Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Praxe

04. 02. 2020
31
61
3472
Autor
Gora

 

 

Nebaví mě už ani utíkat a pleskat teniskami po černém asfaltu tak, aby se to pěkně rozlíhalo. Ti z přízemních bytů sídliště kolikrát vykukovali oknem, kdo že se to kolem jejich paneláku řítí, ale já už býval daleko... Dnes, zrovna dnes se netěším vůbec z ničeho. Bude to den na houby. Praxe, a ještě k tomu na to budu sám.

Otráveně odměřuji své dva kilometry (měřeno krokoměrem, co mám od Vánoc) po objížďkový. Sunu se jako želva. Schválně jdu co nejvíc vpravo, po obrubníku, i když to mám zakázaný. Jindy bych se cítil dobře – bez koule na noze v osobě asistentky, kterou za sebou tahám. Občas smím zajít jen do stánku naproti škole. Prodávají tam kebab, ten mi chutná.

S asistentkou v patách slýchám věčně samý: „Rudo, nenahýbej se ramenem do silnice, nesu za tebe odpovědnost.“

Schválně pak natáhnu dlouhý nohy a ona má v těch podpatcích co dělat, aby stačila. Jenomže včera jí onemocnělo děcko. Užívám si pohled přes mřížky kanálů, tenhle podzemní svět by mě hodně zajímal. Existuje jen sám pro sebe, vlastně je to neviditelný svět, ve kterým žiju i já.

Občas nějaký řidič ztratí nervy a zatroubí, abych ustoupil hlouběji na chodník.

Stejně, co se stane tak hrozného, když mě srazí auto. Nic, jen to bude můj poslední den na Zemi.

Zrovna s tou naší želvou. Nedávno usnula. Navždycky. Chovali jsme ji doma deset roků, měla se dožít asi osmdesáti, a zničehonic si umře. Vím od ostatních, že bych měl cítit smutek nebo něco podobnýho, a čekal jsem docela napjatě, kdy se ten pocit dostaví.

Máma nad želvou brečela, říkala, že nečekaně zhasla. Já tomu nějak nerozuměl, přece zhasíná světlo a ne želva… nebo ne? V hlavě mi šumělo a já pořád nic, žádné dojetí nebo slzy. Jen poslední, letmý pohlazení nehybné želvy po krunýři. Líbil se mi rozparcelovaný do mrňavých dílků. Pozůstatek dávných obřích staletých želv.

Máma s bratrem tehdy zakopali želvu v krabici od bot na zahradě a mračili se, že nebrečím. Možná i pro něco jiného, nepoznám, proč je kdo naštvaný.

Nade mnou by máma taky určitě brečela, kdyby mě srazilo auto - je to ženská a není autista. Přitom každý tvor na téhle zemi někdy prožil nebo prožije svůj poslední den, zrovna druhohorní dinosauři jako Tyrannosaurus rex se dožívali sotva třiceti let. Z téhle skupiny sauropodů měl doložitelně nejdelší věk pětapadesáti let dlouhokrký druh Janenschia robota.

Na planetu kdysi dávno dopadl asteroid obřích rozměrů. Všechny dinosaury a jiný pravěký zvířata snad zahubil v jeden moment. Co když se ale přizpůsobili změnám a žijí dodnes?

Při přemýšlení o oblíbených příšerách stojím najednou u našeho učňovskýho kumbálu. Ostatní kluci už tam čekají a rychle típají cigarety. Hnusně to kolem nich smrdí.

„Dobrý ránko, mládenci. Jsme všichni?“ přišel mistr a dívá se kolem sebe. Stojím se svěšenou hlavou stranou a čekám na ortel, co dnes budeme v rámci praxe dělat. Nesnáším mistrovy pátravé pohledy, ty přímé, do očí už vůbec ne.

Připadá mi, že v celém areálu zámku a technických budovách je pro instalatéry práce jak na kostele. Hehe, to je asi vtip, a podařilo se mi ho vymyslet!

„V zámku je práce jako na kostele,“ to musím zopakovat mámě. Jestli to do tý doby nezapomenu. Snad mi zas neřekne, že přemýšlím jen o blbostech. Pochopit vtip mi totiž dělá problémy.

