Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hra

20. 12. 2019
1
2
325
Autor
Kohelet

 

Otočí se, trochu zatřese rukou a nakročí směrem ke mně.

 

Přes vlasy a kolem brady má uvázaný šátek, který vsakuje kapičky slz. Ta tvář s rozpitými stíny rozmazanými všude po tvářích se ke mně natáhne, trochu zavrávorá, ale nakonec toho nechá, otře si pusu zamazanou od rtěnky a zeptá se:

 

„Není to trochu moc?“

 

Vrtím hlavou, že ne, ale taky mi jsou zrovna čtyři a na modrou košilku mi kapou rozmočený kousky kornflejek. Mý mámě to ale stačí, usměje se a zavolá režisérovi, že dnes příde.

 

Ta scéna mi utkvěla v hlavě a pořád se mi přehrává jako němá reklama v trolejbusu.

 

Být hercem znamená uvědomit si, že svoji roli jsi dostal už od narození, říká.

 

Ne každej z nás ale pochopí, co to znamená.

 

Otočím se, trochu zatřesu rukou a nasměruju se směrem k rudý oponě přede mnou. Slyšíte šumění lidí na druhém břehu. Kolem vlasů a brady mám uvázaný šátek, kterej vsakuje slzy, který zase vytlačuje kysličník.

 

Po tváři mi tečou stíny, když se otočím na režiséra a naznačím otázku.

 

Říká ne.

 

Ne, není to moc.

 

Opona se rozevře a já hraju.

 

Ty naučený pohyby, co musíte zvládat, abyste udělali dojem. Evokovali pocit. Viz též replika A. Replika B.

 

„Na této škole jsem rád, protože mi dává budoucnost“

 

Replika C.

 

„Ne mami, nevím, kam zmizel tvůj aderal“.

 

Replika M.

 

„Život má smysl.“

 

Obecenstvo tleská a křičí nadšením. Ukloním se, opona se zatáhne a já zvracím do paruky klauna.

 

Natočit svůj první film znamená uvědomit si, že vás život nikdy nebyl originální.

 

Klapka. Akce.

 

Můj porod byl natáčený, protože producentům realitních show docházej nápady a moje máma zoufale potřebovala prachy. V čase 30:21 se režisér ptá, jestli by mě nemohl pan doktor jako strčit zpátky a začali bysme znova, klapka, akce, páč mu nejela kamera.

 

Opona se rozevírá a já hraju.

 

Klapka.

 

Chci abyste věděli, že o tom krásným odpoledne s krásnou ženou, která do měsíce bude vaší ženou existuje už milion hollywoodských filmů, který v hodnocení nepřesáhly ani 50% procent.

 

Když se s ní cucám na lavičce tak sebou nemůžu přestat šít, protože si nejsem jistý, jestli sedím tak jak si to režisér přeje. Ostrej hlas co říká, že jestli se nenaučím pořádně vyslovovat tak letím.

 

Opona se otevře a já hraju.

 

Opona se zavře a já hraju.

 

Vaše problémy? Ale ne.  Zrovna včera jsem je viděl v Ulici.

 

Vaše úspěchy? To už vůbec ne. Až trochu moc připomínají dokument o Hitlerovi.

 

Váš život nikdy nebude autentickej.

 

Celý vaše snažení je jenom průměrnej snímek z Bollywoodu.

 

Vy hovna.

 

„Vy hovna“ říká režisér a já si pomalu pomaloučku sundavám čepici. Viz též rekvizita č. 2 Usměju se, odložím ji na rekvizitu č.5 a odejdu na chodbu. Je dlouhá jako ve filmu od Kubricka. Je špinavá jako od Martina Scorseseho.

 

Je to všechno jen jako jako jako jako jako jako něco jiného. Život jako pomrdaná kopie božství.

 

Představte si, že byste každou noc mohli snít jakýkoliv sen byste chtěli.

 

Pojďme snít sen, který není o ničem.

 

Dveře WC klapnou a já si sedám na mísu.

 

Kadím.

 

Je to jedná chvíle, kterou mám jen pro sebe. Moment kdy se cítím být sám sebou. Dveře od kabinky vedle té mé zavrzaj a ozve se čvachtání něčeho. Hmoty. Nevšímám si toho a tlačím dál.

 

Mám to tu rád. Zeď zamnou je od něčeho postříkaná, ale já to tu i tak vnímám jako místo, kam se vrátíte, abyste po celým dni obnovili pocit bezpečí. Myslím, že se tomu říká domov.

 

Chlap vedle se ptá, jestli nemám papír.

 

Vydělám se a utrhnu kus role. Pak se postavím, chci spláchnout, ale slyším, jak z chodby volá režisér, že za chvíli začne třetí dějství. Viz též: dospělost. Maturita. Fáze. Fázička. Body na papíře. Osoba 1 říká osobě 2. Osoba 3 podotýká. Konec. Zmuchlaný papír. Filmový pásek je protínán paprsky světla.

 

Sehnu se, natáhnu ruku do mísy, voda žbluňkne a já beru svůj výtvor do ruky. Tu hmotu s nestrávenými kusy čehosi. Ta pasta věcí, které jste nedokázali strávit.

 

Ta zoufalá snaha odklonit se z cesty skriptu.

 

Rozmažu to pečlivě v dlaních a pak ji krouživými pohyby nanáším na tváře. Nechte účinkovat alespoň pět minut a poté opláchněte studenou vodou. Mažu ji na krk. Na kabát. Na rekvizitu č.8.

 

Chlap vedle v kabince poděkuje za papír a zeptá se:

 

„Není to trochu moc?“.

 

Vrtím hlavou, vybíhám na chodbu a nemůžu se přestat smát.

 

 

 

 

 

 

 


2 názory

Lakrov
27. 05. 2020
Dát tip
Je to na můj vkus takové útržkovitě burcující, celkový smysl nechápu, takže drouho polovinu dočítám trochu zrychleně. Přeju lepší čtenáře.

Danny
20. 12. 2019
Dát tip

Pěkně postmoderní, tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru