Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+17 neviditelných
Uvnitř
datum / id25.12.2019 / 501795Vytisknout |
autorCarverIsBack2
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaMysteriózní
zobrazeno106x
počet tipů0
v oblíbených0x
Uvnitř

Stál tam v šeru. Sám uprostřed luk, jako by se ho i stromy stranily. Jejich větve se ve vichřici třásly a vypadalo to, že si na ten dům ukazují. A chichotají se mu. Já se však nesmál. Představoval jsem si, co všechno bych v něm mohl slyšet či vidět, a bál jsem se. Přesto jsem však stále kráčel vpřed. Jak jsem se blížil k domu, viděl jsem už poměrně dobře jeho děravou střechu i krytiny ležící na zemi. Nejvíce mne však zaujalo jeho boční okno. Prázdné, bez skla i rámů. Připadalo mi jako černé oko, které už vyplakalo sebe sama. Na chvíli jsem se zastavil a zadíval se do té tmavé prázdnoty. Měl jsem pocit, jako by mě vtahovala dovnitř. A já rázem věděl, že ten dům opravdu musím navštívit.

            Kráčel jsem stále dál, přičemž jsem zjistil, že v zadní zdi stavení je velká díra. Jakmile jsem skrz ni vešel dovnitř, začala mi pod nohama křupat omítka, kousky cihel i odpadky. Ano, dům už lidi bohužel dávno přestal zajímat. Bylo sice mnoho toho, co by mu mohli dát, ale málo toho, co by mu ještě mohli vzít. Byl stejně prázdný a osamocený jako já.

            Začal jsem procházet jeho místnostmi. Odpadky byly všude, ale já měl pocit, že dům je znečištěný ještě něčím jiným. Po pár minutách prozkoumávání jsem se dostal až ke schodišti vedoucímu do sklepa. Rozsvítil jsem baterku a vydal se po schodech dolů. Přišlo mi, že čím více schodů jsem sešel, tím méně baterka svítila. Jako bych sestupoval do temného svědomí, podvědomí či nevědomí čehosi. Pln strachu jsem se nakonec dostal až úplně dolů. Baterka zářila velmi slabě, ale zářila; představovala jakousi naději. Po chvíli svícení okolo sebe jsem zjistil, že sklep je prázdný.

Ovšem v jeho středu něco bylo.

Studna.

Kráčel jsem až k ní. Když jsem se ocitl u jejího zdiva, napadlo mě, zdali se chci do ní skutečně podívat. Zvědavost však nakonec zvítězila. Naprázdno jsem polkl a posvítil do jejích hlubin. Viděl jsem však jen tmu. Přišlo mi, že ta tma světlo jaksi pohlcuje. Říkal jsem si, je-li v té studni vůbec nějaká voda, a rozhodl jsem se to ověřit. Vzal jsem jednu cihlu ležící na zemi a hodil ji do studně. Trpělivě jsem čekal, kdy se ozve rána, ale marně. Vzal jsem tedy ještě jednu cihlu a též ji vhodil dovnitř. Opět jsem čekal ránu a opět zbytečně. Studna musela být velmi hluboká. Daleko hlubší, než se zdála. Třeba někam ústila anebo…

Ne, to nebylo možné, ale stejně jsem tomu z nějakého důvodu věřil.

Musela být bezedná.

Představil jsem si, že jsem tou cihlou. Představil jsem si, jak stále padám všepohlcující temnotou a pln naděje čekám, že se každou chvíli dotknu země. Jistoty. Ale jak stále padám onou prázdnotou, tak mi posléze dojde, že jsem se stal vězněm.

Vězněm věčnosti.

Zaplašil jsem děsivé myšlenky a vydal se zpátky nahoru. Čím výše jsem byl, tím více baterka svítila. Když jsem vystoupal všechny schody, bylo mi lépe než dole. Náhle mě napadlo, že bych se mohl jít podívat na půdu. Posvítil jsem na schodiště, které bylo ze dřeva, a přemýšlel, zdali jím nepropadnu. Nadechl jsem se a vstoupil na první schod. Následoval druhý a třetí. Bylo zvláštní, že baterka svítila jasněji. Když jsem vystoupal na čtvrtý schod, její světlo bylo ještě zářivější. Kromě toho jsem si všiml, že se ve tmě nahoře něco mihlo. Přesto jsem se však vůbec nebál; naopak jsem se zničehonic začal usmívat. Vzápětí jsem uslyšel nějaké zvuky či snad dokonce slova. Chtěl jsem půdu prosvítit, ale měl jsem obavu, abych tam vůbec vystoupal; proto jsem raději stále svítil na schodiště. Na pátém schodu baterka svítila ještě jasněji než na čtvrtém a já se navíc z nějakého neznámého důvodu cítil šťastnější, ale v tom pode mnou začalo trochu křupat dřevo. Když jsem vystoupal na šestý schod, uslyšel jsem, jak prkno hlasitě praská. Zároveň se mi zdálo, že jsem nahoře zahlédl krásnou ženu, která se na mě usmívala. A možná dokonce i něco pronesla.

Nakonec jsem však raději sestoupil zpátky. Měl jsem utkvělou představu, že na půdě by mě čekalo cosi dobrého, ale po tom vratkém a nejistém schodišti bych tam nebyl schopen vystoupat, s čímž jsem se nakonec smířil.

Po chvíli uvažování jsem se rozhodl, že přespím v místnosti s krbem. Rozložil jsem si spacák a karimatku, lehl si a vypnul baterku. Nyní už bylo vidět jen tmu a slyšet bylo pouze vítr. Ačkoliv na mne doléhala únava, usnout se mi nedařilo. Mé oči hleděly do stropu a já přemítal, jaká noc mě čeká. Nedalo se říci, že bych se přímo bál, nicméně stále jsem byl trochu nervózní. I přesto se však po nějakém čase dostavil polospánek. Usmál jsem se a věřil tomu, že každou chvíli usnu.

Ale to bych nesměl slyšet ten hlas.

            Nerozuměl jsem tomu, co říkal, neboť šeptal. Ihned jsem vstal rozhodnut, že projdu dům a zjistím, zdali si ze mne někdo dělá legraci, nebo zdali to šeptá duch. Prošel jsem tedy celé stavení s výjimkou půdy, ale nikoho jsem nenašel. Leckoho by takové zjištění jistě vyděsilo, avšak já se náhle přestal bát, aniž bych přitom věděl proč. Ulehl jsem proto zpátky do spacáku a šeptající hlas jsem už vnímal jen jako obyčejnou chůvu, která mě chtěla uspat.

 

*

 

            Probudil jsem se až dopoledne. Nezdály se mi žádné děsivé sny; vlastně se mi nezdálo vůbec nic. Přišlo mi to poněkud zvláštní, protože skoro každou noc jsem míval nějaké sny a často právě ty zlé. Nicméně hlavní bylo to, že po velmi dlouhé době jsem se konečně dobře vyspal.

            Po chvíli přemítání jsem si sbalil věci a řekl jsem si, že nastal čas odejít. Původně jsem si myslel, že budu dům opouštět s úlevou, ale ta se nedostavila. Naopak ji vystřídal mírný smutek.

            Vyšel jsem ze stavení a kráčel po louce směrem k lesu. Ušel jsem několik desítek metrů a pak se ohlédl. Dům jako by na mě zíral. Nedalo mi to a zamával jsem mu.

 

*

 

            Za poslední rok jsem se do toho domu vrátil několikrát. A vždy jsem se v něm cítil být vítaným hostem. Nikdy se mi tam nepřihodilo nic zlého; naopak jsem se tam pokaždé velmi dobře vyspal. Ale to nebyl ten důvod, proč jsem se do domu vracel. Táhlo mě do něj totiž něco úplně jiného.

Pocit.

Pocit, že nejsem sám a že mi někdo konečně rozumí.

A já jsem také lecčemu rozuměl. Už jsem pochopil, že ten šeptající hlas, který jsem tehdy v domě slyšel, nepatřil žádnému duchovi, protože tam ani žádný duch nebyl. Uvědomil jsem si také, že sklep domu není tak úplně sklepem, stejně jako jeho půda není tak úplně půdou. A rovněž mi došlo, že to, co jsem tam vnímal jen jakoby, vůbec nebylo jakoby.

 

*

 

            Když jsem zjistil, že dům nedávno zbourali, aby na jeho místě mohlo stát něco jiného, plakal jsem.

Plakal jsem, protože spáchali zločin.

Vraždu.

Cítil jsem hluboký smutek, neboť jsem věděl, že se do domu už nikdy nebudu moci přestěhovat. Avšak po pár dnech smutek zmizel a já se znovu začal usmívat.

A věděl jsem proč.

To, co jsem nazýval domem, totiž nezmizelo, pouze se to přestěhovalo.

Do svého nejlepšího přítele.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.01.2020 10:00:061 tipů dát kritice tipNěmý Vypravěč

Souhlasím s prvním komentem, že věty by si zasloužily více péče, což ale neznamená hledat metafory typu "černé oko, které už vyplakalo sebe samo" (i když mi tahle kupodivu nevadí). Někdy stačí zvolit přesnější slova a dostat do vět více přímého významu, nebo jen variovat, aby to lépe teklo. Já osobně se zadrhnu pokaždé, když se krátce po sobě objeví stejné slovo (kromě případů, kde to slouží výrazu). Téma prohledávání sebe sama jako domu mi vůbec nevadí a ani bych neřešil, jestli je originální či ne. Mně by stačilo, kdyby se ta metafora tolik neukazovala. Kdyby toho příběh nechal víc na čtenáři a dovolil mu metaforu klidně ignorovat či jí pro sebe objevit bez návodu. Což souvisí asi hlavně s tím koncem. A taková malá nelogičnost na závěr: přijde mu zvláštní, že se mu nic nezdálo, přitom se mu něco zdá "skoro každou noc". Přijde mi zvláštní, že mu to tedy přijde zvláštní :)

28.12.2019 12:03:12dát kritice tipCarverIsBack2

Gora: Díky za kritiku.

28.12.2019 10:04:161 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jedná se o metaforický text hledání, nacházení, zklamání... dům a studna a půda jsou /podle toho, jak text chápu/ jednotlivými "podlažími" našich osobností. Každý z nás je vlastně "domem" s tajnými chodbami a zákoutími a se zářivými místy :-)

Ta myšlenka není špatná, ale určitě ne příliš originální. Vyvarovala bych se takových slov jako - kráčel, je to takové strnulé, a určitě by se vzhledem k tomu, že děj je minimální, propracovat jednotlivé věty tak, aby nebyly fádní... Ani ta pointa s "přestěhováním" stavby do vypravěče není nijak přesvědčivá... nebo spíše překvapivá, zajímavá. To, že vnímá zbourání domu jako vraždu je spíše emotivně vypjaté než aby se tomu dalo věřit, postava vypravěče je málo vypracovaná, spíše se věnuješ popisům...

Tolik k dojmu z povídky, málo napětí a tajemna, které avizuješ na začátku.

Piš dál, vypracuješ se...

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.