Lovec čarodějek

To ráno vyrazil, stejně jako většinu dní svého života od té doby, co se to stalo, na svoji pouť krajinou. Na lov čarodějek. Stalo se tehdy, osmnáctého roku jeho věku. Otec opustil svoji ženu, jeho matku, a utekl s mladší dívkou, která krajem projížděla. O koho šlo, zjistil o několik dní později, kdy ho našli. Z jeho těla vysála veškerou životní sílu. Té doby se z něj stal lovec, lovec čarodějek.

Jezdil od vesnice k vesnici, z města do města. Poslouchal podivné příběhy a skládal je dohromady. Pokaždé se mu podařilo vypátrat tu, která byla zodpovědná, tu která očarovala místní muže natolik, že by pro ni udělali cokoliv. Tu, která z nich pomalu vysávala jejich sílu, jejich život. A pomalu sílila.

Jak po letech zjistil, většina z nich zdědila svoji sílu od vlastní matky. Byly však i takové, co svoji moc objevily jako první v rodu při prvním partnerském vztahu. Ten většinou končil smrtí chlapce, jelikož délka utrpení, rychlost získávání síly je závislá na síle vzájemných citů. Taková dívka pak v sobě objevila další jí dosud skryté vlastnosti.

Ten večer dorazil do vesnice, kde bylo něco na první pohled zvláštního. Většina populace vesnice byla tvořena ženami. Nedalo mu příliš práce, aby od místních zjistil, že je na správném místě.

Několik mužů před časem zmizelo při porážení dřeva v lese. Při pátrání po nich byl nalezen statek na druhé straně lesa, ve kterém všichni tito přežívali s jednou ženou. Nechtěli se však vrátit. Při násilném pokusu odvést je zpět bylo několik neuhranutých zabito. Ve vesnici vznikla menší armáda, vyzbrojena vším, co kdo doma našel. Z útočících se však nikdo nevrátil. Stalo se nepsaným pravidlem, že se již k lesu nikdo z vesnice nepřiblíží. Od té doby se nikdo nepokoušel zkřížit čarodějce a jejím poslušným ovečkám cestu. Od té doby také žádní muži nemizeli.

Po noci, kdy si on a kůň opět po dlouhé době dobře odpočinuli, přichystal všechny své zbraně. Zaplatil v krčmě a vydal se směrem k temnému lesu. Nejdříve těžko postřehnutelná cesta se po chvíli vytratila v porostu, takže pokračoval směrem dle občas prosvítajích paprsků slunce. Za lesem ho přivítala voňavá louka a udržovaná políčka. V údolíčku poblíž zahlédl větší statek. Muselo to být ono.

Pomalou jízdou se blížil k budově. Jakýkoliv pohyb ho zneklidňoval. Již z minulosti věděl, že oddaní muži budou svoji milovanou bránit do poslední kapky vlastní krve.

Z budovy vyšla ona a spolu s ní několik poddaných. Pak ho zahlédla. Lehčím cvalem pomalu překonával asi půlkilometrový úsek, který je rozděloval. Na zádech pověšeny dvě kuše a u pasu meč. Pak potichu vyslovila: "J MPYF SBELB!" Slyšeli však všichni muži v širokém okolí. On dobře věděl, co to znamená. Pustil opratě koně a do každé ruky vzal jednu ze svých dvojranných kuší. Ze stodoly u statku vyjeli dva muži na koních vyzbrojení vidlemi a za nimi pěšky několik dalších s okovanými cepy. Šípy pročísly vzduch a jezdci padli mrtví. Další dva ze stále blížících se zemřeli stejným způsobem. Zahodil již nepotřebné kuše, tasil meč a vytáhl z opasku dva házecí nože. Ani ty neminuly své cíle. Ostřím své zbraně poslal k zemi několik dalších. Přitom se pořád blížil k ní. Poslední z mužů ještě nepadl k zemi, když seskakoval z koně několik sáhů od ní.

Rozmáchl se mečem a nechtě přejel svým pohledem přes její obličej. Utlumil svůj pohyb a sundal si z hlavy černou kápi. Odhodil svůj meč, poklekl a podíval se do jejích uhrančivých očí. Ona pohled opětovala. Na čele mu vyběhla vráska.