Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Východisko 4/5
datum / id14.01.2020 / 502305Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno249x
počet tipů8
v oblíbených1x
Východisko 4/5

 

V posledních květnových dnech od rána do noci pracuje. Málo spí, málo jí, z lesa se takřka nevzdaluje. Vyrovnává všechny staré dluhy a nedodělky, jež často i při největší pečlivosti nezbývá než přetáhnout z měsíce do měsíce, zjišťuje každou odpracovanou a nezaplacenou dělnickou hodinu, dělá si inventuru zásob dřeva roztroušeného po lese a po skládkách u cest, a co hlavní, chce mít do konce týdne zalesněno. Květen musí být v rychtyku, říká si kdoví proč.

Sám neví, dává-li si na uzavření tohoto měsíce tolik záležet proto, aby všem dokázal, že je na něj spolehnutí, nebo snad že se loučí, že dá výpověď, nebo co. Ne, na nic se nechystá, o ničem nepřemýšlí. Vyhaslé hvězdy nosí hluboko v sobě a v práci hledá zapomenutí. Soustředí se jenom na práci a zapomenutí v ní opravdu nachází. Potřebuje to. Potřebuje být zapřažený jako kůň. Smysl pro povinnost ho zachraňuje před nekonečným dumáním, jež by ho umořilo.

Tak tomu bylo vždycky. To se jen tak s odstupem zdá, jako by celý jeho puntičkářský život osudově mířil tam, do toho týdne, do posledního květnového týdne. On si však jenom chce dokázat, jestli za něco stojí nebo ne. Buď k něčemu ještě jsem a někdo mě potřebuje, anebo tady nemám co pohledávat. Mezi těmi, pro něž jsem nula, kteří se beze mě lehce obejdou a snad by ani nezaznamenali, kdybych tu nebyl. Čisté, dokonalé uspokojení ze své práce jsem dosud neokusil. Žádné uspokojení neznám. To nebylo nikdy pro mě. Je možné, abych ho dosáhl? Teď, při všem, co vláčím s sebou a čeho se nikdy nezbavím?

Za pokus to ještě stojí. Něco snad přece umím, nebo ne? Jsem od noci do noci v jednom kole, nedopřeju si čas ani k ohlédnutí. A práce ubývá, to vidím.

Kdyby nebyl stokrát zklamán, řekl by, že to musí být zas dobré. Jen ještě několik dní vydržet. Spěje to ke konci. Potom si odpočine.

 

V sobotu veze na polesí hotovou uzávěrku. Podařilo se mu dokončit všechno, co chtěl. Aspoň už o ničem jiném neví. Jestli budou spokojení také druzí, to se uvidí, to ovlivnit už není v jeho silách.

Cítí horko na tvářích. Jak asi vypadám? Jen aby si toho nikdo nevšiml a nezačali mě zpovídat. Nebo litovat. Stará si řekne: Nemáš horečku? To je nápad! Žádnou horečku. Musí to přejít. Po uzávěrce budu mít volněji, bude klid, spraví se to. Jenom si nesmím všechno tak brát.

Pozor!!!

Brzdy skřípou, ruce se přetížením podlamují. Ne – n­ení možné, ne… … … n­é!

Náraz necítil, ale leží na silnici a motorka na něm. Rukojeť se při pádu otočila do polohy plného plynu. Motor řve a zadní kolo se točí ve vzduchu. Honem vytáhnout klíček! Tak, je ticho. Teprve teď vyprostit nohu. Bolí, ale asi to nic nebude.

Chlapec se vzpamatuje, utíká přes silnici a křičí s pláčem na krajíčku: „Babi, já jsem nechtěl!“

Ta neuvěřitelně mladá babička na druhém chodníku se starostlivě a trochu provinile Vrány ptá: „Nestalo se vám nic?“ Aniž počká na odpověď, jedním dechem napomíná vnuka: „Kolikrát ti mám říkat…“

Vrána neposlouchá. Zvedne motorku, nastartuje, dvojím, trojím dupnutím srovná ohnutou stupačku, hlavně že se nestalo víc, a ujíždí.

Taková mladá, a už má vnuka!

Cosi hutného, přilnavého zatemňuje zrak. Brání se tomu: Co je ti do druhých! Vždyť to bylo dobré, ten poslední týden docela ušel. Nepřipouštěj si, co se tě netýká a bude to zas dobré. Stačí nemyslet.

Však by jinak vyváděla, kdyby…

Může tohle někdy skončit?!

Co tě nemá, vychechtává se mu kdosi: Ani pod drnem!

Horko ve tvářích a tma. Rudá, těžká, dusná. Ujíždí proti Václavkově zdi za křižovatkou.

Uzávěrka!!!

Vzpamatuje se a před zdí v poslední chvíli zabočí doleva.

Ubere plyn. Vezu přece uzávěrku! Musím ji dovézt!

Nemyslet, jen to by mě mohlo vyléčit.

Vyléčit? Jak se chceš vyléčit z myšlení?

Ba ne hochu, z té tvé nemoci tě nic nevyléčí. To bys nesměl být ty, musel bys být někdo úplně jiný. Jedná se o tvůj zpackaný život, a ten mozek, ten, co mele pořád dokola jedno a to samý, je taky tvůj.

 

Sedí v kanceláři na obvyklém místě a skelnýma očima hledí do jednoho bodu.

Snad ještě na něco nečeká? Nečeká nějaký náznak, že jsou s ním, že i odsouzence k věčnému zatracení je možné pro život zachránit?

Ale tam se mluví jen o samých důležitých věcech. Je přece uzávěrka.

Kdo čeká zázrak, ten se nedočká.

Hlavu svírá železná obruč. Do spánků rytmicky buší dunivé rány. A rezonující myšlenky se ne a ne zastavit. Minulost, přítomnost. Křivda. Stará známá.

Lidmi naplněná kancelář se točí.

To je z hladu, z nevyspání.

Tak si to říkej. Utěšuj se, jen do toho. Koukni na ty lidi tady. Jsou to vůbec lidi? Jsou to figury bez života, bez krve. Bez zájmu o člověka. Loutky, z takových se skládá celý svět. V životě jsem potkával jenom takové loutky.

Mladý jilm, co roste před oknem, podobá se rozklenutými oblouky bujných větví a velkými listy palmě. Je jako cizí host, který zde roste nějakým nedopatřením. I ten se točí. Křivky rozhoupaných větví nechávají na okně záhadný nápis. Je nečitelný, ale musím ho vyluštit. Je načase. V těch křivkách musí být nějaké rozhodnutí. Ať je tam rozhodnutí! Kolem jsou jen loutky. Od loutek se zázrak čekat nedá.

Rozhoupaná místnost se zastaví. Konečně ten nápis může přečíst. Je to rozkaz.

Je to řešení.

Ach! Nic nového. To řešení roky nosím v sobě, jenom je pořád odkládám.

Štěstí jsem v životě nepotkal, a jestli ano, tak je to strašně dávno.

Jenom ten zatracený, nepochopitelný pocit hluboko vevnitř, který se dostavil pokaždé, když se nade mnou zavřely zelené haluze lesa, dokonce když na ten les jenom přišla řeč – j­ako teď tady –,  t­en pocit, že ke svému lesu patřím a jinak to být nemůže, ten zde byl. Celou dobu. A zdá se, že ještě neskončil.

Ale to nejde! Nemůžeš se na nic vázat, nikam to nevede! Proč se chceš ještě zachraňovat!

Jenže ten odraz, ten malý odraz dávné spřízněnosti trvá. Dokonce i teď, kdy se rozhodl. Je zde. Je to jako oheň a voda. Tato chvíle ho zavaluje tíhou všech rozporů, které však už nejsou v něm, ale nad ním. Tato chvíle se nesmí nikdy vrátit. Nikdy!

„Je vám něco, pane Vrána?“

Všichni mi vykají, i ten vedoucí. Samí kluci jsou to. Jsem mezi nimi jako starý jezevec samotář. Nepatřím sem.

„Nic mně není, co by mně bylo?“

Musím se aspoň tady ještě vzpamatovat. Nejsem přece baba. Sám sobě jsem to podepsal, už na tom nic nezměním. Konečně mám na dosah ten pravý klid. Můžu se tedy ještě natolik vzmužit, abych se na ně podíval, abych nebudil pozornost, aby mě nelitovali.

Vkládá do toho všecky síly.

Hodinky ukazují poledne. Nevěří očím. Porada končí. O čem jsme se vlastně radili?

A není to jedno? Už je to pryč.

Před rozchodem se ještě polesný podívá do kalendáře: „Kdo má zítra požární službu?“ Chvíli hledá. „Vrána. Prosím vás, nezapomeňte, je sucho.“

Opravdu je všecko pryč?

Les tu zůstává.

Les. Můj les.

„Nezapomenu,“ vypraví ze sebe chraptivě.

Podávání rukou. Tak naposled, chlapci. Přece jste byli dobří. Možná jste mě i trochu rádi měli, to jenom zázraky se na světě nedějí. Jenom se na mě tak nedívejte.

„Je dneska nějakej divnej,“ slyší ještě za dveřmi.

To přejde, chlapci. Za chvíli divný nebudu.

Přijede ke vsi a zamíří za humna. Tam postaví motorku před svou stodolu. Otevře vrata, zaskřípe známý zvuk. Ještě jsem to nenamazal. Mám na svoje věci tuze málo času.

V šeru stodoly něco hledá. Prohlíží všechny kouty, dívá se po trámech, na žebřiňák i pod něj. Nemám ho tady. Musím si zajít domů. Škoda. Jen abych se s nikým nepotkal.

Jde přes vesnici pěšky, aby hřmotem motoru nebudil pozornost. Venku není nikdo. Zamčeno. To je dobře, ještě se z pole nevrátila.

Visí na otevřených dvířkách kůlny. Přímo na očích. Jak se sem dostal? Jako by mi ho nachystala. Půjde to náramně hladce.

Vezme silný, dlouhý provaz a jde zpátky. Neví, že za sebou nezavřel venkovní dveře a klíč nechal v zámku. Cestou smotává provaz, ale ukrýt ho nemůže. Je ho pořádný kus. Nese tedy provaz v ruce. Jen dojít rychle na místo. Na poslední místo. Nikoho nepotkat. Chci být sám. Vždycky jsem byl sám. Ať mi ani tuto chvíli nikdo nepokazí.

Na samém konci vesnice jde proti němu Tonda Ježek. Není kam uhnout. Konec provazu se uvolnil a bimbá mu podél nohy. K čertu, honem! Strká konec nešikovně pravou rukou do levé kapsy u kalhot. Nejde to. A už je to také zbytečné.

„Buď zdráv, Božku!“

Neví, co s rukama. „Buď zdráv.“

Je to trapné. Provaz teď nese před sebou. Tonda má zřejmě chuť se zastavit. To by tak scházelo! Přidá do kroku a cítí, jak ho Tondovy udivené oči provázejí a jasně si představuje, jak za ním ještě vrtí hlavou.

Nebudou mít těžkou práci s hledáním. Budou mít směr. Jenže to už mně může být ukradené.

Před stodolou se ohlédne. Souseda už nevidí. Zato ho do tváře udeří závan něčeho, co patří minulosti.

Mateřídouška! Jak je neodbytná! Musel ji botou rozdrtit, když se otáčel.

To je přece les. Ta vůně patří k mému lesu. Nejvíc je jí tam na té jižní stráňce v devětadvacítce.  Vloni vyhořela jiskrou od vlaku – m­ěli jsme co hasit. Ale mateřídouška se jen tak nedá, už jsou jí tam zas koberce. Ještěže se ten oheň tenkrát nedostal až do korun!

„Zítra máš službu!!!“ dolehl k němu výkřik s mnohonásobnou ozvěnou.

Anebo nemáš? Služba patří jenom živým?

A co les, co stráňka s mateřídouškou?! Jsou tam tak nízké borovice. Chytne jedna, druhá – a­ už to nikdo nezastaví. Právě fouká ten zatracený jihovýchodní! Je na požár jak zjednaný. A nikdo neví, že službu držet nebudeš, spoléhají na tebe. Tak nezapomeňte, pane Vrána, je sucho!

Nezapomenu.

Nezapomenu? Ale já chci zapomenout! Na všechno. Nasloužil jsem se dost, mně už služby není zapotřebí.

To víme, tobě ne, máš to lehké, hlavně že sám budeš mít pokoj. Ale my na tebe ještě spoléháme! Přece to dobře víš: pokaždé v těch místech, ale zrovna tam, přehrabují chlapi rošt a přikládají jak diví. To nejsou jiskry, co tam lítá z komínů. To jsou kusy, ale pořádné kusy hořících uhlíků. Málokterý topič má to svědomí, aby těch pár set metrů počkal. Třeba je to do kopce, však by mu za tu minutu oheň nevyhasl. A bude neděle, den, kdy v polích ani v lese nemusí být človíčka, aby vyhlásil poplach.

Bože, už aby byl s párou konec i na té naší zapadlé trati!

Stojí mezi otevřenými vraty stodoly, bradu na prsou a z rukou mu splihle visí provaz.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.01.2020 07:04:36dát kritice tiprevírník

Netušil jsem, Přemku, když jsem to psal, že to s Vránou bude někdo tak prožívat. No ale, že prožíváš, je mi velkou odměnou. Myslím, že si ten člověk tu pozornost zasloužil. Tobě děkuju.

20.01.2020 06:45:56dát kritice tiplastgasp

Jardo děkuji ti. Musel jsem se vracet a číst znovu a znovu. Ten člověk pro tebe musel znamenat mnoho. Dokázat se tak silně, hluboko a vnímavě vcítit do jeho povahy, charakteru a událostí kolem něho, je podle mě mistrovství.  Dlouho po přečtení ve mně zůstával zvláštní pocit. Vypořádat se se všemi povinnostmi před odchodem. Jako předsevzetí i životní zásadu.

19.01.2020 09:04:41dát kritice tiprevírník

Chápu, to mi stačí.

19.01.2020 08:30:51dát kritice tipPhilogyny

Ne, že nečtu, ale tentokrát potichu...

15.01.2020 06:28:59dát kritice tiprevírník

Kočkodane, Diano, Čudlo, děkuji vám za projevené sympatie.

14.01.2020 19:12:00dát kritice tipDiana

Napsáno je to skvěle, budí soucit, nutí k zamyšlení. Ale! Moc se přimlouvám, aby Vrána našel smysl života, aby se zbavil těch depresí, i kdyby měl spolknout nějaký ten prášek od psychiatra.... Tak působivá slova se totiž nezapomínají.  

14.01.2020 19:05:27dát kritice tipKočkodan

Jardo, v malé (vlastně neexistující) anketě odpovídám: Ne, vůbec to nebyl špatný nápad.

14.01.2020 14:44:28dát kritice tiprevírník

Blacksabbath, děkuji za tichý tip.

14.01.2020 11:46:551 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno, Renato, díky. I mě to tenkrát, když jsem se do toho dával, trochu překvapilo, ale Vránův život a nešťastný osud se mě dotýkal tak silně, že jsem prostě musel. Napsal jsem to jako samostatnou povídku, ale dlouhé roky jsem nevěděl, co s ní, tak její strojopis jen stářím žloutl v šuplíku. Až když jsem po letech psal tento Zápisník lesníka, přišlo mi vhodné ho sem zakomponovat. Doufám, že to nebyl úplně špatný nápad.

14.01.2020 10:12:39dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Souhlas, skvěle psychologicky prokresleno. T.

14.01.2020 09:10:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Příběh osamoceného, hluboce nešťastného muže se chýlí ke konci. 

Jardo, napsal jsi to velmi uvěřitelně. Zvláštní osobnost toho člověka se ti podařilo dobře vystihnout, i když mne ten výběr námětu - tragického osudu se vším všudy -  u tebe trochu překvapil...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.