Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Přísaha
datum / id02.02.2020 / 502855Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno420x
počet tipů10
v oblíbených1x
Přísaha

 

 

Přísaha

 

Stoupám údolní cestou proti proudu. Náhodným pohledem zavadím o široké listy devětsilu. Pokrývají celou zátoku, uspořádány list vedle listu, v mozaice přímo předpisové. Nikde ani skulinka, jíž by prosvítal nahý břeh.

Rozhlédnu se šerem údolí. Ta listová mozaika má proč být předpisová. Slunečního světla si tady žádná rostlina moc neužije.

Sestoupím těch pár kroků a přikleknu k potoku. U mého kolena zvedá kámen, zabořený do písku potočního dna, nehybnou, téměř nezčeřenou vlnu. O kousek dál vytvořily dva kameny korýtko. Padá tudy dravější vlna. Při úpatí si pohrává s podkovou bublinek, jež jako vytrvalé pochybnosti vyskakují z hloubky a na hladině rychle splývají s čistým proudem.

Teď proud bez vzrušení poplyne, dokud nedospěje k další zčeřené vlně.

Pohlédnu přes potok do šera příkré stráně. Ten les nejspíš neuhádám. Už mi to Olin Loucký sdělil. „Plán je zákon,“ řekl hlasem plným okázalé nadřazenosti, „a ty nám ho nebudeš svýma blouznivýma nápadama sabotovat.“ Řekl to před ředitelem, čímž si znovu šplhnul, třebaže mu to už dávno není zapotřebí, třebaže dobře ví o své nepostradatelnosti.

Je pozoruhodné, jak směle před svědky, ještě i po tom, co se mezi námi stalo, na mně zkouší svou moc. Nezaváhá, nezačervená se. Ale mě nebaví vyhledávat osobní šarvátky a on to ví. Jen proto je tak sebejistý. Skutečně zvláštní povaha.

Tak se rozhodli. Holoseč jako jediný způsob obnovy lesa. Za cenu ztrát. I za cenu nevratného poškození svahu. Moderní těžební technika si poradí se vším. Lehce. Stála nás hrůzu peněz, musí na sebe tedy vydělat, ber kde ber.

Naše nová modla. Padněme na kolena, pokořme se.

Jestli tento porost za pomoci té všemocné techniky zlikvidujeme, nechci vidět následky. Bez chemie se tu už dnes neobejdeme. Tady! U pramene! A vodní eroze vzápětí otevře stavidla.

Naberu běžící vodu do dlaní. Je nádherně čirá. V šeru pod lupením slabě světélkuje.

Vtom se voda v misce dlaní zatřpytí v přímém slunečním paprsku. Pustím ji. Steče jako roztavené stříbro a zazvoní o potok. Sítem větví vidím klín modré oblohy, sevřený strmými svahy. Slunce! Právě se objevilo vlevo nad svahem. Když trochu pohnu hlavou, ještě se celé skryje za koruny stromů. Ale stoupá rychle. Je půl desáté. O úhel, sevřený těmito svahy, se Země pootočí za šest, nejvýš sedm hodin. A potom konec přímým paprskům a – n­ové přítmí.

Nad lesem krouží pár kání. Ptáci, nadnášeni světlem, plachtí tak vysoko, tak vzdálení tomuto stinnému údolí, že si nejsem jist ani tím, zda jsou to opravdu káně.

Napiju se z dlaní. Ledová vlna mi proběhne tělem. Opřu se o kameny pod vodou. Šupiny slídy zavíří a padnou ke dnu. Polekaný pstruh se jako tichý přízrak mihne proti proudu. Půl obličeje ponořím a piju. Nemám žízeň, mám jen chuť polaskat se s něčím pravdivým, s něčím absolutně čistým.

Ještě dnes. Ještě půl roku. Možná rok.

Nejen živá voda, též tvrdá zeleň devětsilu jako by ve stínu údolí světélkovala. To v ní přes malý přísun světla horečně probíhá základní chemický pochod, k němuž je stvořena. Každý list obrací lícní plochu naplno k obloze. Zastínění se zoufale brání. Koruny smrků sem jen matně propouštějí paprsky slunce, přesto ty zázračné buňky v listech i za pomoci tak malé trošky světla vytrvale skládají známý základ rostlinné hmoty z obyčejného vydýchaného plynu a vody.

Ještě dnes. Ještě chvíli.

Naposled si ten porost ve stráni nad potokem projdu a prohlédnu. Potom…

Ještě tu je. Doposud bilióny živých buněk v miliardách listů dychtivě pohlcují bohaté spektrum rozptýlených slunečních paprsků, jen ty nepotřebné zelené odrážejí zpátky do kosmu. Až do poslední vteřiny budou v živá těla proměňovat kysličník uhličitý a vodu a jako odpadu se zbavovat čistého kyslíku.

Vstanu a vděčně se toho odpadu nadechnu.

Přeskočím potok, zachytím se obnažených kořenů, jež proti všem neurvalým vodním přívalům břeh zpevňují a pomáhají udržovat rovnováhu tohoto přírodního společenství. Vyškrabu se do vysokého břehu, až nad čáru stoleté vody, a pustím se do výstupu smíšeným lesem.

V mezerách, kde jsem dal kdysi opatrně vykácet zralé stromy, ujímá se již slušný nálet. Smrčky, modřínky, ba i borovičky. Tesklivý přídech radosti vystupuje z každého semenáčku nebo už hotového stromečku jasanu, doubku nebo klenu, který objevím. V prostředí s přemnoženou spárkatou zvěří je to skoro zázrak. Až do včerejška jsem měl v plánu nekonečně dlouho a trpělivě pokračovat. Za žádnou cenu neobnažit půdu. Už jsem jasně viděl, jak bude smíšený podrost pozvolna po desítkách let přecházet v mlazinu, jak ta mlazina bude v hloučcích a skupinkách pod dohledem starých stromů vyspívat, jak si v ní budou stromky konkurovat a také vzájemně pomáhat, podle druhu a podle postavení na ploše, jak pečlivý hospodář, co přijde po mně, je tu a tam po poradě s těmi dospělými stromy uspořádá trochu podle nich a trochu podle svého a vždycky ve prospěch budoucnosti, už jsem viděl jak… Ach proboha!

Tento les, toto své načaté dílo do roka zlikviduju. Jen proto, že jsem přestal být hospodářem na vlastním polesí. A budu spoluodpovědný za následky. Za následky rozhodnutí, které není moje a proti kterému můžu jen marně protestovat.

Co bude za rok!

Tady se kruh uzavře. Že je to bludný kruh, nikoho nezajímá.

Stoupám nádhernou lesní tišinou, nejraději bych ji objal a nevydal, ale vydám ji a budu se varovat ještě mnohem menších gest.

Ale ještě než se zadýchaný zastavím na konci výstupu, náhle se vzpamatuju: Co to říkáš? Jaký marný protest!? Každé ustupování má své meze! Jednou už přece i Loucký zkrotl! Nevzdávej to, když víš, že pravdu nemají, že má pravdu, kdo myslí na budoucnost!

Zároveň s připomínkou osvobozujícího pocitu před nedávnem, kdy jsem na okamžik zapomněl na dobré vychování, zjevilo se náhle cosi z dávna. Přísaha! Skládali jsme ji při promoci, v tom čase nesmířlivého mládí. A bylo nám při ní možná právě tak, jak si představoval a jak nám krátce předtím na poslední přednášce pod lesní klenbou svého Božího chrámu předpověděl profesor Abrahám. Tak silný prožitek se určitě dostavil hlavně jeho zásluhou, jeho otcovským jednáním se studenty bez rozdílu jejich vyznání. Všechny nás ovládal. I toho Karla Pecku, nasazeného hlídače mravnostních deliktů proti Jediné pravdě. Co na tom, že si slova přísahy nepamatujeme? Že na místě slov zůstává jen opar vzrušující chvíle, která nás zdrtila posvátnou atmosférou, vznášející se nad přítomnými v aule. Jen jednou v životě až do poslední hlásky procítíme smysl přísahy, jen jednou se takto nad sebou zamyslíme. Na ten opar vzácné chvíle nelze zapomenout.

Když jsem teď stál nad údolím, zrychleně dýchal a plnými plícemi vdechoval čisté vůně lesa, jež bez překážky stoupaly až ke mně, přišel okamžik úlevy. Tady se naplňuje čas té dávné přísahy. Když nemůžeš nenáviděnou modlu zbořit, aspoň jí plivni do očí.

Najednou jsem ve svém živlu.

Co bys mohl chtít víc? Vždyť se vlastníma rukama dotýkáš časových úseků delších, než jsou nadutě vyhlašované společenské epochy. Skončila každá. Jinak to nebude ani s touto. Skončí dřív, než se tento skvělý porost jen o málo změní, protože už víš, co musíš udělat. Každému řekneš NE. Prostě sem to monstrum nepustíš, kdyby se na hlavu stavěli.

Obživlou připomínkou mě až zamrazí v zádech. Ale záchrana tohoto porostu je stejně naléhavá, ne-li naléhavější, než byla tamtoho!

Nevím, co se stane tentokrát, ale cítím, jak mi hoří tváře. Jen ať si hoří! Je to dobrý pocit.

Když po chvíli sestupuju jinými místy zpátky k potoku, vnímám ze všeho nejvíc, jak se mi vstříc rozbíhá lehounký přízemní průvan, co táhne vzhůru údolím, co chutná lesním stínem, dýchá divotvorností převtělování hmoty a zvoní čistým proudem, který zurčivě běží tam dole po kamení.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.02.2020 13:04:38dát kritice tiprevírník

Děkuji.

08.02.2020 12:13:04dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, věř mi, že k tvé práci mám opravdový respekt a zasloužíš si to.

08.02.2020 10:13:51dát kritice tiprevírník

Přemku, moc děkuju. Tvůj styl komentování mě pokaždé zaskočí a občas i zahanbí, že k hodnocení něčího díla tak podrobně, jak to děláš ty, se sám většinou nepřiměju. Všecka čest tvému umění vcítit se.

08.02.2020 08:28:36dát kritice tiplastgasp

Šlechetné předsevzetí a věrnost slibu přesvědčivě vyprávěno s básnickým vzletným obsahem. Je krásné číst tak hluboce ponořená slova do lásky k přírodě, do prostředí, které znamená stále se obnovující život a do  boje s bezohledností, chamtivostí a dravostí pseudopokroku. Devětsil ja opravdu síla.

06.02.2020 14:58:40dát kritice tiprevírník

Také blacksabbath děkuji.

04.02.2020 19:35:42dát kritice tiprevírník

I tobě dík, Gabi.

02.02.2020 19:58:58dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuji za tichý tip.

02.02.2020 19:56:03dát kritice tiprevírník

Moc děkuji. Jsem rád, že celkový zážitek zůstává kladný.

02.02.2020 18:19:06dát kritice tipMajaks

Moc se mi to líbí. Zejména ty odborné detaily. Dávají čtenáři pocítit úžas nad hlubokou komplexnosti, v níž je svět uspořádán. Některé metafory pak vedle toho na mě působí ovšem trošku těžkopádně a poněkud rozpačitě na mě působí i rozpomínání na přísahu, protože vedle hluboké mystiky lesa, vody, přírody vůbec na mě mystika promoční přísahy působí dětsky a uměle. Jako drobnou stylistickou výtku bych uvedl souvětí, v němž se vypravěči nedávno vybavilo cosi z dávna. Tyto maličkosti ale nedokázaly umenšit celkový zážitek z četby.

02.02.2020 17:52:01dát kritice tiprevírník

Luboši, to je od tebe neobyčejně milé.

A já tobě, Renato, za tvůj optimismus.

Jitko, mám radost, že právě takto se mi podařilo tě oslovit.

02.02.2020 15:42:07dát kritice tipatkij
redaktor poezie

Přečetla jsem si už dopoledne, nepřihlášená... Když použiji tvá slova - tvé vyprávění chutná lesním stínem, dýchá divotvorností a zvoní čistým proudem. Bylo mi potěšením.

02.02.2020 14:40:37dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Včera jsme byli na Křivoklátsku, s radostí jsem hleděla na vysázené mladé borovice, smrčky i listnáče. Určitě to jde k lepšímu, jardo. Díky za básnický pohlad na les. T.

02.02.2020 14:37:59dát kritice tipKočkodan

Ani já ti komentátorsky neplivnu do očí, vždyť nejsi nenáviděná modla.

02.02.2020 11:49:37dát kritice tiprevírník

Zdravím vás, Ireno a Phili, jsem moc rád, že si rozumíme.

02.02.2020 11:02:41dát kritice tipPhilogyny

Text mne přenesl do lesa, kde chodívám, často sedím u potůčku, dám schválně nohy do proudu a pozoruju vodu...nikdy bych tak poutavě neuměla napsat to vnímání přírody a krásu kolem sebe jako Ty. Poklona...

02.02.2020 10:33:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Připomínka a pokus o dodržení oné lesnické přísahy mne taky plní nadějemi...

02.02.2020 10:10:56dát kritice tiprevírník

Ano, i pár jiných předsevzetí se podařilo naplnit, mnoho dalších však ne. Proti stála příliš velká síla. Děkuji, Diano, za účast.

02.02.2020 09:26:43dát kritice tipDiana

Doufám, že se to podařilo a podrost byl zachráněn! Moc krásně a přesvědčivě namalováno a zbásněno. Každá věta - poezie. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.