Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Červnové noci
datum / id18.01.2020 / 502406Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno337x
počet tipů6
v oblíbených0x
Červnové noci

 

Červnové noci

 

Je po bouřce. Mnoha patry roztrhaného okraje bouřkového mraku se prodraly první palčivé paprsky. Netrvalo dlouho a slunce zazářilo naplno. Sluneční výheň, jež se teď otevřela mezi prosvícenými útržky mračen, připravila nám svou právě narozenou krásou chvíle téměř zdrcující. Na bílých obláčcích se rozsvítil kousek duhy. Zacloníme si oči. Udiveně vrtíme hlavou oslněni růžovým, žlutým a zeleným žíháním bílých oblaků v blízkosti hořícího slunce.

Život je štěstí, je dovoleno ho žít, šeptáme si.

Dlouho tak stojíme s hlavou zvrácenou k obloze.

Zemřel člověk, co měl žít – a­ nic se nezměnilo. Život se ani na vteřinu nevzdal svého práva, běží podle daných zvyklostí dál. Ještě jsme plni smutku, avšak světla přibývá a noci se dále zkracují. Začal červen.

Slunce se s námi každého dne loučí zlaté a rudé, potom nás půl kratičké noci provází za obzorem až do nejnižší polohy a po stejný čas k nám znovu stoupá. Pak žhavé vyskočí nad lesy. Tak to bude až do slunovratu: světlo na vzestupu.

Paseku již tma nepřikryje ani o půlnoci.

Stromy na jižní straně paseky vrhají po celou noc do šera porostu stíny. Jsou to stíny sotva znatelné, ale pohneme-li hlavou, poznáme, že to není šálení smyslů, stín vrháme také my. Je zřejmé, že zdrojem toho půlnočního světla nejsou jen nápadně bledé, řídké hvězdy, ale je jím i samo ovzduší, od severu ve výšce prozářené sluncem.

Před svítáním se stíny stanou zřetelnější.

Jeden ohromný stín dostal rozpřaženou ptačí podobu. Naráz zakryl celou stěnu starého lesa a – j­ako by se zastavil. Ne, nezastavil. Sjíždí po kmenech dolů ke světlé pasece, přesně do místa, kde před okamžikem tlumeně zasípala myš, lapena nějakým dusivým stiskem. V trávě stín splynul vjedno se stínem, co spadl z oblohy. Něco tam krátce vřísklo. Vzápětí se odtamtud tiše zvedá výr. Pod ním, jako zmatený letec pod rogalem, v dusivém sevření pařátů závodí se smrtí hranostaj.

Když pak vyjde slunce, polije celý les krví. Všechno je rudé. Jehličí a kmeny stromů, ptáček, co přelétl v korunách, šupina kůry, třepotající se v pomalém pádu, pavučina, co spíná dvě rudá stébla. K nevíře je tu rudo. Samo chladné jitro, jež zhluboka vdechujeme, chutná rudě.

Potom les pod přímým světlem vycházejícího slunce zezlátne. Svěží vítr, co se za sluncem zvedl, začíná protahovat průseky a pasekami Vysočiny. S pozůstatky předjitřního chladu vymetá z lesních koutů všechny stíny a všechny smutky.

A zničehonic je les zelený. Najednou má všechno svou správnou barvu. Tak to teď potrvá po celých šestnáct hodin bílého světla.

Sameček divoké hrdličky sedí a nadouvá volátko daleko od nás, až na špičce smrku uprostřed nebe a zpívá, že žije a že je šťastný.

Je červen, měsíc světla, měsíc slunovratu.

 

 

Podsadba

 

Práce v lese nekončí nikdy. Ani u Vrány na Trojáku či Větrné. Člověk může odejít, ale jeho les zůstává a žádá si své.

Znovu přišel čas, a dal jsem z podsadby ve Žlíbku vykácet několik smrků, modřínů a borovic, které už na sebe za dlouhý život nabraly dost hmoty.

Na pohled pohroma. Ve skutečnosti však, nebýt čerstvých pařezů a jiných stop po těžbě, nikdo by nic nepoznal. Nahoře v korunách se moc nezměnilo. Zbylé stromy stíní podsadbu dál. Světla z oblohy propouštějí hustými větvemi jen o málo víc, než tomu bylo před těžbou. Tak jsem to chtěl. Ať každý ze stromků shromažďuje síly k dlouhému životu v boji se stínem. Ať ukáže, co v něm je.

Přiznám se, že ve chvílích, kdy šlo do tuhého, jsem se o jejich osud bál. Jestli se kácený strom v pádu odchýlí od předem promyšleného směru a koruna nedosáhne ven z rozebrané oplocenky, některé na to škaredě doplatí.

Ale chlapci si dávali záležet. Teď už jen s opadlým vzrušením vzpomínám na ty dlouhé vteřiny, kdy vlající koruna šuměla prudčeji a prudčeji a její let už nic nemohlo zastavit, a viděl jsem, kam míří a nevypadalo to špatně, ale jistota se dostavila až potom, až za strašného praskotu lámaných větví vrazila koruna do země, a já jsem si mohl oddechnout.

Napětí je pryč. Zůstala jen spokojenost hospodáře z bohaté sklizně a ze zanedbatelné škody.

Možná mi nějaký čas budou chybět ty staré stromy, jež se zde rovnými, bezsukými kmeny ještě včera hrdě vypínaly a teď po nich v lesním šeru zbyly jen ostrůvky světla, stoupající nad bělostnými pařezy.

Chybět mi můžou, ale místo uvolnit musely. Těm, co se teď tady, zaskočené náhlou nahotou, tápavě pohupují ve větru a nejsou o nic horší, jenom dosud nedozrály. Už také vidím, co bude dál, už vidím, jak dychtivě v novém rašení vstřebávají nečekaný přísun světla, jak si s tou bohatou sluneční palbou zprvu nevědí rady, ale potom, za jedné vlahé deštivé noci, se konečně zhluboka nadechnou, a vzápětí přijde ta změna. Bez dalšího váhání otevřou všechny pupeny dokořán a na výzvědy vyšlou světlounké letorosty. Těmi se rozpřáhnou volněji a šíře, než mohly v omezených poměrech vloni, předloni a nějaký rok zpátky, kdy jim už začínalo být těsno.

Později, po mnoha letech, až načerpají dostatek sil a rovné válce kmenů z přebytku slunce zesílí vnější vrstvou širokých letokruhů, přijde znovu chvíle, kdy o nich bude jejich hospodář rozhodovat.

Ale teď jsem zde zatím já. A už se nemůžu dočkat, jak bude jedlová podsadba vypadat po této těžbě, až utichne rachocení motorů, až bude odvezena poslední fůra dřeva a poslední hromada klestu. Až rozebraná oplocenka – s­ některými díly vyměněnými za nové – b­ude na obranu proti zvěři znovu stát na svém místě. To už tady konečně zavládne klid, ten pravý lesní, klid plný vnitřního pohybu, ženoucího les k poznenáhlým, v krátkém časovém úseku jen lesníkovu oku postřehnutelným změnám. Ten hluboký lesní klid pak potrvá řadu plodných roků. Během dvou let se jedličky vzpamatují z ran, jež utržily pády těžkých kmenů, v proudění čerstvé mízy se narovnají a protáhnou, novými výhonky učísnou a uhladí pravidelnost svých korunek a ve vyleštěných zrcadélkách jejich vodorovných větví se v šeru lesa odrazí nebe. A dalšího léta na nich nový příliv světla začne být doopravdy znát. Pravidelnými jehlany poporostou a o malý stupínek se přiblíží nesmírně vzdálenému času, v němž se budou pozvolna ony samy ujímat vlády nad lesem.

Klečím u pařezu a počítám letokruhy. Do těch posledních se mi pletou žhavé vzpomínky. Tady vidím, kdy došlo k prvnímu prosvětlení porostu a hned následujícího roku k podsadbě. Vidím doposud Vránovu zakaboněnou tvář, když dělnice jedličky sázely. Ale také jeho šťastný úsměv, když mi pak uprostřed léta hlásil, že všechny do jedné se nejenom ujaly, ale dokonce ve stínu utěšeně poporostly, což ani ve snu nečekal. Pochvaloval si, že je ženské nemusí od žádné buřeně uvolňovat, objevilo se jen pár neškodných nízkých bylinek. Dodatečně se přiznal, že té podsadbě moc nevěřil.

Aby svou nevíru odčinil, postavil tady sám sobě jeden z nespočetných pomníčků. Oplocenku pořídil opravdu bytelnou. Kontroloval a opravoval ji vzorně. Až dosud je to jediná péče, kterou jedličky vyžadují.

Jsou ty holky ale pěkné! Teď by je měl vidět!

Klečím zde u toho pařezu širokého jako stůl a stoupá ke mně pryskyřičná, až k zalknutí sytá vůně. Připomene mi, jak těžkou rukou jsem ten modřín vyznačoval. Znova prožívám jeho drsný odpor, jak se bránil pronikání ocelového črtáku do rozbrázděné kůry, jak šupiny borky v oblacích zvednutého korního prachu odlétaly a snášely se k zemi jako utrhaná křídla motýlů. Ovšemže se neubránil. Proti úmyslu hospodáře není obrany. Byl zralý. V korunách musel uvolnit místo těmto nezralým.

Přesto mě něco nabádá odprosit ho. Je to lítost, co cítím? Jakási nejistota. Jednou jsem mu život zachoval, podruhé vzal. Bylo to správné? Měl bych odprosit. Za to, že mohl dál žít a nežije. Ale ne, nepřinutím se, abych zalitoval. A můžu odpřisáhnout, že ty stromy kolem jsou v té věci do jednoho při mně. Tak to prostě v lese je: jeden strom zestárne, druhý ještě dlouho roste v plné síle. Platné pro les jsou stromy, co zůstávají, co vytvářejí jeho podobu pro příští roky. Při každém vyznačování těžby znovu hledám, který je tu pro budoucnost, a proto zůstane, a který musí odejít. A vlastní rukou se ho dotknu, změřím, zapíšu, převedu na krychlové metry dřeva, podtrhnu a sečtu. To je můj první a poslední rituál všeho dění v lese. To je ta pravá činnost k ovlivňování přírody ve prospěch lidí, základ pěstění lesa. Nedat se odradit ničím méně důležitým. Vše podřídit tomu, aby les zůstával po těžbě stejně jako před těžbou lesem. Nikdy nemít od stromu ke stromu daleko. A v mezerách sledovat a chránit nastupující pokolení. Nechat plynout roky a les pěstovat uzavřeným cyklem obnovy a zrání.

Teď se tady z té vášně zpovídám a nad pařezem jako očistný dým kadidla stoupá přísná a vznešená vůně pryskyřice. Vidím, jak přichází a odchází příští léto, znenáhla mine druhé, třetí, a pak už to jde rychle: zelené chvojky větších i menších jedliček pařez překrývají tak, že ho málokdo může najít. Později se slizký a zčernalý ve vlhkém stínu rozpadá na humus.

Ještě později se nepozorovaně přemisťuje do lačných těl mladých jedlí.

Avšak nemylme se. Cyklus života a smrti nebude nikdy definitivně uzavřen. Nevyhnutelně se dostaví nový čas výběru, tlení a růstu. Vrátí se ještě několikrát. Ale to už nejvyšší z jedlí budou vrůstat do korun zbylých smrků a modřínů a začnou se samy ujímat vlády nad tímto ohraničeným kouskem svého domova, který jim kdysi člověk, jenž už nežije, přidělil.

A kdokoli se na své pouti lesem pod nimi zastaví, podiví se, kam to vkročil a ukrytý před rušným světem se bude radovat, že našel malé zátiší, kde se cítí nejinak, než jako v tiché kapli, plné božského míru. A vzduch tam bude do posledního nadechnutí prosycen pravou, odvěkou vůní lesa. Vůní tlení, obnovy, růstu a zrání.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.01.2020 09:39:13dát kritice tiprevírník

Zaplaťpámbu.

26.01.2020 09:31:15dát kritice tiplastgasp

Nemusíme vždy všechno říkat slovy a cítíme to stejné.

25.01.2020 21:14:17dát kritice tiprevírník

Chlapče, ty mě vždycky svým komentářem tak zaskočíš, že občas ani nevím, co na to říct. Tak jako fčíl.

25.01.2020 20:53:46dát kritice tiplastgasp

Nikdy před čtením tvých příběhů jsem nechodil lesem tak jako dnes. Nevěděl jsem, že les není jen množina stromů, ale zahrada kde se stromy pěstují a ve zralosti sklízí, a že čas je život, a že tvoje poslední věta mi řekne vše. 

19.01.2020 10:12:33dát kritice tiprevírník

Ano? To by mě nenapadlo.

19.01.2020 09:19:50dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásné. Tvé prózy mi připomínají Rudolfa Těsnohlídka. T.

18.01.2020 17:01:09dát kritice tiprevírník

Luboši, sorry.

18.01.2020 16:31:35dát kritice tipKočkodan

I když důvody chápu, přesto je to smutné, když modřín padl k zemi a přestal žít. Ale popsal jsi to moc hezky.

18.01.2020 14:35:081 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno, dík. Dám na tebe. Už to je.

18.01.2020 13:55:30dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, opravdová oslava lesa, a nejen... krása.

............

Ještě jsme plní smutku - plni?

zasípala myš, lapená - lapena?

18.01.2020 09:53:30dát kritice tiprevírník

Ó děkuji, Diano.

18.01.2020 08:36:46dát kritice tipDiana

Zase krásně napsáno, bytostné propojení s lesem, kdyby to každý tak dokázal cítit, nebylo by vandalů. *****



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.