Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Boletická historka
datum / id27.01.2020 / 502674Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaMysteriózní
zobrazeno287x
počet tipů10
v oblíbených0x
Prolog

ozvěna dělostřelby


vzbudila jelena - spal v chládku sklepa


útěk kopyt tvora vyděšeného k smrti


zaduněl kamením


parožím vynesl fortelná futra


součást dveří zmizelých obydlí


po hřbetech luk (vojenským) prostorem


/úryvek básně Gory – Vojenský újezd Boletice/

Boletická historka

Boletická historka

     Vysloví-li někdo slovo Olymp, snad každému se vybaví pohoří v Řecku s nejvyšší horou Mytikas. V řecké mytologii je označováno za bájné sídlo starověkých bohů, kde žil nejvyšší Bůh Zeus se svojí družinou. Tyčí se nad Soluňským zálivem mezi údolími řek Pinios a Aliákmon.

     Málokdo tuší, že i v Čechách máme vyvýšeninu, takový kopec, který má stejný název - Olymp. Kdo odsloužil vojnu na Šumavě v Boleticích, ví dobře, že to bylo také sídlo „bohů“, jen místo Dia tam sídlil generál, velitel mechanizované divize se svou družinou plukovníků. Kolem se rozprostíral obrovský vojenský prostor s mnoha prázdnými vesnicemi jako pozůstatek po odsunu německého obyvatelstva. Od roku 1946 celou oblast používala pro své potřeby Československá lidová armáda. Návazně vzniknul podle usnesení vlády v roce 1950 vojenský újezd Boletice.

     Prázdné vesnice postupně chátraly, domy se bortily, co šlo, to se rozkradlo nebo zničilo. Statky a chalupy, školy a kostely se staly i cílem ostré střelby. Někteří demolicemi uspokojovali své ideologické zaměření. Poprvé krajina utrpěla v roce 1939 vysídlením českého obyvatelstva a druhá vlna v roce 1945 zase odsunem toho německého. Původních obyvatel zůstalo jen velmi málo.

     Naší rotě technického zabezpečení velel za časů mého vojančení jakýsi kapitán Vaněk, nazývaný lamželezo Lojza. Pobýval tam s námi i podporučík Béčko. Zuřivý fanatik, nepřítel všeho, co zavánělo náboženstvím, vírou a církví. Nejraději jezdil s vyprošťovacím Cromwellem do míst, kde stály kapličky, boží muka, kříže, pomníčky, ale jeho řádění odnášely i památné stromy, kašny, morové sloupy, sochy svatých. Boural a rejdil s tankem vždy tak dlouho, až pod pásy zbyly jen trosky.

     Výjezdy často vedly zkratkou po cestě na Olymp, kolem hřbitova u kostela sv. Mikuláše. Hrobky byly již poničené, pomníky rozházené a poválené, kříže s německými nápisy nahnuté a popadané. Od konce války se zde už nepohřbívalo a o hroby se nikdo nestaral. Pro civilní obyvatelstvo tam ani nebyl přístup. Jízdami kolem hřbitovní zdi se postupně bortila.

     Vyprošťovák Cromwell vážil 28 tun - a to zatřese naprosto se vším, kolem čeho projede. Jednou Béčko na svojí likvidační jízdu doplatil. Za rozpadlou obcí Břevniště rozboural kapličku tak důkladně, že z ní zbyla jen halda cihel se zohýbaným křížem. Když přijel do Polné pancéřový vlak z Mladé na ostré střelby, měli kanonýři se svým zaměřovači problémy. Kaplička sloužila na speciálkách jako triangulační bod. Střelby byly odloženy. Béčko byl po tomto „úspěšném“ boji s náboženským tmářstvím odvelen do Olomouce. Vědělo se, že je tam také vojenské vězení. Kolik dostal, to jsme se nedozvěděli.

     Po jeho odchodu se však začaly ze hřbitova na Olympu v noci ozývat nepříjemné zvuky. Strážní tam chodili neradi, a pokud mohli, začali se místu vyhýbat. Zpočátku jim to nikdo nevěřil. Pochlubili se s tím i v Kájově lesníkům v hospůdce u nádraží. Seděl mezi nimi starý fořt Walter a kluci z ertézetky mu svým vyprávěním připomněli dávnou legendu, která se v Boleticích (Poletitz) tradovala ústním podáním odpradávna.

     „Ja, to bylo dávno,“ začal vyprávět, „slyšel o tom už můj děda a možná i jeho děda. Když umřeli dva tvrdohlaví a hádaví boletičtí sedláci, pohřbili je do hrobů vedle sebe. Každou noc pak lidi slyšeli, jak se oba mrtví paličáci na hřbitově stále proklínají a nadávají si, a to tak hlučně, že se obyvatelé v okolí vůbec nevyspali. Zpráva o hádavých nebožtících se roznesla po okolí a Boletice byly celému kraji pro smích. Starý farář se obrátil až do Říma s prosbou o radu. Prý odpověděl sám papež, že kříže v hlavách obou hrobů mají být obráceny k sobě zády. Kostelník s hrobníkem pomníky s kříži obrátili a od té doby zavládl na boletickém hřbitově klid a mír. Je to samozřejmě jen pověst, ale co když se tam zase ňáký nebožtíci hádaj.“

     „Snad byste tu pohádku Waltrovi nevěřili,“ ozval se od výčepu hostinskej Pilát, „dědek si rád zavzpomíná za pivo na každou blbost.“

     „Heleďte vojáci,“ úsměvně začal Walter, „jestli to je v noci, myslím po půlnoci, může to bejt bručoun.“

     „Jakej bručoun,“ pohotově se zeptal Vošahlík, řidič vyprošťovacího auta, speciálu Scammell, kterému říkali dědek, „to by musel bejt někdo živej, ale tam nikdo živej není. Byl jsem tam na stojce, něco brumlalo, ale nikde nikdo. Jako by to šlo ode zdi u márnice!“

     „Víte, komu se říká bručoun,“ nedal se Walter, „bručoun je jezevec. Chytrej, mazanej a umrmlanej. Noční zvíře, ve dne ho neuvidíš. Čumákem hrabe v zemi jako buldozér a tlapama vrtá noru, vodkaď ho nikdo nedostane.“

     „Kde by se tam vzal jezevec, prosím tě,“ zaprotestoval Pilát, „tam už není ani myš, rejděj tam s těma tankama a cisternama, tam už ani vrána nesedne.“

    „Jestli by neměl někdo požádat pražskýho arcibiskupa o radu, jako to už udělal tenkrát farář papežovi do Říma,“ přidal se do debaty adjunkt Sláma, věřící katolík.

     „Co myslíš, že by jim arcibiskup poradil,“ nedal se Pilát, „aby jim zase ty kříže votočili zády?“

     „To by nebylo špatný,“ ozval se Walter, „jak byste ale chtěli najít ty dva kříže, když je to tam všechno zpřeházený a poválený, ani ty nápisy dnes už nepřečteš.“

     „Snad je někde nějakej archiv, nebo kronika,“ důvěřivě připomněl Sláma, „mohl by o tom snad něco vědět místní farář.“

     „Prosím tě,“ pronesl odmítavě Pilát, „tyhle ruiny neviděli velebníčka už tolik let, že to ani nikdo nepamatuje. Možná je to někde v Českým Krumlově. Kdo by to ale hledal.“

    Klukům z ertézetky to nedalo a protože někteří slyšeli v noci zase divný šramot a dunivé hekání a strážní to potvrzovali, tak se raději hřbitovu vyhýbali. Zašli v Podvoří do velitelského stanu za kapitánem Vaňkem a navrhli mu, že by se na hřbitově měly otočit dva pomníky a zarazit tím tajemné noční zvuky.

     „Vy jste cvoci, kdybych byl pověrčivá bába, tak vám na to sednu,“ pohrdavě nadával Lojza, „máte štěstí, že mám ve výcvikovém plánu práci s navijákem. Jinak bych se vám na to vybodnul.“

      „Jestli ty zvuky nepocházejí od chlapů, co šmírujou spojařky,“ znevažoval spojitost se starou legendou politruk Blehár, „divizní telefonní ústředna je obležena lidmi každou noc!“

     Nepříjemné noční bručavé zvuky, hluboké, chraplavé vrčení a dunění u zdi márnice nepřestávaly děsit strážné i kolemjdoucí. V hlubokém tichu, rušeném jen občas několika výstřely od hospody v Červeném dvoře, bylo to brumlání nápadně slyšet. Někteří byli v rozporu s materialistickým přístupem politruka ochotni věřit, že situace s hádavými nebožtíky se může opakovat a znovu požádali Lojzu, jestli by mohli na hřbitově nějaké ty náhrobky s kříži otočit.

     Lojza Vaněk byl realista. Nechal sice svého politruka Blehára výchovně působit na mužstvo aby nepodléhalo pověrám a náboženskému pomatení, ale využil jejich naléhání na srovnání pomníků k výcviku. Předpokládal, že pro ně bude cvičení zajímavější, když budou mít zábavnou motivaci.

     Navijákové manévry začaly v sobotu na den letního slunovratu. Lojza byl spokojen, s jakým nadšením jeho mužstvo připravuje vše potřebné pro cvičení s vyprošťováním pomocí navijáků. Oba vyprošťováky, Cromwell i Scammell byly naleštěné, promazané a připraveny k odjezdu z parku. Cesta z Podvoří na Olymp měla vlastně dva významy. Jedním byl skutečný, bojový výcvik, druhým skrytý, utajený boj se záhadnými zvuky z boletického hřbitova.

     Po příjezdu na Olymp rozvinuli stanoviště zásahu, vyprošťováky zaujaly výchozí pozice a lana se začala odvíjet. Do míst zkřížení se zdí nasadili vojáci kladky a lana obtočili kolem kamenného podstavce nejbližšího silně nahnutého pomníku. Zaskřípaly bubny a už to jelo. S praskotem starých větví a prorostlých kořenů se z vrstev listí začal vynořovat a narovnávat pomník s velkým křížem. Chvílemi se ozývalo jakési kvílení, jako by nebožtíci protestovali proti rušení jejich věčného odpočinku. Přišly na řadu další kamenné podstavce a nejzávažnější rozhodnutí, které kříže otočit k sobě zády.

     Vošahlík seskočil z desky Scamella, jeho dědka, a šel pomoci ostatním luštit zašlé nápisy na tabulkách u křížů.

     „Tak nevím, fajfkové, jestli ještě tady něco rozluštíte,“ ozval se pochybným tónem Lojza Vaněk, který byl s dosavadním průběhem cvičení spokojen.

      „Soudruzi, věnujte se více taktice vlečení a nechte nebožtíky nebožtíkama,“ rozmlouval vojákům jejich snahu najít dva paličaté sedláky podle nápisů na náhrobcích politruk Blehár.

      V řadě za sebou byly podél hřbitovní zdi zbytky rozměrných hrobek. Kovová víka byla pokrytá rzí, epigrafy a jména zesnulých již ani nešly přečíst. Buď je zakrývala tráva a křoví, nebo byly desky poškozené. Přece jen se ukázala jistá pravděpodobnost rozluštění nápisů u dvou hrobů poblíž zdi márnice. Pomníčky také byly před srovnáním nejvíce skloněny do sebe. Na jednom ještě patrný zbytek nápisu ze stříbrných písmen psaných švabachem: Hier ruhe in Frieden Otto Leiner Gros.. uer Geb. Na druhém byla v záhlavi velká písmena R. I. , třetí P již chybělo. Pod tím se dalo přečíst Max Leiberger Grund..sitzer. S velkou pravděpodobností se snad dalo tvrdit, že jde o hroby dvou boletických sedláků.

     Bylo rozhodnuto pootočit alespoň pomníček Leinera zády k Leibergrovi a okolí vyčistit a upravit. Tím se podařilo spojit navijáky obou vyprošťováků a klacky, kamenné úlomky a křoví odklidit.

     Zní to asi nevěrohodně, ale v příštích dnech se žádné zvuky nebo mrmlání ze hřbitova neozývaly. Vznikly dva tábory příznivců, které mezi sebou urputně prosazovaly názory na příčinu nočního ticha na Olympském hřbitůvku. Jedni tvrdili, že narovnáním pomníčků se narušila jezevčí nora a jezevec se odstěhoval jinam. Druzí vytrvale prohlašovali, že proběhnul zásah do posmrtného života sedláků, kterým bylo po otočení kříže znemožněno se dohadovat, a mají klid. Bouřlivé diskuse postupně utichaly, jak se přibližoval čas návratu do stálých posádek.

     „Tak co, ještě se v noci na Olympu hádaj pantátové nebožtíci?“ posměšně vítal kluky z ertézetky v hospůdce u nádraží Pilát za výčepem. Vojáci se tvářili důležitě a s úsměvem odpověděli, že od té doby, co srovnali na hřbitově pár pomníčků a některé otočili, je klid a ticho. Že přitom zbořili kus zdi a vypadly vrata od márnice, s tím už se nepochlubili.

     „Je to jasný,“ ozval se fořt Walter, „museli ste toho bručouna vystrnadit. Asi ste mu trochu přimáčkli noru a to on nemá rád. Bručoun chce klid, jinak je nevrlej.“

     „Člověče, víš, že máš asi pravdu,“ přisvědčil Pilát, „museli mu hnout s brlohem, jinak by bručel dál. Rád bych věděl, kam se přestěhoval.“

      „Já bych to tipoval, že nebude daleko,“ pokračoval Walter, „stará Froňková povídala v Jednotě, že když šla od vlaku večer domů kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, tak slyšela U třech svatejch nějaký bručení a mrmlání. Až prej ji zamrazilo leknutím.“ „Tak je to jasný,“ zkonstatoval Pilát, „máme tu nový nadělení.“

     Koncem září výcvik v bojových podmínkách skončil a jednotky se vrátily do posádek. Olymp osiřel a ztichnul i bez jezevce. Kolem zůstaly jen ztichlé lesy, louky a pastviny poseté ruinami bývalých statků a škol, kostelů a hřbitovů.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.02.2020 18:49:52dát kritice tiplastgasp

Renáto, díky za zastavení a přečtení. Těší mě, že tě příběh zaujal a pobavil. Když člověk není pohodlný a desetkrát všechno překouše, může se věc podařit. Díky za hodnocení.

18.02.2020 18:46:30dát kritice tiplastgasp

Lakrov - děkuji za přečtení a sympatický komentář s hodnocením. Jsem rád, že příběh pobavil.

18.02.2020 16:07:34dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc hezká historka a navíc hezky zpracovaná.

11.02.2020 16:08:501 tipů dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Tohle vzpomínkové vyprávění, jak to z počátku působí, přechází po první stránce v zajímavý, napínavý a snad i trochu mysteriózní přiběh, při jehož čtení čtenáře pomáhá udržet fakt, že je to velmi dobře napsané. Napsané s jakousi nadsázkou a humorem, líčící jednotlivé typy zůčastněných aktérů beze snahy nedržovat těm, či oněm.
Tip.
08.02.2020 20:10:27dát kritice tiplastgasp

Jendo díky za zastavení a hodnocení. Profík určitě nejsem, ale v některých případech se sám divím, že mi to "de".

08.02.2020 18:48:19dát kritice tipzeleda

Přemku, moc povedená povídka, která nemá chybu. jsi profík. Tip!!

29.01.2020 17:24:09dát kritice tiplastgasp

Karle, díky za přečtení a hodnocení. Jsem rád, že si se pobavil. Dnes už to tam vypadá úplně jinak, ale vojna neí kojná, platí stále.

29.01.2020 17:02:09dát kritice tipK3

V Boleticích jsem byl párkrát taky, jako řidič u spojařů. Asi by mě víc zajímala příroda a rezervace kolem, ale dobře napsané, pobavil jsem se.

28.01.2020 10:09:27dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

díky, avi PM

28.01.2020 09:55:28dát kritice tiplastgasp

R.L. - děkuji za přečtení a hodnocení.

28.01.2020 09:54:21dát kritice tiplastgasp

Ano, budu velmi rád. Díky.

28.01.2020 09:41:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mohu povídku, Přemku, nominovat do soutěže PM??

28.01.2020 09:20:43dát kritice tipR. L.

Způsob zpracování.../*

28.01.2020 08:39:55dát kritice tiplastgasp

Jaroslave díky za přečtení  a hodnocení. Béčko byl produktem doby. Dostal, co zasloužil.

28.01.2020 08:19:241 tipů dát kritice tiprevírník

Ještě víc než záhadné noční zvuky na hřbitově a jejich dočasné umlčení vyprošťováky mě v povídce zaujalo zběsilé řádění protináboženského fanatika Béčka. Protože i já jsem takové znával. Díky, Přemku, za připomenutí.

27.01.2020 20:43:27dát kritice tiplastgasp

Evženie, díky za přečtení a hodnocení. Jsem rád, že si se pobavila.

27.01.2020 20:42:33dát kritice tiplastgasp

Luboši díky za přečtení a hodnocení. Nebručel si, protože nejsi žádný jezevec, ale pilný komentátor.

27.01.2020 19:44:18dát kritice tipEvženie Brambůrková

Moc pěkné čtení. 

27.01.2020 19:07:33dát kritice tipKočkodan

Já jsem při četbě nebručel a nemrmlal.

27.01.2020 19:02:48dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Vůbec není za co! Je mi potěšením uvést tvoji pěknou povídku.

27.01.2020 18:45:561 tipů dát kritice tiplastgasp

Možná střet pověry s realitou. Irenko děkuji za souhlas s uvedením tvé básně v prologu a s hodnocením. 

27.01.2020 18:31:27dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Souhlasím s vesuvankou, povedená povídka, Přemku. Záhady sice přetrvaly, ale oceňuji, že jste se jim snažili přijít na kloub!

27.01.2020 18:05:29dát kritice tiplastgasp

Jano, díky za přečtení a hodnocení. Jsem rád, že tě jezevec pobavil. I ježek dokáže pěkně funět a vylekat. Vydržela si.

27.01.2020 17:22:211 tipů dát kritice tipvesuvanka

Přemku, moc pěkně napsané, četla jsem jedním dechem :-))), TIP

Určitě to byl jezevec, kdo na hřbitově bručel a mrmlal. Docela živě si ty zvuky dovedu představit, i když jsem jezevce ve volné přírodě neviděla.   Někdy dovede pěkně vylekat i funící ježek - to jsem zažila shodou okolností asi v patnácti letech, když jsem šla na podzim vpodvečer po cestě podél zdi hřbitova - bála jsem se, že někdo za mnou jde, protože funění sílilo. Cesta byla tenkrát neblaze proslulá tím , že tam bylo několik žen přepadeno. Naštěstí to byl jen ježek, kdo mě tak vystrašil.

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.