Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Červnové noci
datum / id18.01.2020 / 502406Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno455x
počet tipů7
v oblíbených0x
Červnové noci

 

Červnové noci

 

Je po bouřce. Mnoha patry roztrhaného okraje bouřkového mraku se prodraly první palčivé paprsky. Netrvalo dlouho a slunce zazářilo naplno. Sluneční výheň, jež se teď otevřela mezi prosvícenými útržky mračen, připravila nám svou právě narozenou krásou chvíle téměř zdrcující. Na bílých obláčcích se rozsvítil kousek duhy. Zacloníme si oči. Udiveně vrtíme hlavou oslněni růžovým, žlutým a zeleným žíháním bílých oblaků v blízkosti hořícího slunce.

Život je štěstí, je dovoleno ho žít, šeptáme si.

Dlouho tak stojíme s hlavou zvrácenou k obloze.

Zemřel člověk, co měl žít – a­ nic se nezměnilo. Život se ani na vteřinu nevzdal svého práva, běží podle daných zvyklostí dál. Ještě jsme plni smutku, avšak světla přibývá a noci se dále zkracují. Začal červen.

Slunce se s námi každého dne loučí zlaté a rudé, potom nás půl kratičké noci provází za obzorem až do nejnižší polohy a po stejný čas k nám znovu stoupá. Pak žhavé vyskočí nad lesy. Tak to bude až do slunovratu: světlo na vzestupu.

Paseku již tma nepřikryje ani o půlnoci.

Stromy na jižní straně paseky vrhají po celou noc do šera porostu stíny. Jsou to stíny sotva znatelné, ale pohneme-li hlavou, poznáme, že to není šálení smyslů, stín vrháme také my. Je zřejmé, že zdrojem toho půlnočního světla nejsou jen nápadně bledé, řídké hvězdy, ale je jím i samo ovzduší, od severu ve výšce prozářené sluncem.

Před svítáním se stíny stanou zřetelnější.

Jeden ohromný stín dostal rozpřaženou ptačí podobu. Naráz zakryl celou stěnu starého lesa a – j­ako by se zastavil. Ne, nezastavil. Sjíždí po kmenech dolů ke světlé pasece, přesně do místa, kde před okamžikem tlumeně zasípala myš, lapena nějakým dusivým stiskem. V trávě stín splynul vjedno se stínem, co spadl z oblohy. Něco tam krátce vřísklo. Vzápětí se odtamtud tiše zvedá výr. Pod ním, jako zmatený letec pod rogalem, v dusivém sevření pařátů závodí se smrtí hranostaj.

Když pak vyjde slunce, polije celý les krví. Všechno je rudé. Jehličí a kmeny stromů, ptáček, co přelétl v korunách, šupina kůry, třepotající se v pomalém pádu, pavučina, co spíná dvě rudá stébla. K nevíře je tu rudo. Samo chladné jitro, jež zhluboka vdechujeme, chutná rudě.

Potom les pod přímým světlem vycházejícího slunce zezlátne. Svěží vítr, co se za sluncem zvedl, začíná protahovat průseky a pasekami Vysočiny. S pozůstatky předjitřního chladu vymetá z lesních koutů všechny stíny a všechny smutky.

A zničehonic je les zelený. Najednou má všechno svou správnou barvu. Tak to teď potrvá po celých šestnáct hodin bílého světla.

Sameček divoké hrdličky sedí a nadouvá volátko daleko od nás, až na špičce smrku uprostřed nebe a zpívá, že žije a že je šťastný.

Je červen, měsíc světla, měsíc slunovratu.

 

 

Podsadba

 

Práce v lese nekončí nikdy. Ani u Vrány na Trojáku či Větrné. Člověk může odejít, ale jeho les zůstává a žádá si své.

Znovu přišel čas, a dal jsem z podsadby ve Žlíbku vykácet několik smrků, modřínů a borovic, které už na sebe za dlouhý život nabraly dost hmoty.

