Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Když padá déšť 1b

05. 01. 2020
4
9
705
Autor
bixley

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Do Scottish Gallery vedly skleněné dveře a odtud krátké schodiště na horní ochoz, zatímco dolů do suterénu s bludištěm chodeb schodiště o něco delší. Tyto suterénní prostory nebyly tmavé, jak to v takových místech bývá, ale ozářené světly kolem obrazů a jasnými barvami na stěnách. Isabel šla nahoru a po pravé straně minula přepážku, kde seděl její kamarád Robin McClure. Listoval ceníky a katalogy a byl připraven odpovídat na dotazy. Isabel na Robinovi fascinovala jedna věc: ačkoli vždy dopředu věděl, kdo si obraz koupí a kdo ne, ke všem se choval zdvořile. Ať už někdo vešel dovnitř proto, že venku pršelo, nebo proto, že si chtěl prohlédnout umění, Robin je mile přivítal, stejně jako ty, kdo vešli s úmyslem obraz koupit nebo tomuto pokušení podlehli. To bylo právě to, co odlišovalo galerie na Dundas Street od drahých galerií v Londýně nebo v Paříži, kde před dveřmi visely zvonečky, aby na nově příchozího návštěvníka upozornily a pokud se mu po otevření dveří dostalo uvítání, potom zdráhavého a podezíravého.

Robin tentokrát za přepážkou nebyl. Rozhlédla se kolem sebe. Byla to všeobecná výstava s pestrou nabídkou děl různých autorů. Dojem z vystavených obrazů byl podle ní příznivý a její zrak hned utkvěl na velkém obraze, který dominoval jedné ze stěn. Stály na něm u okna dvě postavy. Muž a žena. Muž se díval ven na venkovskou krajinu, žena dovnitř. Obličej měla klidný, ale čišel z něj smutek. Chtěla by být někde jinde, pomyslela si Isabel. Jako spousta lidí. Kolik z nás je šťastných pávě tam, kde jsme? Zmiňuje se o tom Auden ve své horské básni, vzpomněla si.Mluví tam o dítěti, které je nešťastné na jedné straně Alp a chtělo by být na straně druhé. Určitě měl pravdu. Jen naprosto šťastní jedinci jsou přesvědčeni, že jsou na tom správném místě.

Rozhlédla se kolem sebe. V přízemní hale galerie bylo několik lidí: muž v modrém kabátě se šálou kolem krku zíral na malý obraz u okna, dvojice žen středního věku, které podle zelených sak s vycpávkami vypadaly na to, že jsou z venkova nebo se tam chtějí odstěhovat. Zřejmě to jsou sestry, usoudila Isabel, obě měly stejně nápadné obočí. Sestry, které žijí spolu a jsou na sebe tak zvyklé, že téměř myslí unisono. Ale kde je ten muž se ženou, které viděla předtím?  Šla pár kroků zpátky ke schodům a uviděla je, jak stojí v malé místnosti, která sousedila s hlavní halou. On stál před obrazem a hledal informace v katalogu, ona u okna a dívala se ven. Byl to přesný protiklad obrazu, který viděla, když vešla. Ona hleděla ven, on dovnitř. Ale Isabel se zdálo, že tato scéna kopíruje obraz i v jiném slova smyslu. I tato žena chtěla být někde jinde.

„Isabel?“

Prudce se otočila. Vedle ní stál Robin McClure a zvědavě si ji prohlížel. Natáhl ruku a položil ji Isabel na paži jako pozdrav.

„To není možný,“ řekl, „ty stojíš v úžasu před naší nabídkou. Naprosto ohromená tou krásou.“

„Spíš omráčená,“ zasmála se Isabel.

Robin ji stále s rukou na paži vedl na konec místnosti. Isabel se přes rameno ohlédla po dvojici. Pořád tam stáli, jen muž teď přešel za ženou k oknu a zdáli se zcela zabráni do hovoru.

„Tady je něco, co tě určitě osloví,“ řekl Robin. „Podívej se na tohle.“

Isabel hned věděla, o co jde. „Alberto Morrocco?“ zeptala se.

Robin přikývl. „Vidíš tam nějaký vliv?“

Isabel si nebyla tak jistá. Naklonila se, aby si obraz prohlédla z větší blízkosti. Na židli seděla dívka, jednu ruku měla položenou na stole, v druhé držela knihu. Dívala se před sebe: ne na pozorovatele, ale skrz něj, za něj. Měla na sobě tuniku, jakou nosily v minulosti školačky, šedé šaty s velkými záhyby. Za ní u otevřeného okna vlála záclona.

