odstřihuji kupóny znovuzrození

Měl jsem půjčeného obra a skleněnou paní.
Seděli jsme všichni tři na větvi stromu v Ráji.
Vedle jablek.
Žádné jsme neochutnali.
Obr měl jednu nohu na zemi.

„Ten svět už nezachráníš,“ řekla mi skleněná paní, přes níž prosvítal okolní svět.
Vypadal jinak.
K čemu růžové brýle?

„Ani nevím jestli chci něco zachraňovat,“ řekl jsem.
„Je ve mně jen taková setrvačnost lučního koníka. Pluje vzduchem, aniž ví, že je na háčku rybáře. Jeho let směřuje na hladinu vody.“

Je snazší vylézt na Mount Everest než se dvořit nepřístupné ženě.
Proč by tam ti chlapi jinak lezli?
Dobrodružství?
KECY.

„Nemyslím si, že existují laciné výstřely. Musí to vždycky bolet. Od toho přece výstřely jsou,“ řekl jsem, když jsem skrze skleněnou paní viděl lidi, co po sobě stříleli.
Mezi aplausem se ozývalo temné dupání.
To jak Čech skákal, aby se dostal do hledáčku kamery.
Jako když tancují sněžní rytíři apokalypsou trnových korun.
S hvězdnou manýrou odpustků jiných světů.

"Seber se a běž!" řekl mi obr.
„Jo kdyby to šlo, tak bych nemeškal.“
Prohlédl jsem tělem skleněné paní žádostivě na svět za ní.

„Jak se vlastně jmenujete dámo?“
„Tývý,“ řekla měkce a zněla stereo.