„Tak, tady máte každej jednu škrabku, dnes vyčistíme támhle tu plechovou střechu oranžérie od nečistot. Popadněte, třeba vy dva, ten žebřík a jde se.“

Oranžérie. Šlechta si tam kdysi nechávala pěstovat pomeranče a mandarinky na stůl. Teď prý objekt, z velké části celý prosklený slouží spíš jako zimní zahrada současnému zahradnictví. Říkal to minule Kouba.

„Tak, kdo pozná, jaká ta střecha je,“ ptá se mistr Kouba.

„Pěkně zasraná,“ Jílek na to a s ním vyprsknou všichni kluci, celá parta. Já ne, nemluvím sprostě. Ani mi to nepřijde směšný. Už jsem říkal, že vtipům nerozumím, když je nevymyslím sám.

 Proto ji přece máme vyčistit, aby prokoukla. Ta měděná střecha.

„Měděná,“ slyším se odpovědět jako by proti své vůli.

„Šprťák jeden, určitě ten autismus jen finguje,“ polohlasně sykl Tibor Ferenc přes rameno k ostatním.

 „Potřebuje zase dostat za vyučenou,“ odpověděl mu Lukáš Jílek.

„Klíííd, mládenci! Správně, Rudo, je vidět, žes dával pozor, když jsme probírali materiály běžně používané v klempířině. Tak do práce!“

Připravili jsme si výlez a jeden po druhým šplhali po pevných šprušlích nahoru. Tibor s Lukášem to dole jistili. Jenže když jsem lezl já, začali schválně žebříkem třást, abych se bál.

„Nechte toho, debžové, chcete mít průser, až slítne?“ zarazil je Pepík Kalina. Jediný z těch zbývajících šesti, jediný, který se občas normálně bavil a nemachroval na mě.

Zrychlil jsem, bral nášlapy po dvou, mám nohy naštěstí dost dlouhý, a vyhoupl na plošinu střechy. Stěžovat si učitelům nebo mistrovi nemá cenu, minule jsem něco řekl třídnímu a kluci mě pak zamkli v šatně. Naštěstí jsem měl v kapse mobil, ale to už jsem byl v záchvatu. Nesnáším zavřený prostory. Nevlezu do výtahu ani autobusu.

Vymáčknul jsem tenkrát číslo mámy a nebyl schopný něco říct, jen jsem do telefonu ječel. Tím víc, že kluci lomcovali dráty a ukazovali prstem – hele ho, jak ryčí, má pěnu u huby jako nějakej King Kong, patří do zoo.

Než máma celá zadýchaná přiběhla, pokřikovali, že jsem gorila a patřím tam. Shora mi dovnitř naházeli slupky od banánu a –  žer, ty jeden opičáku!

 

Asistentku mi přidělili po téhle příhodě. Měla dohlížet, aby na praxi byl klid, kluci mi pořád prováděli nějaký schválnosti. A dneska tady není.

Mistr každému z nás přidělil část ploché střechy z mědi k vyčištění a slezl dolů.

„Skočím k zahradníkovi pro kolečko, abyste nakonec vyvezli mech s listím, házejte to zatím dolů, pak to shrábneme. Za chvíli jsem zpátky.“

Bude tam pít kafe, pomyslil jsem si. Brzy jsem jako politý potem, asi jak beru ráno prášky. Slunce připaluje a škrábání jde pomalu. Musí se pořádně přitlačit.

Kluci už to skoro mají, pokuřují, čistí okap, samý vole sem, vole tam. Hulí trávu, poznám to. Něco pokřikují směrem ke mně.

Pošklebují se, že si v tom horku nesundám bundu od montérek. Těžko můžu  vysvětlovat, jak se bojím bodnutí hmyzu a že se jen v tričku cítím jako nahej v trní.

Škrabadlem jsem shrnul mech a listí pod střechu na trávu. Už tam byla hezká hromada. Hotovo. Chvilku si oddechnu, než přijde Kouba.

Svalil jsem se na záda a koukal do mraků. Pomaličku putují po nebi, nemají naspěch. Megalodon, bájný předek dnešního žraloka bílýho právě pluje přes slunce.  Žil podle vědců v mořích před několika miliony let. Dorůstal patnácti až třiceti metrů délky. Objevily se informace, že tenhle tvor možná tak bájný nebude, že možná kdesi v hlubokých oceánech či mořích přebývá dodnes.

Paryba majestátně mizí z oblohy a já mhouřím víčka do slunce, i když se to nesmí. Baví mě aspoň chvíli zahlídnout ty řežavé uhlíky, jak mění tvar a obrysy a vidím je ještě dlouho poté. Raději jsem na chvíli oči zavřel.

Celý splavený jsem se probral a vstal. Vyčištěná střecha házela zrcátka do šedozelena a s očima poznamenanýma pohledem do slunce jsem se těžko orientoval. Něco je špatně, to poznám sám od sebe. Přikročil jsem k okraji, že slezu.

Úlekem vydávám zvuk jako naše Pegina, labradorka. Takové hlasité vyštěknutí. Na celý tý měděný střeše jsem jenom já - spolu s čerstvými šmouhami po škrabkách. Což by mi zas tolik nevadilo, jsem rád sám. Ale žebřík je fuč a všech šest učňů i s mistrem. To jsem jim nechyběl?

Pegina by mi něco takového nikdy neudělala. Jestli jsem si něčím opravdu jistý, tak tím, že psy mám rád. Taky tím, že Pegina má ráda mě.

Odhaduju výšku, je to tak deset metrů, to nedám nějakým zoufalým seskokem, ledaže bych se proměnil v pavoučího muže. Hehe, zase vtip, tedy, dnes perlím, což bude tím stresem. To by máma koukala. Jak mi jdou vtipy!

Máma! Mobil. Zalovím v obou kapsách. Nic. Nesmíme ho přece na praxi nosit, zůstal doma.

Vrata do zahradnictví jsou zavřená, nikde ani živáčka. Couvám od nebezpečného kraje a prohlížím si z výšky zámecký park. Zrovna nakvétají jírovce maďaly.

Zatočila se mi hlava. Zase si sedám. Nejhorší nápor paniky mám snad za sebou. Nekřičím, neřvu, nedělám scény. I když trochu špatně mi je. Usoudil jsem, že si musím nějak zachovat chladný rozum. Že dnešní den je možná opravdu v mém životě poslední i bez autonehody nebo pádu meteoritu. Musím si vypracovat plán, jak si zajistím bezpečí. Nesnáším nebezpečné situace.

A co ti řidiči, kteří se mně musejí vyhýbat, když nakukuju do kanálů? To mi našeptal nějaký, doteď neznámý druh hlasu.

Měl bych se těm za volantem omluvit. Už nebudu riskovat.

Sáhnu pro kapesník, pot z čela už pálí i v očích, teda jestli je to pot. Kapesník i oblíbená tyčinka, kterou jím hlavně kvůli křiklavě žlutému obalu jsou naštěstí na svém místě. Rozhodl jsem, že bych měl rozbalit tu tyčinku a sníst ji, než se čokoládová poleva rozpustí.

Přece jen mne tady na té střeše potkalo i něco dobrého, pomyslel jsem si v momentě, kdy jsem obal pečlivě přehýbal na malinkou kostku a vracel do kapsy. Měl jsem to ještě olízat, napadlo mě, ale snad tady neumřu hlady. Navíc nejsem pes.

Přesto – kebab by bodnul, taky něco k pití. Na opuštěný ostrov bych si ještě vzal své encyklopedie o prehistorických zvířatech. Tak by mi tady, na střeše, líp utíkal čas. Je to teď můj Robinsonský ostrov.

Vyhodnotil jsem si jen tak pro sebe, kdy pro mě někdo přijde.

Možnost číslo 1. Půl hodinky potrvá, než mistr přijde do školy, tam zjistí, že jeden učeň schází, a zase půlhodinu půjde zpátky na zámek.

Možnost číslo 2. Mistr si nevšimne, že jeden žák chybí. Kluci nic neprozradí.

Možnost číslo 3. Máma si všimne, že jsem nepřišel z praxe. Zavolá mistrovi a pak začnou hledat. Máma se zeptá ve stánku, jestli jsem tam nebyl pro kebab. Zjistí, že ne.

Ta poslední se zdá nejpravděpodobnější.

Takže nejméně dvě hodiny.

Bez mámy, mobilu, bez jídla a pití, bez psa a knížek.

Ještě že mám hodinky s krokoměrem.

Někdo s narezlým psem na vodítku jde k bráně do zahradnictví a zvoní. Zahradník vyšel z domku, kde bydlí, a jde tam. Ale to je přece máma a Peginka a s nimi nějaký kluk – Pepa Kalina!

Ukazují na střechu oranžerie. Mávám a směju se. Mamka ukazuje, abych raději couvnul hlouběji do svého "ostrova". Zahradník s Kalinou už nesou žebřík.

Den, kterého jsem se tolik bál, je opravdu něčím výjimečný. Jednomu autistovi z tisíce se dnes s největší pravděpodobností přihodilo to, čemu ostatní říkají: najít si kamaráda.


61 názorů

Gora
17. 02. 2021
Dát tip

Díky... ono je to volné pokračování povídek Nedělní odpoledne, Pán prasat, Pán prasat a Ostříž. Tak chlapec vyrostl až k učilišti:-))


Jamardi
17. 02. 2021
Dát tip

Je to podnětné k přemýšlení.

Jedni se smějí autistovi a pak se jim třeba něco stane, co nechtěli. Chápu, že někdo třeba autisty nesnáší, každý něco nesnáší, záleží to na povaze. Ale měl by to brát tak, že třeba někdo jiný zase nesnáší jeho. Jsou lidi, kteří to dokáží vnímat normálně, chápou, že jsou různé stupně autismu (moje sestra dělala asistentku autistce a s ní nebyl vůbec žádný problém, ve skutečnosti se více věnovala úplně jiným žákům), nejsou všichni jako Rain man.


Gora
13. 06. 2020
Dát tip

Hanko, jsem moc ráda, že zaujalo... posílala jsem letos tuto povídku do soutěže Poslední den na Zemi, ale ještě nepřišly žádné výsledky, vše se Covidem rozhodilo...

Bylo pro mě celkem náročné tohle psát... díky moc!


8hanka
13. 06. 2020
Dát tip

neviem, ako som mohla obísť tento príbeh...veľmi silný príbeh...autisti ma zaujímajú od čias Rain Mana, dovtedy som nikoho s touto diagnózou nepoznala...verím každému tvojmu slovu,  v poviedkach čerpáš zo skutočnosti, ako zdravotníčka si poznala rôznych ľudí s rôznymi diagnózami... zaujalo ma  rozprávanie v "koži" autistu, nevedela som si predstaviť ich pocity, myšlienkové pochody, ako vnímajú ostatných...


Gora
02. 03. 2020
Dát tip

Tak zpět - jelikož se celoroční kolo Prózy měsíce/roku dotuje cenami Dobrého spolku, nebudu soutěžit, jsem pořadatelka... ale díky, Karle, i tak!


Gora
02. 03. 2020
Dát tip

Děkuju, Karle, rovnou ji tam pošlu :-))


K3
02. 03. 2020
Dát tip

Povídka by neměla chybět v soutěži PP, tak ji nominuji já.


Gora
27. 02. 2020
Dát tip

stromečku, já ti děkuju, žes početl a napsal komentář...


stromeček
26. 02. 2020
Dát tip

krásně postavený příběh s hlubokou myšlenkou,žádné bruslení po zamrzlé louži,díky :-)


Gora
13. 02. 2020
Dát tip

Děkuju, Jiřino.


srozumeni
13. 02. 2020
Dát tip Gora, 8hanka

Pro mě přesvědčivé. Poznala jsem jich už tolik, že vím, co človíček s autismem, to chodící originál. Schopný všeho možného i nemožného....*****


Štírka
09. 02. 2020
Dát tip

Neni treba si nic vysvetlovat, Iri...

Tobe tez preji hezkou nedeli. I.


Gora
09. 02. 2020
Dát tip

Inko, nic se neděje, vždy přece máme na výběr :-)

Nechci sem ze soukromých důvodů psát k této povídce nic konkrétního, tak ty promiň, že nebudu nic zdůvodňovat, hezkou neděli!


Štírka
09. 02. 2020
Dát tip

Goro, promin, autisticka tematika me vzdy hodne zajimala... Tohle je dle me “jako”... pises o danem tematu, ale pravdepodobne to nevidim...uz to, jak nazyva strechu svym ostrovem je dost neautisticke... navic - sotva cetl Robinsona a natolik ho ovlivnil... pak stanoveni tri presnych casove podlozenych moznosti... rizene nepodlehnuti panice a cekani... no, nevim. Proste me to nepresvedcilo.


Gora
08. 02. 2020
Dát tip

Přemku, jsem ráda, žes četl a vyjádřil svůj názor, děkuji!! Pěkný víkend.


lastgasp
08. 02. 2020
Dát tip

V komentářích je povídka zhodnocena bohatě. Přidám jen obdiv k odvaze psát v ich formě za autistu, chlapce. Přece jen mi nedá. Nejsem odborník v tomto směru, ale nejvěrohodněji působí jeho nalezení kamaráda. 


Gora
06. 02. 2020
Dát tip

Ivi, děkuji za...


*/********


Gora
06. 02. 2020
Dát tip

Díky!


kvaj
06. 02. 2020
Dát tip

Ta er forma s ich myšlenkami je celkem oblíbená a osvědčená. Umožňuje autorovi být "vševědoucí" jako u čisté er formy a zároveň "autentický" jako u ich formy.


Gora
06. 02. 2020
Dát tip

Díky, kvaji. Možná bych, pokud bude nějaké příště s podobným námětem, vyzkoušela er formu s ich myšlenkami, jak o tom píšeš. Takhle mi to "jen" pomohlo - pocitově - při psaní...

Na ty časy se kouknu, vím o nich... ale ještě to projdu. Díky za konkrétní připomínky!


kvaj
06. 02. 2020
Dát tip

Už jsem nějakou tvou povídku o autistickém klukovi četl a také byla psaná v ich formě. Atkij takový počin nazvala odvahou. Já nevím, jak se k tomu postavit. Vidím to asi tak - kdyby autistický kluk byl schopen takto vybroušeně vystavět příběh, nejspíš by nebyl autistou. Může mít však nějakou lehčí formu Aspergerova syndromu.

Největší problém tvé povídky vidím ale v tom, že pro lidi s poruchou autistického spektra je typická snížená emoční a sociální inteligence, a právě proto si obtížně hledají kamarády, pokud si je vůbec hledají. Aavšak u tebe jsou naopak tyto druhy inteligence evidentně na velmi vysoké úrovni, což dokádá i samotný fakt, že píšeš podobné povídky. Na tvém psaní je to pochopitelně znát a když vyprávíš přípěch z pozice autistického kluka, je nutně tvoje emoční a sociální inteligence v diskrepanci s tím, jakou emoční a sociální inteligenci může mít hlavní postava tvého příběhu.

Doporučoval bych psát takové příběhy v er formě, do níž by byly vložené pasáže v ich formě, které by ukázaly způsob autistického uvěžování.

A ještě mám jednu připomínku. V povídce se často střídá přítomný a minulý čas. Podle mého by to chtělo sjednotit. Nicméně tip.


Gora
05. 02. 2020
Dát tip atkij

Jitko, děkuju, žes četla... no, ke konkrétnímu zdroji se nechci vyjadřovat, bez jistých zkušeností bych si netroufla...


atkij
05. 02. 2020
Dát tip

Obdivuji odvahu psát v ich formě z pozice autisty. Stylisticky určitě v pořádku, zajímavý příběh.  Já mám svůj blok v tom, že se denně profesně  potkávám s několika autisty (intelektově určitě slabší) a nedokážu ho tedy v této podobě přijmout. 

Přečetla jsem se zàjmem a za tu odvahu tip. 


Gora
05. 02. 2020
Dát tip

Evi, tak to mne velice potěšilo, fakt... dík...


zvedavec
05. 02. 2020
Dát tip

Nadchla ma tá tvoja poviedka, Irenka


Gora
05. 02. 2020
Dát tip

Díky moc, Zajíci:-)


Gora
05. 02. 2020
Dát tip

Johano, děkuji, no, vím, že např. nedobré geny, případně nemoci mohou způsobit své, ale snad to jsou jen vzácné výjimky.


Gora
05. 02. 2020
Dát tip

troji, děkuju.


Jsi zkušená autorka a zřejmě dobře víš, o čem píšeš. Tip.


Johanakrupa
05. 02. 2020
Dát tip

Hezky napsané, hluboce a k zamyšlení. Četlo se to "samo".

Akorát s tebou nemohu souhlasit, že se lidi nerodí zlí a necitliví. Rodí a jsou to například lidé se sadistickou psychopatií. I když, oni za to asi nemohou a jejich chování se dá částečně ovlivnit výchovou, prostředím a hlavně sebevýchovou. 


trojort
05. 02. 2020
Dát tip

...je znát, že víš své...


Gora
05. 02. 2020
Dát tip

Luboši, dobře, že ses zastavil, díky :-)


Kočkodan
04. 02. 2020
Dát tip

Já jsem sem přišel bez asistentky a na vlastní zodpovědnost. Snad z toho jako autorka neztratíš nervy a nevyšleš mi varovný signál, abych to už nikdy nedělal.


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Oldjerry, díky, na Literu nejsem... ale ve zdravotnictví je inspirace pro nejrůznější příběhy dost... děkuju!


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Evži, děkuju, jsem moc ráda!


Oldjerry
04. 02. 2020
Dát tip

Vypadá to napsané podle reálné události.  Domyšlené reakce autisty jsou velice pravděpodobné, zdá se, že autizmus tohoto chlapce nebyl vyhraněný. Dalůo by se říci - mírná forma, protože autista není schopen vázat se na lidi mimo rodinu, nebo jen ve zcela výjimečných případech.  Příběh je nacucaný empatií - vmyšlením se do světa nemocného pubescenta.... Občas zabrousím na liter... i tam píše zajímavé příběhy zdravotní sestra (900 titulů)  jako naše Irenka... 


Moc se mi to líbilo.


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Díky, Zdeňku. Moc nerozumím tomu s kalkulováním s emocemi, ale i tak děkuju. Tomuto tématu se věnuji čtyři roky, co jsem zde na Písmáku, např. v povídce Pán prasat. Dík.


Zdenek17
04. 02. 2020
Dát tip

Hezká povídka, poutavě napsaná. Po pravdě řečeno,

mě vůbec nepřipadá, že by ten kluk uvažoval nějak 

vyjímečně. Já bych popisoval uvedenou situaci docela

podobně, chodník, želvu, oplakávání i stranění

se veselých kamarádů. Jako úplný laik bych si myslel,

že autor už předem kalkuloval s emocemi.

Dávám tip !

 


revírník
04. 02. 2020
Dát tip Gora

A jejda, to se omlouvám za nepozornost.


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Jardo, kritika přišla opakovaně, ale nic se neděje... opraveno, hlásím ti :-))


revírník
04. 02. 2020
Dát tip

Moc do nich nevidím, ani když se snažím, ale tvá povídka, Ireno, se mi zdá velmi pravděpodobná.

(Oprav si Někdo se narezlým psem jde...)


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Phil, díky, to jsem ráda :-)


Philogyny
04. 02. 2020
Dát tip

Nevím, jak přemýšlí autista, ale dobře se četla.


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Tak v tom s tebou souhlasím, lidi se nerodí "zlí, necitliví" - často jen přebírají nesprávné vzorce chování. Díky.


Diana
04. 02. 2020
Dát tip

Víš, hodně zla - míním ubližování, nelaskavost, netrpělivost, není ani tak způsobena zlou povahou lidí, ale nepochopením. Každý pokus lidem přiblížit problémy postižených, to může změnit, zlepšit.  


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Díky moc, TL...


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Jardo, opraveno - nejprve bylo se psem, pak až nazrzlým:-), díky, bystroočko, také za vlídná slova.


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Karle, děkuju, potěšilo :-)


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Jani, jsem ráda, žes četla a že se líbí :-), díky!


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Di, moc děkuji za celé souhvězdí, jsem ráda, že ti povídka připadá užitečná. 


revírník
04. 02. 2020
Dát tip

Moc do nich nevidím, ani když se snažím, ale tvá povídka, Ireno, se mi zdá velmi pravděpodobná.

(Oprav si Někdo se narezlým psem jde...)


K3
04. 02. 2020
Dát tip

Ta povídka je velmi dobře, s citem, napsaná. Moc dobře vybalancovaný děj.


vesuvanka
04. 02. 2020
Dát tip

Irenko, povídka je pěkně a poutavě napsaná - zavádí nás do života a světa autisty, potěšil mě závěr :-))) TIP


Diana
04. 02. 2020
Dát tip

Naprosto vynikající - a velmi užitečné! **************


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

Renato, tvůj komentář potěšil, díky...


Gora
04. 02. 2020
Dát tip

El, děkuji ti...


bixley
04. 02. 2020
Dát tip

Zajímavý pohled do myšlení autistického kluka. Na jedné straně velké znalosti prehistorie, na druhé straně jakási emoční zaostalost. Ale je důležité, aby i takového kluka měl někdo rád a to jsi krásně vystihla.T.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru