek. Udělal mi radost. Jistě je dobré chtít něco dělat dobře, když už to člověk dělá. Třeba psaní poezie. 

Beru Sněhovou Královnu jako negativní postavu. Andersen jako seveřan Dán velkou zimu spíš rád neměl. Myslím ale, že to neodporuje tomu, co píšeš. Dokonalá poezie může být ta, co není psána pro lidi, ale pro sebe samou. Jako taková může postrádat lidské teplo. Taková královna může generovat právě takové ošklivé střepy v tom, že Kay si takovou báseň přečte a tak moc touží napsat také nějakou podobnou, až se začne blížit Faustovi. Jung by se asi střepům ošklivosti nevyhýbal a Faustova cesta by pro něj byla výzvou. Odrazy střepu by pro něj byly stínem, kterému se člověk nemá vyhýbat. 

Nebo je naopak dokonalá poezie právě pro člověka. Předchozí odstavec prosím ber spíš jako uvažování nahlas, než jako hotové myšlenky. 

Vím, že je rozšířená i představa, že sněhová královna je droga, bílý prášek podobný sněhu, který narkomana Kaye hrozí spálit svým chladem. 

O Jungovi vím z těchto streamů: https://www.youtube.com/results?search_query=dolak+jung

Kaji, myslím si, že co se týče C.G. Junga bychom si mohli rozumět. Ano psychologické výklady spojující dohromady např. postavy rodičů Jeníčka a Mařenky  s postavou Ježibaby jsou velmi příhodné. Souvisí to s Jungovou teorií stínu a s psychologickou teorií projekce . Zloděj křičí : chyťe zloděje, ti nejnadutější lidé jiným vyčítají pýchu atp. Své špatné vlastnosti vytěsňujeme tím způsobem, že je přisuzujeme jiným lidem a tím sami sebe jakoby očišťujeme. Kájovi se zapíchl do oka střípek roztříštěného čarodějova zrcadla, které mělo tu funkci, že odráželo svět jako ošklivý. Káj tedy viděl na všech lidech jen jejich špatné vlastnosti(= projekce). Sněhová královna je ale až idálně krásná. Možná je tak krásná proto, že nemá žádné vlasnosti. Ani dobré ani špatné. Je to krása  "jako taková". Tak krásné může být třeba hudba a tak krásná bývala kdysi i poezie. A proto já bych chtěl umět psát poezii dokonalou, jen krásnou, bez přívlastků.

To zní jako C. G. Jung a jeho rozbory osobností. nebo jsem slyšel od Jeronýma Klimeše o oddělených osobách v pohádkách. Hovořil o tom, že Ježibaba je odvrácená postava rodičů Jeníčka a Mařenky, případně že zlá sudička je odvrácená postava rodičů Růženky. Na základě těchto střípků, ale analyzovat Zimní královnu neumím. Ještě znám toto o Andy Warholovi:  jednou z Warholových přezdívek byla právě Drella, vzniklá ze slov drákula (anglicky dracula) a popelka (anglicky cinderella).

Přezdívku Kaj jsem si dal i proto, že není zas tak moc pozitivní. Sám za sebe necítím potřebu ještě to zhoršovat Zimní královnou. 

Já jsem taky tak trochu Káj z Andersenovy pohádky. Možná si to o mně tady jisté dámy myslí. Problém ale je, že jsem zároveň v jedné osobě i Zimní královna.

Jsem křesťan. To znamená, že to také nemusím mít tak jednoduché.  Jsem Kaj z Andersenovy pohádky. Díky za tip.

příjemně voní svobodou

Jako buddhista tě musím zklamat. Smrti se bát přecejen musíš, protože se po smrti budeš zodpovídast ze svých činů některému z bodhisattvů.

Ale jinak mi začátek tvé básničky připadá takový trochu bluesový a tak ti dám první tip, který tady dostaneš a taky ti popřeju na Písmáku hodně štěstí.

A ještě se chci zeptat : jsi Kaj z jistého japonského fantasy samurajského filmu nebo Káj z Andersenovy pohádky ?