Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzpomínka

15. 01. 2020
1
0
221
Autor
Bludička

Kamarádka přivezla zdaleka děti, mlčenlivého manžela, svoji hlučnou přítomnost a vzkaz.

“Potkala jsem ho pětadvacátýho na mši. Je nemocnej, skoro umřel. Mám pro tebe jeho telefon. Říkal, že by byl moc rád, kdyby ses mu ozvala.”

Ptám se, jak vypadal, co dalšího zjistila.

“Zestárl. Je celej šedivej, tak nějak vrásčitej. Hrozně hubenej. Vypadá unaveně. Má nějakou paní, ale nebydlí spolu. Jeho dcera studuje medicínu, vypadal, že je na ni dost pyšnej. Změnil práci, dělá něco jednoduššího.. Zavolej mu, prosím tě.”

Před časem jsem si ho googlovala, ale jako kdyby po sobě smazal všechny stopy. Nikde ani zmínka, neexistoval, asi se mi jenom zdál. Vždycky tak sebejistý, klidný, vždycky připravený poslouchat všechny moje nářky a taky mě dost rázně odsoudit za všechny moje pitomý nápady. Věnoval mi tolik času - starostlivý, se zájmem, který jsem konečně někomu mohla uvěřit. Když jsem se přestěhovala do Prahy, občas za mnou jezdil, asi aby viděl, že je všechno tak, jak má být. 

 

Pak se mu jednoho dne sesypal celý svět. Všechno, čemu věřil, tady najednou nebylo. Moc nereagoval, pak přišel první atak jeho bolavýho srdce. Naposledy jsme se viděli, když jsem byla těhotná. Pak jsme se ztratili jeden druhému.

 

Píšu mu hned druhý den. Odepisuje až večer - moc mile. Spolknu výčitku - kdyby chtěl, mohl si klidně na mě nějak zjistit kontakt, třeba od mých rodičů. Vždycky byl důležitější on pro mě než já pro něj. Byla jsem jeho úkolem, který mu dal asi Pán Bůh nebo v koho on to vlastně věří. V mých očích nedělal chyby. Vždycky laskavý, vždycky ochotný, připravený na všechny průšvihy, co život může ostatním přinést. Jen ty svoje neustál. Život to tak přinesl, že jsme ztratili kontakt.

 

Za pár dní se mu dovolám. Vypadá to, že má radost. Hodně se směje, je vtipnej. Smíchem zahání rozpaky, moc toho o sobě nevíme. Opatrně se vyptává. Zajímá ho, jestli si vzpomínám na sebe, když jsem byla ve věku mojí dcery. Mám pocit, že se snažím dotýkat něčeho, co se už rozplynulo. Trochu to bolí, připomíná to i všechny další nastřádané ztráty. 

 

Jsem vděčná. Bez něj by byl můj život o dost komplikovanější. Jsem vděčná za něj, že už se má líp. Můj průvodce dětstvím, učitel, rádce, blízká bytost. Můj kmotr.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru