Pan Šlajs má právo na lásku

     Výfukové výpary se skrze nosní dutinu draly do jeho těla. Zanášely sliznici, a pomalu, ale jistě ho zabíjely, jako mdlé upíjení z čajové konvičky obsahující polonium. Pan Šlajs si byl jistý, že tady každý další nádech zkracuje život a že vláda s tím nic nehodlá dělat. Ano, za svůj stav teď obvinil vládu České republiky. Byl sám, stárnoucí úředník bez přátel a s chřadnoucím zdravím. Věděl, že za to může i Ředitelství silnic a dálnic, stejně jako věděl, že za zácpy na Klatovské třídě může právě a jedině Ředitelství silnic a dálnic. Pět kilometrů zahnízděných osobáků, prokládaných kamióny, nákladními vozy s přívěsy, plně naloženými zeminou. Kdo jim povolil vyvážet skrz střed města? Odbor životního prostředí a dopravy! Pan Šlajs už nemohl dál.

     „Hajzlové,“ zamumlal pan Šlajs. Kráčel po chodníku, který byl podle jeho názoru zvlněný, neboť stavební firma nedostatečně zhutnila podklad. Tohle bylo běžné. Pan Šlajs byl přesvědčený, že ve výběrových řízeních rozhoduje cena bez ohledu na kvalitu, takže do podkladních vrstev se pak běžně mele jílovitá zemina, ornice. Pan Šlajs se vzteky nadouval jako ponožka nasazená na rouru zahradního fukaru. Další a další vzduch napínal jeho praskající pokožku.

     „Zloději!“ ulevil si a lidé kolem se nechápavě ohlédli. V jejich výrazech spatřil posměch, proto se pokusil zoufale bránit: „Koupil si vás za koblihy! Všechny si vás koupil! Cožpak to nevidíte?!“

     Dal by si něco k snědku. Jenže tahle třída chrlila čmoud jako v ohni zahalená továrna na plasty, kterou zapálil developer, aby místo ní vystavěl předražené byty. Pan Šlajs byl skálopevně přesvědčený, že takto například jednala Skanska. Neznámý pachatel zapálil Michelské pekárny, zrovna když tam Skanska potřebovala stavět a nedařilo se jí získat stavební povolení.

     „Arcizloději!!!“ hrdelně zařval, potom co se zastavil u přechodu pro chodce. Lidé od něj raději odstoupili, aby se pochechtávali jen z bezpečné vzdálenosti. Šuškali si o drogách, zrzavých odulých troskách. Starší žena si odplivla, načež poznamenala, že tohle je ta Hřebejkova pražská kavárna plná nenávisti a nepochopení.

     Panu Šlajsovi bylo úzko, protože o Hřebejkovi si nemyslel nic dobrého. Uvězněn v mišmaš nepochopitelné společnosti, ze které se mu chce zvracet. Lidé se spolu spokojeně baví, přestože si vzájemně odporují. On je ten špatný, oni jsou správní. Přitom z jejich úst jde zmatek. Proč se nehádají? Proč se usmívají? V hlavě mají akvária. Jedni sledují stupidní seriály, druzí se považují za lepší a chodí do divadla na stejně stupidní představení se stejnými herci! Jak je možné, že to nepoznají? To prostě nedává smysl! Není, kam se zařadit. Pan Šlajs už s nimi nic nechtěl mít. Stal se smutným solitérem zpovzdálí pozorujícím hnilobu společnosti. Ubíjelo ho to. K tomu ta nekonečná červená.

     Nejprve se posunula hlavní kolona, kdy modrý tahač místní společnosti zastavil přímo na přechodu, takže čekajícím chodcům v horkém letním dni pořádně přitopil. Poté se za něj z vedlejší ulice zapojily dvě dodávky a i silně zapáchající popelářský vůz, který však zůstal napůl uvězněn v křižovatce. Pan Šlajs marně hledal průzor k semaforu, ale podle reakcí ostatních předpokládal, že je stále červená. Nekonečná červená! Přitom teď stály úplně všechny směry! Proč proboha všichni stojí?!

     „V tomhle zasraném státě nefunguje vůbec nic! Ani semafory!“ zakřičel pan Šlajs, neboť všechny jeho poháry trpělivosti přetekly již před několika lety. To už nevydržel vousatý pán Svěrákovského typu a mentorsky dobrosrdečně se k němu naklonil:

     „Mladý pane, kroťte se, prosím. Jsou zde děti.“

     Pan Šlajs se mu podíval do očí, aby jej svým hluboce zakořeněným zoufalstvím umlčel. Svěrák (nazývejme ho tak) pak skutečně spatřil strašlivou zášť. Tudíž se rychle stáhl. Pažemi ochranářsky přikryl jakousi ženu a děti, které nebyly jeho ani její.

     Krátká zelená.

     Chodci se rozešli podle rychlostí chůze, běhů a prolnuly se s opačníky z druhého břehu. Uhýbali do stran, přitom famózně předvídali úhyby opačníků. Jako by zázrakem do nich nevráželi. Nebo prostě jenom existovalo nějaké pravidlo, že úhyb se provádí vždy určitým směrem. Něco jako pravidlo pravé ruky.

(Vsuvka pisálka: Nikdy jsem v chůzi po přechodu nevynikal, a Pan Šlajs na tom byl podobně.)

     Zkusil tedy úhyb vlevo, ovšem jistá obrýlená dívka učinila pohyb stejným směrem. Měla vlasy protkané slunečními paprsky. Voněla po malinách. To si pan Šlajs stačil povšimnout, než ji prudkým nárazem poslal na zadek.

Dívka si promptně nasadila brýle, prstíkem je zamáčkla do čela. Ze silnice posbírala knížku zabývající se alternativní medicínou. Zběžně si oprášila tričko. Začervenala se. Stydlivě promluvila:

     „Promiň.“

     Vyskočila na tenké nožky, aby se zase začala vzdalovat.

Pan Šlajs si uvědomil, že ještě nikdy nepotkal osobu opačného pohlaví, která by se v jeho blízkosti začervenala. Na moment zauvažoval, že by se za ní rozeběhl. Třeba je jiná? Třeba není? Když tu si povšiml, že po dívce zůstala semišová peněženka.

     Za zvuku troubících vozů do ní nahlédl. Vzteklým řidičům přitom nevěnoval pozornost. „Vypadni, kreténe!“ žádal ho třeba muž v moderním šedém obleku s prošíváním. „Jdi do prdele!“ vyzýval zase dělník v modrákách a omlácené Fábii. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy došlo ke sjednocení jinak dvou nesmiřitelných polovin národa.

     Pan Šlajs objevil dva tisíce korun, občanský průkaz na jméno Eva Nová, věk dvacet let. Vzápětí učinil těsné rozhodnutí. Už, už to vypadalo, že se rozeběhne a zvolá: „Slečno! Neztratila jste peněženku?“ Ne. Pan Šlajs ji strčil do kapsy s tím, že zná adresu a tím pádem může Evu sledovat měsíce, roky… Třeba je jiná, třeba není...

     Jenže najednou stála u něj. Očima, které tančily v borůvkovém koktejlu se pokusila nahlédnout do jeho roztrhané duše. Pan Šlajs pro jistotu zaklopil víčka.

     „Neztratila jste peněženku?“ zeptal se poslepu, protože nic jiného mu nezbývalo. Vozy je objížděly, za řevu rozzuřených řidičů, i spolujezdců. „Havloidní povaleči!“ pojmenoval je třeba kníratý pán. „Zemanovská lůza!“ vyjádřil se zase hipster v kostkované košili.

     „Děkuji, jsem Eva,“ zapípala dívka.

     „Pan Šlajs,“ představil se Pan Šlajs. „Nešla byste na kafe?“ sám sebe tím překvapil. Najednou jeho prázdné zornice nahradila kávová zrna uklidňující jako skořicový čaj pitý v horké lázni. Pan Šlajs to vycítil, otevřel tedy víčka, aby vytvořil sympatický pohled jemu zcela nevlastní.

     „Proč ne?“ usmála se Eva, přičemž tento zvrat zpovzdálí pozoroval pan Svěrák a byl si jistý, že tohle neskončí dobře.

     „Tohle neskončí dobře,“ pronesl proto a dramaticky nadzvedl obočí.