Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 435 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+18 neviditelných
Kalamita 2/2
datum / id07.02.2020 / 503043Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno217x
počet tipů10
v oblíbených1x
Kalamita 2/2

 

Druhý den nechci nic o kácecím stroji vědět, na Kališti se ani neukážu. Ať se tam všichni třeba postaví na hlavu, co bych se staral. Je to má povinnost? Ne. Udělal jsem, co jsem mohl, a teď si budu hledět svého. Jakže to do nás hustili? Specializace vyřeší vše.

Chystám se, že si půjdu náladu spravit na opačný konec polesí. Vtom ke mně do kanceláře vletí Hořínek, rozpálený zlostí. „Jaks to myslel?! Navykládals chlapům, že jim nemám co poroučet! Nemysli si, že to nechám tak!“

„Co se stalo?“ nechápu hned.

„Jsou pryč!“ rozpaží Hořínek. „Odstěhovali se.“

„Jak, odstěhovali? Kam?“ Nechce se mi věřit, že by mě byli přece poslechli.

„Sbalili se a jsou fuč. Tos chtěl, ne?“ V očích má nabroušené dýky.

„To jo, to chtěl, jen se divím. Neřekli ti proč?“

„Dyť to povídám! Po těch tvejch řečech! Nechtěli mě poslechnout. Pohádali jsme se! Kvůli tobě!“

„Tak je to pravda? Za-plať-pám-bu!“ Špatná nálada se vytrácí.

„Vrátím ti to. S úrokama, to si piš!“ syčí Hořínek na odchodu tak, že mu nejde nevěřit.

„O tom nepochybuju, to bys ani nebyl ty.“

Přes Hořínkovu temnou pohrůžku jsem pookřál. S ním to stejně nikdy jiné nebude. Důležitý je dílčí úspěch. Teď a tady. Kácecí stroj zmizel, to je hlavní. Trochu to tu zasmradil, ale teď už od něj bude pokoj. Byla to drahá zkušenost.

Jak jsem čekal, Hořínek s pomstou nelenil. Nejenže další pily nepovolal, ještě dva dřevorubce z kalamity vytáhl a poslal je prokacovat trasu nové svážnice podle původního plánu, který byl schválen ještě před vichřicí. Tam jim jde těžba od ruky. Plnění plánu dodávek dřeva se usnadnilo.

Po zkušenosti s ředitelem si musím poradit sám. Trucování mě dávno přešlo, cítím se za polesí jaksepatří odpovědný, ale ještě nevím, jak to udělám.

Všechno se proti mně spiklo. Řada dnů a týdnů se mění v sálající peklo. Rána jsou bez rosy a déšť nepřichází. Nepřijde ani tehdy, když se na obloze nakupí těžké mraky. Ty se brzy stanou symbolem nenaplněných nadějí. Dráždivé mraky bez deště jsou ještě horší než nemilosrdný sluneční žár. Občas vyroní právě tolik kapek, aby prach na zemi zůstal nesmočen, zato pevně semknuté průduchy listů se pod sporými kapkami marnotratně pozotvírají, zvýší transpiraci a suchá atmosféra vysaje z vodivých pletiv stromů další drahocennou vláhu.

Vodu přitáhne jen voda, říkají staří lidé.

Ale půda v kterémkoliv místě, i na bývalých mokřinách, je suchá jako troud. Voda z potoků mizí a řeka se mění v politováníhodný potůček mezi vzdálenými břehy.

Čas letí a pro kůrovce nemůžou být podmínky příznivější. Za skvělého počasí probíhá jeho skrytý vývoj nerušeně.

Na místech, kam se dosud nikdo ze záchranného týmu nedostal, vypadá to pro nezasvěceného, jako bych si nebezpečí vymýšlel. Výbuch se chystá utajeně, pod kůrou, avšak já svým zjitřeným sluchem odtud málem slyším šelestění kusadel. A bezmocně sleduju, jak se přibližuje a míjí generacemi lesníků vyzkoušený termín – k­onec června.

Je polovina července, kalamita ani zdaleka zpracovaná není, kůra vývratů je nabitá všemi vývojovými stadii brouka, od vajíček po dospělce, ale navenek se zdá, že je i po termínu vše při starém. Moji dva dřevaři s chemickou četou mají za sebou kromě jednotlivých vývratů i několik hnízd těch nakupených. To však za úspěch nepovažuji. Další jsou teprve před nimi.

Očekávaný výbuch přijde v poslední dekádě července. Stojí pak za to.

První lysina odloupnuté kůry zasvítila v záři poledního slunce pod spodními větvemi zeleného smrku. Zhrozil jsem se, doteď jsem si nevšiml, že se také na živých stromech něco děje. Ale stalo se, co se stát muselo. Červnová generace mladých brouků nenašla již na vývratech dostatek lákavě zavadající kůry. Poslední kořeny, které ze země táhly vláhu, byly napadrť, lýko vyschlo, jehličí vývratů zešedlo a zrezivělo. Broukům nezbylo, než zkoušet štěstí na živých stromech. Napadli je vysoko pod korunami. Tam to proběhlo nenápadně, až teď se to naráz provalilo. S vědomím prohry si to představuju: mladí odvážní samečci-průzkumníci, ne větší než hlavička zápalky, útočili na smrky, a ony, třeba suchem oslabené, statečně se bránily a zalévaly je pryskyřicí. Brouci však už při prvním hryznutí do kůry stačili vyslat pachovou zprávu citlivým tykadlům ostatních. Je to zákon rodu. Jenom nesmírné množství, soustředěné na vybraný strom, dokáže ho zdolat. Strom je třeba vyhladovět, vyčerpat. A tak bojovní samečci volají feromonovými signály do útoku. V nepřátelské míze živého smrku hynou nebo jsou nuceni k ústupu, hned však útočí na jiném místě téhož stromu znova. Je jich tolik, že jim až na výjimky žádný smrk nemůže odolat. V jednom horkém dni, kdy nahromaděné teplo osluněné kůry v útočnících probouzí přímo šílenou agresivitu, zvítězí. Statečného obránce konečně přinutili k vyčerpání zásoby pryskyřice. Bez odporu vyhloubí snubní komůrky. Čekající samičky vklouznou za nimi. Tam se spáří a oplodněné samičky začínají hryzat v lýku podélné chodby. Jak tu chodbu každá razí, na obě strany za sebe střídavě klade vajíčka. Od snubní komůrky každého samečka brzy vedou dvě, tři, i čtyři podélné samičí chodby. Larvy hned po vylíhnutí vyžírají kolmo od mateřské chodby napříč lýkem svoje chodbičky. Jak rostou, chodbičky se rozšiřují, až na konci se z vypasené larvy stane kukla.

Teplo zrychluje životní pochody. Žádné ochlazení nepřichází, ani sebemírnější. Vývoj brouka nic nebrzdí, postupuje nezadržitelně. Kůra smrků je podežraná statisíci larev tak, že sotva drží pohromadě. Teď stačí, aby do ní klovl pták, a odpadá v plátech.

Rodičovští brouci po páření a kladení vajíček se osvěží regeneračním žírem a přesunou se na kmenech stromů níž. Tam vykoušou nové komůrky a založí sesterské pokolení skoro o stejném počtu larev jako to předešlé.

Les kolem nezpracovaných hnízd vývratů jen hoří. Nejprve odpadává kůra pod zelenými korunami. Smrt stromů přichází tak rychle, že jehličí teprve se zpožděním uvadá a řídne. Silné smrky, často ty nejsilnější, jsou odsouzeny k zániku. Strašná epidemie! A vývoj brouka jde dál. Kukly se proměňují v měkké broučky. Bledí nedospělí brouci zlaté barvy se ve svých kolíbkách rychle vykrmují lýkem. Chitin jim zpevňuje tělo a tmavnou. Brzy zčernají. To už se nejkratší cestou prokoušou na světlo. A výletových otvorů bude stokrát víc, než bylo snubních komůrek. Přemnožení brouci napadnou nové smrky. A když se nic zvláštního nestane, založí také oni nové pokolení, které může dospět. Kdo by se teď chtěl dopočítat? Odumírání smrkového lesa může zpomalit, vzácně snad i zastavit, jen prudké ochlazení. A dlouhé deště.

Není pěkný pohled na stojící mrtvé smrky.

Je pozdě. Tomu jsme měli zabránit.

Mít dost lidí! Moci kácet ne opožděně, za broukem, ale tam, kde se v okolí ohnisek objeví na stromech první závrty! Teď, když o nich víme, dalo by se ještě zabránit, aby se z larev zrodila další generace dospělců.

Mít tak svoje dřevorubce!

Musím něco udělat. Sám. Nikdo mi mou odpovědnost neulehčí. Musíš si to líp zorganizovat, řekl direktor.

Tak si to tedy zorganizuju.

Z nejspodnějšího šuplíku vyhrabu lehkou vyznačovací sekyrku a vydám se k té dvojici dřevorubců, co stále ještě kácí zdravé stromy na trase svážnice.

„Tady teď všeho nechte a pojďte se mnou.“

Jsou udiveni. Už půl roku nejsem jejich nadřízeným, ale bez odporu jdou. Nejspíš se domnívají, že je to domluveno. Já se však dál domlouvat nechci. To, co dělám teď, je lepší. Bez zábran překročím svou pravomoc. Vedu dřevaře k nejbližšímu kůrovcovému ohnisku.

„Začnete od těch jasných, ostatní vám vyznačím.“

„Tfuj,“ odplivne si Kubeš, „kde to dřív bejvalo, tak zaneřáděný lesy?!“

Stará písnička. Netýká se jenom kůrovce. Už ji ani neposlouchám, ale rozhořčení starého dřevaře vítám. To teď potřebuju. To jen do polemiky se pouštět není právě vhodná chvíle, a tak s ulehčením sleduju mladého Kubešova parťáka Honzu, jak si bez řeči nasazuje přilbu s chrániči sluchu, jde k prvnímu napůl z kůry svlečenému smrku a startuje pilu.

Za dvě minuty padá první strom a vzápětí za ním druhý, Kubešův.

Hned sem pošlu chemiky. Budou stříkat u obou dvojic. U této a u té mé jako dosud.

Zatímco vyznačuji smrky s podežranou, ale ještě neoloupanou kůrou a při každém seknutí lejzovačkou se sypou vypasené larvy a kukly jako zrnka rýže, pily těch dvou si již přizvukují při odvětvování. Jdou jim jako hodinky.

Hlavní starost odpadla. Zdá se, že je mám na své straně. Teď se na ně můžu spolehnout.

Jen do okamžiku, než se na mou partyzánštinu přijde, Hořínek mi je s hlasitými protesty odvolá a určitě si to nenechá pro sebe. Co bude potom, nechci vidět. Ale mé svědomí se nebouří. Teprve teď jsem se dopustil činu. Měl jsem k němu najít odvahu dřív, hned když jsem poprvé zjistil, že dohoda možná není. Tohle jsem měl udělat místo doprošování, říkám si zarytě a vím, že je to jen planý vzdor. Zakrývám si jím bezmoc. Samozřejmě by to tenkrát dopadlo stejně, jak to musí dopadnout teď.

Zatím však mám dvě pily navíc a musím toho využít. Denně jsem v lese. Sám řídím práci svých i Hořínkových dřevorubců. Důchodci a ženy z pasek a mlazin, kde museli zanechat kosy, mačety, ruční pilky a jiné pěstební nástroje, dostali škrabáky a v bezpečné vzdálenosti za dřevaři odkorňují, co se dá. Sloupnutím kůry obnažují statisíce larev. Něco seberou ptáci, něco pestrokrovečníci, část mravenci, ale takové množství by žádný pomocník nemohl zvládnout, kdyby larvy nevysušilo slunce. „Chemici“ se starají o kmeny neoloupané. Postřikem hubí dospělé brouky před nakladením nové generace. Hajní určují, co loupat a co stříkat, kontrolují účinnost zásahů, vracejí dělníky opravit, co se nepovedlo, případnou maličkost opraví sami, starají se o zásobu postřiků, číslují a do evidence přijímají zpracované dřevo, a všechno, co bylo touto dobou jejich hlavní činností, musí nechat stranou. Les je v příliš velkém nebezpečí. Všichni v tom letním vedru pracují naplno.

Snad aspoň pár dní to tak zůstane. Snad aspoň tento porost se přes těžkou devastaci podaří zachránit. Co ostatní porosty? Nevím. Soustředit se musím na to, co je teď nejdůležitější. Nesmím přehlédnout ani prášek červenohnědých pilin, jež se snesly z horní části kmene a uvízly na šupinách borky ve výši mých očí, na kořenovém náběhu, na listu maliníku, stéble trávy. Nesmím si dovolit přehlédnout žádnou kapičku pryskyřice, žádné zřídnutí koruny, ani čerstvě spadlou šedozelenou jehličku u paty smrku. Nic z toho nesmím zanedbat. Vše ostatní je vedlejší.

Teď si můžu názorně ověřit, jak jiné by všechno bylo, kdyby si byl Hořínek dal říct, kdyby mu tak nezáleželo na tom, aby měl hlavní slovo, kdyby včas přivolal pomoc a zpracoval kalamitu do konce června, jak zní odedávna požadavek zdravého lesnického rozumu.

Vyznačuji napadené smrky a zdá se mi, že to nikdy neskončí. Vyznačuji nelítostně. Nesmím šetřit žádný podezřelý smrk, ať je mi dalšího proředění porostu líto sebevíc.

Když večer zavřu oči, vidím samé napadené smrky. Smrky s odpadlou kůrou. Závrty. Tisíce závrtů, jež způsobují, že se pevná kůra podobá řešetu. Tisíce žebříčkovitých požerků v lýku, podobných negativům odumřelých žilnatin listů. Vidím za zavřenými víčky hromádky pilin, značkujících v parných dnech nové a nové obsazování každé plošky kůry velikosti dlaně dalšími brouky, hotovými k páření a kladení nového pokolení.

První porost je po několika dnech čistý. Bez meškání se jde do dalšího.

Na únavu není čas. Kolik takových ohnisek ještě zbývá? To snad nikdy neskončí!

Asi už jsem alergický. Zdá se mi, že všude vidím koruny rudé jako krev. Na první pohled plápolají tou nesnesitelnou barvou, kam jen pohlédnu. Když najdu vteřinku času a podívám se líp, vidím, že jsem se mýlil, že všechny nejsou rudé, to jen rudé slunce si s lesními korunami k večeru pohrává. Z přecitlivělosti tě šálí zrak. Z únavy.

A také z toho, jak slunce den co den žhne prořídlou klenbou a lesní prsť se začíná podobat rudé poušti.

 

Přišlo se na to. Zavolal si nás oba do ředitelny.

Co se odehrálo mezi nimi předtím, nevím. Snad se ředitel po tom, co mu Hořínek oznámil můj přečin, musel hlouběji zamyslet. Teď nám jen suše oznámil své náhlé rozhodnutí. Mně svým obhroublým způsobem vyslovil přísnou důtku za svévolné překročení kompetencí a hned potom přikázal Hořínkovi – s­věte, div se! – ř­ídit se napříště požadavky a dokonce i pokyny nás pěsťařů. Přemáhal jsem se, abych hlasitě nezajásal. Milý Bohouš se skřípěním zubů srazil paty, neodvažuje se ani pípnout. Pak jsme byli oba milostivě propuštěni.

Hořínek chtě nechtě musel zavolat pomoc. A kupodivu bylo dřevařů, potahů i traktorů dost. Stačilo se jen poohlédnout u vzdálenějších, vichřicí nepostižených závodů a z kalamitního fondu zaplatit ubytování, stravování a ostatní mimořádné náležitosti.

Přesto bylo jasné, že problémy budou pokračovat, že se znovu ohlásí v předjaří, potrvají do léta a nemusí skončit ani potom. Pomoc přišla pozdě.

Děsila mě představa, co zbude z proředěných porostů, má-li to trvat roky. Dokážeme zalesnit všechny holiny? A když se to přece podaří, za jak dlouho dopěstujeme ty spousty vynucených kultur do bezpečné výšky, kdy už jim zadušení od buřeně ani okus od zvěře nehrozí? Takové a podobné otázky mě zaměstnávaly den co den.

 

To bylo první léto po vichřici, horké a suché. Dlouho do podzimu jsme těžce válčili s kůrovcem. A bylo ve hvězdách, kdy válka skončí.

Aspoň že došlo na naše slova, že jen lesník, zodpovídající v jedné osobě za všechno, má předpoklady k řádnému hospodaření. Ne pouhý těžař, ne pouhý pěstitel. Možná bylo dobře, že hned v prvním roce dostala špatně promyšlená reorganizace trhliny.

Nakonec nám s kůrovcem přece jen přálo štěstí. Během dvou let jsme ho na hlavu porazili. Ne sami, toseví. Největším dílem k zastavení hmyzí záplavy přispělo studené a deštivé léto, které se napřesrok dostavilo.

Tím však zdaleka nekončila úmorná práce s následky. S nedozírnými kalamitními plochami, ať už byly holé, nebo porostlé zuboženými zbytky řídkých porostů.

Jak jsme se s tím vyrovnali, to už je jiná kapitola.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.02.2020 15:08:51dát kritice tiprevírník

Děkuji ti, Přemysle, hlavně za vytrvalost ve čtení. Toho si velmi vážím.

13.02.2020 11:47:17dát kritice tiplastgasp

Úžasně sdílný a poučný obsah příběhu. Běžný návštěvnk lesa (za něhož se považuji) je ohromen nad úsilím a prací lidí, kteří lesní bohatství chrání,a udržují a vytváří. Dobře je děj prostoupen odvahou a statečností při boji s omezeností a plánovitou poslušností. Jardo díky.

10.02.2020 12:27:58dát kritice tiprevírník

I tobě, blacksabbath, dík.

08.02.2020 21:39:52dát kritice tiprevírník

Honzo, dík za tipnutí.

08.02.2020 21:23:59dát kritice tiprevírník

Ach jo, už došlo na pravěk. Tak to se vzdávám. A pěkně česky.

08.02.2020 20:20:09dát kritice tipgabi tá istá

určite nebola...ak by aj "vieme" nebolo dokonalé, určite by bolo roztomilé, kačení zobáčku :)

08.02.2020 18:33:17dát kritice tiprevírník

To by bolo veru zaujímave. Ale možno by si bola sklamaná.

08.02.2020 18:01:26dát kritice tipgabi tá istá

chcela by som tú tvoju peknú slovenčinu aj počuť

08.02.2020 16:00:47dát kritice tiprevírník

Tak dobre, teraz to vieme obidvaja. A ja ti pekne ďakujem.

08.02.2020 13:47:27dát kritice tipgabi tá istá

nakukla som, či  vieš a píšem, len aby si vedel, že viem :)

08.02.2020 10:15:15dát kritice tiprevírník

Phil, pěkně děkuji za tip.

08.02.2020 06:53:36dát kritice tiprevírník

Gabi, ďakujem. Aj za minule.

07.02.2020 21:42:45dát kritice tiprevírník

Luboši, jsem rád, že už jsi na tom líp.

07.02.2020 20:16:58dát kritice tipKočkodan

Když se přemnoží Ips typographus,

tak je to tyjo stav “hnus”.

 

A (byl) jsem na tom hodně podobně jako Diana.

07.02.2020 19:46:57dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuji.

07.02.2020 10:58:041 tipů dát kritice tiprevírník

Diano, přes tu hrůzu a tehdejší pracovní potíže jsem moc rád, že aspoň k nějakému poučení byly - myslím teď tady pro vás, jejich dodatečné a hlavně dobrovolné účastníky.

Ireno, však to byla jedna z životních a těžce vykoupených zkušeností.

Děkuji vám oběma.

07.02.2020 10:15:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Odvedli jste, Jardo, skvělou práci... i přes nepřízeň počasí a nadřízených.

07.02.2020 10:01:441 tipů dát kritice tipDiana

Napínavějí než detektivka! Neměla jsem potuchy, co všechno kůrovec obnáší a tak děkuji za důkladné vysvětlení. Je radost dovídat se nové věci od odborníka.

07.02.2020 08:33:581 tipů dát kritice tiprevírník

Ano, Renato, po letech řádí znovu, tentokrát ale už současná naplno rozběhnutá změna klimatu všechna lidská obranná opatření zahnala do kouta. Ukazuje se, kdo nebo co je na Zemi skutečným pánem. No a že jsem ti zpřesnil představu o kůrovci, si myslím, že není na škodu. Děkuji za komentář.

Majaksi, děkuji za tip.

07.02.2020 08:15:04dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, Tvé vzpomínky se tu právem objevují ve chvíli, kdy kůrovec řádí a není vyhlídka, že by ho déšť zastavil. Díky za podrobné vylíčení, aspoń si dovedu představit, jak takový napadený strom vypadá. T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.