Očista

Brzké ráno je ještě přízrakem noci.

Dívám se na světla města a v duši mám stesk.

Blikají v oknech, jako hvězdy, co ztratily lesk .

Evokují vesmír.

Mrzí mne, že rosu v trávě neuvidím,

všemocná tma ještě halí svět

a naštěstí také tu špinavou změť,

kterou zanechal tu člověk,

co mezi pány tvorstva počítá se,

ale chová se tak?

Ne!

Začíná víkend a já se těším z města ven.

Do hor, do kopců, do údolí, kde teče řeka.

To pravé světlo uvidíš tam.

Když slunce tmu vyhání

a v přírodě začne to veliké zívání v očekávání nového dne.

Celý les, tráva i vřes,

přesto, že šlapeš po nich v těžkých botách,

zvednou zas svá stébla a hledí do nebes,

aby nabrala novou sílu.

A Tobě ji předá.

Vydáš se poznat ji a ona ví, že milovat a chránit ji chceš.

Nabíráš znovu dech a můžeš se vrátit k těm světlům umělým,

zvednout odhozený papír i "jehlu"

a potom možná, až zase z okna pohlédneš,

uvidíš v té trávě špinavé

z nebes spadlou hvězdu v podobě kvítku,

kterým Tě příroda potěšit chce.