Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kalamita 1/2

05. 02. 2020
10
13
987
Autor
revírník

 

 

Kalamita

 

Došlo to ještě dál. Přituhuje. Co se roky připravovalo, nabývá konečnou podobu. Dochází k rozdělení lesníků na dvě kategorie. Také polesí se různým dělením a slučováním se sousedy zdvojnásobila. Ministerští úředníci, kteří změny vymysleli, nutí závody, aby je rychle uvedli do života. Hodně si od nich slibují. Většina z těch, co se ode dneška stávají těžaři-specialisty, je s tou myšlenkou zajedno. Jen my druzí se nemůžeme smířit. Přichází další okleštění práv.

Tak si to usmyslili, krásně naplánovali a dneškem se celá paráda má definitivně rozběhnout. A právě dnes, v první pracovní den po Novém roce 1976 přišla ledová sprcha. Kdo nebyl od včerejška v lese, neví, co se tam děje.

Sedíme na úvodní, téměř slavnostní poradě.

Bloudím zrakem za okny a myšlenkami jsem v lese. Tam zuří od večera, po celou noc, a ještě v této hodině vichřice. Tady slyším jen lidský šum. Nevnímám, co se mluví, všechno už bylo řečeno stokrát. Tu a tam zachytím jednotlivá slova, ale ta už si ani neskládám do představ. Jsou to jen stále opakované zvuky. Holoseče. Maximální velikost. Soustředění pracovišť. Kácecí stroj. Odvětvovací stroj. Komplexní čety. Schematické prořezávky. Schematické probírky. Mechanizace. Chemizace.

Teď navíc přibývají nová slova: specializace, obrat v hospodaření.

A venku zatím země, rozmoklá táním, ztrácí soudržnost. Povrchové kořeny smrků se z ní trhají jako z řídké kaše. Byl jsem tam ráno. Jednu chvíli jsem taktak uskočil. Hradiště je na cucky. A nejen ono. Je to úděsné. Leží už celé porosty. A ty, které doposud jako celek stojí, budou, zdá se, do jednoho postiženy těžce kontrolovatelnými vývraty, jednotlivými nebo v menších a větších skupinách. Všechno je tam vzhůru nohama. Kalamita chaoticky narůstá. A tu spoušť bude nutno od zítřka evidovat, mapovat, odhadovat krychlové metry neplánované těžby. Udělat to musíme, ať víme, co nás v příštích měsících čeká. V tak příhodných podmínkách se bude množit kůrovec. Běda, jestli ho nezvládneme!

Kde jsou mé tajné plány! Ještě včera jsem doufal, že se mi podaří před těžebním střediskem aspoň něco zatajit, že pár nejlepších porostů si uchráním a v nich si budu dál opatrně hrát s těžbou podle vlastních představ.

Teď se mé představy přes noc zhroutily. Nejen vysocí úředníci, také příroda se proti mně postavila. Komu mám za to spílat?

Ale i jejich plány se budou muset opravit. Zdá se, že to nechápou. Melou si pořád svou. Špatně poslouchali, co jsme jim před poradou vzrušeně hlásili. Jsou klidní. Nevěří. Podle nich je to malá epizoda, běžný problém, který stejně jako stovky jiných co nevidět vyřešíme.

Nediv se. Dobře víš, co to stálo příprav. Zachovávají zdání klidu, aby mohli své plány ještě chvíli rozvíjet. Mají to přece tak promyšlené! Těžební středisko, odpoutané od jiných povinností, bude mít volné ruce pro hlavní úkol – ž­ivit lesní závod dodávkami dřeva. Zvětšená polesí se budou moci bez rozptylování věnovat pěstební činnosti, která podniku nevydělává, jen utrácí. Ukážou se přednosti specializace. Nastane vytoužená rovnováha.

Rád bych věděl, kdo bude mít v mém lese hlavní slovo. Uhájím si je proti šéfovi těžařů?

Myslím, že se budeme s Hořínkem snášet jako dva kohouti na jednom smetišti.

Ach, k čemu ty řeči! Všechno bude jinak.

Konečně se rozcházíme, stejně moudří jako před poradou. Ničím nás neobohatila.

V příštích dnech a týdnech se pro rychlé odstranění následků novoroční pohromy nekoná skoro nic. Rozdělená odpovědnost se nešikovně plete do dobrých úmyslů. Na všech stranách to skřípe. S rozhořčením sleduju, jak týdny a měsíce, v nichž měla být kalamita kvůli nebezpečí kůrovce z velké části zpracována, plynou takřka naprázdno. Na mé sebevědomí zhoubně působí, že jsem na každém kroku omezován. Jsem zbaven některých povinností, ale právě to cítím jako bezpráví. Svázali mi ruce.

A těžební středisko si dělá, co chce. Jak jsem čekal, hádky jsou na denním pořádku.

Někdo by to měl korigovat, ale na ústředí se nikdo takový nenajde. Jen pohodlní úředníci. Džin byl z láhve vypuštěn a není člověka, který by ho ovládl.

Začíná květen. Je sucho. Trvá dlouhou řadu dní. Teploty jsou skoro letní.

Vývraty, které dva dřevorubci na polesí zpracovávají, zpočátku sami mechanicky zbavovali kůry. Je to sice nejlepší ochrana před kůrovcem, ale daleko by se tak nedostali. Proto jim začali pomáhat pěstební dělníci. Jenže ti museli brzy odejít do zalesňování. K odkorňování jsem nechal jen dva. Později jsem je zaškolil na chemickou protikůrovcovou četu. Musí to zvládnout sami. Dál už zbývají jen ženy a důchodci. Ti až do podzimu nebudou mít čas, leží na nich celá tíha péče o mladé kultury. Je květen, a ti čtyři dodnes nestačili zpracovat, odkornit nebo otrávit jednotlivé vývraty, co jich je po lese. Jak by mohli! I když se činí. Byli poučeni, že rychle přichází okamžik, kdy se ta hnízda změní v kůrovcová ohniska a rozhoří se v kalamitu horší, než je ta větrná. S obavou myslím na to, co by nás čekalo potom. Jsem nemilosrdný, denně je straším blížící se katastrofou. Do větších skupin vývratů, kolem dvaceti, třiceti, se ještě nedostali. Raději by už byli tam. Do nich však je pustím až nakonec. Poznal jsem, že to stejně nestihnou, a jednotlivé vývraty se mi zdají svým rozptylem po celém polesí přece jenom nebezpečnější. U nakupených hromad si dělám naději, že se kůrovec bude množit jenom v nich a nepustí se do stromů stojících. Později, v hodině dvanácté, budeme mít možnost poněkud lépe se s ním vypořádat.

Je to ovšem hořká útěcha. Dávno jsme měli být s prací dál. Že se kůrovce nezbavíme včas, je už dnes jasné. Míjí den za dnem a plošně rozdrobené akce se nekonečně vlečou.

Hajní se o ty čtyři mezi sebou doslova perou. Každý by je chtěl mít co nejdéle na svém lesním okrsku.

A zatím oni, načichlí jedovatými výpary, padají večer co večer únavou. O takovou práci je nikdo nepřipraví.

Také jim nikdo nepomůže.

A času se počertech nedostává.

Těžební mistři, dřevorubci, koňské potahy a traktory těžebního střediska mají úkol docela jiný, podle jejich šéfa důležitější. Zachraňují ekonomiku lesního závodu. Zpracovávají porosty zbourané ve velkém, kde se kalamita počítá na stovky kubíků. Popravdě má takové soustředění prostředků v této situaci výhodu i z pohledu ochrany lesa. Kůrovci se množí a přelétají v těch spoustách zavadajícího, libě vonícího smrkového lýka. Mnoho stromů po vyvrácení zůstalo kořeny spojeno se zemí, proto vadnou jen zvolna. Brouci nehledají stojící stromy, zatím jim stačí vývraty. Aspoň se tak zdá. A odvozní soupravy plynule dopravují dřevo s lýkožroutem na sklady a pily, lesu dostatečně vzdálené, odkud se brouk do lesa nevrátí.

Zdálo by se, že můžu být s prací těžebního střediska spokojen. Ale nejsem. Ještě dobrá desítka takto rozvrácených porostů zůstává. Celá třetina kalamitního dříví čeká na zpracování a odvoz. Do konce června, posledního bezpečného termínu k zabránění nejhoršímu, zbývá už jen půldruhého měsíce. Jak bych mohl být spokojen? Denně útočím na Hořínkovo svědomí. Chci, aby zavolal pomoc, všude přece kalamitu nemají. Měl by sám vidět, že bez dalších dřevařů nebude hotov ani do zimy.

Hořínek velmi dobře ví o nepřekročitelném termínu konce června. Ale zdá se, že je mu to jedno. Zavolat na pomoc cizí dělníky odmítá. Jsem čím dál netrpělivější. Naléhám, připomínám, vyhrožuju.

Konečně se vrchní těžař rozhodl.

„Vypůjčím si kácecí stroj.“

Strnul jsem. To moc dobrý nápad není.

„Za ním nasadím odvětvovač. Pojede to jak po másle, uvidíš,“ dodal.

„No dobře. Hlavně už něco dělej.“

Moc mě neuklidnil. Ale aspoň že se rozhoupal. Nebudu mu to rozmlouvat, nemá to cenu. Vím, jak se v kácecím stroji zhlídl, tenkrát, když jsme se byli podívat na tu čistou, rychlou, pro oko tak působivou práci. To už jsme věděli, co se chystá. Naše rozdělení na dva tábory s protichůdnými postoji bylo na spadnutí. Ty postoje se začínaly zřetelně krystalizovat. Pozvolna vycházelo najevo, kdo kam bude zanedlouho patřit. Vyskočil si tam tenkrát, jak má ve zvyku, na pařez: „Tady vidíme, pánové, stroj budoucnosti,“ spustil řeč. Čekal jsem, kdy se v tom svém napoleonském komplexu ještě začne stavět na špičky. A dočkal se. Když kolem sebe uviděl tolik normálně vyrostlých lidí, psychicky to nezvládl, na ty špičky si stoupl a řečnil dál. „Ty máš, fořte, furt nějaký námitky proti technickýmu pokroku,“ halasil na mě přes hlavy ostatních a houpal se ze špiček na paty a zpět, „ale když nic, aspoň oceň ty hladce seříznutý pařezy. Žádnej drvoštěp to nedokáže. Podívej se dobře, prohlídni si je, není to krása? Tak krásný budou jednou pařezy na všech pasekách. Jen co budeme mít dost pořádnejch strojů! Jen co místo vás pěsťařů-internistů převezmeme les do vlastních rukou my těžaři-chirurgové. Už se těším, až pošlu poslední hajtru na jatka. Pořídím si tuto nádhernou mašinku, a to budeš zírat, jakej umíme my chirurgové udělat v lese pořádek!“ Nemůže za to, že rád řeční. A taky potřeboval předvést budoucím podřízeným mistrům, jak umí jednat s budoucím úhlavním nepřítelem, fořtem od pěsťařů. Na dálku z něho čpěla směska piva a fernetu. „Ať si neublížíš,“ varoval jsem ho, protože na tom pařezu dost nejistě balancoval. Dělal, že přeslechl. Několik kluků se zasmálo, ale ani toho si nevšímal, jen pěl chválu na kácecí stroj. Byl z něho celý pryč, tak co mu mám tady dneska vymlouvat? Ať si to zkusí, jenom ať už se něco děje.

Tak si Hořínek ten zázrak vypůjčil. Obdivované monstrum, vybavené klimatizovanou kabinou, nasadil do největší kalamity, na Kališti.

 

Přišel jsem se podívat.

Hned u prvního stromu nastal problém. Smrk byl vyvrácený jenom napůl, a přece ta zázračná mašina ne a ne ho zvládnout. Těžiště stromu bylo náklonem vychýleno nevyhovujícím směrem a z jiné strany se stroj přes vývraty nemohl postavit. Udělat si cestu odříznutím ležícího vývratu bylo nemožné, o to se ten chlapík ani nepokoušel. Přes tlusté sklo jsem na něho tázavě pohlédl. Otevřel dost neochotně zvukotěsnou kabinu. Vylinul se odtud božský zpěv Karla Gotta.

„Kdybych si prokácel cestu zboku, tak si s tím třeba poradím,“ řekl a zamyšleně si prohraboval přizrzlé vousy.

„Kolik byste toho musel skácet?“

„Malou uličku, jen co se budu moct otočit. Pár stromů.“

„No dobře, ale ať je to fakt jen pár stromů!“

Chvíli jsem pozoroval, jak se stroj zakusuje do stojících smrků. Šlo to ukázkově. Neměl jsem z toho žádnou radost, ale jestli to má být nutná oběť k rychlému zpracování kalamity, pak si spánembohem kácej. Jenom prosím, to nejnutnější!

Druhý strojník, ten na střídání, vůbec nevyšel z maringotky. O něčem se tam domlouval s Hořínkem. Byl to velice živý rozhovor za zavřenými dveřmi. Divné, že ani nejsou zvědaví, jak to jde. Ale je to jejich věc.

Šel jsem si po své práci.

Vrátím se za půl dne. Už zdaleka vidím, že za strojem leží spousta předpisově srovnaných smrků s korunami v jednom směru. „Tak vida, poradili si s tím!“ pomyslím si spokojeně.

Ale jak se blížím, vidím, že je cosi v nepořádku. Přijdu na místo, a užasnu.

„To se mi snad zdá!“ vykřiknu.

Vývraty leží dál nakupeny, jak leží už málem půl roku. Zato vedle! Půl hektaru vzorně skáceného lesa. Ráno ten les ještě stál.

Neříkal jsem, aby přišli na pomoc dřevorubci s pilami? A on né, on místo lidí toto monstrum! A monstrum kácí dál. S klidem na zem pokládá nový strom.

Doběhnu na místo. Venku stojí ten rezavý, co ráno sliboval jen pár stromů. Asi se chtějí střídat.

„Co to, proboha, znamená?!“ zařvu, abych přehlušil motor. Motor zmlkne a ten druhý seskočí z kabiny. Chce si zapálit.

„Nekuřte mi tady v tom suchu!“ zarazím ho naštvaně s rukama nad hlavou. Křičím v úžasu: „Co jste si to dovolili?!“

Chlapík dotčeně schovává cigaretu: „Do těch vývratů šéf slíbil poslat chlapy s pilama. To my dělat nemůžem.“

„Tak na co tady jste?“

„Abysme vám pomohli, né?“ diví se té otázce.

„A toto je ta vaše pomoc!?“ ukážu do té úmyslné kalamity.

Vousáč se vmísí. Bez skrupulí řekne: „Nikdo už přece nespočítá, kolik tady vítr shodil kubíků, tak v čem je problém?“

„Co tím chcete říct?!“ zeptám se ostře, ale už tišeji. Ten druhý, když vidí, jak jsem nechápavý, řekne to polopatě: „Že toho bude tolik, kolik uděláme. Teda s těma dřevařama, co přijdou. Kalamita je přece kalamita, né? Chtěl bych vidět toho, kdo to v těch hromadách odhadne na kubík.“

Hledím na něho užasle. Nic, chlapík ani nemrkne. Žádná zábrana, žádný mindrák.

Chvíli mi trvá, než se s tím, co jsem teď slyšel, uvnitř vyrovnám.

„Stejně by to do půlroku padlo,“ řekne mezitím rezavý. Chce mě upokojit. Ale ten neukojený kuřák se nerozpakuje a uhodí hřebíček přímo na hlavičku: „Nemůžem stát! Nevydělali bysme si ani na slanou vodu!“

Tak toto v té maringotce ráno s Hořínkem domlouval!

Mám jim něco vykládat?, pomyslím si rezignovaně. K čemu by to bylo? Co jiného je může zajímat? Do kalamity se odjakživa chodí za větším výdělkem. Vyškoleni jsou k obsluze této drahé mašiny a tu ovládají bezvadně. Mohl ses dovtípit. Věděls, že kácecí stroj je ke kácení a ne k rozebírání vývratů.

A ten podrazník, ten skrček, ten o tom ví! Dal jim požehnání!

„Už ani strom! Vydělávejte si, kde chcete, ale tady se teď jenom zpracovává kalamita! Ta skutečná! Rozumíte dobře, co říkám?“

Hned musím sehnat Hořínka.

Chci odejít. Ale ten vousáč se zeptá podivně zkrotle, ne už tak sebevědomě: „Tak koho vlastně máme poslouchat?“

„Mě! Za polesí zodpovídám já! Těžební středisko je tady pro nás. Ať vám Hořínek třeba zaplatí prostoje, ale tady už kácet nebudete!“

O víc se nestarám, nechám je tam stát a chvátám za Hořínkem.

Toho od rána nikdo neviděl.