„Pamatuješ si na Padající listí? Napověděl Robin. „Od Jamese Cowieho?“

Isabel se znovu podívala na obraz. Ano, školačky, Cowie maloval školačky stále dokola. Byly ještě nevinné, ale současně v nich byl náznak dychtění po dospělosti.

„Morrocco studoval u Cowieho v Aberdeenu,“ doplňoval Robin. „Později si vytvořil svou vlastní barevnou paletu a jeho díla se rozzářila barvami. A oživilo je to. Ale stále měl na paměti svého učitele.“

„Morrocco byl přítel tvého otce, ne?“ zeptala se Isabel. Skotsko bylo takové; všude existovaly vazby a vztahy, které posilovaly vzájemnou sounáležitost a zapisovaly se trvale do myslí lidí. Isabel měla obraz jeho otce, Davida McClura, byl to jeden z jejích oblíbených.

Natáhla ruku, jakoby se chtěla obrazu dotknout. „Ta ošklivá látka,“ řekla. „Co ty školačky musely nosit!“

„Moc pohodlný to určitě nebylo,“ řekl Robin. „Aspoň si myslím.“

Isabel ukázala na obraz vedle, malé zátiší s modrobílým glasgowským džbánkem. Styl jí byl nějak povědomý, ale nemohla si vzpomenout, čím. Možná to bylo samotným džbánkem. Tyto džbánky byly tolikrát malovány, až se zdálo, že jde o jakýsi obřad stěhování, něco jako cesta do Paříže. Umělci jsou nadšení imitátoři, pomyslela si, ale hned nato jí to přišlo vůči nim nespravedlivé, musela si přiznat, že koneckonců každý z nás je nadšený imitátor.

„Jistě,“ řekl Robin. „Přejete si…?“ Otočil hlavu. Muž, kterého Isabel viděla v malé místnosti u hlavní haly, teď stál kousek od Robina a chtěl něco říct, ale bál se je vyrušit.

„Pane…,“ začal Robin, ale náhle znejistěl. Isabel viděla jeho zaražený výraz, ze kterého se brzy vzpamatoval. A pomyslela si: tohle ten člověk musí zažívat často; překvapení z pokřiveného obličeje a posléze snaha to zakrýt. Vzpomněla si, jak jednou obědvala s mladým mužem, synovcem její kamarádky, který se s ní chtěl poradit ohledně studia filozofie na univerzitě. Poprvé se s ním setkala v restauraci. Vešel dovnitř, vyrovnaný, pohledný mladý muž, ale když šli ke stolu, všimla si na jeho tváři jizvy.Hned řekl: „Když jsem byl malej, kousl mě pes. Bylo mi třináct.“ Řekl to proto, že hned přečetl její myšlenky. Jak na to přišel? Patrně to napadlo každého, a tak dával vysvětlení hned na začátku, aby to měl z krku.

Muž si nervózně upravoval kravatu. „Nechtěl jsem rušit,“ řekl. Potom se obrátil na Isabel a opakoval: „Opravdu nechtěl.“

„Jenom jsme klábosili,“ řekl Robin. „Nic se nestalo.“

Je to Američan, řekla si Isabel, asi odněkud z Jihu. Ale bylo těžké se na to v dnešní době spolehnout, lidé hodně cestovali i měnili přízvuk. Vzpomněla si na svou náhle zesnulou matku, zdánlivě bez souvislosti. Říkala jí moje svatá americká matka. Ta také mluvila jižním akcentem, ale její hlas už se jí v paměti vytrácel, i když ještě nezmizel úplně.

Pohlédla na muže a podívala se jinam. Samozřejmě ji zajímal, ale kdyby se na něj nepřestala dívat, myslel by si, že na něj civí kvůli jeho obličeji. Pootočila se proto, aby dala muži najevo, že může s Robinem mluvit.

„Isabel,“ oslovil ji Robin. „Dovolíš?“

To víš že jo,“ řekla Isabel,“samozřejmě.“

Nechala Robina si s mužem povídat a šla si prohlížet další obrazy. Všimla si, že i žena opustila místnost u haly a stála teď před olejem Elizabeth Blackadderové Celnice v Benátkách.

„To je Elizabeth Blackaderrová, velice populární malířka,“ obrátila se na ni Isabel s nenuceností. „Tedy aspoň na naší straně Atlantiku, nevím, jak je to u vás.“

Ženu to překvapilo. Obrátila se na Isabel. „Ano?“ pronesla. „Black… jak jste to říkala?“

„Blackaderrová,“ zopakovala Isabel. „bydlí tady v Edinburghu.“

Žena se znovu podívala na obraz. „Líbí se mi to. Hned u takového obrazu víte, na čem jste.“

„A taky kde jste. V Benátkách,“ odpověděla Isabel.

Žena chvíli mlčela. Ohnula se, aby na obraz lépe viděla.Pak se napřímila. „Jak jste poznala, že jsem Američanka?“ Řekla to klidným tónem, ale Isabel z něj cítila mírné napětí.

„Byla jsem u toho, když promluvil váš… váš manžel,“ řekla rychle. „Prostě jsem to usoudila.“

„A usoudila jste to správně,“ odpověděla žena. V jejím hlase nebyla ani kapka srdečnosti.

„Víte,“ pokračovala Isabel, „já jsem napůl Američanka a napůl Skotka, ačkoli jsem ve Státech nebyla ani vteřinu. Moje matka pocházela z…“

„Promiňte,“ přerušila ji žena. „Můj přítel se šel zeptat na jeden obraz. Zajímá mě, co mu k tomu řekli.“

Isabel ji sledovala, jak jde galerií. Tak nejsou manželé. Je to přítel. Reakce byla strohá, ale řečená s úsměvem. Přestože byla Isabel odmítnuta, uvědomovala si, že není dobré pouštět se do hovoru s cizinci. Je zapotřebí trochu zdvořilosti, odpovědět na náhodnou poznámku, ale jinak se stáhnout. Zajímala ji tato dvojice, kdo jsou a co dělají v Edinburghu, ale současně si říkala: já pro ně nic neznamenám. A proč bych měla?

Šla se podívat na další obraz – tři chlapce na loďce na jezeře, zcela zabraní do veslování, nejmladší se díval k nebi, jakoby tam viděl něco podivuhodného. Umělec zachytil na tváři chlapce výraz údivu a soustředění u jeho kamarádů. Takhle umělci reagují na okolní svět: upřeně ho pozorují a potom to znovuvytvářejí ve svých dílech. Umělci na to mají právo – dívají se nebo přímo civí na druhé a přitom zkoumají jejich pocity, nám, neumělcům, to neprojde. Pokud by se někdo z nás takhle na někoho díval, bylo by to považováno za voyerismus nebo vlezlost, a to jí její neteř Cat mockrát vytýkala. Jamie – přítel, se kterým se Cat rozešla a s nímž začala Isabel chodit – to dělal také, ale ohleduplněji. Říkal jí, že musí udělat čáru mezi světem já a světem ty a jiní. Svět já jsou její záležitosti a svět ty jsou záležitosti druhých. Do tohoto světa potřebujeme povolení ke vstupu.

Řekla mu na to: „To není dobrý nápad, Jamie. Co když lidé za tou čarou mají nějaké problémy?“

„To je něco jiného,“ odpověděl. „Pak jim pomůžeš.“

„Tím, že vložím ruku na druhou stranu tvé čáry?“

„Jistě. Pomoc druhým je jiná věc.“

„Potom ale musíme vědět, co je trápí,“ řekla. „Proto je třeba si jich všímat. Kdybychom se starali jen o náš malý vlastní svět, jak bychom potom zjistili, jestli se na druhé straně čáry neschyluje k nějakému problému?“

Jamie jen pokrčil rameny. Přemýšlel jen o té čáře a ne o tom, že ji bude muset hájit proti Isabel, která měla sokratovskou náladu. A tak raději řekl: „Isabel, co si myslíš o Arvo Pärtovi? Už jsem se tě na to ptal?“


9 názorů

bixley
05. 01. 2020
Dát tip

Díky, alegno, jsem ráda, že tento příběh tě oslovil podobně jako mě.

Kočkodane, ale asi nemáš americkou matku... :-)


Kočkodan
05. 01. 2020
Dát tip

Já a Isabel jsme si velmi podobní – také jsem ve Státech nebyl ani vteřinu.


Alegna
05. 01. 2020
Dát tip

pěkně se mi četlo, tenhle styl psan plný myšlenek, pozorování a vystižení lidských povah mě baví, nevím jestli mám vzdá holt autorovi, ale překladu určitě ano :-)


Gora
05. 01. 2020
Dát tip

Moc díky za info, obdiv!


bixley
05. 01. 2020
Dát tip

To určitě. :-)))


Gora
05. 01. 2020
Dát tip

Aha:-)  Kolik máš přeloženo a bude celá kniha na Písmáku:-)? To by bylo cca na rok...


bixley
05. 01. 2020
Dát tip

Ireno, kniha vyšla v roce 2007, v tom roce jsem ji koupila v Londýně. Má cca 300 stran. :-))


Gora
05. 01. 2020
Dát tip

Líbí se mi psychologické úvahové vsuvky a také umělecké prostředí děje. Kolik stran má ta kniha a kdy byla vydána?


bixley
05. 01. 2020
Dát tip

R.L., díky za tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru