Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzpomínky na minulost

26. 12. 2019
8
8
842
Autor
Puškyn

Všichni čas od času nostalgicky vzpomínáme, jaké to bylo skvělé, když jsme byli ještě dětmi. Ve skutečnosti to ale zas až tak skvělé nebylo, protože většina rodičů jsou pěkní parchanti. Je to tak! Skoro všichni rodiče své děti na veřejnosti s oblibou zesměšňují. Tím nemyslím jen to obligátní plivnutí na kapesník a následné drhnutí tváře, ale celý ten ponižující proces. Vtipní rodičové si asi myslí, že než jejich děti vyrostou, tak na to zapomenou, ale to se mýlí. Tahle podivná hygienická pomatenost se totiž geneticky dědí, takže jakmile jejich děti jednou vyrostou, budou dělat těm svým totéž.

Když se rodiče nudí, tak se bezdůvodně čas od času svých potomků ptají, čím chtějí být, až vyrostou, jako by jim po tom něco bylo. Nejčastěji po obědě na nějaké rodinné oslavě, kdy se každý nudí. A potom, ať dítě řekne cokoli, tak se tomu všichni hlasitě smějí. Nejvíc se smějí ti, kteří to dotáhli až na prodavače v rychlém občerstvení, nebo na hlídače parkoviště, protože ti ví o životě nejvíc. Nejzákeřnější rodiče se svých dětí navíc ještě ptají, co by si přáli letos k Vánocům, přitom to většinou nemají v úmyslu nikdy splnit, protože už druhý den si to nepamatují a koupí jim místo žirafy svetr. To mě na rodičích vždycky nejvíc štvalo.

Víte, když jsem byl malý, měl jsem mnoho přání, ale většinou to byly naprosté hovadiny, jako například být mistr světa v piškovorkách. Teprve až později jsem zjistil, že honorář mistra světa v této disciplíně je většinou několik lízátek a diplom. Zajímavé je, že jsem nikdy nechtěl být popelář, asi mi to přišlo málo romantické, tlačit po celý zbytek života smradlavé kontejnery k popelářskému vozu a zpět. Navíc jsem velice brzy zjistil, že se svými skutečnými sny není radno se svěřovat rodině a hlavně ne rodičům. Na jedné rodinné oslavě, to mi bylo skoro deset let, se mě dospělí zeptali, co bych si přál k narozeninám. Tehdy už jsem byl kvalitně vzpurný a tak jsem opáčil:

„Nic!“

Chtěl jsem být prostě protivný, což je mimochodem jediná účinná dětská zbraň. Bylo už deset večer a chtělo se mi spát. Otec se strýcem pili od oběda vodku.

„Na čo ti buďě nič?“ zeptal se mě strýc ze Slovenska po chvíli přemýšlení.

„Na nič!“ napodobil jsem jeho akcent.

„No tak vidíš,“ začali se oba hihňat jako pitomci. „Tak nědostaněš nič.“

Chápejte, bylo mi deset let a oni právě propíjeli moje jediné kapesné. Tehdy jsem definitivně pochopil, že nemá smysl se dospělým svěřovat se svými sny a taky mi došlo, že už nikdy nebudu mít ani vzducholoď, ani páva – to byla přání z minulých let. Za svoje prachy si je nikdy nekoupím, nejsem přece debil a stejně bych nevěděl, co pak s tím. Leda bych toho páva strčil do té gondoly a obojí před školou zapálil. Hele, já nejsem psychopat, ale co chcete smysluplného dělat s pávem a vzducholodí, vždyť obojí je k ničemu.

Babička do mě mezitím hustila náboženství, asi jí ušlo (na vysvětlenou, bylo to v osmdesátých letech), že venku řádí komanči. No ale nakonec se to hodilo, představte si. Učitelka mě v šesté třídě pérovala za to, nemám úkol, a že budu po škole, tak jsem jí řekl: „Všichni musíme trpět, Matouš, 12.3.“ A bylo ticho, učitelka se rozhlédla a odešla, ani po škole jsem nebyl. Nekecám! Bibli totiž nikdo nečte, takže každého můžete setřít vymyšleným citátem z Bible, všichni se raději stáhnou, nikdo totiž nechce nasrat toho Matouše, stejně se pořádně neví, kdo to vlastně byl.

Později jsem téhle zkušenosti využil i v dospělosti, když jsem jednomu agresivnímu podnikateli (byla to menší hádka ohledně nezaplacené faktury) v zápalu výměny názorů řekl: „Vymrdej si hubu hovnem, Matouš 14.5.“ a on uhnul pohledem, protože vůbec nevěděl, co na to říct. Bez toho Matouše by mi asi dal po hubě, ale takhle… Víte, já nevím, jestli v té Bibli něco takového je, jestli Matouš takhle doopravdy mluvil, fakt nemám tucha, jsou tam možná i horší věci, nicméně to funguje. Chtěl jsem si tu Bibli kdysi přečíst, přísahám, ale šlo to ztuha. A to rád čtu, Tarzana jsem dal za víkend a to je zhruba stejně dlouhé, když máte všechny ty sešity. U Bible jsem ale skončil – v obou případech - na druhé stránce. Zkoušel jsem Starý i Nový zákon, ale obojí mi přišlo staré. Víte, nechci se tu obouvat do náboženství, to je laciné, jenomže vyrůstat v rodině, kde je bohem Jagermaister, to není jednoduché, tak toto téma necháme být.

Vyrůstal jsem v takzvaném trojmezí, na Jablunkovsku. To je velmi zajímavé místo, protože nikdy úplně přesně nevíte, odkud pocházíte. Na tom zmíněném trojmezí sice žijete pořád ještě jako že v Čechách, ale směrem na sever to máte pár metrů do Polska, na východ přes kopec je Slovensko a za zády máte Česko. Čili ať se vydáte jakýmkoli směrem, jste pořád v prdeli. A to mě naučilo si vážit toho, odkud jsem.

Velmi se mi líbí slovenština, je to krásný jazyk. Poprvé jsem se se slovenštinou setkal na nádraží v Žilině, kdy mi výpravčí řekl: „Ty kokot, čo něvidíš návestník?“ myslel jsem, že mě zdraví, tak jsem na něho taky zamával „Hoj kokot!“, protože jsem ve dvanácti letech ještě úplně přesně nevěděl, co to na Slovensku znamená kokot. U nás v Ostravě je to i na základce normální oslovení, nad kterým se nikdo nepozastavuje. Strávil jsem pak hodinu v kanceláři ozbrojené ostrahy, než pro mě přišli rodiče. Když jsem tuto příhodu po letech říkal strejdovi, tak se podivit: „Ty si ve dvanácti nevěděl, čo to znamená kokot? To je kohút, čo jebe iného kohůta. Si retardovaný?“

„Niesom retardovaný, (vždycky se s ním snažím mluvit slovensky) bolo mi dvanáct´.“

„Si retardovaný“, odpověděl strýc po chvíli přemýšlení a od té doby jsem ho neviděl. Mimochodem, můj strejda byl doktor, tedy ještě předtím, než se uchlastal. Moji rodiče ho jednou zavolali, když jsem měl chřipku a on mě obkreslil křídou. Do dnešního dne nevím, jestli si dělal srandu, nebo ne.

Inak viem hovoriť po slovensky celkom slušně, pokial niesu poblíž iní Slováci. Oni sa pak smejů a ma to zranuje. Tak račej plynule prejděm zpět do češtiny, protože my Češi stejně máme větší smysl pro humor, než Slováci. Důkazem je náš slovenský předseda vlády, který je ještě stále naživu. Slováci by Českého premiéra tak dlouho netolerovali. Brzy by ho policie našla v Dunaji, ruce svázané za zády, dva průstřely hlavy, jasná sebevražda. Ale stejně mám Slováky nejraději, jsou to jediní bratři, kteří nás nikdy neokupovali, akorát nás po získání demokracie vtipně odřízli od našich elektráren. Ale to je v pohodě, my jsme zase zčernili společné zlato, takže jsem si kvit.

Kromě Slováků mám rád i Poláky, protože Poláci jsou super. To jsou taky naši bratři, kteří nás sice už párkrát okupovali, ale nakonec se na to vysrali a spokojili se s půlkou Těšína a Vratislaví s celým okolím. Oni tomu místu teď říkají Wroclawské vojvodství, asi si myslí, že jsme zapomněli, ale nezapomněli. Akorát ještě nemáme jaderné zbraně, ale co není, může být, třeba jich pár dostaneme v rámci vyrovnání bývalého Východního bloku. Rusáci nám pořád ještě dluží za uranovou rudu, tak nám jednou možná bude znovu patřit celé Horní Slezsko až ke Krakovu. Pak budu mít Poláky ještě raději.

Ale nejraději mám polské národní jídla, žurek, nalešniki a hlavně bigos. Já moc vařit neumím, ale bigos mi jde. To dáte ho velkého hrnce libovolné nakrájené maso, jen ho tam tak hodíte, na to šoupnete nakrouhané zelí, sušené švestky a jdete se dívat na fotbal. Vždycky to nějak dopadne a vždycky je to dobré. To jsem nikdy nepochopil, u jiných jídel to nefunguje, ale proč hledat vysvětlení, když to pokaždé vychází.

Nakonec musím s hanbou přiznat, že největší volové z celého trojmezí jsme my, Češi. Nikdy jsme neuměli pořádně okupovat Slováky a Polákům pořád jenom ustupujeme. Není divu, že nedokážeme nikoho pořádně porazit, když se sami neumíme domluvit. Pražáky raději ani nekomentuji, stejně si myslím, že to jsou mimozemšťani, a ty náplavy, o kterých pořád mluví, to jsou unesení Moraváci, se zavedenými sondami v prdeli, kteří na ně přes týden makají, zatímco oni se válí na Sázavě.


8 názorů

Ta poslední pohádka z radiokrálovství mě úplně nenadchla, ale nasměrovala, abych se podíval na další tvé kousky, jestli nebudou vtipnější. A konečně jsem se u čtení zas smál i nahlas, jednou, podruhé, znova... Mi v tom vulgarismy nevadí, naopak u Matouše jsi mě dostal.


To je za jedna a pěkné představení své osoby a názoru na současná svět. Mám podobný. Hádam titul inženýra. Mě když se někdo ptá, co je to za horu, hrad, řeku aj.  ikdyž nemám ponětí, bez váhání si je pojmenuji. Pracuje to na 95%. Tu Bibli použji... Matouš 14.5 (smajlík) .  Do bigosu sušené švestky nedávám, to čtu poprvé a to jsem se jej naučil v hospodě na polské hranici. Já místo masa a švestek dávám dobrou klobásu a půl kyselého zelí a půl hlávkového. Slovenská řeč je pěkná. I v angličtině mají simpatický přízvuk. 


Lakrov
04. 06. 2020
Dát tip
Po celou dobu čtení se bavím a nejlepší mi asi přijde střední část, od "výňatků" z Bible až po oslavu Slovenštiny. A ta dvojazyčná věta je taky dobrá. Tip.

Dales
12. 01. 2020
Dát tip

Výborné. A tvůj subnárodnostní nadhled nemá chybu.


Bystroočko
27. 12. 2019
Dát tip

Tvoj štýl sa mi páči.


K3
27. 12. 2019
Dát tip

Možná, že už jsem ti to psal. Opravdu jsi talentovaný vypravěč. Ale ty nespisovné výrazy ti to prostě kazí. Kdyby to bylo celé v nespisovném duchu, psané nějakou hantýrkou, bylo by to lepší. Ale takhle to míchat, do jinak krásného jazyka, ti to celý text sráží.


susu
27. 12. 2019
Dát tip

1. dojem : velmi vánoční

2.dojem : fajn :)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru