Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tři dny s Vrabčákem

03. 02. 2020
10
16
887
Autor
stromeček

                                                                                               Moto:Zkus zachytit vítr perem a inkoust ti                                                                                                               vysychá rychleji než stačíš psát .......... 

     Den první 14.30 Sedím ve „Vltavě“ a piju kafe. Tágo stojí u chodníku - na ježdění je ještě brzo. Pepan chodí okolo pultu, šmudlá ho mokrým hadrem a dělá, že dělá. Vedle mne napůl sedí, napůl stojí dvě holky, tak 17-18 a probírají věci života a lásky na kterých stojí svět. Moc je nevnímám- jen útržky se ke mně donese, že nějaký Rosťa to s tou menší, Helenou děsně dobře umí, a jak Simona , ta vyšší prohlašuje, že je to čuně co vojede každou. Snažím se nepřemýšlet a kvrdlám lžičkou lógr. "Pane vrchní zavolal byste nám taxíka?" Pepan se ani neotočí a ukáže palcem přes rameno na mně. Obě dvě se otočí a koukají jak zjara. "Jé,vy jste taxikář?" No už asi jo. "A odvezl byste nás?" Proč ne.

  Jedeme na Bělohorskou ke škole...za Rosťou a cestou se opět dozvídám útržky z barvitého života pubescentů. Brzdím před přechodem u školy a na chodníku stojí hubený dlouhán s blondýnkou, která se okolo něj vine jako psí víno. Helena s rozcuchaným ježkem na hlavě a krátké kožené sukýnce sedí vedle mne a Simona vzadu. "Ty vole Rosťa"....slyším za zády. Kouknu vedle sebe a vidím obrovské vykulené oči a tolik nahromaděné energie , že by to vyrazilo okno. Párek na chodníku se pohnul k přechodu a já cítím, jak se mi zaťali nehty do rukávu a slyším „přejeďte ho svini , přejeďte ho!!!“

  O deset minut později vystupuje Simona na Bílé hoře a Helena si bulí do rukávu. Kam pojedem povídám - vůbec mně nevnímá. Odrážím od chodníku a jedu zpátky do „Vltavy“. Co takhle kafe?...Teprve teď se probírá a přikyvuje. Pepan ještě stále šmudlá pult hadrem, a když nás vidí mezi dveřmi, tak jen utrousí „no hezky pěkně, to byl teda fofr“. Nemudruj a dej nám dvě kafe.

  Helena sedí vedle mne a bulí do kafe. Po půlhodině toho mám dost a povídám. Pojď odvezu tě domů. Tělo bez duše nastupuje zpátky do auta a praví, že bydlí v Hodkovičkách. Sotva se rozjedeme , podívá se na mne psíma očima a povídá, "víte nezlobte se já....já....nechci domů,víte ….já..."a utrhne se lavina. Lavina slov a nářků. Dozvídám se o tátovi, bohatém podnikateli, o mámě, která zůstala před třemi lety přednášet v Americe, o kysličníkové blondýně s kozíma nohama a parfémem který prosmrdí celý dům, o bráchovi, kterému je 19 a dělá průser za průserem........ o prázdnotě domova.

  Stojím za Žlutými lázněmi a začíná se stmívat. Už je to všechno venku, už je dobře. Sedí opřená o dveře, kouří a kouká na mně. Co vás první napadne, když se na mně podíváte? Zasměju se -“vrabčák“. Co???Evidentně neví jak s tou informací naložit, ale pak se zasměje, prohrábne si ježka, zamává rukama jako křidélky a típne cigáro.  Bavíme se ještě asi další dvě hodiny, chvílemi mi začíná bezděky tykat a mně to nevadí.

  22.20. Přijíždíme k rozlehlému domu s velkou zahradou a kovanou bránou na automatiku. Sedí vedle mne , cvrnká prstem do skleněného stromečku na přístrojovce. Najednou neví co říci, tak jí podávám vizitku na které je jen „stromeček“ a telefoní číslo a povídám, dobrou noc vrabčáku. Mrkne na vizitku, a usměje se. Dobrou noc stromečku, zítra zavolám.                                                                                               

    Den druhý: 11.45.  Je neděle. Hrabu se ze spacáku a je mi zima. Telefon zazvoní přesně ve chvíli , kdy si vedle auta protahuji kosti. "Dobrý den stromečku, zapomněla jsem vám zaplatit". Ráno moudřejší večera vrabčáku. Ty už mi zase vykáš? "No...já...přijedeš pro mě"? Za dvacet minut.

  Stojí dole na rohu, v ruce cigáro a kope do kamínků. Sotva zastavím, strká mi do okénka zmuchlanou tisícovku. Taky někam pojedeš, nebo chceš jen zaplatit. Oběhne auto a už sedí vedle mne.

  Ve večerce v Žitné poskakuje mezi regály a sype do košíku spoustu pitomostí. Udělala si ze mne nosiče, pořád mně tahá za rukáv a má spoustu pitomých otázek. "Kolik ti je?" Pětačtyřicet a tobě? Jenom se chichotá. Zpátky jsme za třicet minut. Nechávám si ten zmuchlaný litr s tím, že večer pojedou na dýzu na Lávku. Do večera to celkem jezdí , tak se nezastavím.

  21.50. Vracím se ze Zbraslavi a už jsem na Smíchově, když mi zazvoní telefon. "Stromečku, stromečku, prosím,přijeď!!! Rychle", úplně se klepe. Co se stalo, kde jsi vrabčáku? "Na Lávce....rychle....rychle...prosím tě moc!!!" Už jedu. Přidávám plyn, přejedu most u Národního a jsem tam. Jedu krokem okolo řady rozsvícených taxíků a hledám jí v davu. Prásk!. Kopanec do dveří. Á, páni kolegové se hlásí o svá práva , debilové.

  Stojí úplně na konci, mobil svírá v ruce. Sedne si vedle mne a třese se zimou. "Stromečku...prosímtě...víš...brácha...boural". Pouštím topení naplno. Uklidni se a kde?"Bořa....Bořanovice." Než vyjedem na Prosek, tak už komunikuje. "Brácha vzal tátovi auto , nalil se a skončil v poli.Táta to samozřejmě nevěděl, a tak nahlásil krádež vozu."No to je dílo. Vede mne okolo skladových areálů až dozadu, cestou okolo rybníka. Už to vidím. Medvěd vzhůru kolečkama svítí jedním světlem do pole a vedle ve škarpě sedí kluk. Vyskakujeme z auta a běžíme k němu. Naštěstí mu nic není , ale je totálně na plech. Beru klíčky z medvěda a házím si je do kapsy. A teď rychle pryč.

  Napůl ho odnáší, napůl odvádí do domu. Vtisknu jí klíčky do dlaně , někde je doma pohoď. Chápe rychle. "Počkej na mně, hned jsen zpátky. Zacouvám kousek pod stromy, zhasnu a čekám jak to dopadne. Za 30 minut se vrací převlečená do červených minišatiček, na které je evidentně zima. V očích jí blýská. No povídej jak to dopadlo? "Klíčky zapadly za botník, brácha spí a táta si vyměňuje s Ladou genetické informace", ohrnuje ret. Taky hezky, to je teda povaha. A co s tebou princezno? "Jeď.....pozveš mně na kafe? No to jsou s tebou dneska kšefty, utahuji si z ní a mířím do „Vltavy“. Dole na rohu nás míjí zelenobílá Felda a zahýbá do ulice.

  Dole na nábřeží jí dochází kam mířím a otáčí se ke mně. "Já ale myslela spíš k tobě domů". Tak teď zase zírám já. Jseš tam, povídám a ukazuji palcem dozadu do kombíka. Otáčí se a zírá na moje bágly a spacák. "Cože???!!!..." Vrabčáku neřeš to, až někdy jindy, i já mám svou třináctou komnatu. Sedí vedle mě, upřeně se na mne dívá a v hlavě se jí točí kolečka až to cinká. "Jak se vlastně jmenuješ?" Pavel. "Já jsem" …....já vím, Helena....co?...jak?...směje se. "Pro tebe vždycky vrabčák Pavlíčku."Tak jo. A pojeď, neco ti ukážu.     Vede mne přes půl Prahy až na Krejcárek, přesně na místo , kde jsem ráno vstával. Zastavuji za garážemi, vypínám světla a motor. A co bude teď? Než se stihnu rozkoukat , drží mně jednou rukou kolem krku a dostávám obrovskou, vášnivou, voňavou a strašně neohrabanou pusu. Klečí vedle mne na sedadle a přes rameno vidím , jak si druhou rukou stahuje kalhotky. Ježíši, tak takhle snad ne!!! Jemně ji za ramena posadím zpátky do sedadla. "Ale proč?" Protože víno se nemá ředit vodou, podívej se okolo sebe!!!

  Sedí tam s kalhotkami u kolen a sukýnkou vyhrnutou až k černému trojúhelníčku a propadá se do trapnosti. "Já.....chtěla jsem ti poděkovat."Tak to zkus jindy, jinak a líp. Pohladím jí ježka a dám jí pusu na tvář. Panebože,jen ať se mně nezeptá, jestli se mi líbí. Odvezu tě radši domů. Mezi bránou se ještě zastavila, jako by mi chtěla něco říci, ale pak definitivně zmizela ve tmě.                                                           

Den třetí: 9.30. Stro......Pavle, přijedeš pro mě? Jasně už jedu. Stojí před domem v zimní bundě a džínách, u nohou dvě obrovské cestovní tašky a maličký ruksak. No nazdar, kam se stěhuješ? Slzy má na krajíčku, a tak jí nechám, všechno má svůj čas. Kam jedem? "Na Hlaváč. Víš já jsem ti to nestačila říct. Dostala jsem stípko na Sorbonu do Paříže, táta to zařídil a dnes odjíždím."