Hledám, ptám se po něm a v hlavě mi straší, že ti dva tam na Kališti dál čistě podřezávají zdravé smrky a vzorně je kladou jeden vedle druhého. Málem co minuta, to strom. A já toho chlapa mizerného ne a ne najít!

Trvá dlouho, než ho najdu. Samozřejmě v hospodě. Že mě to nenapadlo hned! Před hosty spolknu prudká slova. Naznačím mu, že na něho čekám venku.

Přijde a do obličeje mi vyfoukne kouř. Zas ten fernet s pivem!

„Víš, co ti dva na Kališti dělají?“

„Pomáhají ti s kalamitou,“ řekne a bojovně se zvedá na špičky.

„A jak to dělají, víš?“

„Kamaráde, ti chlapi nemůžou mít prostoje. Jsou to kvalifikovaní odborníci a tu práci dělají jen proto, že jim byly slíbeny výhodný odměny za výkon a sliby se mají plnit. O ty odměny je chceš připravit?“

„Co mně je do jejich odměn!“

„Nezdá se ti, že co říkáš, je trochu nemorální?“

„Ne. Jejich výdělky nejsou má věc, ty sis je pozval.“

„K výdělkům je potřeba výkon, a ten jim já musím zaručit.“

„Nemusíš. Neměls je sem brát. Pošli je s tím krámem pryč. U mě už ani kubík!“

„Tak to ne, hošánku!“ zašermoval mi před obličejem. „Já jsem si je vyžádal do kalamity a pustím je, až sám budu chtít!“ Zašlápl nedopalek a zmizel v hospodě.

Věděl jsem hned, že to o té nemožnosti přesného odhadu kalamitní hmoty není z jejich hlavy. Hořínek musí plnit plán a oni mu pomůžou. O co se party dřevařů zdrží na nakupených a překřížených vývratech, to dožene kvalifikovaná obsluha kácecího stroje na stojících stromech okolo.

Sednu do vozu a ujíždím za hlavním inženýrem Louckým na lesní závod.

Od Olina uslyším, že přeháním.

„Těch pár stromů ti vadí? Stejně by padly. Kluci ti kalamitu hned zarovnali a máš tam hotovo.“ Říká to, jako by o nic nešlo.

„Žádný hotovo! Ještě mně nezpracovali kalamitu! Ty stromy tam zatím měly stát!“

Ale to na Louckého neplatí. Vysvětlí mi narovinu, že teď je hlavní věc dodávka dřeva. A taky tak trochu prémiový ukazatel zvaný soustředěná těžba. Ten se ovšem netýká mě, jen Hořínka.

„A tebe,“ připomenu zlostně a nedbaje na záblesk v jeho očích pokračuju: „Kalamitu jsem mu dal jen tu soustředěnou, ale to mu ještě nestačí, kvůli vašim prémiím mi tam likviduje zdravej porost! Potřebuje další dřevaře s pilama. V tom bys mu měl pomoct.“

„To je má starost, ne tvá!“

„Máme půlku května! Byl ses vůbec podívat v lese?“

„Udělej si pořádek u sebe, a co mají dělat druzí, to nech laskavě na nich.“ Zřetelně v těch slovech zaskřípalo. Že jsem se ho dotkl, to ho zajímá víc než kalamita. Politikaření, intriky, to je jeho.

Ne ne, tady ničeho nedosáhnu.

Nerad jdu za ředitelem. Ten je trochu zaskočen, koho to musí za svými očalouněnými dveřmi uvítat. Ani já nepamatuju, kdy jsem zde byl naposled. Naše setkání se odbývají výhradně na schůzích a poradách, jen někdy, výjimečně, u mě na polesí.

„Jak to? Těžební středisko ti zpracovává kalamitu, a ty si jdeš stěžovat?“

„Kácí zdravej porost! Jestli tam s tou mašinou zůstane, skončí to špatně.“

„A co ode mě chceš? Abych Bohoušovi nařídil, že si nikdo nesmí přikácet pár stojících stromů, když mu překáží? Říct mu to můžu, ale víš dobře, že to nikdo neuhlídá.“

„Nejde o pár stromů! Ta mašina umí kácet jenom, co stojí, Hořínek to ví, a přece ji nechce dát pryč!“

„Musím s ním napřed mluvit.“

„Mně nevěříte?“

„Nemůžu mu bez důvodu zasahovat do kompetence.“

„Bez důvodu?!“

„Hořínek odpovídá za chod střediska, to není malá odpovědnost.“

„A já odpovídám za polesí! Ať ten krám vrátí, odkud si ho vypůjčil a sežene si někde dřevorubce! Řekněte mu to, mě neposlechne. Čas letí a já se dvěma pilama na polesí jsem akorát k smíchu!“

„Bohouš lesnímu závodu plní plán,“ vyhlásí ředitel rovnou to jejich zaklínadlo. „Respektuje, že plán je zákon. Zatímco ty o tom furt pochybuješ. Musíš si to, hochu, líp zorganizovat.“

Tak vida, jsme doma! Zorganizovat, pomoct si sám, své lidi třeba rozpůlit! Aby něco udělali oni, na to jsou tady moc pohodlní. Vlastně mi potvrdili, co vím od začátku. Hořínek dobře ví, proč si může být tak jistý, proč se nemusí snažit nic skrývat. V této direktorově svatyni vždycky najde zastání. Že jsem si tu návštěvu neodpustil! Očividně naštvaně se rozloučím. I přes jeho povýšenost zaznamenám, jak si oddechl.

Ani jemu ještě nic nedošlo, celému slavnému ředitelovi.

 

 

 


13 názorů

revírník
07. 02. 2020
Dát tip

Honzo, nezapomněl. Taky já tebe moc rád znova vidím. Tuším, žes měl těžké období a věřím, že nastává jiné, snad lehčí. Co se pak týká mé "tvůrčí síly", jaks to pojmenoval, tak to, čím se tady zabýváme, jsou jen ozvuky té bývalé. Co jsem napsat potřeboval, je už napsáno. Teď se o něco z toho jen dodatečně dělím s těmi, kdo o to tady stojí. No a za každý zájem jsem rád, samozřejmě. A všem znova děkuju, tobě taky.


zeleda
06. 02. 2020
Dát tip

Jardo - doufám, že jsem nezapomněl tvé jméno - po osmi měsících se vracím opět na scénu Písmáka a jsem potěšen, že jsi stále v plné tvůrčí síle a že tvá invence nevysychla. Hodně sil a chuti. Honza


revírník
06. 02. 2020
Dát tip

Bixley a blacksabbath, děkuji za komentář a tip.


bixley
06. 02. 2020
Dát tip

V té době jsem byla na gymplu, ale vím, že rodiče a další dospělí si v té době stěžovali na podobně špatnou organizaci práce. Hezky jsi to přiblížil. T.  


revírník
06. 02. 2020
Dát tip

Čudlo, Philogyny, Luboši, všem vám děkuji za zachování přízně.


Kočkodan
05. 02. 2020
Dát tip Gora, gabi tá istá

Nemohu zrovna tvrdit, že bych k Hořínkovi zahořel sympatiemi a obdivem.

 

A Irče se veřejně omlouvám, že jsem ji v duchu nařknul z nepozorného čtení. (úsměv rámovaný nepřizrzlým vousem)


revírník
05. 02. 2020
Dát tip

Alegno, pěkně děkuju.

Ireno, rádo se stalo.


Gora
05. 02. 2020
Dát tip

Něco z té doby pamatuju, nastupovala jsem v tom roce na zdrávku. Díky za přiblížení...


Alegna
05. 02. 2020
Dát tip

***


revírník
05. 02. 2020
Dát tip

Rok 1976 jsem do původního textu následně doplnil až po otázce Gory v komentáři.


revírník
05. 02. 2020
Dát tip

Diano, máš pravdu, hrozné.

Ireno, ta vichřice přišla 4. ledna 1976. Byl to první pracovní den roku a byla to neděle (možná už nepamatuješ, jak se tenkrát všelijak posouvaly svátky). Jako naschvál právě tím dnem došlo k osudnému, dlouho připravovanému rozdělení lesníků na "pěsťaře" a "těžaře". To byl ten hlavní kámen úrazu.

Majaks - dík za tichý tip.


Gora
05. 02. 2020
Dát tip

Zdá se to až neuvěřitelné, Jardo, ta lhostejnost zejména. V jakých letech byla ta kalamita?


Diana
05. 02. 2020
Dát tip

Hrozné! Tedy obsahem. Napsáno zase skvěle.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru