Sváteční den

Vzpomínky z USA na rodný kraj.

 Proč nejde zastavit čas? Aby mohl člověk vzpomínat…?

Protože

zastavit čas znamená umřít…?

Protože

roztočit kolo času znamená narodit se…?

 

Někdo zlehka, úplně tiše zaťukal na okenní tabulku. Jdu se podívat, kdo je ten nesmělý host. Budete se asi divit. Je to Sluníčko… Slyšíte co mi nabídlo…. Ne? Tak já vám to hned povím. Pozvalo mě na procházku. Neváhám, jdu hned.

 Naše vesnička v horách voní vánocemi. Stromy pomalu shazují studící ojíněnou krásu, rozestavěné dětské bunkry a iglú se blyští a třpytí v oslepující kráse slunečních prstíků. Zmatený bloudící psík mi čichá k nohavici. Míjím opuštěné domy letních spoluobčanů.

 Přijedou?

 Vůně z komínů se z pod přivřených víček mění na kousky cukroví, ryb, mísy salátů, omáček…

Slyším šustění ženských šatů i hlasitý bojovný ryk domácích pomocníků.

Snad poslední vysilující bitva s neustupujícím nepořádkem…

Balkony a venkovní stromky jsou ozdobené kilometry elektrických světélek.

Túje jsou tíhou sněhu skloněné až k zemi.

Potkávám odvážné babičky na jízdních kolech upřeně hledící na zavátou vozovku.

 Do zad se mi přibližuje řev motoru… a pásový transportér krájí závěje lehce jako nůž máslový dort. Sníh má pohyby devonského vrásnění.

 Stojím na nejvyšším bodu bílé opuštěné pláně. Pohled na čistou krajinu je roven štěstí. Vítr tu sbírá zmrzlé vločky a tvoří jimi rozmanité sněhové obrazce.

Ne, musím.

Běhám jako blázen v hlasitě křupajícím sněhu. Schválně padám do závějí větrných plání a zůstávám v nich tak dlouho ležet, dokud se nenabažím blankytně celistvého nebe…

 

Louka

Ta louka bělostná                v kraji se rozlívá

velká a široká                      jako má ramena

Topí se ve slunci                 v nebeské modři

ta louka zelená                    je konec září…?

 

  Odcházím.

Zmrzlé stopy prozrazují nedávnou lidskou návštěvu. Nechávám se jimi vést. Dovedly mě ke studni. Sedím si na jejím ledové okraji…

 

 Studna

Bezedná studna                   ve vodě se topí

je čistá a průzračná             jak válečné kopí.

Nabírám z ní vodu              slovo každý den

a ona je sladká                     jako můj sen…

 

Na cestu, hola! Lituji polorozpadlé posedy z posledních sil držící sněhovou nadílku. Míjím kulaté balíky sena. Připomínají mi malé, zasněžené trpasličí domečky.

 Vešla jsem do lesní náruče. Nakukuji do plných krmelců.

 Najednou mám truchlivou náladu. Je mi smutno. Zastavuji se pod obrovským modřínem. Dovádivý vítr na mne seslal spršku drobounkých, tichounce ševelících lehounkých vloček…

 

 Modřín

Modřín, ten strážce lesa                 ten starý čaroděj

na zimu ztrácí kožich                     a prosí nebesa.

Vrať mi mou srst                             jsem jako bezruký

jsem jako kůl v plotě                      a smutek je hluboký…

 

 Odpoledne nabralo rychlost.

Ručičky hodin se

točí

jako zmagnetizované.

Druhá, třetí, blíží se čtvrtá… Nechce se mi ještě jít domů. Je tu tak

nádherná pohoda, klid, ticho.

 Blankyt se převlékl do tmavého svátečního hávu.

Nebe se roztrhlo jako prachová peřina.

Nabízí mi prapodivné tvary mraků.

Přivírám oči.

Orel?

Jak obloha pluje, vypadá to, že pohybuje křídly…

Želva?

Mrkla na mě! Viděli jste to…?!

A tohle, co to může být?

 

 Potok

Bujarý potok                       přes kameny skáče

hraje a zpívá si                    jak malé ptáče

protéká lukami                    širými poli

ten malý pramínek              srdce mě bolí…

 

Vládne nenasycené šero.

Vracím se zpět do lidského světa.

Krok, krok, ještě padesát… první dům.

V jeho zhasnutých oknech se perou barevně blikající děti.

Návštěva usedá do vozu. Polibky, slzy, přání.

Odjíždějící vlhké oči ve žlutém automobilu jsou poslední viditelnou známkou

vyšuměného štěstí…

 

 Cesta k obzoru

Tou cestou k obzoru           vždycky rád chodívám

s mraky a se sluncem          někdy si povídám.

Krvavý západ                      mou touhu povzbudí

té cestě k obzoru                 věnuji své mládí…

 

Kostel září jako maják.

 Dnes se narodí Spasitel…

---