  Celou cestu bulí.To je snad dobře né? Paříž je krásné město. Moc to nezabírá. Stojíme na peróně, já u dvířek, ona na prvním schůdku, tvář zabořenou pod mojí bundou. Drží se mně jako klíště a košili už mám celou mokrou. "Víš....začne." Já vím uklidňuju jí. Vzhlédne na okamžik s očima plnýma slz a zase se zaboří do bundy. Výpravčí zapíská a já jí slyším zašeptat....."nic nevíš, chtěla jsem,abys byl první."

  11.58. Z pátého nástupiště odjíždí rychlík Panonia směr Plzeň hlavní nádraží..... Studgart …..Hanover........ 


16 názorů

8hanka
09. 08. 2021
Dát tip

súhlas s Oldjerrym...niet čo dodať...


stromeček
28. 02. 2021
Dát tip

Také děkuji za čtení.


Me to moc bavilo a dobre se to cetlo... Dekuji. ;) S.F.


stromeček
28. 02. 2021
Dát tip

Děkuji, tahle povídka je milá vzpomínka, protože jsem jí napsal v roce 1989 a pořád se líbí.


Oldjerry
28. 02. 2021
Dát tip 8hanka

Chlape, až napíšeš knihu budu stát ve frontě první. Nějaká drobná chybička, na to s**u, ale tohle je to, co mám rád - o životě bez příkras, tak jak to fakt chodí. Nějaký ten stylistický hříšek - na to házím bobek. Moc, moc prima...  ***


stromeček
07. 06. 2020
Dát tip

vesuvanka

povídku jsem napsal před více než třiceti lety, ale je fajn vědět , že je nadčasová, díky :-)


vesuvanka
07. 06. 2020
Dát tip

Pěkně napsané, čtivé. Zaujalo mě i moto. TIP


stromeček
01. 06. 2020
Dát tip

modrý angrešt

bude mi ctí a potěšením :-)


stromeček
11. 05. 2020
Dát tip

děkuji, ta povídka je stará dobrých třicet let :-)


Jsi dobrý vypravěč. :-)


trojort
05. 02. 2020
Dát tip

...skvělé...bez patosu...


bixley
04. 02. 2020
Dát tip

Styl vyprávění hned vtáhne do děje, seznámení taxikáře s Vrabčákem a následné peripetie jsou zajímavé, na konci bych čekala něco jako, že nastoupí Vrabčák do vlaku a odjede a v Plzni mu zavolá, že vystoupila, aby za ní přijel... T.


K3
04. 02. 2020
Dát tip Gora

Přes všechny výtky, poznamenané Gorou, se mi to íbilo. Umíš docela dobře vyprávět. Nevím zda jsi opravdu taxikář, ale být jím, tak chápu že máš plnou studnici různých zážitků. Zatím je to spíš vyprávění, jako vytržené z většího celku. Jak píšeš sám, že sis nedal práci, je to znát. Pravopis se dá naučit. Tak příště. Motto povídky je kouzelně poetické.


stromeček
04. 02. 2020
Dát tip Gora

děkuji za kritiku,povídku jsem napsal v devadesátých letech a nyní jí zkopíroval jako celek ze starých poznámek.Bohužel jsem si nedal dost práce s kontrolou formátu a pravopisu,takže se omlouvám.Příště pošlu něco novějšího.


Gora
03. 02. 2020
Dát tip

Ahoj, při čtení jsem si říkala, že se dost důsledně držíš svého motta - psát tak rychle, aby inkoust vysychal rychleji, než stačíš psát :-) Kdyby totiž tvá povídka byla rozdělena na víc odstavců, daleko líp by se jí čtenář prokousával. Také základní gramatické úpravy, jako dodržování mezery za závěrečnou tečkou a další by napomohly plynulejší četbě.

Příběh mi připadá čtivý, prostředí atraktivní a přitom civilní, takové náměty vítám, jsou tzv. ze života, věrohodné  - byla jsem zvědavá, jak se situace mezi taxikářem a "vrabčákem" vyvine. Závěr je dost uspěchaný a nevýrazný, aspoň mám takový pocit, že nevyužil potenciál, který vlastně na začátku měl... vlastně by se možná dal ten příběh nazvat - Z deníku taxikáře - bez vyšších ambicí.

V každém případě jsem zvědavá na další tvorbu a do začátku na Písmáku posílám motivační tip.

-------------------------------------

pod čarou je jedna tvá věta, chci na ní ukázat, kolik překlepů atd je jen v té jedné větě, pod tím je napsána dobře.

Najednou neví co říci,a tak jí podávám vizitkuna které je jen „stromeček“ a telefoní číslo a povídám,dobrou noc vrabčáku.Mrkne

Najednou neví, co říci, a tak jí podávám vizitku, na které je jen "stromeček" a telefonní číslo a povídám, dobrou noc, vrabčáku. Mrkne...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru