Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Starý profesor
datum / id18.12.2019 / 501633Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno401x
počet tipů12
v oblíbených0x
Starý profesor

 

Starý profesor

 

Nad vysokou klenbu vyspělé bučiny neční už nic, jen stožáry modřínů. Jejich štíhlé jehlany, třeba věkem daleko přesáhly století, stále ještě osou výškového růstu směřují vzhůru. Vysoké slunce naplno sálá do korun bílým jasem. Trojrozměrné vrstvy listové mozaiky však propouštějí k úpatí mohutných kmenů jen zanedbatelnou část světelného spektra. Na šustivém koberci loňského listí, na tuhých listech kopytníku, na něžných trojlístcích měkce vykrajovaných srdíček šťavele, na vlasech a ramenech ztichlých posluchačů lesnické fakulty, všude slabounce světélkuje přízračná záplava nafialovělé záře.

Jaro se brzy promění v léto, ale tady, až na to průsvitné šálení, vládne hluboký stín.

V jednolitém přítmí se nápadně lesknou jen řídké, nepravidelně roztroušené shluky mladých boučků. Na každou z těch bukových kytic shora dopadá sloupec světlounce zelených paprsků. Očima visíme na rtech profesora Abraháma a cítíme to známé trnutí, jež se obvykle dostavuje, když přijdou na jeho přednášku studenti několika ročníků a posluchárna je k prasknutí nabitá. Tuto posluchárnu nejsme s to zaplnit, a přece se mačkáme. Svíráme těsný půlkruh, aby nám neuniklo ani slovo.

„My lesníci jsme prazvláštní čeládka,“ spustí profesor bez úsměvu. V zamyšlení si hladí šedivý knír. „My se strašně rádi odvoláváme na lidi. Na člověka. Na toho člověka, který sice ví, že od lesa něco potřebuje, ví dokonce přesně, co to má být a kolik toho má být, ale nemůže s tím nic dělat, protože jeho obor není lesnictví. Na toho člověka bychom nejraději svalili vinu za všechny svoje prohřešky. Vy víte, kam mířím. Ano, samozřejmě, jde o to, abychom uvážili, jestli rány, které občas lesu zasadíme, nejsou jen hloupou výmluvou na potřeby společnosti.“

Pohledem přeběhl temné modřínové sloupoví, tyčící se zprostřed záplavy stříbřitých buků.

„Například tento porost. Buk a modřín. Dva naprosto rozdílné druhy a jak ideálně se doplňují. Kolik bohatství je skrytého v tomto lesním přítmí! Jak úsporně je tento nadzemní prostor vyplněný! Nahoře světlomilný modřín a pod ním stinný buk. Všimněte si, jak oba svých možností dokážou do detailu využít. A to k ničemu jinému, než k trvalé tvorbě právě těch hodnot, které od nich lidé čekají. Dovedete si představit, že tento kus lesa zničehonic zmizí, jedním rázem se promění v pouhou surovinu? Já ne, i když jsem viděl hodně. Ale my někdy jednáme zkratkově, bez hlubšího zamyšlení a pak si ve své pýše už cokoli umíme odůvodnit svatou povinností vůči společnosti. Odedávna byla těžba přirozeným nástrojem rozvíjení tvořivé činnosti lesníka. Ale jestli tu těžbu nedokážeme zkrotit, aby lesu sloužila a neubližovala, proboha děti moje, kam se vytratil smysl naší práce?“

V malé pauze, která nastala, ani nedýcháme.

