Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Nedělní odpoledne 1/3
datum / id10.12.2019 / 501405Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno371x
počet tipů9
v oblíbených0x
Prolog

Kniha Ze zápisníku lesníka je jen zčásti autobiografická. Nehledejte v ní prosím skutečné osoby, místa ani děje.

Nedělní odpoledne 1/3

 

LÉTA STUDIÍ:

 

Nedělní odpoledne

 

Ke zkouškám koncem letního semestru se nejraději připravuji na pláži brněnské přehrady. Ležím na břiše, před sebou otevřená skripta, a přestože kolem víří dost rušivých podnětů, většinou se překonám a soustředím se na učení.

Oběma nám to tak vyhovuje. Lenka si učí svoje prvňáčky a já mám celé dny pro sebe. Dopoledne přednášky, odpoledne ležení u vody, sem tam vykoupání. Sejdeme se až navečer.

Dnes jsme tady na přehradě od rána spolu. Je neděle.

Zítra bych to měl u Abraháma zvládnout. Našprtal jsem toho dost. Co mám pořád dokola opakovat? Když bude chtít, stejně mě nachytá. A na čemkoliv.

Proč bych vlastně neměl udělat aspoň za dvě svůj hned po pěstění nejoblíbenější předmět, hospodářskou úpravu lesa? Je to bonbónek.

Těším se, až začnu o prázdninách na Vysočině s diplomkou. Už jsem se tam byl podívat. Hezké místo, blízko Brodců u Kněžic. Prošel jsem si ta tři lesní oddělení a začal si připravovat typologické podklady.

Končí čtvrtý, předposlední ročník fakulty. Poslední prázdniny. Lenka tam bude týden nebo dva se mnou. Fakt se na to těším.

Teď je neděle. Odpočívám. Oběma je nám tady dobře. Na nic nemyslím, na nic se nechystám. Zkoušku pouštím z hlavy. Kliďánko by mohla vyjít i za jedna. Cítím se nabitý.

To byla poslední myšlenka, než jsem usnul. Odletěl jsem daleko. Až tam na Vysočinu. Tam, kde mám komplexně zpracovat od á až do zet prostorové a časové uspořádání lesa na podkladě stanovištního průzkumu. Fytocenologický zápis vyplňuji zkratkami latinských názvů kytek, jako prosté A, což je Asperula odorata, mařinka vonná, nebo O, Oxalis acetosella, šťavel, ale jsou také zkratky delší, z více písmen, i ty se mi dobře vybavují, jde mi to jako po másle, divím se, co bylin tady v tom stínu nacházím. Všechny lehce poznávám, zarazím se však na maličké bylince se čtveřicemi do kříže uspořádaných zakulacených lístků na prohnutém něžném stonku. Znám ji, vím, že ji znám, ale zanic si nemůžu vzpomenout na jméno. Znervózním. Začíná mi být úzko. Chci hledat v klíči, ale strnulou rukou nemůžu obrátit list. Až se zpotím, jak ten list ne a ne prsty uchopit. Ale čert vzal jednu kytku! Ani kdyby se ti podařilo ji určit, kytičkama to jenom začíná. Teď je na řadě použít cos našprtal, rozhodnout se, co s těmi porosty, co vlastně dál s tím lesem. O to jde. Najednou mě objímá studená voda, nemůžu plavat, ruce nechtějí poslouchat, topím se, nemůžu ani vykřiknout. Utopím se, jestli nepromluvím, jestli neuvedu všechny varianty a z nich nevyberu optimální.

Jak mučivé je vynucené mlčení! Jak se to najednou stane, že promluvit znamená spásu, mlčet zatracení?!

Profesor čeká a útrpně pokyvuje hlavou.

Ta voda je tak studená! Jestli to teď neřeknu, je všechno ztracené.

Ozval se strašný zvuk. Kde se tu proboha bere klakson?

Galrot! To je ta zkratka, Galrot! Celým jménem Galium scabrum, dříve rotundifolium, svízel drsný, v závorce okrouhlolistý. Tak to stojí v klíči. Jenže k čemu ti to je? Abrahám čeká, co uděláš s tím kusem lesa tady, o les mu jde, rozumíš? Jemu vůbec nejde o kytky, s těmi si musíš poradit sám, stačí, abys podle nich určil stanovištní typ porostu. Ty ale ani to nemůžeš, protože ti do toho řve ten příšerný klakson!

Na rameně ucítím teplý stisk Lenčiny ruky.

Ach, úleva. Nic nehrozí. Žádné topení, žádný vyhazov. Usnul jsem s hlavou na Lenčině klíně. To troubení se neslo z vody. Odrazily ho blízké lesní stráně.

Ale slunko už nesvítí.

Otevřel jsem oči. Nedaleko naší tiché zátoky plul z Veverské Bitýšky parník. VÍTĚZNÝ ÚNOR skvělo se na přídi.

Všichni cestující se dívali k nám.

Rozhlédl jsem se: široko daleko jsme již sami, nápadná dvojice na opuštěném pobřeží.

Ještě zabečení klaksonu. Kapitán je asi veselá kopa.

Kdosi na horní palubě s dlaněmi do hlásné trouby volal: „Pakujte se! Zmoknete!“

Slunce nesvítilo – z­astřené souvislou clonou šedivých mraků – a­ voda se zlověstně čeřila. Bylo chladno. Zatímco jsem spal, přikryla mě polovinou deky, na níž jsme leželi.

Dělá mi dobře, jak o mě pečuje.

Pohlédl jsem vzhůru k ní. Usmála se a políbila mi nos. Kostkovanou halenku, která jí tak sluší a nápadně se podobá mé košili, má již oblečenou a přes ramena volně přehozený svetr. Pod hlavou však cítím nahou kůži. Sukni si tedy doposud neoblékla. Nemohla, vždyť by mě probudila.

Hned se přesvědčíme.

„Nezlob,“ poposedla a pleskla mě přes ruku, „budeme vstávat.“

Aspoň jsem se o tu kůži blaženě otřel tváří.

Než jsem usnul, byl nádherný den, opalovali jsme se a ona měla ještě plno potřeštěných nápadů. Musel jsem spát hezky dlouho, když se za tu dobu tolik změnilo.

Objal jsem ji v neuvěřitelně štíhlém pasu a slastně se protáhl. Kapitán ve své skleněné kukani ukazoval široký úsměv. Ne mně, samozřejmě. Zamávala mu. Kapitán také zamával a posunky jí sděloval, že je třeba uhánět do přístavu, brzy bude pršet.

Sklonila se a teple mě políbila na ústa. Á… Ještě! Proběhl mnou palčivý proud.

„Vstávat,“ řekla.

Ten probuzený proud běžel mým tělem znovu.

„Vstávat ne-é,“ zavrněl jsem. Nechtělo se mi, strašně se mi nechtělo. A proud, vyvolaný jejími polibky, probíhal od hlavy k patě a zase zpět.

„Musíme domů, začíná moc foukat.“

„Mně se chce spát.“

„Nelži.“ Štípla mě.

Zavřel jsem oči a neměl se k tomu, abych vstal.

„Nespi!“ Štípla mě silněji. Když jsem ani tentokrát nereagoval, pokusila se sama vyprostit z mého objetí. Nepustil jsem ji, jen ještě silněji stiskl. Vtom mi dopadla na odkrytá záda první kapka. Ta mě trochu zchladila. Povolil jsem stisk.

„Radši pojedem,“ řekl jsem s přemáháním a vstal. Sesbíral jsem svoje svršky a začal se oblékat. Motorová loď byla daleko za úžinou a plula již po volné hladině. Odtud se sem hnaly dlouhé pravidelné řady vln.

Také se dooblékala. Díval jsem se na ni žádostivě. Takovou postavu nemá hned tak každá.

„Lenko…“ zašeptal jsem a natáhl k ní ruku.

„Bude pršet,“ řekla. Ukázala na vodu a na nízké dešťové mraky. Pramička z půjčovny ležela napůl vytažená na břehu. Vlny si s ní začínaly pohrávat a hlasitě pleskaly do zádi. Příliš pomalu jsem si uvědomoval, co nás čeká. Ona na to myslí dávno.

Když však první velká vlna loďku nadzvedla a já měl plné ruce práce, abych ji po štěrku vytáhl výš, uhodilo to do mě jako blesk. Loďka musí být ještě dnes vrácena do půjčovny, a ta leží ani nevím kolik kilometrů proti tomuto větru a těmto vlnám. Ráno jsme lehkomyslně zajeli moc daleko. A vlny už začínají překlápět zpěněné hřebínky. Blýskají se po celé šířce hladiny jako bílá břicha ryb. Aspoň že ta první kapka, co mi padla na záda, byla jen výzva ke zchlazení horké krve, dosud jich víc nespadlo. Zato vítr sílí každou minutou. Bílých hřebenů přibývá.

„Půjdeš pěšky,“ řekl jsem. „Sejdeme se u hráze.“

Podívala se očima plnýma úzkosti, kterou přes dobrou snahu nedokázala utlumit.

„Ne, sama nikam nejdu.“

Uchopil jsem ji za ruce: „Neztěžuj mi to, prosím tě.“

„Já pojedu s tebou.“

„Nemůžeš se mnou jet! Já jsem v životě v takových vlnách nevesloval, vůbec nevím, jak to může skončit.“

„Pojedu s tebou.“ Snažila se bezstarostně usmívat, ale úzkost ani teď neukryla.

„Co když se převrátíme?“

„Nepřevrátíme. Budu s tebou. Nepřevrátíme.“ Přesvědčeně vrtěla hlavou a v očích jí seděla hrůza.

„Nemáš rozum!“

Viděl jsem, že je pevně rozhodnutá za žádnou cenu mě nepustit samotného. Zapudila úzkost a použila krajního násilí. Dobře ví, jak na mě. Ten pohled zabral pokaždé, ještě nikdy nezklamal. Ne, ne, nedívej se tak, prosím tě… Nezkoušej to na mě, teď ne, poslechni, buď hodná holčička… Ale už mě vmanévrovala, kam chtěla, už jsem se k ní přiblížil a z obličeje jí začal odhrnovat vlasy, které vítr divoce cuchal, už má snaha tvrdě odmítnout roztávala, nakonec ruka zůstala ležet na tváři a palec měkce hladil rty. Políbil jsem ji.

„Tak pojď, ty čarodějnice.“

Vítězně se zasmála a stěhovala dobře zabalené věci do loďky.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.12.2019 08:55:48dát kritice tiprevírník

Rozumím. Kdo se nebojí délky, může číst i tři pokračování najednou.

14.12.2019 08:26:50dát kritice tipsrozumeni

Tak jdu na další...***

12.12.2019 06:38:51dát kritice tiprevírník

I vám dík, čudlo a blacksabbath

11.12.2019 19:59:43dát kritice tiprevírník

Vesuvanka, Alegna, děkuji za mlčenlitý tip.

11.12.2019 08:21:42dát kritice tiprevírník

Zajímavé, Přemku, co ty tam všecko vyčteš. Ale nehádám se, možná máš i s tou kulisou pravdu, jen jsem o tom doposud moc nevěděl. Každopádně ti děkuju za tvůj rozbor, potěšil.

10.12.2019 23:26:46dát kritice tiplastgasp

Báječné vypravování, které autor lehce vede po  zajímavém úvodu k napínavému pokračování v zápletce a nechává čtenáře přemýšlet, jak nebezpečná situce vyvrcholí. Dobře napsáno. Bezva. Odbornější část, včetně usilovného vzpomínání na názvy rostlin je vhodnou kulisou jemně erotického pozadí.

10.12.2019 09:52:13dát kritice tiprevírník

To je dobře, že se líbí, Ireno.

10.12.2019 09:32:13dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Bezvadné, Jardo, těším se!

10.12.2019 09:20:37dát kritice tiprevírník

Luboši, nepředbíhej.

10.12.2019 08:48:59dát kritice tipKočkodan

 

Já si troufnu odhadovat (i kdyz je to nekdy svízel), ze se v Nedelním odpoledni dvou mrtvolek nedockáme. Tak drsný to prece jen nebude. ;-)

 

10.12.2019 08:20:59dát kritice tiprevírník

Nechci čtenáře unavovat nebo dokonce odrazovat od čtení přílišnou délkou, tak proto to dělení. A tobě děkuji.

10.12.2019 08:03:34dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak teď jsem celá napnutá,jak to bude pokračovat... hezky jsi to vylíčil, hlavně ten sen. T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.