Na pohled pohroma. Ve skutečnosti však, nebýt čerstvých pařezů a jiných stop po těžbě, nikdo by nic nepoznal. Nahoře v korunách se moc nezměnilo. Zbylé stromy stíní podsadbu dál. Světla z oblohy propouštějí hustými větvemi jen o málo víc, než tomu bylo před těžbou. Tak jsem to chtěl. Ať každý ze stromků shromažďuje síly k dlouhému životu v boji se stínem. Ať ukáže, co v něm je.

Přiznám se, že ve chvílích, kdy šlo do tuhého, jsem se o jejich osud bál. Jestli se kácený strom v pádu odchýlí od předem promyšleného směru a koruna nedosáhne ven z rozebrané oplocenky, některé na to škaredě doplatí.

Ale chlapci si dávali záležet. Teď už jen s opadlým vzrušením vzpomínám na ty dlouhé vteřiny, kdy vlající koruna šuměla prudčeji a prudčeji a její let už nic nemohlo zastavit, a viděl jsem, kam míří a nevypadalo to špatně, ale jistota se dostavila až potom, až za strašného praskotu lámaných větví vrazila koruna do země, a já jsem si mohl oddechnout.

Napětí je pryč. Zůstala jen spokojenost hospodáře z bohaté sklizně a ze zanedbatelné škody.

Možná mi nějaký čas budou chybět ty staré stromy, jež se zde rovnými, bezsukými kmeny ještě včera hrdě vypínaly a teď po nich v lesním šeru zbyly jen ostrůvky světla, stoupající nad bělostnými pařezy.

Chybět mi můžou, ale místo uvolnit musely. Těm, co se teď tady, zaskočené náhlou nahotou, tápavě pohupují ve větru a nejsou o nic horší, jenom dosud nedozrály. Už také vidím, co bude dál, už vidím, jak dychtivě v novém rašení vstřebávají nečekaný přísun světla, jak si s tou bohatou sluneční palbou zprvu nevědí rady, ale potom, za jedné vlahé deštivé noci, se konečně zhluboka nadechnou, a vzápětí přijde ta změna. Bez dalšího váhání otevřou všechny pupeny dokořán a na výzvědy vyšlou světlounké letorosty. Těmi se rozpřáhnou volněji a šíře, než mohly v omezených poměrech vloni, předloni a nějaký rok zpátky, kdy jim už začínalo být těsno.

Později, po mnoha letech, až načerpají dostatek sil a rovné válce kmenů z přebytku slunce zesílí vnější vrstvou širokých letokruhů, přijde znovu chvíle, kdy o nich bude jejich hospodář rozhodovat.

Ale teď jsem zde zatím já. A už se nemůžu dočkat, jak bude jedlová podsadba vypadat po této těžbě, až utichne rachocení motorů, až bude odvezena poslední fůra dřeva a poslední hromada klestu. Až rozebraná oplocenka – s­ některými díly vyměněnými za nové – b­ude na obranu proti zvěři znovu stát na svém místě. To už tady konečně zavládne klid, ten pravý lesní, klid plný vnitřního pohybu, ženoucího les k poznenáhlým, v krátkém časovém úseku jen lesníkovu oku postřehnutelným změnám. Ten hluboký lesní klid pak potrvá řadu plodných roků. Během dvou let se jedličky vzpamatují z ran, jež utržily pády těžkých kmenů, v proudění čerstvé mízy se narovnají a protáhnou, novými výhonky učísnou a uhladí pravidelnost svých korunek a ve vyleštěných zrcadélkách jejich vodorovných větví se v šeru lesa odrazí nebe. A dalšího léta na nich nový příliv světla začne být doopravdy znát. Pravidelnými jehlany poporostou a o malý stupínek se přiblíží nesmírně vzdálenému času, v němž se budou pozvolna ony samy ujímat vlády nad lesem.

Klečím u pařezu a počítám letokruhy. Do těch posledních se mi pletou žhavé vzpomínky. Tady vidím, kdy došlo k prvnímu prosvětlení porostu a hned následujícího roku k podsadbě. Vidím doposud Vránovu zakaboněnou tvář, když dělnice jedličky sázely. Ale také jeho šťastný úsměv, když mi pak uprostřed léta hlásil, že všechny do jedné se nejenom ujaly, ale dokonce ve stínu utěšeně poporostly, což ani ve snu nečekal. Pochvaloval si, že je ženské nemusí od žádné buřeně uvolňovat, objevilo se jen pár neškodných nízkých bylinek. Dodatečně se přiznal, že té podsadbě moc nevěřil.

Aby svou nevíru odčinil, postavil tady sám sobě jeden z nespočetných pomníčků. Oplocenku pořídil opravdu bytelnou. Kontroloval a opravoval ji vzorně. Až dosud je to jediná péče, kterou jedličky vyžadují.

Jsou ty holky ale pěkné! Teď by je měl vidět!

Klečím zde u toho pařezu širokého jako stůl a stoupá ke mně pryskyřičná, až k zalknutí sytá vůně. Připomene mi, jak těžkou rukou jsem ten modřín vyznačoval. Znova prožívám jeho drsný odpor, jak se bránil pronikání ocelového črtáku do rozbrázděné kůry, jak šupiny borky v oblacích zvednutého korního prachu odlétaly a snášely se k zemi jako utrhaná křídla motýlů. Ovšemže se neubránil. Proti úmyslu hospodáře není obrany. Byl zralý. V korunách musel uvolnit místo těmto nezralým.

Přesto mě něco nabádá odprosit ho. Je to lítost, co cítím? Jakási nejistota. Jednou jsem mu život zachoval, podruhé vzal. Bylo to správné? Měl bych odprosit. Za to, že mohl dál žít a nežije. Ale ne, nepřinutím se, abych zalitoval. A můžu odpřisáhnout, že ty stromy kolem jsou v té věci do jednoho při mně. Tak to prostě v lese je: jeden strom zestárne, druhý ještě dlouho roste v plné síle. Platné pro les jsou stromy, co zůstávají, co vytvářejí jeho podobu pro příští roky. Při každém vyznačování těžby znovu hledám, který je tu pro budoucnost, a proto zůstane, a který musí odejít. A vlastní rukou se ho dotknu, změřím, zapíšu, převedu na krychlové metry dřeva, podtrhnu a sečtu. To je můj první a poslední rituál všeho dění v lese. To je ta pravá činnost k ovlivňování přírody ve prospěch lidí, základ pěstění lesa. Nedat se odradit ničím méně důležitým. Vše podřídit tomu, aby les zůstával po těžbě stejně jako před těžbou lesem. Nikdy nemít od stromu ke stromu daleko. A v mezerách sledovat a chránit nastupující pokolení. Nechat plynout roky a les pěstovat uzavřeným cyklem obnovy a zrání.

Teď se tady z té vášně zpovídám a nad pařezem jako očistný dým kadidla stoupá přísná a vznešená vůně pryskyřice. Vidím, jak přichází a odchází příští léto, znenáhla mine druhé, třetí, a pak už to jde rychle: zelené chvojky větších i menších jedliček pařez překrývají tak, že ho málokdo může najít. Později se slizký a zčernalý ve vlhkém stínu rozpadá na humus.

Ještě později se nepozorovaně přemisťuje do lačných těl mladých jedlí.

Avšak nemylme se. Cyklus života a smrti nebude nikdy definitivně uzavřen. Nevyhnutelně se dostaví nový čas výběru, tlení a růstu. Vrátí se ještě několikrát. Ale to už nejvyšší z jedlí budou vrůstat do korun zbylých smrků a modřínů a začnou se samy ujímat vlády nad tímto ohraničeným kouskem svého domova, který jim kdysi člověk, jenž už nežije, přidělil.

A kdokoli se na své pouti lesem pod nimi zastaví, podiví se, kam to vkročil a ukrytý před rušným světem se bude radovat, že našel malé zátiší, kde se cítí nejinak, než jako v tiché kapli, plné božského míru. A vzduch tam bude do posledního nadechnutí prosycen pravou, odvěkou vůní lesa. Vůní tlení, obnovy, růstu a zrání.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.01.2021 08:35:01dát kritice tiprevírník

Nebo domluvená značka sprejem, která se nedá splést se značkou pro kácení.

09.01.2021 08:30:37dát kritice tiprevírník

To se buď značkovalo bílou nesmytelnou barvou (jen ve vzácných případech, například na pokusné ploše), jinak se vybrané stromy neznačily, později, se zavedením sprejování, se na ně uvazovala igelitová barevná páska.

09.01.2021 08:18:19dát kritice tipSilene

Řádná síla borkové vrstvy coby stromova pasivní obrana, abyste si vyznačení dvakrát rozmysleli, přesně jak v textech vyprávíš. Vyznačení črtákem navíc kvůli zranění stromu dává laikovi smysl výhradně pro následnou těžbu, což mě přivádí na myšlenku, jaký byl případný rozdíl ve značkách pro stromy určené k padnutí a stromy k zachování, pokud se v praxi značily (působí na mne z různých zdrojů, že za určitých podmínek ano... A tam že je tudíž črták přežitek určitě.)

09.01.2021 08:07:12dát kritice tiprevírník

Na konci svého revírničení už jsem taky jen sprejoval, a byla to proti črtáku úleva, kór u takové staré borovice nebo modřínu s borkou jako korkový dub tlustou.

09.01.2021 07:55:18dát kritice tipSilene

Ale vždyť to vůbec nevadí... v kontextu se kdovíjak nepozná, zrovna u těchto dvou komentářů, navíc můj nebyl psaný v reakci na tvůj, tudíž jejich řazení je nyní vlastně stejně nesouladné jako prve a vůbec se obsahu nepohoršilo.

Tedy při sypání soli do hlavního chodu jsem si říkala, zda nepřeložit i můj obří, že ty bys prapůvodní taky ukryl, a potom, že tě tím nebudu zatěžovat a plést. A že přijdu zlobit zase pod některý z dalších dílů.

Jestli jsou nové technologie skutečným usnadněním práce, potom třikrát dobře za ně, vždyť sama nemám představu, ani jaká facha to byla/nebyla s črtákem. To akorát má nezbedná fantazie hnedle viděla lesníka sprejera s tabletem frajersky trajdajícího, fotícího a tak. V propagačním spotu bylo zásadně vlídné počasí!

09.01.2021 07:47:05dát kritice tiprevírník

Dokonce dvojitě.

09.01.2021 07:45:52dát kritice tiprevírník

Potřeboval jsem opravit jedno slůvko a nepředpokládaje, že jsi tak rychlá, smazal jsem celý svůj (okopírovaný) komentář, abych ho hned znovu vložit - a ty užs mě předběhla. Tož tak to je, když nedáváme pozor.

09.01.2021 07:43:20dát kritice tipSilene

Písmácký editor je v tom nevinně, sama jsem zhřešila, když se přehlédla ve velikosti přenášeného fontu, psala jsem zprávu mimo zdejší okénko, víš. Panika by mohla být mým druhým jménem. 

Přiznávám se, že pokrok ctím, ale jsem notorický nostalgik po rukodělných variantách v určitých ohledech.

09.01.2021 07:41:19dát kritice tiprevírník

Editor se tentokrát zvlášť vyznamenal, jak vidíš.

Tak dobře, hlavně že ti má hnusná polívka chutná. K mapám ještě poznamenám, že k tomu, nač ses ptala u těžební, totiž vlastní zakreslování změn v průběhu decennia, slouží obrysové mapy dvojnásobného měřítka 1:5000. Nevím ale, co s tímto vším za dvacet let mé nepřítomnosti v provozu udělala digitalizace. Možná, že papírové mapy už se ani nepoužívají.

09.01.2021 07:39:26dát kritice tipSilene

(Achjo, obří písmo se mi povedlo, a hlupák to navíc hned neodmazala, nezkusila menší. Omlouvám se. 

Z pohodlí postele jsem si prohlížela na netu novodobé digitalizované varianty lesnických a LPISáckých map, spousta funkcí, spousta vrstev, vše k okamžitému zanesení i do těch tabulkovitých výkazů, vše k synchronizaci, inu, reklamní spot jako vyšitý, vše fungovalo v okamžení a já? Už jsem se viděla, jak by tablet opět neposlouchal mé neprokrvené prsty (tedy za chladných dnů) a bonusem mi spadl do nejbližší terénní nerovnůstky v úvozu po traktoru, pokud bych ji překračovala. Nesmím nikam, zůstanu v posteli. S dvojitou omluvou.)

08.01.2021 21:38:11dát kritice tipSilene

Tak ti, Jardo, půl dne oplátkou přemýšlím, odkud vítr fouká, a už vím! Že ty na mě zkoušíš strategii odkoukanou od babičky Jany — tak abys věděl, stojí! A vůbec to nebylo dobré, pročež jsem zhltala tři talíře. Čímž s radostí děkuji za přídavek a taktéž ti nadělím.

Polesní poznámka: Ani by mě nenapadlo domáhat se v rámci příběhu omluvy za počínání postav, vlastně si pořád házím do své mentální málomístné kalkulačky, kterak se u lidstva dopočítat nějakého ideálního modelu versus ostatní živočišné druhy. V zásadě mi nikdy nic správně nevychází, tak si jen v rámci tabulek a grafů bezradně krčím nos a rameny.

Těžební a porostní mapy: Takže jsme vlastně byli v příběhu svědky mimořádnější situace. A vděk za objasnění, upřesnění.

Ach, ta skleróza! Ovšem sojky se mají, těm to v jejich přírodní spížce aspoň vyklíčí, hmm, uznalý smajlík, občasné pěstební výsledky vlastního špajzu a lednice bych tu raději neuváděla.

Zmatkem červnových nocí jsem tě potrápila nechtěně, kterak jsem dostatečně nerozlišila citace tvého textu a chaotický záznam vlastního přemítání. Tudíž „nevinná“ poznámka se skloubila s mým originálním nedoklepem a jeho následnou opravou. Jednoduše měla znamenat, že kousek za zimním slunovratem jsem si dvojnásob ráda početla o letním. Kaji se jako za manželství! Užiješ si se mnou. Propříště se pokusím své případné záznamy lépe systematizovat, ale no... asi bys mě z lesa vyhodil a žádnou z map mi nezapůjčil ani k nahlédnutí.

Pro vyhledávání částí textu v písmáckém editoru je skvělým nástrojem Ctrl+F okénko, což pravděpodobně používáš. Mou maličkost by při psaní podobně svedlo asi inkriminované hnízdiště.

 

Jsem zvědavá, jakou velikost písma ti zašlu nyní, opatrný smajlík. Písmácký komentářový editor mě většinou kvalitně napálí.

08.01.2021 11:59:52dát kritice tiprevírník

O jé, zaslouží si má práce, milá Kytičko, tolik pozornosti?

Pokusím se k věci: Polesí - poznámku o druhé straně uznávám a kaju se, ale protože jde o pouhý zápisník, tak jen trochu.

Obavy a naděje - těžební mapa je skládací do kapsy, 1:10000, obnovuje se každé decennium, vždy se zakreslenými předpokládanými těžebními zásahy pro to desetiletí. Důležitější ale je porostní mapa, stejné měřítko, porosty barevně rozlišené podle věku. Tu mívá lesník v lese vždycky u sebe, potřebuje ji denně. Těžební obvykle s sebou nenosí.

Trocha vláhy - jestli jsem to o vyhrůžkách tak napsal, tak se dodatečně stydím.

Oddenek - spodní část kmene

Sojky roznášejí žaludy, zahrabávají si je na potom a často na ně zapomínají. Nosí je ve voleti jen krátkou dobu, která na stratifikaci nestačí, ale žalud ji ani nepotřebuje. Stratifikují například kvíčaly semeno jeřábu, tím, že jeho obal - malvičku - sežerou a nechají projít zažíváním.

Červnové noci - tu větu nikde ne a nemůžu najít.

Všechno ostatní nevnímám jako dotazy, takže jsem snad na nic nezapomněl. Jen obdivuju tvou výdrž a činění si poznámek až do usínání, viz "čerta těžební mapy".

08.01.2021 07:26:02dát kritice tipSilene

errata:

Červnové noci

Druhý ze slunovratů na zavolanou...

08.01.2021 07:24:38dát kritice tipSilene

A jak jsem si četla, četla, předčítala, Jardo, činila jsem si neduživé poznámky, které ti sem pro pobavení kopíruji, jen trochu mě jímá hrůza, jakou velikostí písma se mi zadaří tentokrát. 

Polesí

Co se mi při druhém čtení teď po čase hlavou mihlo, nepopsaný úděl té druhé strany,

The Invisible Woman, přibližná cit. "Manželství je někdy tím nejosamělejším místem na světě."

Obavy a naděje

slovíčka a výrazivo:

črták! (hned jsem jinde použila; jakpak asi vypadal? A našla jsem si ten od Mikovu.), ředina, kyprý a neúživný opad, kraják (krajní strom?)

 

Budování výhledů podle čerta těžební mapy. (na druhý den hledím, CO jsem si to asi v polospánku znamenala...) / Do takové mapy zakresluješ, zanášíš realizaci těžby? Jak vypadá, měřítko, tabulky, kolonky, jednotlivosti, plochy?

Pociťovaná citlivost smrčiny v kořenech na vítr. (= živá představa v příslušných místech textu, kde se o této citlivosti píše)

vybělený půdní horizont (jako bych naslouchala panu Záhorovi)

Té otužovací energie! No, v létě, budiž...

 

Trocha vláhy

…závěs těžké námrazy, kterou za teplot okolo bodu mrazu vynáší jihovýchodní mlžný vítr z nížin na exponovaná návrší.

Vzájemné vyhrůžky dvou žárlivých strážců hnízdišť se neslo údolím a odráželo se v protilehlých stráních. (porouchaná shoda podmětu s přísudkem)

oddenek po kácení (čemu se tak říká?)

pevné svaly kořenových náběhů (pěkné vyjádření)

semenáčky zaseté od sojky: bordó barva lístků (zaujalo klasifikací barev, a jak víš, že od sojky, typická stratifikace semen v trávicím traktu?)

Červnové noci

Druhý ze slunovratů na zavanou...

Podsadba

na výzvědy vyšlou světlounké letorosty (pěkné vyjádření)

U kapitoly Trocha vláhy těžkost na duši, u Červnových nocí její klid.

26.01.2020 09:39:13dát kritice tiprevírník

Zaplaťpámbu.

26.01.2020 09:31:15dát kritice tiplastgasp

Nemusíme vždy všechno říkat slovy a cítíme to stejné.

25.01.2020 21:14:17dát kritice tiprevírník

Chlapče, ty mě vždycky svým komentářem tak zaskočíš, že občas ani nevím, co na to říct. Tak jako fčíl.

25.01.2020 20:53:46dát kritice tiplastgasp

Nikdy před čtením tvých příběhů jsem nechodil lesem tak jako dnes. Nevěděl jsem, že les není jen množina stromů, ale zahrada kde se stromy pěstují a ve zralosti sklízí, a že čas je život, a že tvoje poslední věta mi řekne vše. 

19.01.2020 10:12:33dát kritice tiprevírník

Ano? To by mě nenapadlo.

19.01.2020 09:19:50dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásné. Tvé prózy mi připomínají Rudolfa Těsnohlídka. T.

18.01.2020 17:01:09dát kritice tiprevírník

Luboši, sorry.

18.01.2020 16:31:35dát kritice tipKočkodan

I když důvody chápu, přesto je to smutné, když modřín padl k zemi a přestal žít. Ale popsal jsi to moc hezky.

18.01.2020 14:35:081 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno, dík. Dám na tebe. Už to je.

18.01.2020 13:55:30dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, opravdová oslava lesa, a nejen... krása.

............

Ještě jsme plní smutku - plni?

zasípala myš, lapená - lapena?

18.01.2020 09:53:30dát kritice tiprevírník

Ó děkuji, Diano.

18.01.2020 08:36:46dát kritice tipDiana

Zase krásně napsáno, bytostné propojení s lesem, kdyby to každý tak dokázal cítit, nebylo by vandalů. *****



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.