„Nevím jak vám, ale mně se v lese líbí nejvíc po dešti. To šlapu s požitkem do nabobtnalých polštářků mechu, jako zamlada se čvachtám v čerstvých kalužinách a obvykle myslím jenom na to, abych zhluboka dýchal. Na nic jiného myslet nechci. Čerta mi záleží na povídačkách o kyselém dešti. Já ho necítím, ochutnávat omoklé jehličí jaksi nemám ve zvyku a na vegetaci nevidím nic nápadného. Zmoklý les na mě působí svou svěžestí stejně jako před padesáti lety. Jiné je to, pravda, když les zešedne vrstvou usazeného prachu a déšť nepřichází. To potom i myšlenky mám šedivé a ve všem hledám problémy. Začínám pak pochybovat, jestli si ještě uvědomujeme celý dosah své odpovědnosti. Jestli si ho právě dnes uvědomujeme. Dnes, kdy váha naší odpovědnosti narůstá, a to přímo úměrně s tunami popílku, který padá a padá, a proto, že před ním zavřu oči, padat nepřestane. Dnes, kdy si troufáme zdolat hranici, kterou ve skutečnosti nelze překročit a zůstat naživu. Stále lidem předkládáme zaručené zprávy o tom, kolik průmyslových zplodin les dokáže spolykat. Tím sebe i veřejnost úmyslně klameme. Neodvažujeme se povědět nahlas, že se ty jedovaté zplodiny v tom našem neopadavém jehličnatém lese hromadí a že jednou bude míra dovršena. Les bude jedy nasycen i se svou půdou a víc neunese. Já se toho možná nedožiju, ale bojím se, že vy ano. Co proti tomu můžeme dělat my lesníci, ptáte se. A já vám odpovím, že sice málo, ale i to málo jsme povinni udělat, když víme, že aspoň oddálíme blížící se katastrofu. Je to jednoduché – b­udovat zdravý smíšený les, kde nebudou vzácností opadavé listnaté dřeviny. Dokonalý les ve smyslu osvíceného učení vědců lesníků, kteří byli našimi učiteli už v době, kdy o popílku se toho ještě moc nevědělo. Takový les, vyplněný od země až po vrcholky více vrstvami listové zeleně, dokáže příroda v našich středoevropských podmínkách dovést bezpečně až k vrcholu. Není to naivní sen, tady tu možnou cestu k vrcholu vidíte. Pro nás je to dnes jedna z cest k oddálení té katastrofy, o které mluvím. Je to životní nutnost. A o tu se musím porvat. S kýmkoliv. Když to neudělám, nemám v našem lesnickém cechu co dělat.“

Prohlížel si nás téměř výhružně.

„Přiznej si, kolik máš odvahy postavit se na obranu lesa. Řečnit, to umíme, na to jsme kabrňáci, ale skutek většinou utek‘. Jakmile dojde na lámání chleba, známe jen buď, a nebo, les, anebo člověk. Je pohodlné svalit svou odpovědnost na člověka. Umýt si ruce, vesele z lesa brát, co společnost žádá a vzájemně se plácat po ramenou, jak obětavě té společnosti sloužíme. Ale pověz mi, co je to za obětavost, když oběť nežádáš od sebe, ale obětuješ to, co bys měl chránit jako oko v hlavě? Copak je skutečně nezbytné rozhodovat se mezi dvěma krajnostmi? Jsi přece lesník. Máš povinnost oba zájmy sjednotit. Rozhodovat a konat tak, aby nebylo žádné buď, anebo. Lidé to předpokládají. Proč by se neměli spoléhat na tebe a přitom žádat od lesa nemožné? Oni můžou. Oni třeba nevědí, že to, co chtějí, je nemožné. Mají právo to nevědět. Mají právo věřit, že to víš ty a že je upozorníš, až jejich požadavky začnou být neuskutečnitelné. Mají právo věřit, že budeš les bránit i před nimi. Je to jejich les a ty jim nesmíš zastírat, že je ohrožený. Ty jsi povinen postavit se proti člověku, abys les pro člověka zachoval.

Připouštím, že se můžu mýlit. Jestli se mnou nesouhlasíte, pak pravdu nemám a je na mně, abych se s tím vyrovnal. Ale je-li téhož názoru nezávisle na mně jen jeden, aspoň jediný člověk, pak se nemýlím. Zdá se mi to logické.“

Rozhlédl se, aby si ověřil, jestli s ním souhlasíme. Mlčení se chvělo nad hlavami posluchačů jako přidušený výkřik.

Profesor Abrahám pokračoval.

„Jste nová generace, která postupně přebere celé břemeno odpovědnosti. My, co odcházíme, ještě tomu tlaku ustupujeme. Ještě se nám zdá únosný. Ještě stále myslíme, že je dost času. My les máme. Přes hrozné rány, které jsme mu uštědřili, můžeme doposud prohlašovat, že ho máme téměř neporušený. Jestli mám pravdu, posoudí tvoje generace po takových čtyřiceti, padesáti letech. A do toho skoro neporušeného lesa za krátký čas nastoupíš jako provozní lesník, jeho hospodář. Budeš o něm rozhodovat. Já ti tady pod těmi stromy, pod těmi pro mě dnes posvátnými buky a modříny, které pro nás zachovali ti, kdo se bezpochyby pokorně učili od přírody, připomínám: mít právo rozhodovat je zapeklitá věc. Může svádět. Může tě svést k tomu, abys vyzkoušel, jak snadno se dá z pokladu brát a nemyslet na zítřek. Není žádné umění brát víc, než je únosné. V takové souvislosti mívám na jazyku případný výraz – k­ořistění. Ale hospodář, ten nikdy kořistit nesmí, ani ve jménu nejsvětějších ideálů. Tím okamžikem přestává být hospodářem a stává se kořistníkem.“

Starý profesor zvedl hůl jako k přísaze: „Naše fakulta vždycky vychovávala hospodáře. Před pěti lety jsem tě vyzval, abys denně zpytoval svědomí, aby ses denně tázal sám sebe, proč ses rozhodl vstoupit na tuto a ne jinou životní dráhu. Řekl jsem ti bez obalu – r­aději zavčas opusť toto naše shromáždění, než bys měl jednou být skvrnou na pověsti naší školy. Je to tak?“

Dlouhým pohledem obsáhl celé fórum a všichni, jeden vedle druhého, Josef, Petr, Jano…, my všichni sotva dýcháme. Víťovi se podivně lesknou oči, Karel, vládnoucí stranou nasazený hlídač ideové neposkvrněnosti profesorského sboru, má drobný tik na víčku.

„Dnes už je ti jasné, proč jsi zůstal. Zanedlouho při promoci složíš přísahu. Máš-li svědomí čisté, bude snadné ji dodržet. Poradím ti. Je k tomu zapotřebí málo: vydat ze sebe, co ve mně je, a na sebe zapomenout. Zdá se ti, že to tak málo není?“ Podíval se nám jednomu po druhém zpytavě do očí. To tykání, na vysoké škole tak neobvyklé, zní přirozeně. On jím ještě nikoho neurazil. Teď jsem asi přišel na to, jak se mu daří dosahovat toho vzácného souzvuku s posluchači. Mluví k jednomu, a tím jedním je každý z nás.

Je vyloučeno pohnout se, zakašlat nebo jen hlasitě polknout.

„Vykonej, co je v tvých silách a tvé svědomí ti odpoví, jestli jsi udělal dost.“

Po maličké pauze promluvil jiným tónem. Znělo to chraplavě, trochu nejistě, trochu zasněně. Jako by se odněkud ztěžka, proti své vůli, vracel.

„Z mnoha možností jsem vybral jednu a zavedl tě sem.“

Holí opsal kolem sebe kruh a pak hůl zarazil do trouchu u nohou. „Chci ti připomenout,“ pokračoval, „že jsou hodnoty, které pravý hospodář za všech okolností chrání. Ne pro sebe. Prohlédni si tento porost, tento – ř­eknu to nadneseně, ale nikoli nepravdivě – t­ento nejsvětější Boží chrám. Až skončíme, jdi a sáhni si na některý z těch stromů. Když budeš chtít a budeš mít štěstí, dotkneš se historie, a možná objevíš samu duši lesa. Potom pochopíš víc, než ti pouhými slovy můžu dát já nebo kdokoliv jiný. Zkus si pak představit, že bys měl tuto živou historii, tuto katedrálu, tuto dokonalou směs dvou nádherných dřevin, co tak beze zbytku využívá prostor, který má k dispozici, že bys měl tento proti živlům a prozatím i proti průmyslovým zplodinám odolný kus lesa naráz proměnit v mrtvou surovinu a na jejím místě dát vzniknout holé stepi, na níž je třeba se vším začínat znova. Mohl bys?“

Pomlka. Profesor vyňal z náprsní kapsy kapesník a hlučně se vysmrkal.

„Promiňte,“ zamumlal, sundal z očí brýle a cípem kapesníku si je chvíli mlčky čistil. Potom se nadechl a pokračoval: „Jako hospodář ve svých lesích budeš mít jiné porosty, a nebude jich málo, které pro své nevhodné složení, pro své proředění, nevyužívání prostoru, pro svou narušenou stabilitu nebo zdravotní stav samy volají po smýcení, aby z následné holoseče vyrostl nový, lepší les. Ty k těžbě dozrály. Ale ne tento! A to bez ohledu na věk! Vždycky dozrávají jednotlivé stromy, nikdy ne hektary lesa! Plošné pojetí zralosti neuznávám. Vyvaruj se toho také. Jako surovinu k zužitkování ber z lesa to, co dozrálo. Jako zahradník. Sklízej zralé plody. S těžbou se neunáhluj. Nedej se koupit. Jen tak splníš, cos přísahal, co od tebe lidé čekají, co mají právo od tebe čekat. Leckdo to s tebou bude zkoušet. Bude se dovolávat evidence, statistiky, čísel, ale tomu nevěř. Věř jen sobě. Ty jsi hospodář. Ty máš svůj les a v něm si pravdivě přečteš každý úspěch a neúspěch.“

Jsou to nezasloužená slova důvěry, ale naše mladá nezkušenost, samo mládí v nás, nemá daleko k uvěření, že to dokážeme. Profesor Abrahám pokračuje:

„Odedávna, děcka moje zlatý, pokoušíme se o vymanění z vlivu přírody. Ta snaha je věčná. Třebaže se neustále přesvědčujeme, že je marná, nemíníme se jí vzdát. Dnes je ovšem naše pýcha něco neodpustitelně horšího než dávný boj o přežití. Je to hazard. Vám a těm po vás už nebude záležet pouze na zvyšování výkonnosti v těžbě dřeva. Vy už budete zachraňovat samotný les. A nesplavenou půdu na horách. A poslední prameny pitné vody. Taková bude vaše životní náplň. Pomáhat zachraňovat život uprostřed žíznivého kontinentu. Denně se modlím, děti moje, aby se vám to s pomocí Boží podařilo.“

Znali jsme jeho z nutnosti skrývaný světový názor, a přece byla poslední slova poněkud nečekaná. Jak lehce se nám, věřícím i nevěřícím, vydal všanc v té bezbožné a pokrytecké době!

Jako by rozhrnul dusnou mlhu.

Potom zvedl hlavu a mlčky se díval do mihotavé lesní klenby.

Jeho slova ještě doznívají v přízemí obrovské živé stavby, ještě zůstávají seřazena ve fialové záplavě jako světélkující body. Poslední slova, slova na rozloučenou.

Nemuseli jsme s ním jít, ale šli jsme všichni. Má nás v hrsti. Ovládl a nasměroval tajenou dychtivost starých mazáků ještě teď, na konci posledního ročníku.

Také pro něho je to poslední společné setkání. Zítra nebo pozítří, stejně jako my, navždy opustí fakultu.

Tak stojíme na rozhraní mezi neúprosným koncem a vytouženými začátky a něčeho je nám líto.

Téměř slyšíme mravence, pochodujícího po kůře buku.

A tu starý profesor napřáhne pokroucenou hůl jako ukazovátko na tabuli a kovovým bodcem táhne po ztepilém kmeni modřínu, jehož hluboce rozbrázděný válec běží vzhůru a stále vzhůru, teprve ve výšce nějakých třiceti metrů se ztrácí v rozklenuté koruně ohromného buku a tam, skrz tu stinnou korunu zřejmě běží bez úchylky po svislici dál až do té své neuvěřitelné výšky čtyřiceti pěti metrů.

Ukazuje tam a všichni čekáme, co nám ještě poví.

Nedočkali jsme se. Možná to měl v úmyslu, ale k závratnosti toho stromu nenalezl vhodné slovo.

Anebo už je nezvládl vyslovit. I vysokoškolskému učiteli se to jednou za život může stát.

Odcházíme mlčky, brouzdáme se kyprým opadem loňského listí, nikdo se na nikoho nedívá.

Ještě chvíli, ještě minutku, ještě pár okamžiků chce být se svými myšlenkami každý sám.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.12.2019 06:57:24dát kritice tiprevírník

Milá děvčata, Ireno a Philogyny, i já vás chápu velice a děkuju.

18.12.2019 21:24:05dát kritice tipPhilogyny

Já si kdysi zasadila modřín na zahradě, rostly mi pod ním klouzky, než ho manžel skácel. Buk nemám. Přemýšlím nad místem...

Doubek už má ke třem metrům. Jedle vyšší než dům...

Ani nevíte, jak Vás chápu. 

18.12.2019 21:20:06dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Vše bylo napsáno... díky za nový příběh, Jardo:-)

18.12.2019 20:01:02dát kritice tiprevírník

Čudlo, díky za mlčenlivý tip.

18.12.2019 20:00:04dát kritice tiprevírník

Diano, rozumím ti a souhlasím. Děkuji za komentář.

18.12.2019 19:40:02dát kritice tipDiana

Přidávám se k nadšeným kritikám. Pobývám často na Vysočině a srdce mi krvácí nad každým uschlým nebo vyvráceným stromem, natož nad planýrováním celých lesních ploch. Strom je živá bytost, tak jsem to vnímala od dětství, kdy jsem mívala svůj oblíbený strom a chodila jsem se k němu vyplakat a o všem mu povídat. Strom mi voněl v objetí a šeptal korunou útěšná slova.... Ať se s pomocí Boží podaří zachránit naše lesy!  

18.12.2019 19:12:32dát kritice tiprevírník

Tak přece tě to trklo. Bystrý chlapec.

18.12.2019 18:19:26dát kritice tipKočkodan

„Právě se vracím z lesa, trochu uchozený a neschopný.“

 

Škoda že tohle neřekl v únoru 48 Kléma. ;-)

18.12.2019 15:27:22dát kritice tiprevírník

Právě se vracím z lesa, trochu uchozený a neschopný. Proto vám jen všem pěkně děkuji za komentáře a tipy. Odpovím stručně: Ano, padesátá léta. Ano báseň Les přečtena.

18.12.2019 15:27:17dát kritice tipAlegna

Opět poutavé, přidávám se k ostaním

18.12.2019 14:09:53dát kritice tipfialka...

Pěkně napsané. Seneca, tehdy středoškolák, zde publikoval báseň Les. Doporučuji přečíst :-)

 

18.12.2019 13:23:45dát kritice tipvesuvanka

Krásně napsané.  Takových skvělých profesorů, předávajících své nadšení studentům, by mělo být víc... TIP

18.12.2019 13:10:41dát kritice tipKarpatský knihomoľ
redaktor poezie

/*

18.12.2019 12:29:37dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Kdy se tohle stalo? Asi v padesátých letech, ne? Ten profesor viděl do budoucna velice jasnozřivě. A Tys nám to skvěle předal, protože jsi to tenkrát cítil stejně jako on.  T.

18.12.2019 11:26:07dát kritice tipProsecký

No přál bych ti vidět výuku na univerzitě teď! Nebo že by to bylo kvalitou učitele (mě)?

18.12.2019 08:02:28dát kritice tiprevírník

Velmi ti děkuji za pochopení smyslu profesorovy přednášky. O to mi šlo, jsem rád.

18.12.2019 07:30:27dát kritice tipsrozumeni

Krásně a poutavě napsáno. Sice se v lesnictvi a hospodářství nevyznám ani trochu, ale od tebe i od tvého profesora by se člověk asi ledasčemu naučil a ani by to neunavilo, jako jiné učení. Je v tom charisma i srdce. U něj i u tebe...*****



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.