Východisko 3/5

Když přijede domů, žena něco kutí na dvorku. Upřeně ho pozoruje, jak ztěžka vede motorku od vrátek.

„Máš starosti?“

Vrána se zasměje, až ji zamrazí: „Já a starosti? Jaks na to přišla?“

Žena se jenom na vteřinku zarazí. Potom zavrtí hlavou. Všeho nechá a důkladně si ho prohlíží: „Co to s tebou je?“

Zdá se mu to jen, anebo se zablýsklo na časy? Ten pohled jako by hladil.

V lese po takových očích své ženy často zatouží, ale hned jak přijde domů, vyjde najevo, že toužil marně, protože si bláhově představoval minulost. Po letech už ty oči hladí jenom na dálku, zblízka ne, zblízka většinou bičují.

Měl bych už ksakru vědět, že nemůžou být takové, jako před pětadvaceti lety. Jenom tenkrát mohly mít tu vzácnou vlastnost, že jenom hladily. A že hladily tím víc, čím byly blíž. A když byly nejblíž, jejich pohled se změnil v horoucí šepot a objetí, v němž bylo snadné třeba i zemřít.

Ale teď se mu přece nakrátko zazdálo, jako by v jejím pohledu spatřil záblesk dávného porozumění. Byl tam. Skoro je si tím jistý.

Jenže vytrvale hlodající červ pochybnosti přehryzává odvahu podívat se ještě jednou. Jistě už tam nic takového nebude. Proto řekne, sice mírně, ale pro jistotu též trochu odmítavě: „Prosím tě, co by bylo?“ Dívá se při tom raději do země. Vede motocykl pod kůlnu a snaží se tvářit nenuceně.

Se zvířaty obvykle nezacházíme tak krutě, jak někdy zacházíme s člověkem. U zvířete dáváme pozor, aby netrpělo za to, že všechno nemůže pochopit. U člověka se spoléháme na jeho rozum, a proto se k ničemu, ani k vysvětlování, ani ke smíru nemáme. A tak člověk na rozdíl od zvířete trpí právě za to, že může všechno pochopit. A čím je nám bližší, s tím lehčím srdcem ho odmítáme. Vidíme se s ním příliš často, a tak si nepřipustíme, že někdy už čas nebude.

Teď snad přichází chvíle, kdy se něco může změnit.

„Nelíbíš se mně. Nevypadáš dobře.“ Když to říká, stojí vzadu mezi dveřmi a on jí ze zšeřelé kůlny proti světlu nevidí do obličeje. Všechno musí odhadnout podle hlasu. Je nesvůj, protože ona ho má jako na dlani.

Předstírá, že něco prohlíží na motocyklu.

Chvíli je ticho. Otočí klíčkem ve spínací skříňce doprava nadoraz. Rozsvítí se dálkové světlo. To není ono, sám sebe ještě víc osvětluje odrazem reflektoru od okolního harampádí. Několikrát blikne tlumeným světlem a pomyslí si, že by se měl podívat na přepínač, proč někdy zůstane viset mezi dálkovým a tlumeným a v té chvíli nesvítí nic.

„Člověk by se v noci mohl přizabít,“ zabručí. Otočí klíčkem zpět. Znovu je šero.

Ona nic.

„Jó, holka, stárnem,“ povzdechne jakoby žertem a strká klíček do kapsy.

„To není tím,“ odpovídá ona bez stopy úsměvu. „Včeras byl ještě jiný. Tak co se stalo?“

Je tam! Teď to zaslechl zřetelně. V jejím hlase je tentokrát opravdová účast. To přece není jenom zvědavost?

Měl by jí nějak oplatit. Ale o tom se nedá mluvit. Jak by to řekl? Jak by chtěl ze sebe dostat hada škrtiče, co se v něm zabydlel a dusí a dusí?

Znovu začne hlodat svou dírku maličký červík.

Kdoví, jak to s tou její účastí bude, pomyslí si.

Tisíckrát odražená důvěra svou křehkost schovala v houževnatém obalu, který se skládá z vrstev křivdy a nedůvěry. Vránová si jistě neuvědomuje, co to obnáší, chtít rozbít takový obal. Potřebuje to však on sám. Jako sůl potřebuje promluvit. Jenom jak! Bože, jak těžké je promluvit! Mluvit se dá, ale jen o tom ostatním. Jen o těch náplastech.

„Stalo, stalo… Zatím nic, ale třeba se stane.“

A je to venku. To se dalo čekat. Myslím na jedno a mluvím o jiném.

V jejích očích se mihl úlek. Vrána jej proti světlému otvoru dveří nevidí. Pojď, jenom pojď se mnou, natáhnu se doma na kanape a tam se dozvíš pro začátek aspoň něco. Začnu od konce a třeba přijdu na to, jak ze sebe vysypat všecko. Potom budu mít klid.

Nono, pomalu! Věříš tomu opravdu? Pomohlo ti už někdy, že o něčem věděla? Ženská je spíš zvědavá. Do upřímnosti má daleko. Přesto ví, že promluví. Dopodrobna se rozpovídá a bude mu aspoň po tu dobu lehčeji.

Z pohovky na něho líně mžourá kočka a odrostlé kotě. Vránova touha po důvěrné chvilce špatně ladí s tím, že se na kočky rozežene se zlostným, netrpělivým: „Jedeš, kšššc!“

Kočky vyjedou jako blesk. Kocourek se nezastaví ani na dvorku, jedním tahem překoná dvoumetrovou venkovní zeď a zmizí v prachu. Stará kočka se zastaví v otevřených dveřích a číhavě a udiveně na něj dozadu pohlédne velikýma černožlutýma očima.

„Potvory,“ uleví si Vrána a s hlasitým povzdechem ztěžka dosedne na uprázdněné čalounění. Kočka také vyletí ven.

„Co ti udělaly kočky, proč je nenecháš?!“

„Ještě s kočkama začínej. Člověk neví, kde mu hlava stojí a ona nemá nic než kočky. Dneska ti jde o kočky a zítra možná budem prodávat chalupu.“

Tak, teď jsem tomu dal. To vůbec není ono. Kam jsem se to s celou zpovědí dostal?

Ále – č­ert aby si věděl rady. Kdoví jestli to není pravda. A co z toho? Kdyby to i pravda byla, co záleží na chalupě? Mít barák ještě neznamená žít.

„Co to říkáš? Božku!?“ Žena si sedá na židli proti němu a v rukou žmoulá zástěru.

Už se to nedá zastavit. Proud běží vyschlým korytem a zviřuje kal usazený v tichých zátočinách. Jestli bude dost vody, proud se vyčistí, ale zatím se jen víc a víc kalí stoupajícími částicemi bahna.

„A kde myslíš, že mám vzít deset nebo dvacet tisíc!?“

Nemůže to zastavit, zaměřuje se už jenom na ten nesmysl, co ho napadl proto, že nezná způsob, jak se zbavit toho hlavního.

„Tolik peněz?“ Bezvládně jí klesla brada. Hned se však vzpamatuje, zalesknou se jí oči a po žensku zanaříká: „Já jsem věděla, že ti něco je. Já jsem to věděla. Jenom toto jsem nečekala. Tolik peněz!“

Zvířený kal zcela zatemňuje výhled. Vniká do očí a všechno zkresluje. Dobrý úmysl vypadá jako svévole a rozhořčení se zdá být dobrým úmyslem.

„Nebreč mně tady ještě ty, mám toho sám dost! Zatracený zalesňování! Aby se jednou něco nesemlelo! Každý rok s tím má někdo polízanici, ale kruci, jenom já musím mít ten pech, že mě načapá ředitel a že zrovna já od něho musím poslouchat řeči o sabotáži.“

Kam jsem se to dostal, co si to vymýšlím, okřikne se v duchu.

„To že ti řekl?“

Nemůže sám sobě zabránit, aby v tom svém nesmyslu pokračoval: „Musel to říct, jak by mě to samo od sebe napadlo? Jeho šofér stál u toho. Díval se na mě jako na odsouzenýho, taktak že nade mnou tou rukou neudělal kříž.“ Začíná věřit, že něco o sabotáži od ředitele skutečně slyšel. „Tak špatnou sadbu prý ještě neviděl.“ Tak. Hotovo. Teď to zpečetil. Už nemůže zpátky.

„Tady to máš! Nedáš na ty svoje semetriky dopustit a – k­do měl pravdu, když jsem ti kolikrát…“

„Ale houby! Jak jsou smrčky zasazený, o tom nepadlo ani slovo, na to se možná vůbec nedíval. Viděl mě přebírat ty žlutý sazenice, ty smrady zapařený, co jsem pro ně byl až kdesi v horoucích peklech.“

Vránová cosi pochopí. Zrudne. Sotva popadá dech, když se rozječí: „A tys mu zase nic neřekl! Tys mu neřekl, že je nechali zapařit druzí!“

Kam se poděla čistá voda? Pramen vyschl, bahno houstne a tuhne, brzy vytvoří tvrdý škraloup.

Vránovi už zbývá jen chabě se bránit.

„Co mu mám vykládat! Řiditelovi!“

„Berane! Taková hromada peněz a on to zas nechá na sobě! To bys ani nebyl ty, kdyby tys jednou někoho cizího nechránil! Nikdy tu hubu nevodevřeš, když je potřeba!“

Nemusela by tak řádit. Ze všeho nejhorší je ten křik. Vím, že má pravdu, vím, jsem to celý já. Nikdy na nikoho nežaluju a pokaždé pak na to doplatím sám. Všecko je pravda, ale tím křikem se to nezmění. Vždyť ani když o tom klidně uvažuju, tak nepřijdu na to, proč to je, proč se nikdy v pravý čas neozvu, když jde o mě.

Vloží hlavu do dlaní.

Jenom kdyby tak nekřičela!

Její pronikavý hlas ho ubíjí.

Za všecko můžu sám. Nikdy nic neudělám správně. Ani toto jsem jí neuměl říct.

„A kdo ti řekl, že musíš takovou hrůzu peněz zaplatit?“

„Nikdo mně to nemusí říkat. Umím snad počítat.“

„Ty, jestli je to pravda, to abysme se rovnou šli utopit!“ Propukne v kvílivý pláč.

Nemá náladu ji utěšovat. Byl by svatý pokoj, myslí si. Potom už by mi mohli všichni vlézt na záda, i s celým ředitelem. Nahlas však řekne pomalu a s rozmyslem: „Na to je dycky čas.“

Jak dlouho si to ještě budu říkat? Po celý život je to ve mně. Už od té doby. Napřed jenom sem tam nápad, jako když blikne světýlko ve tmě. Hned jsem to vždycky zahnal, protože tady byla pořád ona. Ale později se mi to vracelo čím dál častěji. A už nejen jako krátké bliknutí. Jistě právě proto, že tady byla jenom ona. I s těmi výčitkami. S celou nesmyslností stále častějších nedorozumění. S těmi vzpomínkami. Jsou těžké. Někdy je nemůžu unést a padám pod nimi. Nevím, jestli je to síla, že ještě žiju, anebo je to slabost. Musím si to v té své bedně pořád převracet. Kdybych jen tomu mohl přijít na kloub! Někdy myslím, že je to síla. Potom se něco semele, všecko se převrátí naruby a pak si myslím, že je to slabost, co mě ještě udržuje naživu, že je to strach z rozhodnutí. Ale zase přijde chvilka, kdy si řeknu: není nic lehčího, než se rozhodnout a všeho se naráz zbavit. Když je to lehké, nemůže být takové rozhodnutí síla, je to slabost. Síla je vydržet.

Tak pořád nevím, jak to je.

A ona tady vyvádí kvůli penězům. Kvůli baráku.

Však by nás na ulici nevystěhovali, na to jsou zákony. Nic jsem jí neměl říkat. Teď mě s tím umoří. Peníze. Majetek. Na to jí nikdo nesmí sáhnout. Všecko oželela, ale majetek neoželí. Vida, jak to řekla: Utopit. A tenkrát? Tenkrát se jí ještě chtělo žít.

„Stejně umřem,“ povídá a neví, že to řekl. „A máš pravdu, budu muset toho nechat.“

Žena, když vidí, že si jejího lamentování nevšímá, přestane sama. Vysmrká se a utře oči. O čem to mluví? Vždyť mluví z cesty. Pohlédne na něho pozorněji: „Ty, zas už to máš tak vidět.“

Bohouš vzhlédne, ale jenom tak napůl, spíš reflexívně, za zvukem lidského hlasu. Jeho oči se na ni vůbec nedívají.

„Ty žilky. Měls vždycky na tvářích plno žilek, ale tak moc zas ne. Jsi jako opařený. Nemáš horečku?“

Vrátil se. Zvuky lidského hlasu zas vnímá ve správném smyslu. Domnívá se, že rozumí, co tady bylo řečeno.

Zvědavost. Nic než ženská zvědavost, vysvětlí si smysl vyřčené otázky.

„To už jsem v tom posledním tažení,“ ušklíbne se.

„S tebou je líp nemluvit!“

Poslední krůpěj vsákla do vyprahlé země. Vrstva zahuštěného jílu v mžiku zkornatěla a zbrázdila se trhlinami.

Zůstal sám. Jako pokaždé. Vlastní vinou. Nic nového. Dokonce se mu ulevilo. Nevadí, už dávno mu nevadí, když jejich dialog skončí ve zlém. Kdysi to nemohl snést a usmiřoval ji tak dlouho, až se to podařilo. Dnes chce klid za každou cenu, i za takovou, že se rozejdou ve zlém. Jako teď.

Lehl si na záda a ruce založil za hlavu.

Na chvíli má pokoj od ženských nářků.

Ještě si toho musí hodně promyslet.

Uvědoměle vychutnává vteřiny ticha. Málem je počítá. Pomalu mu v hlavě narůstá veliké hluché prázdno. Ujíždí známou polní cestou. Motor neslyší.

Koberec pampelišek v zeleni, kolem krku buclatá ručka, nad hlavou skřivánčí trylek a nekonečná modř. Čára cesty se neúhybně zvedá k obzoru, kde trčí do vesmíru pokroucený, větry mrzačený jeřáb samotář. Vzdálenost k jeřábu se nekrátí. Jak je to dlouho? Stále jede, ale stále je to stejné. Vznáší se. Kéž by tak pod tímto nebem v tomto strnulém pohybu zůstal! Bože, ať to neskončí! Ať to nikdy neskončí! Pravý okamžik štěstí. Užívej okamžiku, teď právě žiješ. Má-li to být jediné štěstí v tvém životě, tak si ho prožij.

Ale modrou nad obzorem náhle cosi přeťalo. Drát! Rovný, napjatý jako černá linka na modrém papíru. Skřivánčí zpěv uvázl v nejnesrozumitelnějším trylku. Už nezastavím, je pozdě! Musí mi uříznout hlavu! Strhne řídítka a šlápne na brzdu. Vyjede do blízké meze a teprve uslyší skučení motoru. Drát se mu zařízl přes kabát do ramene, ale motorka jede neúprosnou setrvačností dál. Vtom to kdesi povolilo, a když po několika metrech zastaví, už vleče drát jenom za sebou. Elektrický ohradník proti dobytku. Někdo ho natáhl přes cestu. Taková bezohlednost!

Krev buší v tepnách jako zející vrata kovárny. Zavírá plyn, ale ruka neposlouchá. Chce si pomoci druhou, a ta je stejně bezvládná. K čertu, kdo to má poslouchat! Vší silou zalomcuje nepoddajnými pažemi, až motorka, opřená o stehno, ztratí rovnováhu a padá. Vrhne se na řídítka, aby ji zachytil, ale padá s ní. Padá střemhlav – a­ nedopadá. Okamžik pádu se zastavil jako před chvílí okamžik opojení životem. Hrůza překonává uvažování. Co je tam dole, na konci!? V klopýtání vlastního tepu cítí zaťatou hrůzu toho pádu. Sípá sevřeným hrdlem. Někdo jím lomcuje: „Čeho se tak bojíš, co je ti, probuď se!“

Má žena!

Zalapal po dechu, dlouze vzdychl a posadil se.

Venku už se stmívá.

„Chtěla jsem tě nechat spát, ale když sebou tak házíš.“

Je jako znovu narozený. Mám přece svou ženu. Kdoví, jestli je dobré chtít od ní víc než čeho je schopná. Místo, abych se spokojil s tím, co mám, vymýšlím si pořád nějaké důvěrnosti. Nemáme na to ani jeden povahu. Každý může dělat jen to, na co stačí. Je s ní dobře, ať je jaká je. Doma je dobře.

A mám hlad, jako bych nejedl celou věčnost.