Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Když padá déšť 2a

11. 01. 2020
6
13
789
Autor
bixley

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

2. kapitola

 

Isabel nazývala Grace hospodyní. Tento termín byl pro ni zdvořilejší a laskavější, než kdyby použila jiný z výrazů, které se nabízely: říkat někomu uklízečka by znamenalo degradovat ho na někoho, kdo vytírá podlahu, utírá prach a leští nábytek. Slova jako posluhovačka nebo pomocnice v domácnosti pro ni měla hanlivý přídech, aspoň jí to tak připadalo. Naproti tomu hospodyně měla podle ní odpovědnost a určitou dávku důležitosti. Hospodyně se starala o domácnost stejně jako například majitel zoologické zahrady nebo obrazárny. Každý, kdo se o něco stará, si zaslouží úctu a tomu odpovídající název. Neměla ve zvyku přehlížet profese založené na manuální práci. Právníci a bankéři byli namyšlení na své postavení, ale proč by se měli cítit nadřazení nad řidiči autobusů a lidmi, kteří uklízeli ulice? Neviděla v tom žádný smysl. Proto byla pro ni Grace, která každý den přicházela uklidit a dát věci na své místo, hospodyně, navíc štědře placená. Isabelin otec, o kterého Grace v závěru jeho nemoci pečovala, si přál, aby se Isabel o Grace postarala. Isabel mu to slíbila, dokonce do té míry, že Grace obstará byt. Grace bydlela v pronájmu, což bylo podle Isabel vyhazování peněz, navíc se musela podřizovat vrtochům majitele domu. Ale když toto téma přednesla před Grace a navrhla jí, že jí koupí byt, setkala se u Grace s nezvykle netečnou reakcí. Ano, bylo by to hezké mít jednou svůj vlastní byt, ano, mohla by se po něm podívat, ale tím to skončilo. Isabel se tedy rozhodla, že jí byt pořídí sama. Podívá se po něčem vhodném a potom ji tam ubytuje.

Mohla si to snadno dovolit. Své finanční poměry nikde nezveřejňovala, ale společnost Louisiana and Gulf Land Copany, kterou z velké části podědila po své matce, na tom byla dobře. Netrpěla nedostatkem fondů, jak to ukazovaly čtvrtletní výnosy Severního trastu/Northern Trust. Tyto informace přicházely ze vzdálené země – země peněz, světa čísel, podílu na ziscích, dluhopisů, odhadů, světa, který pro Isabel znamenal velmi málo. Ale rozuměla volání sirén z tohoto světa a odolávala mu. Peníze mohly potvrdit kdykoli její loajalitu velice rychle, stávalo se to neustále. Bylo to jako droga: jeden zásah zeslábl a hned byl potřeba další na stejné úrovni. Proto na to moc nemyslela a tiše odkládala velkou část svého příjmu, nepovšimnutou, nevyužitou. Byla vždy uvedená anonymně jako poslední na seznamu dárců. Byla prostě taková.

Grace byla o něco starší než Isabel, ale ne o moc: bylo jí čtyřicet šest a Isabel čtyřicet dva. Tyto čtyři roky však hrály důležitou roli, protože Grace měla tendenci zpochybňovat čas od času Isabelin úsudek. Čtyři roky rozdílu v dospělém věku v porovnání s dětskými léty nemají žádnou váhu, ale pro Grace to byl důvod – aspoň podle jejího mínění - k určité převaze. Myslela si, že pohled na svět ze strany její zaměstnavatelky je příliš teoretický a že se jednoho dne na základě životní zkušenosti změní. Současně však cítila, že tato zkušenost přichází pomalu.

Ráno se Isabel nemohla dočkat, až Grace poví o tom, že Cat má nového přítele, ale jejich hovor se od začátku odvíjel jiným směrem. Další týden čekali hosty a muselo se tedy spousta věcí připravit. Grace se nechtěla nechat hosty zaskočit. Chtěla přesně vědět, kdo přijede, proč přijíždí a kdy odjede. Poté, co bylo tohle vyjasněno, začaly se řešit další věci:ve kterém pokoji budou bydlet, jaká se jim budou servírovat jídla atd.

„Mluvila jste o nějakých hostech,“ řekla Grace hned, jak si sundala svůj modrý kabát a pověsila ho vedle dveří do kuchyně. „Příští týden, ne?“

Isabel vstala od kuchyňského stolu , kde se pokoušela luštit křížovku, a položila tužku.

