Deník o depresi. Část I.

Od mládí se liším od ostatních. Od mládí žiji s něčím uvnitř sebe. Hah, tasemnice to nebyla, to jsem zjistil jednoduše tím, že jsem vážil 110 Kg, ale o tomhle víte, tohle je jiný příběh.

V čem je jiný? Je jiný v tom, že se mi ho dařilo několik let dobře skrývat a dusit v sobě. A tohle je můj „coming out“. Tohle je mé první veřejné otevření se veřejnosti.

 

 

Zeptám se, zažili jste někdy „depky“? Deprese je pojem, název něčeho a mnoho z nás ani neví čeho. Někdo tím nazývá svou smutnou náladu, která po čase odejde, někdo to dokonce bere i jako svůj styl osobnosti a pak jsou tu tací, kteří neví, co se to vlastně děje. Ale co to vlastně je? Já to nazval jako svého vnitřního démona, který mě požírá zevnitř a dělá ze mě ubrečenou a zoufalou bytost.

Lidé mě většinou znali jako cynika nebo člověka s metatrapným humorem. Ale netušili, že jsem si dokázal vytvořit dokonalou masku a krytí. Tak se teď zamýšlím, možná proto mě taky masky fascinují. Ale ani nevíte, kolikrát jsem to chtěl všem říct, co se uvnitř mě děje. Rodina asi věděla za všeho nejvíc, přece jen, rodina je nejbližší propojení a uvnitř rodiny je, nebo by alespoň měla být největší důvěra.

 

Bál jsem se. Studu, nepochopení, odsouzení, zatracení. Když jsem několik měsíců rozdával náznaky toho, že se chci s něčím svěřit. A tu odvahu jsem nakonec opravdu sebral a šel s tím ven. Bylo to před několika lety.

Přišlo akorát větší uzamčení se do sebe. Když voláte o pomoc a slyšíte „Z čeho ty můžeš mít nervy“ nebo „Tak si řekni, že to bude dobré“. Nikoho už za tohle nesoudím. Jen si říkám, kdyby se mi dostalo v tu dobu pomoci, jak by mi bylo teď? Psal bych tento deník? Každopádně, démon uvnitř mě dostal, co chtěl, krmil se dál.

Když jsem konečně po posledním otevření se druhým, šel k psychiatrovi, myslel jsem, že mám vyhráno. 

Chemie. Zkouším léky a s velkým strachem docházím na kontrolu a pro další dávky, které démona trochu tlumily. Pár let naděje a dobra by se našlo. Začínal jsem se věnovat sportu, zdravému jídlu, dokázal jsem se osamostatnit a žít s pocitem, že démon je pryč.

Démon, ale jen odpočíval a probudil se. Po asi dvou letech šťastnějšího žití. Probudil se, ale byl silnější víc než kdy před tím, byl vybaven nejen depresi, ale také úzkosti a strachem a sociání fobií. Během dne se někde stala chyba a démon se živil. Do toho se dostavila i nějaká fyzická nemoc, tu jsem pojmenoval LaBorelia. Ta začala spolupráci s démonem. Asi se z nich stali milenci. Protože v noci byli rádi spolu a narodila se jim insomnia. Nemoc, díky které jsem nespal. Byli asi vášniví, šlo jim to i čtyři dny po sobě. To prohloubilo moje stavy.

Stavy úzkosti a strachu byly takové, že jsem dokázal jen ležet skrčený v posteli, brečet a nikdy nevyjít už ven. Nemohl jsem se dívat na telefon, nezvedal jsem hovory. Pokaždé jsem očekával nějakou špatnou zprávu.
Nespavost je zajímavá, první dva dny jsou ok. Čtvrtý den už vidíte psa s lidskou tváří ve svém bytě. Asi tomu pomohla i strava, kterou jsem konzumoval, abych přežil v práci.
„A jako hlavní chod bude: 5x káva a 3x Monster energy“.

 

 

Teď bych se ale rád přesunul do prosince roku 2019. Během těch let s démonem jsem snad stokrát koketoval s myšlenkou, že si vezmu život. Démon se během roku 2019 celkově začal ozývat. Nad ním mě držela jediná osoba.

Ale v prosinci mi došly síly, ano, našel jsem si novou práci a věřil jsem, že tohle mi ještě může pomoct. Ale během týdne mě démon tak požíral, že jsem si řekl dost. Skončím to. Vše jsem si naplánoval, ty nejbližší jsem se snažil vidět osobně a pro ostatní jsem připravil dopis.

V ten osudový den jsem odjel normálně do práce. Měl jsem tušení, že tam celý den nevydržím, v tom se mi ozval lékař, že se k němu musím stavit ohledně pár dodatkům k smlouvě. Já si vzal propustku a vyrazil i s dopisy.

Ale ne k lékaři, ale do Frýdlantu, kde jsem to vše chtěl ukončit. Vzít si léky, sednout si ke stromu a čekat na konec.

Vystoupil jsem z vlaku, zhroucený a možná i plný naděje, že bude brzy konec. Jenže mé kroky automaticky vedly za mými ségrami. Nepřemýšlel jsem, proste jsem šel. Zazvonil a tam jsem se zhroutil a přiznal se, že jsem se chtěl zabít. No a nyní jsem v léčebně, v Třinci, pro psychicky nemocné lidi.

Bojuju, zlepšuju se a po obrovské době cítím naději na šťastný život. Není vyhráno, ale po dlouhé době dostává démon na prdel! A jednou ho zničím definitivně.

Všem se chci omluvit. Za to, co jsem chtěl udělat a nechat vás tady. Miluju vás a děkuji vám za obrovskou podporu.
Když se blížil konec, pocítil jsem obrovskou lásku.