Špatná krev musí pryč!

        Rozřízli mi nohu, aby se z ní dostala zkažená krev.
        Proběhla mi bolest až do mozku, když chirurg zařízl skalpel do chodidla a začal ji vyškrabovat.
        „Mohl dostat otravu,“ říkal po straně mojí matce.
        Taktně nekomentoval smrad z cibule, do níž jsem měl nohu celou noc zabalenou, aby vytáhla horkost a bolest.
        Nechtělo se mi totiž jít k doktorovi, když mě kamarád proťal nohu oštěpem vyrobeným z klacku bezinky.
        Naštěstí přišel bratr ráno z noční směny a moc se se mnou nebavil.
 
        „Kdepak bydlíš?“ ptal se mě chirurg zvesela po zákroku.
        Sestra mi zatím na noze vytvářela baňatý obvaz, kterým po chvíli prosakovala krve, což bylo v pořádku, jak říkal doktor.
        „Špatná krev musí pryč!“
        Byl jsem mladej a měl jsem ji dost.
        „Ulice k Jordánu,“ odpověděl jsem na jeho otázku o bydlišti a doktor se začal opět smát.
        „Konečně pořádná ulice,“ řekl a plácal mě po rameni.
        Oba jsme byli rádi, že to máme za sebou.
        Ani nevím kdo víc, ale on byl profesionál a já amatér.
        Takže asi já.

        Ulice k Jordánu byla mojí dětskou adresou.
        Nechápal jsem o co jde v písni Přejdi Jordán.
        Nějak mi do ní nepasoval ten náš potok za humny, co se tak jmenoval.
        Proč byla ta píseň na indexu?
        Nešlo mi to do hlavy.
        Nebylo to poprvé ani naposledy.    

        Jako dítě mě taky děsila báje o Prometheovi přikovanému ke skále, k němuž každý den přilétal orel, aby mu sežral játra.
        Nechápal jsem jak to ten chlápek může vydržet.
        Nevím to dodnes.
        Dnes navíc nechápu, jak to mohl vydržet ten orel.   
    No proč ne?
    Když mohou studování lidé, naprosto vážně řešit v televizním dokumentu, proč ten Jidáš vlastně zradil Krista.