Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dlouhá noc
datum / id24.01.2020 / 502581Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno306x
počet tipů7
v oblíbených0x
Prolog

Bojím se, že ti z vás, kdo jste nezažili aspoň už částečně jako dospělí ono radostné probuzení české a slovenské společnosti ze "socialistické" letargie v první půli roku 1968 a pak v létě vpád cizího vojska, příliš této kapitolce neporozumíte. Je ale nedílnou součástí života nás pamětníků a také ona patří do těchto Zápisků.

Dlouhá noc

 

LÉTA ZÁPASŮ, PROHER A NADĚJE

  

Dlouhá noc 

Zima toho roku se od půli ledna změnila v jaro. V nečekané jaro lidí, které o mnoho týdnů předběhlo jaro v přírodě. Bylo nádherné zúčastnit se jeho bujení, diskutovat s těmi, kteří je vítali, chápali jeho význam, zbavovali se svých ulit a beze strachu veřejně vyhlašovali, co jim leželo na srdci. Osvobozená slova jako vzdálené výbuchy na mnoha místech nadzvedávala a trhala poklop zatuchlé tmy.

Práce v lesním ústraní mi najednou přestávala být středem světa. Les jsem nezanedbával, ale víc než on mě do sebe vtáhly a zaměstnávaly nadějeplné změny, kterými vřely následující týdny a měsíce.

Nadechnutí světla trvalo příliš krátce. Na sklonku léta se nebe od obzoru k obzoru zatáhlo olověným příkrovem. Železná lavina barvy khaki se přivalila, pohlcujíc naději. Probudila však lidskou solidaritu. To ona teď stála proti stokrát silnějšímu vetřelci jako zježená kopí. Ještě se nám zdálo, že budoucnost je před námi šťastná a svobodná. Ten krátký týden po nočním přepadení, těch několik dní pravdy, ty vzrušující hodiny beze spánku, kdy jsme na sebe málo dbali, vyhublí, zarostlí a šťastní, že se bráníme, že jsme spolu, těch sedm rušných dní a napůl probdělých nocí, kdy vlády se místo našich odvlečených představitelů spontánně ujali novináři, dělníci, spisovatelé, vědci, umělci, to byla svoboda. To byla vláda lidu. Mnozí jsme ji poznali poprvé a nadlouho naposledy. Byli jsme šťastní z morální převahy, z toho, že klademe neozbrojený odpor, že se svobodně rozhodujeme, že si rozumíme.

Ale v pozadí již číhal strach. V záplavě nadšení už probleskovala realita. Už jsme si uvědomovali tu strašnou, ideologicky zaslepenou přesilu v plné zbroji a proti ní ty své holé ruce. Potlesk na improvizovaných setkáních dosud zněl, ale pod tíhou laviny malátněl, řídl a umlkal. Dostávali nás. Deptali, svírali.

A potom již strach propukl naplno. Najednou masa, která ještě včera chystala zázrak století, sborově přiznávala omyl. Byla to barbarská modlitba. Chór, co naučenými slovy zatracoval včerejší naději. Modloslužba strachu, prokletí, které v nás přetrvává po věky. Pud sebezáchovy za jakoukoli cenu, třeba za cenu zrady na vlastním přesvědčení, za cenu hanby, že ode dneška budu tvrdit opak toho, zač jsem ještě včera horoval. Ti, jimž stud nebránil, dobrovolně se hlásili ke kolaboraci s okupanty. Zaváděli pořádek, a tak upevňovali svou moc. Ze všech stran však do jejich plánů stále ještě prosakovala pravda. Tasili tedy nejúčinnější zbraň – cenzuru. A už jim nic nestálo v cestě, aby mohli žonglovat se lží. Z okupace vykouzlit bratrskou pomoc, z touhy po svobodě zaprodanost imperialismu, ze sobeckých zájmů vůli národa. Ze spravedlivých zrádce, ze zrádců hrdiny. Ze tmy světlo. Ze zaostávání cestu do šťastné budoucnosti. Sterým, tisícerým papouškováním otupili myšlení, národ krmili hesly a poučkami, ve stínu cizích hlavní bděli, aby nedezertoval ze správné cesty. A národ, vymáchaný v realitě, se ponořil do apatie, rozdělil se na milión mikrosvětů a každý ten mikrosvět začal žít sám pro sebe. Najednou tu byla spousta pomýlených. Tím nabídnutým slovem si kupovali odpustky. Bili se v prsa a doznávali, že nikdy nemluvili a nejednali z vlastní vůle, že jejich myšlení a činy ovládal třídní nepřítel, protisocialistický živel. A ten živel byl v zájmu šťastné budoucnosti odhalován. Protože se neskrýval, ale ještě se veřejně pokoušel s větrnými mlýny bojovat, nedalo to žádnou práci. Vyvoláváním jmen si získávali další odpustky.

Dostavila se dlouhá, dusná, přízračná noc. Už jsme se navzájem neslyšeli. Z médií se linul monolog. Tisíckrát opakovaná lež se stávala pravdou. Převrátily se lidské hodnoty. Jejich pravdě jsme jako věřili a do hlavy nám nikdo neviděl. Tak jsme žili a vychovávali novou generaci.

Cesta k pravdě byla v nedohlednu.

 

Také mezi lesníky pronikl strach a mlčení. Hlavní slovo mělo několik jedinců, kteří životního cíle dosáhli, když je mocní vyzvedli do svých výšin. Chtěli se zavděčit a zařídili, aby obratem bylo všechno jinak, než dosud. Výzkum lesní techniky dostal nový směr. Stavidla znásilňování byla uvolněna. Dosavadní snahy lesníků postavili na hlavu.

Tak krkolomný obrat vyvolal nesouhlas. Aby se očistili, začali se dovolávat potřeb společnosti.

Tak došlo na slova profesora Abraháma.

Měli se však na pozoru. Z jejich úst ukapával med. Slušelo se, aby odpůrcům uznali jejich argumenty, budilo to zdání důvěryhodnosti. A tak útočili ideologickou zbraní: jedním dechem s potřebami společnosti se zaklínali potřebou ochrany lesa a přírody.

Jen při pozorném poslechu mohlo citlivé ucho zachytit falešný tón. Tak halasného zaklínání přece nebylo třeba. Právě to znělo podezřele.

Ve svém novém pořádku nás připravovali na to, že nám brzy bude určován každý krok a nebude proti tomu odvolání. Měli jsme se učit bezduchému plnění úkolů, aby námi mohli manipulovat. Vedoucímu polesí odebrali právo samostatně hospodařit, stal se vykonavatelem příkazů. Rozhodovalo se na vyšších místech.

Připravovali nás na tvrdé zásahy do lesního prostředí, ideologicky bezchybně ospravedlněné. Brzy si je nechají požehnat novým zákonem.

 

Své odpovědnosti jsem se nechtěl vzdát. Ještě jsem věřil v nápravu, proto jsem nemlčel. Ale můj hlas nepronikl dusítky strážců pořádku. Spolu s ostatními, co zůstali v menšině, byl vymazán ze seznamu hlasů přípustných.

„Sami jste si to zavinili,“ říkala přizpůsobivá většina, „tak co se divíte?“

„S kým vlastně jste?“ ptal jsem se jich. Poukazovali na nové podmínky a zdravý rozum. Pádnější odpověď jsem z nich nedostal. Už je ovládl strach.

Zlomení jejich chabého odporu nedalo vládě pevné ruky téměř žádnou práci. Brzy poslušně přemílali cizí pravdu, vzývajíce ji jako spásu světa.

V zatuchlé, skoro již nedýchatelné atmosféře únavných, stále jedním směrem tekoucích slov jsem začal klesat na mysli. Málem jsem o známých pravdách sám zapochyboval.

Toho jsem se zděsil. Smír s nimi? Nikdy!

No, myslíš, že je to tak nemožné? Smířily se jiné kapacity. Tady se podívej. Přečti si, kdo už se k nim přidal. Vidíš ta jména? Uznávaní zastánci hospodaření ve prospěch zdravé budoucnosti. Jen si to přečti.

Při čtení toho prohlášení jsem nevěřil vlastním očím. Vybrali si pár polopravd a jejich pomocí oslavují těžkou techniku, velké paseky a jehličnaté monokultury. Svou autoritou posvěcují shora vyhlášenou lež. Spolu s vlky vyjí chválu na snadnou kořist, k níž se lze dostat v této temné noci.

„Ani je zítřek nezajímá!“ kroutil jsem hlavou. „Může jim někdo uvěřit? Po tom, jak opravdově proti hladové smečce včera bojovali?“

Ale ano, uvěří. Včerejší omyly se dnes odpouštějí. Patří to k dobrému mravu. Pokořit se, okřiknout duši a vyznat materiálno. Jen si pozorně přečti, jak přesvědčivě podporují ekonomiku dneška. Profesor Abrahám, kdyby žil, nazval by je kořistníky, stejně jako jejich chlebodárce.

Škodolibost ve mně balancovala na hranici s bezmocným vztekem, když jsem pročítal sérii požehnaných článků, jež začaly vycházet vzápětí po první vlaštovce. Čekají nás jen úspěchy. Půjde to jako po másle. Upusťme od přecitlivělých představ. Hospodaření v lese můžeme snadno přizpůsobit těžké mechanizaci. Holoseče nezavádíme poprvé, byly tu dávno před námi a osvědčily se. Tyto budou na ještě vyšší úrovni.

 

Dlouhá, předlouhá noc byla před námi a také v nás. Nikdo nedohlédal konce.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.01.2020 07:37:48dát kritice tiprevírník

Věděl jsem, Přemku, že mi budeš stoprocentně rozumět, žes přece musel být očitý svědek a přímý účastník. Jen to jsem nevěděl, že dokonce v Praze, v samém centru všeho. (Mimochodem, ty zbraně Lidových milicí, které leckde "objevovali", používala jejich propaganda jako vítané důkazy chystané kontrarevoluce, již přišli potlačit.) Jsem ti vděčný za tvůj komentář. Moc děkuju za toto pamětnické potvrzení, že nekecám. Díky, díky.

28.01.2020 22:47:11dát kritice tiplastgasp

Nebylo snadné zachovat si tvář a svědomí. Napsal si to věrně. Navždy ve mně zůstane vzpomínka, jak jsme vyšli s transparentem od Staroměstské radnice, na kterém bylo napsáno "Zděs Praga nět Moskva" a pak nás honili před transportérem kolem Husova pomníku. Jakmě strčil na břicho samopal bratrský osvoboditel, když jsem nechtěl otevřít tašku u vstupu na lešení na Karlově mostě. Když nás z práce pouštěli po jednom přes kotelnu, protože v tresoru našli zbraně jednotky Lidové milice. Přečtěte si Poučení z krizového vývoje . . . řekněte, dalo se jednat jinak? Kdo věděl, jak dlouho ta dočasnost bratrské pomoci bude trvat? Nerad se k tomu vracím. Jardovi patří tip!

27.01.2020 19:29:52dát kritice tiprevírník

Děkuji, blacksabbath.

24.01.2020 19:37:371 tipů dát kritice tiprevírník

Jsem moc rád, Ireno, že něco z toho i v tobě, jako hodně mladé, tehdy přece uvázlo.

24.01.2020 19:27:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Moc se o tom nesmělo hovořit, ale tu atmosféru si matně pamatuji. Dobře jsi podal ty klíčové okamžiky naděje a rezignace, Jardo!

24.01.2020 18:00:25dát kritice tiprevírník

Pro tebe, Luboši, to bylo asi hlavně dobrodružství, a nelze se divit.

24.01.2020 16:22:39dát kritice tipKočkodan

Několik sovětských vojáků bylo v lese u naší vesnice. Měli tam i stan, což nás jako děti (já 10) zajímalo. A přibližně stejný počet kilometrů daleko (blízko) se nacházely Milovice.

24.01.2020 11:33:23dát kritice tiprevírník

Renato, jsem moc rád, že i ty jako tehdy děcko o tom něco přece jen víš a jak vidím, chápeš tu zvrácenost.

24.01.2020 10:51:39dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Když nám přišli naši bratři na pomoc, bylo mi devět let, takže jsem v té tmě prožila celé školní dětství až po studia na vysoké, dobře si to pamatuju. Moc hezky a pregnantně jsi to popsal. T.

24.01.2020 10:04:19dát kritice tiprevírník

Čudlo, díky za tichý souhlas.

24.01.2020 10:02:37dát kritice tiprevírník

Ano. Jsem rád za tvou reakci. Děkuji.

24.01.2020 09:08:26dát kritice tipDiana

Ještě jedna fatální věc prodloužila a prohloubila tu noc, a sice další vlna emigrace vzdělaných a charakterních lidí, kteří ztratili naději. Sama jsem jich pár znala. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.