Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Úzkokolejka
datum / id29.01.2020 / 502718Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno323x
počet tipů9
v oblíbených0x
Úzkokolejka

 

 

Úzkokolejka

 

S tvářemi na skle sledujeme uplývání krajiny.

Se svým vláčkem jsme ponořeni doprostřed polí jako do hnízda. Zvýšený obzor je blízko. Jeho zvlněnou čáru tu a tam zčeří osamělá bříza, šípkový keř, úvozová cesta k neviditelné vesnici za ním.

Vstanu a stáhnu okno. Dovnitř vletí svěží vítr. Naše mládež, Petr s Jitkou, mhouří oči, ale nic nenamítají. V kupé exploduje vůně obilí a kvetoucího brambořiště.

Pohlédnu na Lenku. Chápavě se pousměje a beze slov mi stiskne ruku. Také to poznala – t­o sem vnikla pravá vůně Vysočiny, té její.

A teď už dlouho mé.

Ach, Vysočina! Posvátné jméno, ničemu všednímu nepodobné. Její dětství. Ráno jiskřivé a udivené jako modré oči. Jiřičky, s vášnivým švitořením oblepující rozestavěné hnízdo pod střechou rodné myslivny. Táhlé bučení krav na vysokých pastvinách pod lesem. V závětří sluneční výheň, dusno, až se na čele perlí pot, a potom čerstvý vánek, jenž tady na sebe nedá nikdy dlouho čekat. Barevné východy a ještě barevnější západy. Široký, širokánský svět. Krajina houpavá jako náruč. Všechno je tak blízké! A tak vzdálené. Ještě jednou bezstarostně ležet s rukama pod hlavou, pozorovat oblačné nebe a zelenou zemi a uvnitř mít veliké plány a lehounký stesk!

Podívám se po našich dětech. Ne, ony záchvaty nostalgie netrpí. Mají svůj dnešek. Opravdově se radují z prázdninového cestování úzkokolejkou. Už vědí, že to původně byla lesní železnička pro dopravu dříví a za tím účelem protíná rozlehlé komplexy lesů tak, aby podchytila celou plochu bohatého panství. Proto se vesnicím zdaleka vyhýbá.

Lidé, kteří kdesi uprostřed polí vystoupili, vydávají se beze spěchu na pouť k prázdnému obzoru. Nač by spěchali? Mají to jisté, tam vpředu, kam teď ještě nevidí, se jim za chvilku zjeví domov.

Naše dcerka prosebně sepne ruce: „Pojďte, půjdeme taky. Jako tamti poutníčci… Tatí!“

Šel bych, to se ví, že mám chuť vydat se polní cestou k obzoru. I boty bych zul jako tamten chlapec a svázané hodil přes rameno.

„Tatínku,“ škemrá napůl opravdově mladší dítě. Na mamku se nedívá. Ví, že u ní pochopení pro ztřeštěné nápady hledat nemůže.

Oknem vnikl dovnitř chladivý stín. Vůně zelených brambor a zrajícího obilí ulehla do kouta. Od této chvíle jedeme zas již bez přestání lesem.

Vysoký les je na dosah, větve smrků a borovic se málem otírají o vláček. A štíhlé sosnové kmeny, kam až oko dohlédne, vyrůstají ze samého borůvčí.

„Touto dobou by už mohly být zralé,“ prohodím.

Jestli jsou či nejsou, ovšem nezjistíme, dokud nevejdeme tam dovnitř, do toho sluncem žíhaného šera.

„Pojďte vystoupit,“ žadoní Jitka, „až někde v lese zastavíme, jó?“

„Nemáme čas, hned příštím vlakem se musíme vrátit,“ řekne máma.

Musíme opravdu?

Ach ano, musíme. Co záleží na nějakém přání!

Naše dospělé povinnosti nepřipouštějí neplánovanou odbočku. Dost na tom, že jsme tady. Petr i Jitka se dávno chtěli svézt lesní železničkou v maminčině rodném kraji. Dnes je to konečně zde. Ale dál už nic. V Hradci přesedneme do vlaku, který nás poveze stejnou cestou zpět, a ještě jednou vychutnáme hodinku kouzelného cestování. Víc se do našich plánů nevejde.

„Až jindy.“

Zrovna tak jsem mohl říct „Už nikdy“.

Na konečné v Hradci zjistíme, že příští vlak zpátky nejede ve dvě, ale až ve čtyři, protože je sobota. To je něco pro děcka! Zaradoval jsem se také. Jen mámě to vadí.

Jitka provokuje: „Tak přece půjdeme pěšky!“

Petr, ten má s mámou o tři roky delší zkušenost. Ví, že se na ni musí opatrně.

„Chcete jít do města,“ řekl takticky, „nebo na borůvky? Mně je to fuk, ale tady v tom vedru tvrdnout nebudu.“

„Pojďte,“ přidám se, „času dost. Dáme si zmrzlinu.“ Tvářím se, že chci vykročit k městu, do té dusné, víkendově vylidněné výhně.

Jitka se zděsila.

Stisknu jí ruku. Proboha mlč. To musí vyjít z maminčiny hlavy, ne z naší.

„Tak jdem na tu zmrzlinu,“ řekl Petr v těch místech, odkud bylo jasně vidět dlouhou liduprázdnou ulici, tetelení horkého vzduchu nad lesklým asfaltem a rozpálenou dlažbou. Valilo se to sem z města jako láva.

„Je půl druhé, do čtyř to bohatě stihnem,“ dodal ještě s velkým sebezapřením, protože nemohl doopravdy vědět, jak mamka zabere.

„Nestojím o zmrzlinu,“ řekla a obrátila se k horké lávě zády. „To už radši ty borůvky.“

Nejraději bychom ji objali. Hned nás však zchladila: „Ale kdovíjak nadšená nejsem!“ Jenže to už jsme věděli, že je vyhráno. Za čtvrt hodiny to bude jiné.

Půjdeme teď vlahým stínem lesa a na některé stanici si počkáme na vláček.

 

Když jsme vystoupili na tu hráz, zažbluňkalo to kolem, až jsme se polekali. Dvě černožluté hlavičky brázdily zelenou hladinu. Hadovitě zvlněné jizvy obnažené vody hned znovu zarůstaly. Bylo to, jako by nikdy žádná užovka odvěkou nehybnost tůně nezčeřila. Ani vypoulené oči ukrytých skokanů, kteří po našem vpádu naskákali do vody, nezabraly v křehké zeleni víc místa, než bylo nezbytně třeba. Na tůni vládl stejný klid, jako před poplachem, kdy se to všechno slunilo na břehu.

Šli jsme dál a plnými doušky vstřebávali nádheru kraje. Putovali jsme svěžími západními končinami Vysočiny a bylo tu skoro jako doma, tam na moravské straně, sto kilometrů odtud.

Ale opravdu jen skoro.

„Les je jiný, svěží, půda kyselejší,“ prohodil jsem napůl pro sebe, aniž jsem si uvědomil, s kým jsem a že bych si své rozumování mohl odpustit.

„No jo, už zas ty tvoje stromečky. Nemůžeš myslet na něco jinýho?“ řekla Lenka.

„Nemůžu, však víš.“

„Škoda, že u nás borůvky nemáme,“ zalitoval Péťa.

„Taky jim závidím,“ řekl jsem a před očima mi vyvstaly ty naše paseky zarostlé dusivou džunglí až po ramena. Trochu odtažitě od smyslu synkových slov jsem dodal: „Tohle nízké borůvčí bych taky bral.“

Tak je to se mnou pokaždé, když si vyjdeme do lesa odpočinout. Jestli je to na mém polesí, vidím za každým rohem povinnost, vidím, co už mělo být a není – v­ětšinou není nic úplně podle mých představ – a­ jsem-li v cizím lese, musím bez ustání porovnávat. A litovat. Nebo si naopak říct vida, nejsme na tom ještě nejhůř. Teď jsem záviděl. Nejvíc ze všeho svěží zeleň. Ten častější déšť. Vláha dýchala z lesa na každém kroku.

Tak jsme šli tím cizím lesem a každý z nás prožíval společný výlet po svém.

Přidržovali jsme se dvou lesklých rovnoběžek, jež se setkávaly až ve vzdáleném oblouku.

Chvíli jsme šli po pražcích.

První stanici jsme velkoryse odmítli. Času dost.

Klidně jsme se vzdálili od kolejí hloub do lesa.

Ti tři se plnými hrstmi cpali borůvkami. Já jsem hlavně četl z lesa způsob hospodaření a srovnával je s tím naším.

Pořád jsem věděl, kde jsme. Nechal jsem je sbírat borůvky daleko vlevo, sám ale jsem sledoval hodinky a odhadem postupoval ne příliš daleko od tratě, kterou jsem ve smrkovém a krušinovém podrostu lesa sotva tušil.

Potom jsem si pomyslel, už je čas, ale ještě jsem je nechal sbírat. Za stálého sledování rodinky jsem zamířil trochu vpravo. Za chvilku je zavolám, po kolejích si pospíšíme a na vlak počkáme v nejbližší stanici.

O vzdálenosti od trati však jsem měl přece jen zkreslenou představu.

Dřevěný seník není v lese nic mimořádného. Jak jsem jej obcházel, na jeho druhé straně jsem s překvapením uviděl velký plechový štít, stejný jako ty na nádražích, a na něm nápis „Dolní Radouň.“ Užasle jsem se rozhlédl.

Skutečně. Ve křoví se leskly koleje! Ležely tu jakoby nic. Slunce je rozpalovalo doběla.

Všude kolem – s­tejné keře krušiny, stejný koberec borůvčí, stejné smrky s borovicemi jako tady u boudy. I borůvčí se na tom úžasném nádražíčku zelenalo a modralo až po samy pražce. No tohle!

Železnička vrůstala do lesa, jako by byla jeho odvěkou součástí. Jak to, že mě údiv nad tím nádražím nepotkal, když jsme jeli tam? Asi se to přece jen z vlaku tak podivné nezdálo.

Houkl jsem do zeleného přítmí: „Pospěšte si, pojede vlak!“

Ozvalo se odtud: „Cože?!“

„Pojďte na nádraží!“

„Kam??“

Jeden po druhém se objevoval a každý v údivu otevřel pusu, fialovou od borůvek.

Když jsme se dost vynadivili, museli jsme uznat, že nádražní nápis na dřevěné boudě, když tady vedle leží ty koleje, vypadá nakonec docela přirozeně.

Posedali jsme a polehali do trávy u samé trati.

Na druhé straně kolejí seděli dva dědoušci s ruksaky a kouřili. Z lesa za nimi se vynořil chlapec s dívkou, došli ke kolejím a lehli si do stínu. Nějaká tetka se rozložila na lavičce v čekárně, jež tvořila jedinou místnost nádražního seníku. Pohoda, klid, všudypřítomná příroda. Kupodivu do ní i ta zpropadená technika dobře zapadá.

Tak jsme tam v lesní samotě čekali na vlak.

Vrcholné léto na Vysočině. Co si přát víc?

Nic podobného jsem doposud nezažil. Hledím zasněně skrz mřížoví lesa do modrých kousků nebe, poslouchám šum tlumených rozhovorů, naplno vnímám všudypřítomný letní poklid a vtom konečně pochopím, proč ke mně z každé prózy Michaila Prišvina tak opravdově promlouvá odvěká příroda. Nikdy jsem tam nebyl, ale přísahal bych, že tam někde na Prišvinově Střední Rusi je to jako zde. Stožáry sosen, tu a tam temný smrk, tu bříza a zas osika. Keříčky nezralých brusinek v záplavě borůvčí, houkání hřivnáče v tichu přerušovaném bzukotem mušek a komárů. Už jen tetřívci, jeřábci, losi a medvědi zde chybějí.

Až vláček přijede, posbírá nás a odveze. A ten klid a ta sousedská pohoda, a celé to pomalé, životem nasycené plynutí léta, to všechno si odvezeme s sebou.

Jak jsme tam v borůvkách a zapomenutí leželi a čekali na vlak, náhle, po nenadálé otázce, zabzučel v líné hlavě jakýsi roj.

„Ale borůvky byste chemicky neničili, kdyby u nás rostly, že ne, tati?“ zeptala se dcerka.

Když na nás bez výstrahy zaútočí šípy rozzuřených vos, obyčejně prcháme. Já však neměl kam prchnout. Návrat z neposkvrněné čistoty do mých zamořených pasek byl drastický.

První, co si přiznám, je, že jako lesník dnešní doby nemám právo na romantické snění. Nemám právo na prišvinovské snění o starém čistém lese Středního Ruska.

„Ne, ty nám na pasekách neškodí,“ špitnu.

Všechno neříkám. Nechci rozvíjet debatu o tom, že by mnohé paseky nemusely být vůbec, kdyby si kdosi nevymyslel drahé a těžké stroje, které by bez pořádného rozmachu nebyly na nic, o tom, že podle mě by stačilo s lesem si lehounce pohrávat, těžit jednomužkami jenom co překáží nebo co dozrálo.

Hledám únik, světlý bod, naději, že chemická válka lesníků proti třtině, ostružiníku, nechtěným keřům a nechtěným stromům, že tato válka nejnovější doby je dočasná, že bude jednou představovat zanedbatelný okamžik v nesmírnosti času.

Ukrývám hlavu před vosími žihadly a hledám záchranu v budoucnosti. Tam hledám zdravý les, jak ho znám z dávné minulosti, les svého mládí.

Najednou na něco takového má fantazie nestačí.

Můžu to té holce nějak vysvětlit?

Jsem štvanec.

Ale nevinné dítě přírody, co leží vedle mě a teď se natahuje po modře ojíněné kuličce, přece všechno vědět nemusí. Ani by to nepochopilo.

Je mi znovu tak úzko, jako když jsem si spočítal, že pasek je stále víc a lidé na ně nestačí a bylo už jasné, že mi nic jiného nezbývá a poprvé jsem se rozhodl, bez ohledu na to, co se ve mně bouřilo a čemu se asi říká svědomí, a spustil jsem to zlo s představou, že bude dočasné.

Teď otravuji lesy se stejným pocitem nevyhnutelnosti, jako zemědělci otravují pole.

Je k nevíře, jak lehké je skácet les a zanechat místo něj paseku. To je v lese vůbec nejlehčí. Vypěstovat pak na holině nový les, chránit stovky hektarů mladičké kultury, když strašná džungle paseční vegetace ční nad stromky a všechno dusí a zavaluje a připravuje k zániku, to je nesrovnatelně těžší.

Co však je těmto mladým do bezohledně uzákoněného holosečení, co je jim do jediné pravdy jediné strany a vlády, která bdí nade vším? Co je jim do problémů, které kdosi vyvolal a nám vnutil jejich řešení? Vždycky znovu nás nevinnou otázkou usvědčí. Není divu, budou zde žít oni a jejich děti, ne my.

„Jednou s tím přestaneme,“ řeknu, když mlčení trvá již trochu dlouho.

Vláček se tiše vynořil z přítmí vysokých borovic a huňatých smrků. Za jízdy dal znamení klaksonem. Ve chvíli, kdy zastavoval, začalo se z houští rojit nečekané množství výletníků, o kterých jsme do té chvíle neměli tušení.

Zbaběle jsem to přerušení přivítal. Přišlo včas.

Strojvůdce trpělivě počkal, až poslední babka nasedne a s kratinkým zatroubením se zvolna rozjel.

Za pravidelného klapotu kol nás motorový vlak unášel z pohádky zpátky do civilizace.

Tajně jsem si prohlížel spokojené cestující. Nikdo z nich na to ještě nemyslí. Ani je nenapadne, že malý kousek od nich, právě tam, kde před chvílí prožívali – j­ako my čtyři – k­rásný den plný štěstí, možná nemusí být všechno v pořádku. Tak jako na mnoha jiných místech, zdánlivě čistých. Ani je nenapadne, že o záchranu přírody je třeba bojovat. A že ten boj s rozjetou mašinérií moci, plný prohraných bitev, podstupuje skupinka vyděděnců s hlasem příliš slabým, než aby něco změnila.

Všiml jsem si, že také z mé rodinky vyzařuje ničím nerušená spokojenost s prožitým dnem.

Proč se trápit? Žijeme teď a tady! Vždyť i ve mně dosud přetrvává ten zářivý, vlahý, neposkvrněný půlden. Ještě neskončil. Dosud jsou zde chvějivé, pryskyřicí a rozpálenou kůrou vonící chvíle jednoho letního odpoledne, kdy jsme byli všichni čtyři pohromadě a šťastní.

„Netrap se, není to tvá vina,“ řekne mi má žena.

Zná mě, dobře ví, co se ve mně po Jitčině otázce až doteď odehrávalo. Vděčně na ni pohlédnu a pohladím jí ruku. „Jsi hodná,“ špitnu.

Ano, dodávám sám sobě odvahy. Ano, nač se trápit. Není černé všechno. I malá vítězství, co se občas přece vynoří, stojí za to, abych boj nevzdával. A snad i ty prohry mají svou cenu. Pro poučení.

Důvěřivě se ponořím do rytmu kol, která nás nekonečnými lesy unášejí tím božím, až k závidění čistým krajem.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.02.2020 19:44:08dát kritice tiprevírník

To ti rád věřím, Jano. Neznám nikoho dalšího, kdo by se tolik jako ty tvému kraji ve svém díle věnoval. A děkuju.

11.02.2020 18:22:42dát kritice tipvesuvanka

Krásně napsané, vtáhne do atmosféry  :-))) TIP. Jardo, tak jako Ty miluješ Vysočinu, já miluji České středohoří - pro mě je jeho jméno také posvátné.

07.02.2020 10:59:22dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Přemku.

07.02.2020 10:39:49dát kritice tiplastgasp

Počteníčko. Bezva.

30.01.2020 16:20:59dát kritice tiprevírník

Ano, Renato? Moc mě těší.

Philogyny, s borovičkami holt se v růstu závodit nedá.

30.01.2020 15:13:55dát kritice tipPhilogyny

Jednu dobu jsem se fotila jako časosběrný snímek s vysázenými borovičkami, ale už to vzdala. Táhnou se za sluncem a já spíš k zemi...  :)

30.01.2020 14:06:57dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, prožila jsem to odpoledne s vámi. T.

29.01.2020 19:29:22dát kritice tiprevírník

I tobě, Čudlo, dík.

29.01.2020 18:11:59dát kritice tiprevírník

Kočkodane, blacksabbath, děkuji vám.

29.01.2020 16:30:56dát kritice tipKočkodan

„První stanici jsme velkoryse odmítli. Času dost.“

 

Na BAMU byste se možná chovali trochu jinak.

29.01.2020 10:44:45dát kritice tiprevírník

Diano, znám hodně dalších lidí, kteří milují Vysočinu. Však kdo by ji taky mohl nemilovat, když se s ní jednou zevrubně seznámil? Za upozornění pěkně děkuji, stálo mi za zastavení, včetně celé diskuse.

Ireno, děkuji. Však bych se ani moc nedivil, kdybys to tam znala třeba i osobně.

29.01.2020 10:21:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zase krásné čtení, úplně to místo vidím :-), díky, Jardo.

29.01.2020 08:40:53dát kritice tipDiana

Krásná óda na Vysočinu. Souhlasím a obdivuji, jak jsi to přesně vyjádřil. i pro mne je Vysočina celoživotní láskou od malička. Důkaz: https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=286041



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.