„Ano,“ přisvědčila. „Mimi a Joe.Budou tu asi měsíc a pak ještě jedou do Oxfordu, než se vrátí do Dallasu.“

Grace přešla ke dřezu a vzala si bleděmodré gumové rukavice. „Mimi a Joe? To jsou ti, co tu byli před třemi nebo čtyřmi roky?“

Isabel kývla. Mimi McKnightová byla její sestřenice, přesněji starší sestřenice z matčiny strany. Navštívila ji s manželem Joem před několika lety. Grace se s nimi setkala a pokud si Isabel vzpomínala, vycházela s nimi dobře. Nebylo by dobré zvát někoho, s kým by si Grace nesedla, to by mohlo mít zničující následky.

Grace vzala z odkapávače jeden talíř a prohlížela si ho. Isabel ho sice umyla, ale měla by ho umýt znovu. Ukázalo se však, že domnělý flíček je součástí dekoru a dala ho tedy do příborníku. Prohlédla si další talíř. Ten byl zaručeně ještě špinavý a toto zjištění ji potěšilo. Isabel si myslela, že nádobí myje dobře, ale Grace zastávala opačný názor. Isabel podle ní neměla ponětí, jak dát správně nádobí do myčky a vyndávala je proto umyté jen napůl.  Znovu se podívala na talíř, ostentativně, aby Isabel viděla její zkoumavý pohled.

„Měsíc?“ zeptala se, když napouštěla do dřezu vodu. „To je dlouho.“

"Je to moje sestřenice,“ odpověděla Isabel. „Sestřenice mohou zůstávat blíže neurčenou dobu, jak chtějí. Jsou jiné než ostatní hosti.“

„Nerada bych na měsíc opouštěla svou postel,“ podotkla Grace. „A už vůbec ne kvůli sestřenici, která přijede na blíže neurčenou dobu.“

„Mimi a Joe jsou jiní,“ řekla Isabel. „Těším se na ně. A…“ Chtěla říct „A konec konců jsou to moji hosté,“ ale zarazila se. Do toho, jak dlouho její hosté zůstanou, Grace nic nebylo (a ten talíř není špinavý, říkala si), ale tím se ani chod její domácnosti, ani její život neřídil. Alespoň podle Grace jí do Isabelina života bylo hodně a tento názor v domě převládal.

Grace ponořila talíř do vody a začala odškrabovat přischlé zbytky jídla.

„A co tu budou dělat?“ zeptala se. „Teda ne že bych chtěla bejt vlezlá,“ vrhla přitom pohled na Isabel. „Ale proč chtějí být z domu tak dlouho?“

Isabel složila noviny. „V Dallasu není v létě moc příjemně,“ odtušila. „Je tam teplo, slunce přímo peče. Představ si Španělsko, ale ještě větší horko. Každej, kdo se tomu může vyhnout, raději odjede.“

Zvedla se od stolu. Obyčejně první půlhodinu po Gracině příchodu trávila ponořená do křížovky, ale dnes na tuto každodenní rutinu neměla chuť. Byla neklidná a přičítala to zprávám o Catině novém příteli. Neteře si hledají nové milence každou chvíli, na tom nebylo nic neobvyklého;  nebylo nic zvláštního ani na tom, že vymění jednoho milence za druhého. Z toho, co jí řekl Eddie, vyplývalo, že Patrick je určitý kladný posun ve vývoji Catiných vztahů, ale přesto, jak se domnívala, tu bylo něco, co ji zneklidňovalo. V tom se nemohla mýlit.

Zanechala Grace v kuchyni a vyšla do haly. Uslyšela, jak Grace zapíná rádio, jak to při domácích pracech dělávala. Byla to diskuse ve studiu, pravidelný program, do kterého vždy pozvali čtyři nebo pět lidí a diskutovali s nimi na různá témata. Jejich hlasy byly známé – byli to lidé, kteří se mohli vyjadřovat k různým věcem – a Isabel to dost iritovalo. Grace zřejmě taky, protože slyšela, jak rádio rychle vypíná. Usmála se tomu. Stejně reagovala na jednoho politika, kterého nedokázala snést. „Vím, že za to nemůže,“ řekla jednou, „ale vadí mi jeho hlas a s ničím, co říká, nesouhlasím. S ničím.“

Isabel odešla do své studovny a zavřela za sebou dveře. V ranní poště našla výběr nevyžádaných rukopisů pro Review of Applied Ethics, kterou Isabel redigovala, navíc i korektury rukopisů příštího čísla. Review se v každém čísle věnovala jinému tématu, tentokrát to bylo téma charakter a jeho morální zapojení ve světě. Vyndala korektury z protinárazové obálky, do které ji tiskárna zabalila. Tohle byl pro ni vždy důležitý moment, když viděla výsledky své práce vytištěné. A editorial, který psala sama na poslední chvíli, tam bude také, její vlastní slova, která sem vložila, aby je tiskařský inkoust čtenářům předal se vší svou autoritou. Prohlédla si editorial. Bylo to zvláštní, ale občas dost těžko věřila, že tyto editorialy psala s tak vyváženým hodnocením argumentů, které autoři ve svých článcích nastínili. Byla to opravdu ona, ta rozhodná, nestranná osoba,která se podepisovala pod editorialem Isabel Dalhousie, editorka? Chvíli přemýšlela, jestli to tak vnímají i jiní. Dívají se i umělci na svá díla a přemýšlejí o tom, jak je udělali?

Charakter, napsala, je termín, který dnes téměř potřebuje vysvětlení. Pro psychologa to skoro nic neznamená, ten si všímá osobnosti, ale pro filozofa to znamená hodně. Člověk nemusí umět vytvořit osobnost, ale může si vytvořit vlastní charakter.

Opravdu tohle řekla? Napsala to téměř před třemi měsíci a formulace na ni působily vzdáleně, asi jako dávno založený starý dopis. Trochu ji trápilo, že tak nadšeně psala o možnosti vytvoření charakteru. Pokud charakter a osobnost bylo totéž, pak se někdo musel mýlit: buď psychologové, kteří tvrdili, že osobnost je neměnná, nebo filozofové, kteří tvrdili, že je tvárná. Nebyla si však úplně jistá, zda psychologové říkali, že osobnost je neměnná: někteří ano, ale jiní zastávali názor, že osobnost je složena ze souboru rysů, z nichž část je trvalá po celý život a část proměnlivá.

Isabel o tomhle před časem diskutovala se svým známým Richardem Latchamem, psychiatrem. Potkali se, když studovala v Cambridgi a zůstali v kontaktu. Před pár měsíci jela do Cambridge na sraz a on ji pozval do svého sídla v Papwoth St Agens. Ukazoval jí auta ve svém autosalonu, jak mu říkal, garáži připomínající pagodu, která stála na pozemku šlechtického sídla ze šestnáctého století. Dívala se na starý Bristol s odnímatelnou střechou, který právě restaurovala přitom se jejich hovor stočil k tomu, kolik taková práce stojí úsilí a jak se člověk může stát dobrým restaurátorem aut.

„I ty, Isabel, bys to zvládla,“ řekl tenkrát.

Zasmála se. „To určitě ne. Nevěděla bych, kde začít.“

Oponoval jí.“To by ses naučila. Neříkám, že by ses to nemusela naučit. Ale kdybys po tom toužila, mohla by ses stát automechanikem. Teď jsi kdo? Filozofka. Ale člověk se může stát kýmkoli jiným, nemyslíš?“

Podívala se na auto. Na stěně byla přišpendlená jeho fotografie před začátkem úprav. Proměna auta potvrzovala, co Richard právě řekl. Ale to přece nejde, uvažovala. Člověk se nemůže stát někým jiným. Můžeme se předělat, ale v nitru bude pořád stejný, to nevykoření. Říkala to otočená k Richardovi, zatímco on sáhl dovnitř a ze starého auta vyhodil kus nečistoty.

„Blbečci,“ řekl. „Tím nemyslím lidi, o kterých mluvíte, ale netopýry,občas se sem nějaký dostane a udělá hrozný nepořádek.“

Isabel chvíli přemýšlela potom pronesla: „Nikdo nevíme, jaké to je být netopýrem.“

Richard se na ni podíval překvapeně a Isabel se rozesmála. „Promiňte,“ vysvětlovala, „jednou totiž někdo napsal článek s názvem „Jaké to je být netopýr? Byl to profesor filozofie a jmenoval se Thomas Nagel.“

„A dospěl ten profesor Nagel k nějakému závěru?“

„Že to nevíme. Můžeme si to jen představovat. Ale nevíme to.“

Richard potom navázal: „Samozřejmě, když jsem řekl, že se člověk může změnit, měl jsem říct, že určité věci úplně změnit nejde. Naše osobnost je například pořád stejná. Ovšem až po třicítce.“

To Isabel zaujalo, protože se domnívala, že ona se změnila. Žena, která si vzala Johna Liamora před mnoha lety, ta mladá žena, kterou okouzlil cynický irský historik se svým rozevlátým zevnějškem a rádobyvtipným shazováním pracovníků cambridgeské univerzity, které nazýval „revmatickou gerontokracií“, na rozdíl od svých spolužáků z koleje, kterým říkal „schizokracie“. Dnes by se tomu říkalo homofonie, ale ne tenkrát když přímí Irové prezentovali sami sebe jako oběti a jejich předsudky byly mimo cenzuru.

Určitě se změnila, nejen v tom smyslu, že teď by Johna Liamora prohlédla, ale i v jiných směrech.  Teď ostatním víc odpouštěla jejich slabosti, víc je chápala, než když jí bylo dvacet. I láska teď pro ni byla mnohem důležitější, nikoli ta erotická, která řídila životní přílivy a odlivy a byla stejně náruživá jako nerozumná, ale láska ve významu agape, láska k bližnímu, která byla skrytě přítomna a která sílila s léty. Tím vším se změnila.

„Takže se svou osobností, jakýmsi vlastním jádrem nic moc udělat nemůžeme?“

„Označení jádro k tomu sedí,“ souhlasil Richard. „Ano, s tím moc neuděláme. Ten kousek v nás, v němž máme schované vše, čemu dáváme přednost, zůstává pořád stejný, ať se nám to líbí nebo ne. Ale pokud nám tyto hluboko vrostlé kusy nejsou příjemné, můžeme je mít pod kontrolou. Můžeme se jim přizpůsobit.“ Položil přitom ruku na vyleštěnou kapotu starého auta, něžně, láskyplně, jako na drahocenný předmět. „A věřím, že jsme schopni vypěstovat správné postoje, které povedou k tomu, že při každodenním styku s druhými lidmi se potom chováme o něco lépe.“

„A nezasloužíme si za tu vynaloženou námahu pochvalu?“

Richard odpověděl Isabel přesně tak, jak by si odpověděla sama. „Ano, velikou pochvalu.“ Potom se na chvíli odmlčel. „Měl jsem jednou pacienta s takovým problémem.“ Usmál se. „No, většina mých pacientů má nějaký problém, ale tento byl opravdu zvlášť těžký. Bylo to lhaní. Dotyčný měl nutkání neustále lhát, ať se to týkalo čehokoli. Věděl, že to není správné a musel s tím bojovat každý den. Jeho život byla ustavičná námaha, ale nakonec ten svůj boj vyhrál. A věříte, že jsem toho muže obdivoval? Vážně.“

Má pravdu, uvažovala Isabel. Je snadné chovat se morálně, když to tak člověk sám cítí. Těžké je být morální, když uvnitř cítíte úplný opak. Ten muž si skutečně zasloužil pochvalu.

Richard naznačil, že by už měli opustit garáž. Chtěl jí ještě ukázat holubník, přístavbu z osmnáctého století, postavenou z malých důkladně opracovaných cihel.

„Ten člověk,co pořád lhal, měl rád burgundské,“ řekl, když vyšli na čerstvý vzduch. Pamatuju si to z toho důvodu, protože to bylo burgundské z jednoho konkrétního vinohradu.“ Usmál se. „Aspoň mi to tak řekl.“

„Třeba neměl,“ odpověděla, ale hned toho litovala. Snižovalo to úsilí toho muže zbavit se lhaní. Honem dodala, že si myslí, že ho rád měl.

Richard si nebyl jistý: „Možná ho rád měl.“


13 názorů

bixley
14. 01. 2020
Dát tip

Kočkodane, nelži! :-)


Kočkodan
11. 01. 2020
Dát tip

Ve svém komentáři musím být opatrný, protože mám nutkání neustále lhát, ať se to týká čehokoliv. ;-)


bixley
11. 01. 2020
Dát tip

Díky za tip, Čudli.


bixley
11. 01. 2020
Dát tip

Díky, Revírníku.


revírník
11. 01. 2020
Dát tip

Dobře, Renato, rozumím ti a ze mě si nic nedělej. Je dobře, že tato tvá práce nachází příznivou odezvu.


bixley
11. 01. 2020
Dát tip

:-))


Alegna
11. 01. 2020
Dát tip

děkuju, početla jsem si


bixley
11. 01. 2020
Dát tip

Díky, Ireno, mně tohle na knize taky zaujalo.


Gora
11. 01. 2020
Dát tip

Děj je zajímavý, asi se budu opakovat - nej pro mne jsou psychologické aspekty v myšlení hrdinky.


bixley
11. 01. 2020
Dát tip

Revírníku, mně jde jen o to podělit se o zajímavou knížku, aby si ji přečetlo víc lidí. Anglicky to nemám elektronicky, musela bych to celé buď oskenovat nebo přepsat, aby sis to mohl porovnat.


revírník
11. 01. 2020
Dát tip

Jsem pořád na rozpacích, jak se stavět k překladu, když na literárním portále jde spíš o dílo a autora?


bixley
11. 01. 2020
Dát tip

Díky za tip, R.  L.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru