Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Praxe
datum / id04.02.2020 / 502943Vytisknout |
autorGora
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
sbírkaVšední den v lázních,
zobrazeno2065x
počet tipů31
v oblíbených1x
Praxe

 

 

Nebaví mě už ani utíkat a pleskat teniskami po černém asfaltu tak, aby se to pěkně rozlíhalo. Ti z přízemních bytů sídliště kolikrát vykukovali oknem, kdo že se to kolem jejich paneláku řítí, ale já už býval daleko... Dnes, zrovna dnes se netěším vůbec z ničeho. Bude to den na houby. Praxe, a ještě k tomu na to budu sám.

Otráveně odměřuji své dva kilometry (měřeno krokoměrem, co mám od Vánoc) po objížďkový. Sunu se jako želva. Schválně jdu co nejvíc vpravo, po obrubníku, i když to mám zakázaný. Jindy bych se cítil dobře – bez koule na noze v osobě asistentky, kterou za sebou tahám. Občas smím zajít jen do stánku naproti škole. Prodávají tam kebab, ten mi chutná.

S asistentkou v patách slýchám věčně samý: „Rudo, nenahýbej se ramenem do silnice, nesu za tebe odpovědnost.“

Schválně pak natáhnu dlouhý nohy a ona má v těch podpatcích co dělat, aby stačila. Jenomže včera jí onemocnělo děcko. Užívám si pohled přes mřížky kanálů, tenhle podzemní svět by mě hodně zajímal. Existuje jen sám pro sebe, vlastně je to neviditelný svět, ve kterým žiju i já.

Občas nějaký řidič ztratí nervy a zatroubí, abych ustoupil hlouběji na chodník.

Stejně, co se stane tak hrozného, když mě srazí auto. Nic, jen to bude můj poslední den na Zemi.

Zrovna s tou naší želvou. Nedávno usnula. Navždycky. Chovali jsme ji doma deset roků, měla se dožít asi osmdesáti, a zničehonic si umře. Vím od ostatních, že bych měl cítit smutek nebo něco podobnýho, a čekal jsem docela napjatě, kdy se ten pocit dostaví.

Máma nad želvou brečela, říkala, že nečekaně zhasla. Já tomu nějak nerozuměl, přece zhasíná světlo a ne želva… nebo ne? V hlavě mi šumělo a já pořád nic, žádné dojetí nebo slzy. Jen poslední, letmý pohlazení nehybné želvy po krunýři. Líbil se mi rozparcelovaný do mrňavých dílků. Pozůstatek dávných obřích staletých želv.

Máma s bratrem tehdy zakopali želvu v krabici od bot na zahradě a mračili se, že nebrečím. Možná i pro něco jiného, nepoznám, proč je kdo naštvaný.

Nade mnou by máma taky určitě brečela, kdyby mě srazilo auto - je to ženská a není autista. Přitom každý tvor na téhle zemi někdy prožil nebo prožije svůj poslední den, zrovna druhohorní dinosauři jako Tyrannosaurus rex se dožívali sotva třiceti let. Z téhle skupiny sauropodů měl doložitelně nejdelší věk pětapadesáti let dlouhokrký druh Janenschia robota.

Na planetu kdysi dávno dopadl asteroid obřích rozměrů. Všechny dinosaury a jiný pravěký zvířata snad zahubil v jeden moment. Co když se ale přizpůsobili změnám a žijí dodnes?

Při přemýšlení o oblíbených příšerách stojím najednou u našeho učňovskýho kumbálu. Ostatní kluci už tam čekají a rychle típají cigarety. Hnusně to kolem nich smrdí.

„Dobrý ránko, mládenci. Jsme všichni?“ přišel mistr a dívá se kolem sebe. Stojím se svěšenou hlavou stranou a čekám na ortel, co dnes budeme v rámci praxe dělat. Nesnáším mistrovy pátravé pohledy, ty přímé, do očí už vůbec ne.

Připadá mi, že v celém areálu zámku a technických budovách je pro instalatéry práce jak na kostele. Hehe, to je asi vtip, a podařilo se mi ho vymyslet!

„V zámku je práce jako na kostele,“ to musím zopakovat mámě. Jestli to do tý doby nezapomenu. Snad mi zas neřekne, že přemýšlím jen o blbostech. Pochopit vtip mi totiž dělá problémy.

„Tak, tady máte každej jednu škrabku, dnes vyčistíme támhle tu plechovou střechu oranžérie od nečistot. Popadněte, třeba vy dva, ten žebřík a jde se.“

Oranžérie. Šlechta si tam kdysi nechávala pěstovat pomeranče a mandarinky na stůl. Teď prý objekt, z velké části celý prosklený slouží spíš jako zimní zahrada současnému zahradnictví. Říkal to minule Kouba.

„Tak, kdo pozná, jaká ta střecha je,“ ptá se mistr Kouba.

„Pěkně zasraná,“ Jílek na to a s ním vyprsknou všichni kluci, celá parta. Já ne, nemluvím sprostě. Ani mi to nepřijde směšný. Už jsem říkal, že vtipům nerozumím, když je nevymyslím sám.

 Proto ji přece máme vyčistit, aby prokoukla. Ta měděná střecha.

„Měděná,“ slyším se odpovědět jako by proti své vůli.

„Šprťák jeden, určitě ten autismus jen finguje,“ polohlasně sykl Tibor Ferenc přes rameno k ostatním.

 „Potřebuje zase dostat za vyučenou,“ odpověděl mu Lukáš Jílek.

„Klíííd, mládenci! Správně, Rudo, je vidět, žes dával pozor, když jsme probírali materiály běžně používané v klempířině. Tak do práce!“

Připravili jsme si výlez a jeden po druhým šplhali po pevných šprušlích nahoru. Tibor s Lukášem to dole jistili. Jenže když jsem lezl já, začali schválně žebříkem třást, abych se bál.

„Nechte toho, debžové, chcete mít průser, až slítne?“ zarazil je Pepík Kalina. Jediný z těch zbývajících šesti, jediný, který se občas normálně bavil a nemachroval na mě.

Zrychlil jsem, bral nášlapy po dvou, mám nohy naštěstí dost dlouhý, a vyhoupl na plošinu střechy. Stěžovat si učitelům nebo mistrovi nemá cenu, minule jsem něco řekl třídnímu a kluci mě pak zamkli v šatně. Naštěstí jsem měl v kapse mobil, ale to už jsem byl v záchvatu. Nesnáším zavřený prostory. Nevlezu do výtahu ani autobusu.

Vymáčknul jsem tenkrát číslo mámy a nebyl schopný něco říct, jen jsem do telefonu ječel. Tím víc, že kluci lomcovali dráty a ukazovali prstem – hele ho, jak ryčí, má pěnu u huby jako nějakej King Kong, patří do zoo.

Než máma celá zadýchaná přiběhla, pokřikovali, že jsem gorila a patřím tam. Shora mi dovnitř naházeli slupky od banánu a –  žer, ty jeden opičáku!

 

Asistentku mi přidělili po téhle příhodě. Měla dohlížet, aby na praxi byl klid, kluci mi pořád prováděli nějaký schválnosti. A dneska tady není.

Mistr každému z nás přidělil část ploché střechy z mědi k vyčištění a slezl dolů.

„Skočím k zahradníkovi pro kolečko, abyste nakonec vyvezli mech s listím, házejte to zatím dolů, pak to shrábneme. Za chvíli jsem zpátky.“

Bude tam pít kafe, pomyslil jsem si. Brzy jsem jako politý potem, asi jak beru ráno prášky. Slunce připaluje a škrábání jde pomalu. Musí se pořádně přitlačit.

Kluci už to skoro mají, pokuřují, čistí okap, samý vole sem, vole tam. Hulí trávu, poznám to. Něco pokřikují směrem ke mně.

Pošklebují se, že si v tom horku nesundám bundu od montérek. Těžko můžu  vysvětlovat, jak se bojím bodnutí hmyzu a že se jen v tričku cítím jako nahej v trní.

Škrabadlem jsem shrnul mech a listí pod střechu na trávu. Už tam byla hezká hromada. Hotovo. Chvilku si oddechnu, než přijde Kouba.

Svalil jsem se na záda a koukal do mraků. Pomaličku putují po nebi, nemají naspěch. Megalodon, bájný předek dnešního žraloka bílýho právě pluje přes slunce.  Žil podle vědců v mořích před několika miliony let. Dorůstal patnácti až třiceti metrů délky. Objevily se informace, že tenhle tvor možná tak bájný nebude, že možná kdesi v hlubokých oceánech či mořích přebývá dodnes.

Paryba majestátně mizí z oblohy a já mhouřím víčka do slunce, i když se to nesmí. Baví mě aspoň chvíli zahlídnout ty řežavé uhlíky, jak mění tvar a obrysy a vidím je ještě dlouho poté. Raději jsem na chvíli oči zavřel.

Celý splavený jsem se probral a vstal. Vyčištěná střecha házela zrcátka do šedozelena a s očima poznamenanýma pohledem do slunce jsem se těžko orientoval. Něco je špatně, to poznám sám od sebe. Přikročil jsem k okraji, že slezu.

Úlekem vydávám zvuk jako naše Pegina, labradorka. Takové hlasité vyštěknutí. Na celý tý měděný střeše jsem jenom já - spolu s čerstvými šmouhami po škrabkách. Což by mi zas tolik nevadilo, jsem rád sám. Ale žebřík je fuč a všech šest učňů i s mistrem. To jsem jim nechyběl?

Pegina by mi něco takového nikdy neudělala. Jestli jsem si něčím opravdu jistý, tak tím, že psy mám rád. Taky tím, že Pegina má ráda mě.

Odhaduju výšku, je to tak deset metrů, to nedám nějakým zoufalým seskokem, ledaže bych se proměnil v pavoučího muže. Hehe, zase vtip, tedy, dnes perlím, což bude tím stresem. To by máma koukala. Jak mi jdou vtipy!

Máma! Mobil. Zalovím v obou kapsách. Nic. Nesmíme ho přece na praxi nosit, zůstal doma.

Vrata do zahradnictví jsou zavřená, nikde ani živáčka. Couvám od nebezpečného kraje a prohlížím si z výšky zámecký park. Zrovna nakvétají jírovce maďaly.

Zatočila se mi hlava. Zase si sedám. Nejhorší nápor paniky mám snad za sebou. Nekřičím, neřvu, nedělám scény. I když trochu špatně mi je. Usoudil jsem, že si musím nějak zachovat chladný rozum. Že dnešní den je možná opravdu v mém životě poslední i bez autonehody nebo pádu meteoritu. Musím si vypracovat plán, jak si zajistím bezpečí. Nesnáším nebezpečné situace.

A co ti řidiči, kteří se mně musejí vyhýbat, když nakukuju do kanálů? To mi našeptal nějaký, doteď neznámý druh hlasu.

Měl bych se těm za volantem omluvit. Už nebudu riskovat.

Sáhnu pro kapesník, pot z čela už pálí i v očích, teda jestli je to pot. Kapesník i oblíbená tyčinka, kterou jím hlavně kvůli křiklavě žlutému obalu jsou naštěstí na svém místě. Rozhodl jsem, že bych měl rozbalit tu tyčinku a sníst ji, než se čokoládová poleva rozpustí.

Přece jen mne tady na té střeše potkalo i něco dobrého, pomyslel jsem si v momentě, kdy jsem obal pečlivě přehýbal na malinkou kostku a vracel do kapsy. Měl jsem to ještě olízat, napadlo mě, ale snad tady neumřu hlady. Navíc nejsem pes.

Přesto – kebab by bodnul, taky něco k pití. Na opuštěný ostrov bych si ještě vzal své encyklopedie o prehistorických zvířatech. Tak by mi tady, na střeše, líp utíkal čas. Je to teď můj Robinsonský ostrov.

Vyhodnotil jsem si jen tak pro sebe, kdy pro mě někdo přijde.

Možnost číslo 1. Půl hodinky potrvá, než mistr přijde do školy, tam zjistí, že jeden učeň schází, a zase půlhodinu půjde zpátky na zámek.

Možnost číslo 2. Mistr si nevšimne, že jeden žák chybí. Kluci nic neprozradí.

Možnost číslo 3. Máma si všimne, že jsem nepřišel z praxe. Zavolá mistrovi a pak začnou hledat. Máma se zeptá ve stánku, jestli jsem tam nebyl pro kebab. Zjistí, že ne.

Ta poslední se zdá nejpravděpodobnější.

Takže nejméně dvě hodiny.

Bez mámy, mobilu, bez jídla a pití, bez psa a knížek.

Ještě že mám hodinky s krokoměrem.

Někdo s narezlým psem na vodítku jde k bráně do zahradnictví a zvoní. Zahradník vyšel z domku, kde bydlí, a jde tam. Ale to je přece máma a Peginka a s nimi nějaký kluk – Pepa Kalina!

Ukazují na střechu oranžerie. Mávám a směju se. Mamka ukazuje, abych raději couvnul hlouběji do svého "ostrova". Zahradník s Kalinou už nesou žebřík.

Den, kterého jsem se tolik bál, je opravdu něčím výjimečný. Jednomu autistovi z tisíce se dnes s největší pravděpodobností přihodilo to, čemu ostatní říkají: najít si kamaráda.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.02.2021 19:01:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky... ono je to volné pokračování povídek Nedělní odpoledne, Pán prasat, Pán prasat a Ostříž. Tak chlapec vyrostl až k učilišti:-))

17.02.2021 18:14:19dát kritice tipJamardi

Je to podnětné k přemýšlení.

Jedni se smějí autistovi a pak se jim třeba něco stane, co nechtěli. Chápu, že někdo třeba autisty nesnáší, každý něco nesnáší, záleží to na povaze. Ale měl by to brát tak, že třeba někdo jiný zase nesnáší jeho. Jsou lidi, kteří to dokáží vnímat normálně, chápou, že jsou různé stupně autismu (moje sestra dělala asistentku autistce a s ní nebyl vůbec žádný problém, ve skutečnosti se více věnovala úplně jiným žákům), nejsou všichni jako Rain man.

13.06.2020 20:48:24dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hanko, jsem moc ráda, že zaujalo... posílala jsem letos tuto povídku do soutěže Poslední den na Zemi, ale ještě nepřišly žádné výsledky, vše se Covidem rozhodilo...

Bylo pro mě celkem náročné tohle psát... díky moc!

13.06.2020 20:43:38dát kritice tip8hanka

neviem, ako som mohla obísť tento príbeh...veľmi silný príbeh...autisti ma zaujímajú od čias Rain Mana, dovtedy som nikoho s touto diagnózou nepoznala...verím každému tvojmu slovu,  v poviedkach čerpáš zo skutočnosti, ako zdravotníčka si poznala rôznych ľudí s rôznymi diagnózami... zaujalo ma  rozprávanie v "koži" autistu, nevedela som si predstaviť ich pocity, myšlienkové pochody, ako vnímajú ostatných...

02.03.2020 08:38:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tak zpět - jelikož se celoroční kolo Prózy měsíce/roku dotuje cenami Dobrého spolku, nebudu soutěžit, jsem pořadatelka... ale díky, Karle, i tak!

02.03.2020 08:36:31dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Děkuju, Karle, rovnou ji tam pošlu :-))

02.03.2020 07:46:06dát kritice tipK3

Povídka by neměla chybět v soutěži PP, tak ji nominuji já.

27.02.2020 09:14:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

stromečku, já ti děkuju, žes početl a napsal komentář...

26.02.2020 23:23:56dát kritice tipstromeček

krásně postavený příběh s hlubokou myšlenkou,žádné bruslení po zamrzlé louži,díky :-)

13.02.2020 22:23:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Děkuju, Jiřino.

13.02.2020 21:54:522 tipů dát kritice tipsrozumeni

Pro mě přesvědčivé. Poznala jsem jich už tolik, že vím, co človíček s autismem, to chodící originál. Schopný všeho možného i nemožného....*****

09.02.2020 11:22:24dát kritice tipŠtírka

Neni treba si nic vysvetlovat, Iri...

Tobe tez preji hezkou nedeli. I.

09.02.2020 11:05:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Inko, nic se neděje, vždy přece máme na výběr :-)

Nechci sem ze soukromých důvodů psát k této povídce nic konkrétního, tak ty promiň, že nebudu nic zdůvodňovat, hezkou neděli!

09.02.2020 10:58:111 tipů dát kritice tipŠtírka

Goro, promin, autisticka tematika me vzdy hodne zajimala... Tohle je dle me “jako”... pises o danem tematu, ale pravdepodobne to nevidim...uz to, jak nazyva strechu svym ostrovem je dost neautisticke... navic - sotva cetl Robinsona a natolik ho ovlivnil... pak stanoveni tri presnych casove podlozenych moznosti... rizene nepodlehnuti panice a cekani... no, nevim. Proste me to nepresvedcilo.

08.02.2020 10:11:46dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přemku, jsem ráda, žes četl a vyjádřil svůj názor, děkuji!! Pěkný víkend.

08.02.2020 10:07:31dát kritice tiplastgasp

V komentářích je povídka zhodnocena bohatě. Přidám jen obdiv k odvaze psát v ich formě za autistu, chlapce. Přece jen mi nedá. Nejsem odborník v tomto směru, ale nejvěrohodněji působí jeho nalezení kamaráda. 

06.02.2020 12:23:24dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ivi, děkuji za...

06.02.2020 12:21:23dát kritice tipblacksabbath

*/********

06.02.2020 09:40:57dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky!

06.02.2020 09:36:22dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ta er forma s ich myšlenkami je celkem oblíbená a osvědčená. Umožňuje autorovi být "vševědoucí" jako u čisté er formy a zároveň "autentický" jako u ich formy.

06.02.2020 09:29:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, kvaji. Možná bych, pokud bude nějaké příště s podobným námětem, vyzkoušela er formu s ich myšlenkami, jak o tom píšeš. Takhle mi to "jen" pomohlo - pocitově - při psaní...

Na ty časy se kouknu, vím o nich... ale ještě to projdu. Díky za konkrétní připomínky!

06.02.2020 09:24:41dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Už jsem nějakou tvou povídku o autistickém klukovi četl a také byla psaná v ich formě. Atkij takový počin nazvala odvahou. Já nevím, jak se k tomu postavit. Vidím to asi tak - kdyby autistický kluk byl schopen takto vybroušeně vystavět příběh, nejspíš by nebyl autistou. Může mít však nějakou lehčí formu Aspergerova syndromu.

Největší problém tvé povídky vidím ale v tom, že pro lidi s poruchou autistického spektra je typická snížená emoční a sociální inteligence, a právě proto si obtížně hledají kamarády, pokud si je vůbec hledají. Aavšak u tebe jsou naopak tyto druhy inteligence evidentně na velmi vysoké úrovni, což dokádá i samotný fakt, že píšeš podobné povídky. Na tvém psaní je to pochopitelně znát a když vyprávíš přípěch z pozice autistického kluka, je nutně tvoje emoční a sociální inteligence v diskrepanci s tím, jakou emoční a sociální inteligenci může mít hlavní postava tvého příběhu.

Doporučoval bych psát takové příběhy v er formě, do níž by byly vložené pasáže v ich formě, které by ukázaly způsob autistického uvěžování.

A ještě mám jednu připomínku. V povídce se často střídá přítomný a minulý čas. Podle mého by to chtělo sjednotit. Nicméně tip.

05.02.2020 20:39:241 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jitko, děkuju, žes četla... no, ke konkrétnímu zdroji se nechci vyjadřovat, bez jistých zkušeností bych si netroufla...

05.02.2020 20:36:15dát kritice tipatkij
redaktor poezie

Obdivuji odvahu psát v ich formě z pozice autisty. Stylisticky určitě v pořádku, zajímavý příběh.  Já mám svůj blok v tom, že se denně profesně  potkávám s několika autisty (intelektově určitě slabší) a nedokážu ho tedy v této podobě přijmout. 

Přečetla jsem se zàjmem a za tu odvahu tip. 

05.02.2020 20:08:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Evi, tak to mne velice potěšilo, fakt... dík...

05.02.2020 20:01:57dát kritice tipzvedavec

Nadchla ma tá tvoja poviedka, Irenka

05.02.2020 16:34:48dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky moc, Zajíci:-)

05.02.2020 16:33:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Johano, děkuji, no, vím, že např. nedobré geny, případně nemoci mohou způsobit své, ale snad to jsou jen vzácné výjimky.

05.02.2020 16:31:45dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

troji, děkuju.

05.02.2020 14:57:56dát kritice tipZajíc Březňák

Jsi zkušená autorka a zřejmě dobře víš, o čem píšeš. Tip.

05.02.2020 13:24:29dát kritice tipJohanakrupa

Hezky napsané, hluboce a k zamyšlení. Četlo se to "samo".

Akorát s tebou nemohu souhlasit, že se lidi nerodí zlí a necitliví. Rodí a jsou to například lidé se sadistickou psychopatií. I když, oni za to asi nemohou a jejich chování se dá částečně ovlivnit výchovou, prostředím a hlavně sebevýchovou. 

05.02.2020 12:26:31dát kritice tiptrojort

...je znát, že víš své...

05.02.2020 08:55:43dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Luboši, dobře, že ses zastavil, díky :-)

04.02.2020 23:03:39dát kritice tipKočkodan

Já jsem sem přišel bez asistentky a na vlastní zodpovědnost. Snad z toho jako autorka neztratíš nervy a nevyšleš mi varovný signál, abych to už nikdy nedělal.

04.02.2020 20:38:23dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Oldjerry, díky, na Literu nejsem... ale ve zdravotnictví je inspirace pro nejrůznější příběhy dost... děkuju!

04.02.2020 20:36:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Evži, děkuju, jsem moc ráda!

04.02.2020 20:28:01dát kritice tipOldjerry
korektor

Vypadá to napsané podle reálné události.  Domyšlené reakce autisty jsou velice pravděpodobné, zdá se, že autizmus tohoto chlapce nebyl vyhraněný. Dalůo by se říci - mírná forma, protože autista není schopen vázat se na lidi mimo rodinu, nebo jen ve zcela výjimečných případech.  Příběh je nacucaný empatií - vmyšlením se do světa nemocného pubescenta.... Občas zabrousím na liter... i tam píše zajímavé příběhy zdravotní sestra (900 titulů)  jako naše Irenka... 

04.02.2020 20:07:47dát kritice tipEvženie Brambůrková

Moc se mi to líbilo.

04.02.2020 17:52:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, Zdeňku. Moc nerozumím tomu s kalkulováním s emocemi, ale i tak děkuju. Tomuto tématu se věnuji čtyři roky, co jsem zde na Písmáku, např. v povídce Pán prasat. Dík.

04.02.2020 17:40:36dát kritice tipZdenek17

Hezká povídka, poutavě napsaná. Po pravdě řečeno,

mě vůbec nepřipadá, že by ten kluk uvažoval nějak 

vyjímečně. Já bych popisoval uvedenou situaci docela

podobně, chodník, želvu, oplakávání i stranění

se veselých kamarádů. Jako úplný laik bych si myslel,

že autor už předem kalkuloval s emocemi.

Dávám tip !

 

04.02.2020 17:23:031 tipů dát kritice tiprevírník

A jejda, to se omlouvám za nepozornost.

04.02.2020 17:06:12dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, kritika přišla opakovaně, ale nic se neděje... opraveno, hlásím ti :-))

04.02.2020 17:04:35dát kritice tiprevírník

Moc do nich nevidím, ani když se snažím, ale tvá povídka, Ireno, se mi zdá velmi pravděpodobná.

(Oprav si Někdo se narezlým psem jde...)

04.02.2020 15:35:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Phil, díky, to jsem ráda :-)

04.02.2020 15:30:16dát kritice tipPhilogyny

Nevím, jak přemýšlí autista, ale dobře se četla.

04.02.2020 15:27:221 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tak v tom s tebou souhlasím, lidi se nerodí "zlí, necitliví" - často jen přebírají nesprávné vzorce chování. Díky.

04.02.2020 15:22:021 tipů dát kritice tipDiana

Víš, hodně zla - míním ubližování, nelaskavost, netrpělivost, není ani tak způsobena zlou povahou lidí, ale nepochopením. Každý pokus lidem přiblížit problémy postižených, to může změnit, zlepšit.  

04.02.2020 14:58:00dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky moc, TL...

04.02.2020 14:56:51dát kritice tipTáňa Larinová

Zajímavá povídka s dobrým koncem. Dávám zasloužený tip :)

04.02.2020 14:47:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, opraveno - nejprve bylo se psem, pak až nazrzlým:-), díky, bystroočko, také za vlídná slova.

04.02.2020 14:45:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, děkuju, potěšilo :-)

04.02.2020 14:45:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jani, jsem ráda, žes četla a že se líbí :-), díky!

04.02.2020 14:43:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Di, moc děkuji za celé souhvězdí, jsem ráda, že ti povídka připadá užitečná. 

04.02.2020 14:24:17dát kritice tiprevírník

Moc do nich nevidím, ani když se snažím, ale tvá povídka, Ireno, se mi zdá velmi pravděpodobná.

(Oprav si Někdo se narezlým psem jde...)

04.02.2020 13:23:11dát kritice tipK3

Ta povídka je velmi dobře, s citem, napsaná. Moc dobře vybalancovaný děj.

04.02.2020 13:12:34dát kritice tipvesuvanka

Irenko, povídka je pěkně a poutavě napsaná - zavádí nás do života a světa autisty, potěšil mě závěr :-))) TIP

04.02.2020 12:39:48dát kritice tipDiana

Naprosto vynikající - a velmi užitečné! **************

04.02.2020 10:40:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Renato, tvůj komentář potěšil, díky...

04.02.2020 10:38:37dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

El, děkuji ti...

04.02.2020 10:37:28dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Zajímavý pohled do myšlení autistického kluka. Na jedné straně velké znalosti prehistorie, na druhé straně jakási emoční zaostalost. Ale je důležité, aby i takového kluka měl někdo rád a to jsi krásně vystihla.T.

04.02.2020 10:25:14dát kritice tipElizabeth Leksa

Za mě určitě úžasná povídka s krásnou pointou. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor