Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+17 neviditelných
Předčasná zima
datum / id22.01.2020 / 502529Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno195x
počet tipů7
v oblíbených1x
Předčasná zima

 

 

Předčasná zima

 

Na sklonku října trvalo sychravé období mlh. Neproniknutelnou noční tmu mnohokrát vystřídala denní polotma, už jsme málem ztráceli naději, že někdy uvidíme oblohu.

Potom se večer vyjasnilo a vyšel veliký měsíc. Oslepenou Vysočinu nečekaně zalila záplava bílého světla.

V noci přišel mrazík. Většině listů, jež doposud lpěly na stromech, pomohl dozrát k pádu.

Ráno leží pod stromy na zahradě kyprý koberec zeleného listí a holými korunami prosvítá neomezený prostor plný slunce. V modrém jasu nebe visí na západě žlutý měsíc. Visí tam na tom rozsvíceném mrazivém nebi opuštěný, nepotřebný, jako by tam jen zapomněli zhasnout.

Změna ještě nenastala, byla to jen předzvěst. Znovu přišla mlha. Trvala noc, den a noc.

Třetího dne se od severozápadu nízko nad zemí přihnala studená fronta. Mlhu zvedla a roztrhala do mraků.

To byla teprve skutečná změna.

Vysvitlo slunce a my jsme s ulehčením vdechli svěží vzduch. Mraky rychle odlétaly.

Ale ty nové, jimž fronta dávala vznikat, měly hrozivý tvar vysokých, šikmo protáhlých, oble zkadeřených kup se šedými základnami a růžově svítícími vrcholy. Fičelo z nich zimou. Bylo jich stále víc.

Čas od času z nich vypadly veliké sněhové vločky, těžké vodou. Z jednoho mračna začalo hustě sněžit. Sníh nestačil tát, a když chumelenice přešla, ležela na provlhlé zemi vrstva sněhu. Pole najednou vypadala jinak než před chvílí. Lesy na vzdálených kopcích zmodraly a v temné zeleni těch blízkých svítily vodorovné bílé proužky obtěžkaných větví.

Vítr sílil a nesl mráz. Přeháňky se měnily ve vánici. Sníh, rozběhnutý z polí, před lesem vířil a za okrajové stromy pěchoval základy budoucích závějí.

Děti výskaly radostí, dospělí mluvili o pekle a konci světa, jako by zapomněli, kolik takových vánic už zažili, jako by zapomněli, že na každé z nich je dnes podstatné jen to, že se vybouřila a skončila.

No vida! Je po chumelenici. S přestávkami trvala den a noc. Teď svítí slunce.

Mrzne, až praští. Humna jsou plná smíchu. Je neděle, mládež se do večera jaksepatří vyřádí.

Mě spíš zajímá, co náhlý vpád zimy natropil tam venku, proto se odpoledne vypravím do lesa.

Sypký sníh na poli září pod paprsky nízkého slunce milióny lesklých zrcátek a hlasitě vrže pod nohama. Nebe je modré. Bílá stopa po letadle stojí už několik hodin na jednom místě. Káně hlídkují na stromech podél silnice. Tu a tam některá slétne pod strom, z prašanu pařátem vyloví překvapeného hraboše a vrátí se na svůj posed. Tam sousto v mžiku spořádá.

Z koruny jabloně jako opeřený šíp vyrazil jestřáb a někam se žene těsně nad bílou plání, div letkami neometá sníh. Sto metrů před ním se bíle zaprášilo. Bažantí slepice v panice vzlétla a míří k remízku. Je to daleko – d­vě stě, snad tři sta metrů. Vydává ze sebe všechno, jde o život. Jestřáb ostře zabírá a rychle ji dohání. Slepice však ještě včas vklouzla do trní. Dravec trnky obletěl a usadil se na starý hloh.

Remízek se hemží bažanty. Jeden z nich možná dnešní den nepřežije.

Koroptví hejnko jako chumáč tmavých hrudek se choulí zahrabáno do sněhu. Když jdu kolem, kohoutek vyskočí, pobíhá, natahuje krk, zlobí se na mě a čiřiká, až jím vztek lomcuje. Potom se na jeho povel koroptve zvednou, přeletí dál do polí, popoběhnou a znovu se přikrčí. Na místě, kde předtím seděly, zůstaly v mělkém, větrem odvátém sněhu zelené důlky.

Ohlédnu se za jestřábem. Ten sedí na svém hlohu a ze záhadného důvodu o koroptve nedbá. Podle mě by zde měl snadnou kořist. Možná jen potřebuje po vyčerpávajícím útoku nabrat sil. A má dost trpělivosti. Slunce svítí, den ještě trvá.

Louka zabíhá jako dlouhý úzký poloostrov do lesa. Vítr sem smetl snad všechen sníh z polí, kyprý a lehký jako peří. Brodím se až nad kotníky. Podél odvodňovací strouhy rostou dvě řady mladých olší. Objevily se zde po nedávném vyhloubení příkopu, jako by je někdo nasel. Ale nasela je voda. Roznesla jejich semínka na plovacích měchýřcích po celé délce vodoteče. Budou zpevňovat spádné, nepřirozeně přímé břehy.

Olše po náhlém odlistění jsou štíhlé a průhledné. Větve mají jako pocukrované. Ale není to od sněhu, ten se na nich po takovém větru nemohl udržet. Jdu blíž a hned to vidím. Jsou ojíněné párou, stoupající z teplého proudu. Jíní se usazuje odspodu, shora mají proutky dál svou výraznou nafialovělou barvu. Opatrně sestoupím do struhy, svléknu rukavici a sáhnu do zurčící vody. V silném mrazu je skutečně neuvěřitelně teplá.

Zavátý trs ve svahu je jako jeskyňka. Osamělé stéblo v otvoru jeskyňky porostlo dlouhými ledovými jehličkami. Sehnu se v naději, že zjistím, které zvířátko stéblo zadýchalo. Kdepak, v takové jeskyňce se ani myš neotočí. To dýchá pod sněhem teplá země a její dech na stéble zvolna, vytrvale namrzá.

Jaképak peklo, říkám si, jakýpak konec světa! Dýchá voda, která nezamrzla – p­rozradily to na ni olše, dýchá země pod ochrannou přikrývkou – m­ůžu se o tom přesvědčit na malém stéble. Také krtek vyzvedl svůj kopeček nad sníh a ten černý kopeček ve chvíli zmrzl na kámen. Když ho chci botou vyzkoušet, celý se odvalí a odkryje teplou podzemní sluj.

Kam se podívám, všude nacházím známky nevyhaslého podzimu. Ani modříny se nestačily připravit. Žlutě plápolají mezi smrky a pod každým z těch plamenů leží na čistém sněhu žlutý stín. Tak na sebe modříny zdaleka upozorňují jehličím, které se z nich v těchto hodinách mrazu sype skoro bez přestání.

Ze špiček větví, skloněných pod sněhem na jižní stěně smrkové mlaziny, vyrostly rampouchy. Ke dvojí změně skupenství došlo dnes v poledne. Nízké slunce se opíralo kolmo do skloněných sněhových polštářků. Sníh pod tím náporem poslušně tál. Voda z povrchového tání prosakovala až k jehličí a po jehličí, chráněna před přímým působením mrazu, stékala na větvičku a po ní dál, až dospěla na poslední pupen. Tam ovšem, právě když měla odkapávat, přimrzala, neboť ji přestala chránit sněhová izolace. Každá kapka vody, jež během poledního tání dospěla za desetistupňového mrazu až na konec větve, ztuhla. Proto teď na jižní stěně mlaziny visí překrásné průhledné rampouchy.

Ovšemže ta voda, co v kratičkém výseku svého věčného putování mířila k zemi, k ní docela jistě dorazí. Jen to bude o něco později.

Žloutnoucí slunce slábne. Brzy zapadne. Nebe v jeho okolí růžoví. Vpravo od slunce se rozsvítil kousek tříbarevné duhy. Červená, žlutá, zelená.

Lesní porosty jsou temné jako přicházející noc, ale jejich západní stěny, stejně jako duha v červáncích, zrcadlí růžový odlesk oblohy.

Znova přituhuje. Sníh, před pěti minutami ještě bílý, polilo na mnoha místech nazlátlé světlo. Stíny jsou modré. Mráz sílí, a jak teď jdu lesem, vrzající sníh pod mými kroky až zpívá.

Jako obvykle vidím na každém kroku hlavně to, co je třeba zařídit, opravit, dokončit.

Všude samé starosti, sama práce.

Uchlácholit mě může jen tato dobře prořezaná mlazina. Kdysi potlačené a skomírající stromky vtroušených listnáčů jsou teď, po prořezávce, snad již natrvalo zachráněny před odumřením ve smrkovém objetí.

A co tady, o kousek dál, ten dozrávající porost? Je plný příslibů. Bílé kmeny jedlí se mezi šedohnědými smrkovými nápadně vyjímají. Jak rovné, hladké, pravidelné jsou ty jejich bílé válce! A buky, jak ty tam vprostřed na dálku září zlatem a mědí! Pro tuto dokonalou krásu bylo v minulých letech téměř všechno vykonáno. Teď už není co zlepšovat. Přichází nová etapa, zralostní těžba. Čím pomaleji a ohleduplněji budu porost těžbou obnovovat, s tím trvalejší jistotou mi to bude splácet zvýšeným přírůstem dřeva. A budu-li dost pozorný, možná se mi podaří opravit poměr směsi příští generace ve prospěch buku a jedle.

Jen jsem si to připomněl, už se nemůžu dočkat vyznačování.

Několik smrkových šišek ve vrcholcích září odleskem večerního slunce. Není to žádná sláva, ale špetku semínek ty šišky na jaře pustí.

Také na horních větvích vysoké jedle vidím stát jako tenké svíčky na vánočním stromku řady vřeten po letošních rozpadlých šiškách. Jejich semena už na zemi přikrývá sníh. Ten je na jarní klíčení dobře připraví.

S těžbou začnu hned po Novém roce. Přibližováním dřeva trochu narušíme půdu. V rýhách se semenáčky snadněji uchytí. A kdyby i nějaká náhodná bukvice vyklíčila, mohlo by tu být veselo. Nepůjde to ovšem bez trvalého oplocení, nejlíp celého porostu, aby z přirozeně obnovované směsi všech dřevin zas nezbyly nakonec jen ty smrčky.

Je to věčný, vyčerpávající boj s porušenou rovnováhou! Toho se nikdy nezbavíme.

Hluboké stopy, jež ve vrzajícím a zpívajícím sněhu zanechávám, napůl vyplňuje růžové světlo, napůl modré stíny.

V lese jako by hořelo.

Zašumělo to a přiletěl bažantí kohout. Jeho peří na vteřinu bronzově zaplálo. Přistál na cestě a vběhl do mlází. V neporušeném sněhu poctivě obtiskl dlouhý klín. V ohnivé stopě přečtu každé peříčko zvlášť. Nejdelší středová pera klínu se při styku se sněhem ladně zvlnila a vlastní stopou vyběhla do ztracena. Na sněhu zůstal jen biblický plamenný meč.

Potom sestoupilo rudé slunce až do lesních korun a sníh znovu zbělel. Růžový odlesk červánků zůstává jenom na špičkách smrků tam na kopci.

V příštím okamžiku slunce zapadne a je tu soumrak. Temně modrá obloha na východě ostrými cípky přesně zapadá do černajících vrcholků lesa.

Zpívající sníh umlkl. Stojím a sleduji unikající čas. Modrá hlubina za ozubením černého lesa pospíchá do hvězdné noci, ale dřív než se hvězdy rozzáří, všimnu si, že jehličí starých smrků je zas o poznání řidší.

Co bys mohl čekat, v tomto našem nelaskavém ovzduší!

Čas od času mě uprostřed krásy taková chvíle potká. Tato dnešní navíc dráždí palčivou otázkou, co nastane v jehličnatých korunách po tak náhlém teplotním zvratu. Po tomto mrazivém dni, po této hvězdné noci.

Co s tím, když všechno, co se dá pro nápravu dělat, je tak zdlouhavé?!

Stmívá se. Přichází noc. Bude třeskutě mrazivá.

Zvednu kožešinový límec a zabořím do něho uši a polovinu obličeje. Dech v nose zamrzá.

Vykročím k domovu a pode mnou se zas rozezpívá sníh. Vnořím se do mrazivých tónů. Za chvíli u­klidněn u­ž se vidím, jak beru svoje vyznačovací nádobíčko a jdu znovu sem. Přijdu brzy, jen co tento předčasný mráz poleví.

Zdlouhavé to je, ale můžu já, tady v těch svých kopcích, vykonat pro zdraví lesa víc? Kdo mi poradí?

Za zpěvu mrazivého prašanu pod kroky dorazím do vsi.

Humna jsou tichá, mládež se vydováděla. Neděle skončila, zítra začnou všední povinnosti, ve své rozmanitosti stále stejné: hledání, pokusy a nové hledání. Zdlouhavé až k zoufání. A zázraky čekat nemůžeš.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.01.2020 13:57:23dát kritice tiprevírník

Smutná? Lesníku na kontrolní pochůzce lesem to většinou tak nepřijde, má stále o čem přemýšlet, což ho dostatečně zaměstná a smutno mu rozhodně není. Ale přiznám, že nelesníka v tom docela chápu. Tož dík za názor.

28.01.2020 11:56:58dát kritice tiplastgasp

Píšeš tak věrně, že je mi při čtení zima. Krásné, rád čtu tvé pocity a vjemy o lese a zvěři žijící kolem. Příběh je sice starý, dnešní zimy již takové nejsou, ale i do starého příběhu by se hodil jeden, dva lidé. Ta samota je taková smutná.

23.01.2020 22:14:15dát kritice tiprevírník

Aha, použil jsem běžný lesnický výraz, aniž jsem si to uvědomil. Jistě máš pravdu, děkuju.

23.01.2020 21:21:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Poezie v próze, téměř:-)

 Vyklizováním dřeva trochu narušíme půdu. - Vyklízením... tvé je hodně neobvyklé, ale jen můj náhled ...

23.01.2020 16:19:38dát kritice tiprevírník

To je krásné. Jestli to nebude těma stejnýma bundama.

23.01.2020 12:16:52dát kritice tipPhilogyny

Asi máme stejné bundy a podobné oči... dělám to samé a fotím pořád dokola ty barvy...

Už je to pomalu na knihu...  :)

23.01.2020 10:18:25dát kritice tiprevírník

Děkuji, to rád slyším.

23.01.2020 10:06:15dát kritice tipblacksabbath

Hezky se mi četlo.....*/***

23.01.2020 09:52:43dát kritice tiprevírník

To jsem rád, že se líbí. I mně se tam líbilo.

23.01.2020 08:47:22dát kritice tipDiana

To je spíš báseň v próze, než povídka. Moc krásně napsáno i vymalováno.

22.01.2020 21:41:15dát kritice tiprevírník

Kdepak! Toto je obrázek aspoň padesát let starý.

22.01.2020 20:13:47dát kritice tipK3

Rád jsem si přečetl tuhle část. Kdoví jaká bude zima letos. Koroptve už ani u vás asi nejsou, nebo ano?

22.01.2020 18:07:38dát kritice tiprevírník

To taky, Luboši.

22.01.2020 18:04:26dát kritice tiprevírník

Díky, to mě těší.

22.01.2020 17:59:26dát kritice tipKočkodan

Přichází můj komentář. Nebude třeskutě mrazivý.

22.01.2020 16:36:59dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásné. Ráda Tě čtu. :-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.