Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kaitmannovy deníky

Výběr: Lakrov, Gora
19. 12. 2019
4
7
625
Autor
miromurka

Kaitmannovy deníky

1

První Kaitmannův deník jsem získal čistě náhodou, to když jsem si jednoho mrazivého listopadového rána zapomněl vzít čtení na cestu do kanceláře. Jel jsem tehdy vcelku neobvykle, z chvilkového rozmaru jsem totiž přesednul do jiného autobusu. V přestupním místě byla na dřevěnou stěnu zastávky přibita polička s odloženými knihami. Je možné, že jsem o té ubohé knihovničce podvědomě věděl, neboť jsem denně projížděl okolo.

V poličce leželo několik zvlhlých zkroucených svazků, jejichž obsah zestárnul a zašel stejně jako vazba. Namátkou jsem si vzal jakýsi sešit s nepopsaným hřbetem a nastoupil jsem do autobusu, jenž mezitím přijel. Zařadil jsem se mezi ostatní cestující, kteří se schoulení v šálách a v kabátech přidržovali madel. Prohlédal jsem si jejich cizí a při tom povědomé tváře, zachmuřené tváře obyčejných lidí skrčených do sebe samých. Viděl jsem v nich jakési lidské varianty zmuchlaných papírů od salámu.

Počal jsem se zaobírat sešitem, který jsem třímal v podpaží. “Josef Kaitmann, deník,” psalo se na titulní stránce. “5. srpen až 7. listopad roku 1969.” Tak tedy deník jakéhosi Kaitmannna, podivil jsem se. Začetl jsem se do náhodného zápisu. Byl to podrobný popis cesty do zaměstnání, a nic víc. Zápis začínal přede dveřmi Kaitmannova domu a končil před branou do Kaitmannova zaměstnání. Kaitmann si drobným dívčím písmem zaznamenal, co cestou viděl, co cítil, kde stál a kde seděl; součástí popisu byly také pečlivě formulované drobné postřehy a myšlenkové pochody, i ty však byly zaměřeny vždy jen na cestu jako takovou, o Kaitmannově domově či zaměstnání nebyl v zápise ani náznak.

Začetl jsem se do zápisu z následujícího dne. Byla to další cesta do zaměstnání. Fascinovaně jsem v sešitu listoval. Vždy totéž téma. V sešitu byl zápis z každého pracovního dne od úterý 5. srpna až do pátku 7. listopadu, jak bylo uvedeno na titulní straně.

Začal jsem deník pročítat od samého začátku a udivovala mě stylistická zručnost, důslednost a vtip, se kterým byly popsány všechny drobné každodennosti člověka, jenž dojíždí hromadnou dopravou. Hltal jsem všechny ty povědomé epizody odehrávající se spíše v lidské mysli než navenek. Po přečtení několika prvních stran jsem nabyl dojmu, že Josef Kaitmann byl umělec, jenž si psaním svého deníku brousil spisovatelský um, a činil tak s umanutostí horského muflona. Text byl svědomitě odtažitý, odproštěný ode všech politických, sociálních i osobních aspektů, byl to text chladný a okouzlující, magický.

2

Na zpáteční cestě ze zaměstnání jsem znovu přesedal v místě, kde jsem našel první Kaitmannův deník. V poličce ležel ještě jeden podobný sešit. Rozluštil jsem rozmazaný nápis z titulní strany: “Deník Josefa K, 1946 II.” Radostí se mi rozbušilo srdce. Vzal jsem si i tento druhý nález.

Obsahem druhého deníku byly opět jen popisy cest do Kaitmannova zaměstnání. Kaitmannův styl byl však na sklonku druhé světové války vcelku přímočarý, toporný. Zápisy byly kratší a věcné, přízemní, ta tam byla promyšlená myšlenková vlákna a zvukomalebné slovní asociace! Rozdíl byl však pochopitelný, vždyť mezi rukopisy uplynulo dlouhých tři a dvacet let. Během dvaceti tří let lze prožít a naplnit celý život, lze vyrůst, vyučit se, oženit se a vychovat potomka… snad už jen stáří se do té doby nevtěsná...

Uvědomil jsem si, že podobných deníků musí existovat více než padesát, neboť Kaitmann popsal nejméně dva či tři sešity ročně a že nejspíše psával i mezi léty 1946 a 1969, neboť stylistická vyzrálost roku 1969 nemohla přijít sama od sebe.

Oba deníky jsem si pročítal hluboko do noci. A ještě těsně před usnutím jsem v jakémsi chorobném umanutí stále myslel na Josefa Kaitmanna, na člověka, pro kterého bylo ranní cestování do zaměstnání vším. Nepochyboval jsem o Kaitmannově vnitřní síle a o síle jeho textů, unikala mi však pointa; a snad byl smysl právě v té chybějící pointě?

Spal jsem tehdy neklidně a v blouznivém polospánku jsem zahlédnul Kaitmannův obrys: obrys sebevědomého umělce, jenž netouží po uznání ani po nesmrtelnosti svého díla; byl to obrys umělce, jenž své dílo uplácává z každodenního bláta, byl to patlal stovek a tisíců drobných sošek z mazlavé hmoty, jejichž síla je spíše v mohutném počtu nežli v jednotlivostech; a hned jsem si uvědomil omyl, ke kterému jsem dospěl, neboť i v jednotlivých zápisech byla přece síla, dalo se vyjmout kterékoliv jednodenní dílko a pochválit na něm to či ono, hezký popis krajiny, vtipné přirovnání či přímo magický sled myšlenek zapadající do hukotu jedoucího autobusu. Kaitmann coby malíř, jenž maluje vždy totéž zátiší, a jeho perfekcionistická studie nabývá v průběhu let na síle.

Celou noc jsem se převracel na lůžku a nedokázal jsem přerušit tok svých myšlenek. Jakožto rezignovaný posluchač jsem se nechával unášet divokým vírem nápadů a bláznivých teorií o Josefu Kaitmannovi a jeho díle. Ráno jsem se však probral čilý a plný energie.

Cestou do kanceláře jsem zažíval opakované pocity déjà vu, neboť jsem poznával mnohé detaily z Kaitmannových textů. Tu projela vnitřkem autobusu povědomá mozaika stínů z blízkého remízku a jinde jsem pak na chodníku objevil známou mozaiku prasklin.  Vduchu jsem si již rekonstruoval Kaitmannovu obvyklou trasu.

3

Přál jsem si přečíst celé Kaitmannovo dílo, o autoru jako takovém jsem však nechtěl vědět nic konkrétního… věřil jsem, že vše musí vyplynout z díla samého, nepřímo, mimochodem. Do knihovničky, v nichž jsem Kaitmanna objevil, jsem položil vzkaz: “Koupím osobní deníky Josefa Kaitmanna. Volejte, prosím, na telefonní číslo: XXX XXX XXX.” A nikdo se mi neozval, lístek snad zapadnul do škvíry mezi policí a stěnou a nikdo si jej ani nepřečetl. Po okolí jsem rozvěsil přibližně desítku vzkazů podobně jako při pátrání po ztraceném kocourovi.

A neuplynul ani týden a kdosi se mi ozval. Byl to malý, přibližně dvanáctiletý, chlapec. Po dlouhém a úmorném rozhovoru vyplynulo, že deníky jsou uloženy v jakémsi sklepě, kde je chlapec čistě náhodou objevil. Namátkou že vzal dva sešity a pokusil se je zpeněžit v blízkém antikvariátu. A jakožto neprodejné zboží že je potom odložil do poličky na zastávce. Domluvil jsem se s chlapcem o koupi celého nálezu.

Setkali jsme se ještě týž den na malém fotbalovém hřišti. Chlapec a dva jeho kamarádi přede mě položili pět lepenkových krabic. Vevnitř byly uloženy desítky starých sešitů. Srdce se mi divoce rozbušilo při pohledu na záplavu zápisníků, deníků a diářů všech velikostí. Celý ten poklad jsem, nechápu ani jak, dopravil do svého domu. Inu jistě, vím, jak jsem to učinil… obsah dvou krabic jsem pečlivě přeskládal do svého batohu, obsah dvou krabic do dvou velkých tašek a zbylou krabici jsem držel v podpaží… veškeré toto stěhování jsem však činil jaksi samovolně, jako ve snu. Ztrmácen a uštván jsem se konečně dobelhal domů a sešity jsem vyložil na jídelním stole. Nedokázal jsem se uklidnit, obcházel jsem kolem stolu a dlouho do noci jsem deníky třídil a organizoval.

První zápis pocházel ze 4. dubna 1938, poslední z 27. listopadu 1981. Kaitmann sepsal 184 deníků, což v součtu činí přibližně 45.000 stran drobného ručně psaného textu.

Deníky jsem toho večera ještě očísloval a do katalogu jsem si zapsal stav jednotlivých svazků. Ověřil jsem si chronologii celého díla; a s ulehčením jsem seznal, že dílo je kompletní. Rozkreslil jsem si kalendáře z některých let, abych si mohl značit, ve kterých dnech si Kaitmann zapsal cestu do zaměstnání a ve kterých dnech nikoliv, tj. ve kterých dnech byl nemocen či kdy čerpal řádnou dovolenou. Při rozkreslování kalendářů jsem se však nedokázal vypořádat s přestupnými roky a s dalšími okolnostmi; načež jsem své snahy zanechal. A snad jsem si i uvědomil, že k analýze deníků přistupuji špatně, že bych se měl spíše zaměřit na obsahovou a formální stránku textu než na hledání časových vzorů. Což na tom záleží, kdy si Kaitmann bral volno?

4

V následujících měsících jsem se pokoušel o rekonstrukci poškozených textů. Část sešitů totiž ve sklepě zvlhla a listy se spojily v jednu žluklou papírovou masu. Nenávratně tak byly zničeny zápisníky z let 1973 a 1974. Zápisky z roku 1975 se mi podařilo opětovně přepsat.

Dále jsem provedl drobné opravy na vazbách, slepil jsem natrhnuté listy a kde bylo možno, srovnal jsem zvlněné listy, a to v jednoduchém lisu či pomocí klasické žehličky na prádlo. Sbírku sešitů jsem pak se vší péčí a láskou uložil do své knihovny.

Více než rok jsem nečetl nic jiného než Kaitmannovy deníky; snažil jsem se vstřebat zápisky v celé své obšírnosti, vracel jsem se ke starším zápisům a četl jsem tak, aby nálada textu odpovídala náladě mého okolí. Četl jsem tedy především cestou do zaměstnání, přičemž svou trasu jsem volil tak, aby lépe odpovídala té Kaitmannově; a na pár desítek minut denně jsem se takřka převtěloval do Josefa Kaitmanna, člověka, jenž našel krásu v prosté každodennosti.

Je mnoho způsobů, jak číst Kaitmannovy deníky a je mnoho přístupů k interpretaci či analýze textů. Vezměme si kupříkladu průměrnou délku jednoho zápisku: v prvních letech se jednalo spíše o krátká faktická pojednání, zatímco zápisky z období mezi léty 1971 - 1977 jsou zhruba desetistránkové slohové útvary plné básnivých přirovnání a nápaditých úvah. O tomto období vždy uvažuji jako o zlaté Kaitmannově éře. Představuji si, že v tomto čase byl Kaitmann již vcelku vyrovnaný člověk s jistým zázemím a s množstvím volného času. Od roku 1977 nastává období jakéhosi útlumu či rozvolnění, zápisky jsou až patnáctistránkové, zasněné, nesoustředěné, plné poblázněných asociací, které získávají význam až po důkladném přečtení starších deníků. Představuji si, že v závěru své umělecké dráhy by byl Kaitmann schopen rozepsat každou svou cestu do nepoměrně většího rozsahu stran, snad by byl schopen sepsat i celý román na základě jediné cesty do zaměstnání, byl však limitován časem, neboť každý zápis musel vzniknout vždy do jednoho dne.

Zajímavé jsou také nejstarší zápisky, to jsou spíše hříčky s žertovnými ilustracemi. Tón zápisů však po několika týdnech zvážněl a doprovodné obrázky zmizely docela.

Je mnoho způsobů, jak číst Kaitmannovy deníky. Lze se zaměřit na stylistický posun od dětinského žertování do strohého způsobu vyjadřování, od prvních neobratných pokusů s básnickými obraty po mistrovsky zvládnuté slovní vzlety, od popisů krajin k popisům postav, myšlenek, od myšlenkových zhuštěnin po osmistránkové rozbory bezvýznamných jednotlivostí. V Kaitmannově díle lze najít mnoho vrcholů, ať již se jedná o sebetrýznivý popis vlastního obrazu v okně z ledna roku 1979 či emočně napjatou třicetistránkovou výluku v červenci 1970, největší silou však dílo zasahuje teprve při čtení v celém rozsahu. Zdálo by se, že rozmělňováním téhož tématu musí dojít také k rozmělnění účinku, u Kaitmannových deníků je tomu však právě naopak. Teprve po podrobném panoramatickém čtení jsem pochopil, že Kaitmann naleznul ve svém životě hluboké lidské štěstí a díky podrobnému panoramatickému čtení jsem toto štěstí prožil také já.

5

V průběhu pěti let jsem Kaitmannovy deníky převedl do digitální podoby a tuto obří sbírku dokumentů prozatím využívám ryze pro svou osobní potřebu.

Dlouhou dobu jsem nevěděl, jak šířit Kaitmannův odkaz, jakým způsobem mu vzdát hold. Zahrával jsem si s myšlenkou na knižní vydání deníků, avšak nekompletní vydání spisů by bylo spíše pošlapáním Kaitmannova odkazu. A neexistuje vydavatel, jenž by vydal Kaitmannovo dílo v plném rozsahu.

Přemýšlel jsem o Kaitmannově muzeu, avšak co by se v takovém muzeu nacházelo? Odtažitost díla Josefa Kaitmanna od občana a člověka Josefa Kaitmanna je zcela zásadní. Snad by se v muzeu daly zreprodukovat některé výjevy z deníků… nevím…

Napadlo mě, že jediným správným způsobem, jak šířit Kaitmannovo dílo, je způsob, jenž už se osvědčil. Sešity jsem tedy rozdělil do dvojic, přičemž mezi každou dvojicí knih lze najít výrazný stylistický posun, a tyto dvojice knih jsem začal odkládat do veřejných knihovniček různě po okolí. Zařekl jsem se, že na žádné místo neodložím více než ony dva sešity, o víkendech tedy objíždím krajská a okresní města, a hledám místa, kam bych mohl další pár Kaitmannových deníků odložit. V případě, že během jednoho víkendu objevím dvě či tři nová místa, celé sbírky Kaitmannových deníků se zbavím v průběhu jednoho roku. A budu-li mít štěstí, někdo další převezme Kaitmannovu štafetu.

 

KONEC




7 názorů

Gora
03. 04. 2020
Dát tip

Přidávám se po čase s výběrem, je to opravdu velmi originálně a "nadčasově" napsáno:-) 


Lakrov
03. 04. 2020
Dát tip
Tohle mne zaujalo hned od začátku. V tom "prohrabování se" cizí minulostí je jakési napětí, tušení a ono hodnocení stylu nalezených zápisků neprozrazující jakýkoli náznak jejich obsahu mi připomíná Járu Cimrmana, ovšem v jiné, nekomické náladě. Je to něco mezi recenzí, detektivním pátráním a archeologií a tou nekonkrétností ("bezobsahovostí") je to i dost nadčasové. Napadá mě, že takhle nějak "nekonkrétně" by se dala napsat třeba autobigrafie. Tip + V.

trojort
22. 12. 2019
Dát tip

---to z hlavy nevymažeš...


K3
21. 12. 2019
Dát tip

Nejvíc oceňuji nevšední nápad. Také členění do pěti dílů. Nejhezčí je první, kdy to ještě zavání tak trochu Foglarovským tajemnem. Postupně se ale zdá, že s dalšími díly klesá úrověň. Nekonečně se opakující titulní příjmení unavuje a na konci to chtělo nějaký zvrat o tom člověku nebo o těch sešitech. Určitě by si to zasloužilo dopracoval, vypilovat a domyslet.


Gora
20. 12. 2019
Dát tip

Ono tohle zastaralé vyjadřování by mohlo vyznít docela vtipně v próze, která se zabývá obdobím, kdy se takhle psalo a hovořilo. Tady, když se jedná o minulost nepříliš vzdálenou, bych se snažila vyjadřovat současným jazykem. Mne to zmátlo, hned jsem zapátrala, z jaké doby ty deníky vlastně byly. Možná, kdybys uvedl nějaké "citáty " z deníků, dalo by se archaizovat v těch prvních dílech :-)

.............

Prohlédal jsem si jejich cizí a při tom - určitě PROHLÍŽEL, tady jsi to asi přehnal s archaizmem :-) přitom dohromady v tom významu...


miromurka
20. 12. 2019
Dát tip Gora

Ahoj, díky za trefný komentář, mám z něj radost. Užití archaických obratů má jednoduché vysvětlení: četl jsem teď několik starých knih po sobě (z edice Alrúna vydavatelství Volvox Globator... doporučuji). Několikrát jsem dokonce samovolně použil spojení typu "bylo lze učinit", tyto vystřednosti jsem naštěstí zpětně odhalil a přepsal.


Gora
20. 12. 2019
Dát tip

K nápadu napsat o denících - mám za to, že pravé knihomoly zaujme... je to určitě originální námět, i když ne nijak akční. Zajímá mne, když tedy poslední deníky páně Kaitmana byly z roku 1981, proč používáš ve své povídce tak archaické obraty jako v následné větě:

Prohlédal jsem si jejich cizí a při tom....

Počal jsem se zaobírat sešitem, který jsem třímal

V této mi nějak nesedne spojení - lidské varianty, je to trochu dehonestující, aspoň tedy pro mě...

Viděl jsem v nich jakési lidské varianty zmuchlaných papírů od salámu.

Všímám si několikrát za sebou použitého slova byly v tomto odstavci:

Obsahem druhého deníku byly opět jen popisy -

Vduchu jsem si již rekonstruoval - V duchu jsem si již rekonstruoval

Některé z dlouhých vět mi připadají zručně napsány, jako ta, která začíná:

Spal jsem tehdy neklidně - a v této větě nacházím pointu celého příběhu - života Kaitmana a horlivého, jím posedlého čtenáře. Jejich životy se spojily v jeden a "nástrahy" v podobě rozhozených deníků číhají na své pokračovatele.

Zvláštní povídka, celkem se mi zamlouvá, miromurko.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru