Jak se pan Šlajs stal lepším člověkem

     Pan Šlajs i pan Votava se konečně dočkali povýšení, a tak si navzájem slavnostně slíbili, že od teďka se vážně začnou snažit. A začali. Pan Šlajs rázem například upřednostňoval práci před internetovou pornografií, nebo poctivě plnil třiceti-denní lhůty na vyjádření. Dokonce přestal nevěřícně kroutit hlavou, když k daňovému přiznání nějaký lajdák nebo popleta nepřidal přílohy. Pan Votava si zase odpouštěl ironické poznámky při špatně uplatněných odpočtech a nakonec svou předsevzatou dobrosrdečnost dotáhl do vrcholného stavu, kdy stařečkům a stařenkám nad osmdesát pět let ochotně pomáhal vyplňovat formuláře.

     Oběma úředníkům se z toho udělalo nadpozemsky dobře na těle i na duši. Odešla jim cukrovka, zhoustly vlasy. Jejich kdysi otylé obličeje plné zasychajících boláků se vypnuly v sametové mužné tváře prokreslené ranním strništěm. K tomu si nechali narůst okázalé kníry, které si vzájemně natáčeli a kartáčovali. Vrhli se i na společné posilování. Jejich páteře se srovnaly, tudíž vyrostli o dobrých pět centimetrů na výšce a dvacet kilogramů ve svalové hmotě. Místo skomírajícího pupku se jim rýsovaly přímo žulové vánočky.

     Uvědomili si, že taková úžasná těla je škoda oblékat do levného textilu. Navštívili módní přehlídky, kde se vypracovali ve znalce elegance, a proto sešmajdané sandály vyměnili za šněrovací kožené polobotky. Ušmudlané svetry ze supermarketu zase nahradili kvalitními košilemi a sakem s vyztuženými lokty.

     Ke zdravému tělu ovšem patří i zdravý rozum. S chutí se tedy pustili do odborných knih o správném vzdělávání, o paměti a komunikaci. Pan Votava, dříve zhrzený muž plný nenávisti, pak přestal nadávat na internetových diskuzích a již vystupoval coby intelektuál s ohromným nadhledem. Naučil se meditovat, hrát na akordeon. Pan Šlajs si zase z televize vymazal nejprve TV Barrandov, posléze i všechny ostatní programy kromě ČT art. Avšak i tento sledoval jen výjimečně, neboť večer co večer trávil na Wikipedii, aby další den ohromoval pana Votavu. Vždy hodinu před koncem pracovní směny se totiž oba sešli u Šlajse a vykali si znalosti tváří v tvář:

     „Pane Šlajs,“ pronesl například dnes Votava, „víte o tom, že roku devatenáct set čtyřicet pět, v noci z pátého na šestého května, se Vlasovci přesunuli z obce Suchomasty do hlavního města Prahy?“

     „Jistě, pane Votava, to samozřejmě vím. Jestlipak ale vy víte, že obec Suchomasty má čtyři sta sedmdesát osm obyvatel?“

     „Devět, pane Šlajs! Dnes ráno se narodila Anička Okrouhlíková. Inu, když už jsme u těch novorozenců. Jestlipak víte, pane Šlajs, že šedesát procent dospělého muže tvoří voda, zatímco u ženy je to jen padesát pět procent a u novorozence naopak sedmdesát osm?“

     „Pane Votava, nechtějte mne rozesmát! Tohle přeci ví každý trošku vzdělaný člověk! Nicméně, mluvíme-li o vodě. Určitě vás nepřekvapí, pane Votava, že voda má nejvyšší hustotu při tři celých devadesát pět setin stupně Celsia a že kritická teplota je tři sta sedmdesát čtyři stupňů Celsia...“

     V ten moment se ozvalo nesmělé zaklepání.

     Do Šlajsovy kanceláře nahlédla uklízečka Maruška. Měla ustaraný výraz táhnoucí se od brady až po okraj prošedivělého elegantního Bob účesu. Zůstala stát napůl mezi dveřmi, a její uniforma se vlnila pod závany z pootevřeného okna. Maruška držela v jedné ruce kazeťák a v druhé záchodovou štětku, na jejímž ochlupení se třepetaly zbytky toaletního papíru.

     „Podělal jste záchod, pane Šlajsi,“ oznámila opatrně.

     „To jste se asi spletla,“ odpověděl jí, a nervózně zkontroloval Votavu, který však uhnul pohledem. Něco bylo špatně. Panu Šlajsovi se zastavilo srdce, a spadlo až někam pod židli.

     „Už půl roku to uklízím,“ zaprotestovala Maruška. „Umeju, desinfikuju. Tisknu prosby a lepím je naproti míse. Prosby zoufale strhávám. Lepím novou žádost, s větším písmem. Nakonec dávám nápis přes celý dveře. Nic nepomáhá. Každej den je spodek mísy posraný a ucpaný papírem. Takže jdu za panem ředitelem, a říkám mu, že už dál nemůžu. Už to nedávám. Někdo z našich si po sobě neuklízí záchod... Pan ředitel mě chápe a odpovídá, že o tý věčně špinavý míse ví. Chce, abych zjistila, kdo to dělá. Čekám proto přikrčená za rohem, s připraveným foťákem. Vidím vás přicházet. Vykonáváte potřebu. Odcházíte, a já běžím dovnitř a fotím. S pláčem tisknu fotografie, nesu je panu řediteli. Je mi líto. Nedal jste mi na výběr. To vy jste tu neustále posíral záchod.“

     Pan Šlajs znovu pohlédl na Votavu, který tentokrát odvrátil celou tvář. Prosebně se tedy zadíval Marušce do jejích hlubokých modravých očí, jenže ta pouze předpažila záchodovou štětku, načež pustila kazeťák.

     Kanceláří se linula píseň Simona a Garfunkela:

     „Ahoj temnoto, můj starý příteli, přišel jsem si s tebou opět promluvit...“

     Za zvuku této skladby se pan Šlajs chopil záchodové štětky a pomalým krokem se vydal k toaletám. Jeho vlasy v těch krutých chvílích znovu zřídly. Cukrovka se z kroku na krok vrátila. Přezka pásku pod tlakem břicha povolila. Páteř se zkroutila. U záchodové mísy to už byl opět starý špatný pan Šlajs. Zul se a nohy vsunul do připravených sandálů. Najednou už si nepamatoval nic z Wikipedie, ani co běželo včera na ČT art. Pouze tiše vyčistil toaletu a stejně pomalým krokem se vrátil do kanceláře, kde už nenašel bývalého kamaráda Votavu.