Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+16 neviditelných
Polesí
datum / id30.12.2019 / 501903Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno306x
počet tipů8
v oblíbených0x
Polesí

 

Polesí

 

Na Chlumu to není tak zlé, jak jsem čekal. S lidmi se pokouším sžívat. Někteří dělají problémy, ale bezpochyby působím problémy také já jim.

Lenka si nestěžuje. Děti jsou ještě malé, změnu příliš nevnímají.

Na drobné lesíky roztroušené v polích si zvykám. Beru je na vědomí, starám se o ně, plánuju v nich potřebné zásahy, snažím se je nezanedbávat. Ale to je vše, co se jich týká. Jako ryba ve vodě se cítím jen v souvislých komplexech bývalých panských lesů. Jenom na Kazatelnách, na Bezinách, na Trojáku, jen tam to bude to pravé.

Dívám se na chlumské lesy novýma očima. Zjišťuji, že nejsou o nic horší než jinde na Vysočině. Jen Prokšův způsob hospodaření se v nich nešťastně obráží. Žárlím, že si k nim dovoloval. Ale teď bude všechno jinak.

Zajímám se hlavně o zralé a dozrávající porosty. Upínám se k nim jako novopečený hospodář s pocitem skoro vlastnickým. Hlavou se mi honí nápady, jak s nimi vcelku a jak s každým zvlášť v budoucnu naložit. Vzdálený cíl je ovšem jediný: vybudovat nestejnověký smíšený les. Já – s­e svým krátkým životem – k­ němu položím základ. Možná to zní fantasticky, ale nic neberu vážněji než toto.

Čas od času ještě ráno při probouzení užasnu nad tím, že se uskutečňuje můj sen, že smím samostatně rozhodovat o tak velké rozloze lesa. A ještě v polospánku trnu, jestli se mi ten sen za chvíli nerozplyne. Na velké divení však není kdy. Jakmile vyskočím a opláchnu se pod pumpou na dvorku, už mě to vsákne. Letící čas nedovolí, abych se, byť v myšlenkách, nadlouho vzdaloval od každodenního shonu. Tak poznávám příchuť odpovědnosti. Vládne mnou v každé chvíli. Je to trvalý pocit. Zkracuje spánek. Neústupně koriguje myšlenky a slova, nutí vážit každé rozhodnutí a probouzí střízlivý úsudek.

Hajní se ještě docela nesmířili, tváří se kysele. Zaběhnutý pracovní stereotyp jim vyhovoval a já jsem je z něj vytrhl. Ale ničí pohodlnost mě neodradí od pokračování ve změnách, které jsem si usmyslil.

„S pasekama na Chlumu se rozloučíme, pánové,“ byla jedna z mých úvodních připomínek na první poradě hajných. Překvapeně se podívali jeden na druhého. Za vlády Prokše se na polesí udomácnila holoseč jako jediný možný způsob mýtní těžby. Docela je rozveselilo, že chci v mýtních porostech přestat těžit. Zvlášť se bavil Břéťa Němec. Neskrýval úšklebek, dychtivě čekal, v čem ještě se zesměšním, ale zklamal jsem jeho i ostatní, když jsem jim připomněl, že existují také jiné způsoby obnovy lesa. Zář očí pohasla, obličeje se protáhly. Břéťa jako jejich mluvčí se mě aspoň pokusil od mého úmyslu odvrátit. Ovšemže marně. Tak to zůstalo.

Konec holosečného a začátek podrostního hospodářství na Chlumu přináší ovšem i mně jen práci navíc. Ale sám jsem si ji dobrovolně uložil. Rozpracovávám k obnově celé polesí, čímž své hajníky rozčiluju. Je to náročné. Pro všechny. Jenže o mně hajní ještě nevědí, že mě taková práce neoslabí, nýbrž posílí. Tajně čekají, že se unavím, opustí mě elán a ještě rád se uchýlím k pohodlnému pořádku, na jaký se tak snadno zvyká a těžko od něj odvyká.

Doufají marně. Nic mě neopouští.

Velmi je hněte, že zavádím pro ně neslýchaný způsob obnovy – p­odsadbu jedle a buku do světlin pod stromy. Podsadba je zhovadilost. Nostalgicky vzpomínají na blahé doby pasek. Tam se udělalo všechno najednou, o škodách těžbou nebo vyklizováním nemohla být řeč, na pasece byl po odvezení dřeva a klestu a po vysazení smrčků jednou provždy klid, přinejmenším aspoň do prořezávky. A teď? Toho opatrování listnatých a jedlových podsadeb! Postavit oplocenku, celou zimu – a­ taky v létě – j­i hlídat, každý zlomený či vyvrácený strom hned zpracovat, plot opravit, no hrůza. A zas a znovu, pořád dokola. Jako kdyby nestačilo sázet smrk, a ten proti zvěři jenom natřít.

I mé další požadavky je otravují. Těžbu sice vyznačím sám, to ano, ale tím to nekončí pro hajného. Taková těžba, jakou já vyznačuji, vyžaduje trávit ještě víc času na pracovištích. Už samo provedení je počertech náročné. Hajný má důvod ke vzteku. Kdo má ksakru uhlídat perfektní směrové kácení! Kdo stát za zády traktoristovi, aby jezdil po prokácených linkách a pro dřevo k pařezu aby z navijáku vytahoval jen lano! Proč nám kdosi pronic zanic ztěžuje život?

A zavádím ještě další nesmysly. Výchovu mladých porostů jsem proti zvyklostem převrátil vzhůru nohama. Velice se liší od prořezávek a probírek, na které byli zvyklí. Vždycky se odklízely jen uschlé nebo usychající stromy, a pokud živé, tak zásadně jen z podúrovně. V mlazinách zaplevelených listnáči se ta plevel vyřezala, a prořezávka byla hotová. Proč mají ponechávat a chránit – a­ kdyby jen to! –,       j­eště v růstu podporovat přimíšené listnáče? Pro dobro každého listnatého chcípáčka je nutím vyznačit k uříznutí smrk nebo borovici. Neslýchaná novota. Vždyť by museli vyznačit často pořádný strom, který má přece právo dožít se skácení až s ostatními, až přijde také jeho čas.

Těžko, přetěžko se smiřují. Návyky mají pevné. Mívají chuť vzdorovat a pokračovat si po svém. Ale vždycky narazí. Jsem jim v patách. S nevolí zjišťují, že pobývám v lese snad víc než oni. Za Prokeše, to byly časy! Seděl v kanceláři a venku se spoléhal na ně.

Chápu je, ale nelituju.

Jsem posedlý představou vzdáleného cíle. Mám sen, jehož jméno z ostychu nahlas nevyslovím. Snažím se však své porosty pozvolna do vysněné podoby přetvářet. I když vím, že v těch mladších, ba ani mnohých dozrávajících, se sám nikdy nedočkám vytěžení posledního stromu, je mi útěchou, že smím svůj les provázet alespoň kratičkým úsekem jeho budoucích roků. Kéž je mi dopřáno sledovat, jak vyspívá, jak se mění!

Tvrdě omezuji zaběhnuté plýtvání, při němž se s dozrálým kácí nedozrálé, přirozené podřizuje nepřirozenému, cenné obětuje zbytečnému, ustupuje se pohodlí a otročí pořádku.

Ovšemže skutečnost může být jiná, než jsou mé představy daleké budoucnosti, ale to není argument proti nim. Co když i po mně jednou přijde hospodář, který bude mít stejnou touhu? Znám některé téměř již uskutečněné lesnické sny, viděl jsem různověké smíšené lesy, a byly to vrcholné výtvory spolupráce přírody s generacemi lesníků. Tam všude také začínal kdosi, kdo měl jen krásné představy a chuť do práce. A potom – š­těstí na toho, kdo přišel po něm.

Občasné kontroly mou cestu v podstatě nekříží. Svobodně se řídím krásnými vizemi – a­ pak už jen svým svědomím. Korigovat mě může jen lesní zákon, ale ten mým představám vyhovuje. Je to dobrý zákon, omezuje holoseče a nabádá k citlivému zacházení s lesem. To mi stačí.

Občas mě ještě bodne hrot pýchy, když si uvědomím, že jsem se na tak velkém území stal málem neomezeným vládcem. Ale přesně v tom okamžiku, kdy pocítím nemístnou pýchu, srazí mi hřebínek buď všední provozní problém – m­ám jich nad hlavu a měl by je čert vzít –, a­nebo se objeví nedorozumění s některým podřízeným či nadřízeným.

Přes častá nedorozumění s hajnými někdy pozoruji, že jejich nespokojenost začíná odumírat a odpor slábne. Dočkám se, že někdy zavládne porozumění? Snad. Občas totiž slyším jakési nechtěné přiznání, že se to či ono povedlo. Nejmenší potíže mám od začátku s Vránou. Ten jediný nemá lesnické vzdělání. Jak si kdysi zvykl poslouchat jednoho polesného, nepůsobí mu velké potíže ani vyhovět požadavkům jiného. Každou novinku mu sice musím vysvětlit dopodrobna, ale jakmile pochopí, můžu se spolehnout.

A nadřízení? Olinek Loucký, po odchodu Přibského jmenovaný hlavním inženýrem závodu, dosáhl touženého cíle. Je si dobře vědom své pravomoci a také jí užívá. K podřízeným se po vzoru šéfa začíná chovat jako k poddaným. Někdy svou hranou žoviálností chce působit dojmem dobrého společníka. To se mu chvíli daří jen před cizími, dokud ho neprohlédnou. Pro podřízené z něho ostentativní nadřazenost čouhá, i když právě vykládá anekdotu. Každý se před ním má na pozoru. Vyšlo najevo, že si začíná sebejistotu povzbuzovat tajným popíjením alkoholu. Je tím trapný, ale při své záludnosti ještě nebezpečnější. Mezi námi dvěma to jiskří. Když mě někdy navštíví a chce se projít lesem, nikdy z toho nevzejde nic dobrého. Není mi příjemné poslouchat jeho alkoholem podnícené narážky. Záměrně provokuje. Snažím se neslyšet, ale někdy se musím hodně přemáhat. Zatím se to daří, vždycky ho bez úrazu vyvedu z lesa a v pořádku odevzdám šoférovi. Jen jednou se mu promyšlenou poznámkou, na níž si ve svém alkoholovém siláctví dal velmi záležet, málem podařilo mě vyprovokovat. „Měl bys už konečně dostat rozum a nechat toho pitomýho troškaření, do pořádnýho lesa patří pořádný paseky!“ řekl s bohorovným úšklebkem, když jsme procházeli mezi bukovými a jedlovými kotlíky, na nichž jsem si obzvlášť zakládal. Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Tím klackem, co jsem držel v ruce, mrskl jsem daleko do houští. Olinkovi něco došlo a najednou byl jako mílius.

Ředitel má v Louckém, až na to pití, které snad raději nevidí, konečně zástupce podle svých představ. Takového potřeboval jako sůl. Dávno si Olinek u něho vysloužil důvěru svou trpělivostí, věrností, důsledným informováním o všem, co se děje dole a nikdy ne naopak.

Aspoň že od ředitele, vášnivého lovce, mám pokoj. A to proto, že žádnou z deseti honiteb na velikém území mého polesí nemá ve své režii lesní závod. Bohužel to má také stín. Za pokoj od jeho návštěv, které bych jistě vítal ještě míň než Olinkovy, platím nadměrnými škodami od zvěře, přepečlivě chráněné a rozmnožované lidovými myslivci.

Na škodách se v podstatě nic nemůže změnit ani tím, že na naléhání delegace místních myslivců, kteří za mnou přišli brzy po mém nástupu, jsem teď v jedné honitbě mysliveckým hospodářem. Vzal jsem tu funkci, ale měl jsem podmínku. Zeptal jsem se pantátů hned, jestli si všimli, jaké tlupy srnčí zvěře o šedesáti, sedmdesáti kusech se potloukají po polích a jestli si uvědomují, že to neodpovídá normovanému stavu ani zdravému rozumu. A řekl jsem, jestli mě mermomocí chcete za hospodáře, pak si uvědomte, že naplánuju odlov podle skutečného jarního sčítání, což znamená, že začneme ročně lovit nejmíň dvojnásobek, než jste zvyklí. Hleděli na mě nevěřícně, ošívali se, smlouvali, přesvědčovali, otcovsky domlouvali, ale hospodáře nutně potřebovali. Polesný Prokeš odešel, nikomu z mladých členů se nechce absolvovat předepsaný kurs, a tady jim chlapík s uznanou kvalifikací spadl rovnou z nebe. Tak mou podmínku přijali. Kulturám a náletům na mém polesí ovšem nemůže pomoct bláhová snaha po obnovení rovnováhy v jediné z deseti honiteb. O škody se beze zbytku dělí zvěř, která vyplňuje zředěný prostor z okolí, protože všude vládne stejně krátkozraká představa, že srnčí zvěře není nikdy dost, jako u našich pantátů tady na Chlumu.

 

Po dopoledních poradách polesných jednou měsíčně na ústředí závodu se scházíme my fořti v restauraci U zlatého lva. Tyto „druhé porady“ jsou zaběhnutým zvykem a účast na nich morální povinností polesného. Kritizujeme, nadáváme na poměry, sem tam někoho pomluvíme. Rád se jich zúčastňuji, dychtivě lapám každou zmínku o tom, jak kdo hospodaří, jak si poradí s tím či oním. Tady jsem v debatách se zkušenými fořty šťastný, neboť postupně zjišťuji, že nejen Ctibor Homolka, ale také další polesní mají blízko k názorům, jakým jsem sám propadl. Tím víc toužím vyrovnat se jim, být jedním z nich. Ctiborovo zanícení pro „pěstování lesa sekerou“ je pověstné, stejně jako jeho vynikající schopnost dosáhnout na všech lesních stanovištích přirozené obnovy. S nadsázkou se mezi fořty traduje, že Homolka by zmladil třeba Saharu, kdyby ho tam pustili. (Přirozená obnova se ještě cení, představuje největší lesnické umění. Daleko je doba, kdy se na ni začne pohlížet s pohrdáním. O té nic ještě nevíme.)

Můj vytoužený nástup na polesí znamenal životní zlom. Ale když potom jednoho dne U zlatého lva přijde nenadálé, impulsivní, ale teprve to pravé pasování na fořta, je to zlom sice v pořadí druhý, ale pro mě teprve zásadní.

„Zapadls na to polesí jako štika do rybníka, a tož vítej mezi fořty,“ zvolal Ctibor Homolka a slavnostně pozvedl svou první dvoudecku červeného. Když tu ohromující větu přede všemi pronesl a kolem se zvedly skleničky mně k přípitku, polilo mě horko. Věděl jsem, že přes nezralé mládí jsem od této chvíle jejich. Takové vyznamenání přijde jednou za život, tak jsem to cítil všemi póry.

Jako ve snách jsem si přiťukl se všemi a s každým zvlášť. Nic ještě nejsem, chlapi, nic neumím, rděl jsem se v duchu, ještě hodně se musím učit.

Ale teď přijímám váš přípitek, tuto chvíli si vzít nedám, teď si chci do dna prožít, že už patřím k vám. Díky!

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.01.2020 06:42:25dát kritice tiprevírník

Vidím tě, Gabi.

31.12.2019 15:05:43dát kritice tiprevírník

Blacksabbath, děkuji.

30.12.2019 21:10:55dát kritice tiprevírník

Přeju ti, Luboši, že sis mohl oddechnout.

30.12.2019 20:12:52dát kritice tipKočkodan

Tak jsem, Jardo, rád, že se žádný hajný nedopustil neadekvátní reakce a tys to nekoupil přímo na komoru. ;-)

30.12.2019 16:13:45dát kritice tiprevírník

Děkuji, Čudlo.

30.12.2019 14:36:15dát kritice tiprevírník

To cos napsal, mně úplně stačí. Děkuju.

30.12.2019 13:22:41dát kritice tipKarpatský knihomoľ
redaktor poezie

Dobré čítanie, neviem čo viac dodať.

30.12.2019 11:23:21dát kritice tiprevírník

Diano, moc ti děkuju. A jestli je z toho psaní cítit láska k vlastní práci, tak to mě nesmírně těší.

30.12.2019 11:19:54dát kritice tiprevírník

Ireno, jsem rád, že to tak na tebe působí. To okénko u "hlubší kritiky" se samo nabízelo k zatržení, na možné následky jsem vlastně nemyslel. Co se týká možnosti pracovat podle svých představ, ta měla omezenou platnost. Ale o tom největším omezení, které mě po ruské okupaci potkalo, se v této knize nedočteš. Jak jsem už na začátku předeslal, tady hraje roli spíš fabulace. Pro zjednodušení. Nepsal jsem román, ale jenom takové zápisky do zápisníku.

30.12.2019 11:05:09dát kritice tipDiana

Celou dobu četby jsem ti držela palce - a sláva! Blahopřeji! Obdivuji každého, kdo má svou práci rád! Pak mu pomůže i prozřetelnost a práce se daří, je výborná. ************

30.12.2019 11:00:36dát kritice tiprevírník

Přemku, jsem si toho vědom, že většina lidí les přijímá nevinně a bezmyšlenkovitě hlavně jako příjemné prostředí pro odpočinek. Vůbec se jim nedivím, mají na to právo. A možná právě ta jednoduchost náhledu na les mě kdysi vyprovokovala (tvrdit to nemůžu), že jsem začal o něm psát. Zaplaťpánbůh, u někoho to zabírá.

30.12.2019 10:18:022 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tak nevím, co by se tady dalo "kritizovat", jako vždy tak hltám obsah, u kterého mi nic "nepřekáží" - žádné gramatické nebo stylistické chybky, je to prostě radost. Dozvídám se informace z tvého oboru, podané se zanícením pro věc, co víc si přát?? Ještě - s lidmi, kteří jsou agresivní "díky" alkoholu nemám nejlepší zkušenosti a mírnost mne opouští... takže chápu klacek odhozený do lesního porostu :-)) 

Skvělé, že tě fořti přijali mezi sebe a bylo ti umožněno pracovat podle tvých představ...

30.12.2019 10:14:02dát kritice tiplastgasp

Příběh otevírání očí milovníkům lesa, kteří tam chodí jen na houby, borůvky a maliny, nebo vzdychat na čerstvém vzduchu. Také o tom, že změnit setrvačnost pohybu znamená trpělivost a sílu. Bezva.

30.12.2019 09:36:02dát kritice tiprevírník

Někdy to tak naštěstí skutečně je. Děkuji, Renato.

30.12.2019 09:30:55dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Člověk zkrátka musí jít za svým snem a pak se dílo podaří... T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.