Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zrak

21. 12. 2019
0
1
392
Autor
Kohelet

 

Vizu říká, že nejhorší svět na tom být slepej je to, jak se vám lidi pořád snaží pomáhat. Všechen ten čas, kterej strávíte pečlivým oťukáváním prostoru kolem, všecka ta námaha, než se naučíte orientovat v prostoru podle sluchu jako netopýr, a to všechno jenom aby vás zničehonic popadla nějaká vymrdaná Máňa a jako, že vás odvede.

 

Jako, že vám pomůže přes cestu.

 

„Strčil jsem jí hůlku doprdele a pak mi přidělili tebe“ říká Vizu a já kývu, jakože ok a zatlačím do něj, že jdeme, páč na semaforu skočila červená.

 

„Kýval si?“

 

Vytlačím ze sebe utlačený jo, a je to přesně to jo, který jsem říkal i pastorovi, když se ptal jestli tu neni něco, co bych mu chtěl říct.

 

Vizu zašeptá: „Řekni mi co vidíš“.

 

Rozhlídnu se kolem a všechno si to srovnávám v hlavě. Trochu to trvá a blbě se mi soustředí, protože v mysli jsem už dávno doma u počítače. U tý obrazovky, na který svítí zpráva od ní. Nakonec to ale zvládnu. Myslím tu lež. Tu frašku. To pohádku na dobrou noc pro děti s leukémií.

 

„Právě kolem nás prošla luxusní šťabajzna“ vytlačím ze sebe a cikánka se dvěma dětma se na mě ohlíží, dokud nezmizí za rohem. Vizu zahvízdá a pobídne mě ať pokračuju.

 

Moje máma byla křesťanka a vždycky mě učila vidět ve věcech něco víc. To Boží dílo, o kterým se psalo v knížkách. Říkala tomu zázrak a já díky tomu dokážu vidět v zlimbovaným feťákovi zadumanýho studenta filosofie. Ta troska v Opelu řídí Cadilac a to hnědé v zubech bezdomovce určitě není hovno. Kecám blbosti o stromech jako z pohádky a Vizu říká:

 

„Fakt nekecáš?“

 

Čím víc toho vidím, tím víc chápu, co se mi moje máma snažila říct. Celou dobu šlo jen o to uvědomit si, že akt Ježíšovo absolutní lásky se naplnil v momentě, kdy se první koprofil vydělal do pusy tomu druhému. Ty penisy v erekci, provhlý vagíny. Moment největší lásky nastane, když to ten druhej pečlivě rozkouše, a dokonce to v puse ještě chvíli podrží. Znamená to totiž poznat toho druhého tak jaký doopravdy je, dokonce i s tím, co sám nedokázal strávit. Co sám nedokázal pojmout.

 

Miluju na tobě i to cos vypudil a ty si jen tak prdneš.

 

Přesně tohle mi píše uživatel fuckme123, účet s fotkou hezký modrooký blondýny, když večer zase jednou zapnu počítač.

 

Píšu, že bych tě mrdal.

 

Odpovíš: Ty romantiku.

 

Píčoviny, co si lidi píšou na internetu.

 

Popisuje, jak by mě chtěla lízat bradavky a já odpovím: Přidej.

 

Na růžový lístek si píšu, že bych se měl depilovat. Cvakyty cvak. Klávesnice je špinavá od drobků. Ani nestačím dojít misku čokoládových kuliček a je zase ráno. Psali jsem si celou noc, ale teď je světlo. Naše láska patří tmě.

 

Jdu po ulici, Vizu vedle si hvízdá a já dál tvořím to dílo. Ten opus. Stříkám kolem sebe krásu a štěstí a naději, myslím to poctivý křesťanský bukake, a Vizu se směje a ptá se:

 

„Kýval si?“.

 

Jo Vizu. Kýval.

 

Můj malej brácha jednou lezl po zahradě a nás táta, ten pytel sraček slepenej heroinem, mu omylem rozmašíroval ruce sekačkou.

 

Pastor vždycky říkal, že životní tragédie se vždy nejlépe přejde vtipem a pravidelnou modlitbou.

 

Říkám: „Ťuk ťuk.“

 

Vizu se ptá, kdo tam.

 

Chci říct, malej Timmy to určitě nebude.

 

Jedna z věcí, co křesťani nikdy nepochopí je, že člověk nikdy netoužil po tom být dobrým.

 

Píšeš: „nelžu“, když si domluvíme zítra schůzku a já se ptám, jestli opravdu přídeš. Dny mi začínají splývat. Někdy se v noci probudím a stačím se celej oblíct a umejt než si uvědomím, že k doktoru deme s Vizem až za týden. Někdy stojím vedle něj a přemýšlím, jestli se ho vůbec někdy zbavím.

 

Jsem dobrý člověk.

 

Dobrá verze. Operační systém 101. Tím se snažím naznačit, že udělám cokoliv abych si nepřipustil, že mám na víc. Všechny ty mlhavý ideje, který můžete ale nemusíte naplnit.

 

Den plyne rychle. Čekání na přechodu. Čekání v restauraci. Čekání v čekárně. Vizu má na košili kapku omáčky a já přemýšlím, jestli mu to mám říct. Čekání, než najde klíče a pak už šlapeme schody k jeho bytu. Dává si na čas a mě to sere. Nestíhám.

 

Na prahu se ještě otočí a s pohledem mimo mě se zeptá, jestli nechci jít dovnitř.

 

„Nechtěl by sis semnou zahrát šachy?“

 

Vrtím hlavou, že ne a běžím dolů ze schodů.

 

„Kýval si?“

 

Dřevo pod mojí nohou zní dutě a já rozrážím dveře nouzového východu. Posprejovaná zeď, ze který udělám galerii Louvre. Namaluju pro vás celej svět na růžovo jen abyste se nemuseli probudit. Jen abych se nemusel probudit já. Udělám to pro vás. Moje máma říkala, že ne každý může být Ježíš, ale to neznamená, že se o to nemůžu pokusit.

 

Můj otec říkal: „Běž Timmymu vytřít prdel“.

 

Zmatený rozpitý vzpomínky, co vám běží hlavou. Miliony nervových buněk, co pomalu hoří a hrajou si na vaši osobnost. Vědomí, co si až do smrti bude namlouvat, že to tu celé vede. Připomíná manažera v Mcdonaldu.

 

Dejte mi čas a za chvíli ze smrti udělám život. Ale teď běžím.

 

Běžím za ní. Běžím za láskou, co doteď byla jen změtí bodů na svítící ploše. Zábleskem na konci tunelu.

 

Napsal jsem, že se sejdeme v parku. Na tom opuštěném místě, kam nikdo nechodí. Na tom místě, kde nesvítí lampy a lavička je jen nejasný obrys ve světle měsíce.

 

Má ti být patnáct a já hodiny a hodiny ladil svůj profil abych se trefil do tvých preferencí. Hodiny a hodiny vylepšování. Hodiny a hodiny strávený ve photoshopu. Hodiny a hodiny strávený iluzí. Iluzí iluze.

 

Nevšimnul sem si tě, dokud jsem nepřišel až úplně blízko. Až skoro na dotek. Vsunul jsem ruku do kapsy, pozdravil, nahmatal kapesník, ale pak jsem se zarazil. Zarazil jsem se nad zablácenýma stavbařskýma botama. Zarazil jsem se nad camo kalhotama, co trochu moc smrdí trávou.

 

Zarazil sem se na plešatící tvářičkou tlusťoučkýho čtyřicátníka, co vypadá trochu jako váš táta.

 

Zvedl se a otevřel pusu. Já ztuhl a nakrčil obočí. On pusu zavřel, otevřel, zvedl ruku, pustil ruku a já ho napodoboval, i když to muselo vypadat hloupě.

 

Možná, že nejkrásnější na životě je chvíle, kdy dokážete obelhat sama sebe.

 

Psali jsem si, že mě budeš kouřit tak dlouho, dokud mě dočista neslížeš jako lízátko.

 

Plánovali jsme anální fisting a já už měl ve sklepě připravená pouta.

 

Chlap si roztřesenou rukou pohladí plešku.

 

Slábnou mi kolena.

 

„No doprdele“.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


1 názor

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru