Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Po kalamitě 1/2
datum / id10.02.2020 / 503178Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno353x
počet tipů10
v oblíbených1x
Po kalamitě 1/2

 

 

Po kalamitě

 

Umíte si představit, jak vypadá les po dvou kalamitách, větrné a kůrovcové? A to ještě můžeme mluvit o štěstí, že jsme se kůrovce zbavili tak brzy.

Desetiletý hospodářský plán se z velké části zhroutil, právě když začínal. Za plného provozu jsme si my polesní původní plány zařizovatelů upravovali, každý podle svých představ. Bylo nutné rychle napravit škody a vrátit les do zaběhnutých kolejí.

Porostní mapy známými barvami zobrazují věk porostů k prvnímu lednu prvního roku plánovaného desetiletí. Do těch map tužkou zachycuji hranice mezi doposud stojícími zbytky porostů a pustinami pasek. Největší plochy lesa odkrajuji z barev zrání a dospělosti.

Některé porosty padly celé, jiné zčásti. S jistotou se dá čekat, že ani tak to dlouho nezůstane. Každý čerstvější vítr posune obnaženou porostní stěnu dál, dokud nebude vyvrácen poslední labilní smrk, dokud vítr probouranou ulicí nevyběhne z lesa ven do polí, anebo před hradbou neporušeného pláště mladšího porostu naposled prudce nezavíří a bezmocně nevyšumí do volného prostoru.

Když jsem hotov se všemi mapami, rozložím je vedle sebe na podlahu, jinam by se nevešly, kleknu k nim a naráz obhlížím celé polesí. Na místě svých tužkou vyšrafovaných skvrn a obrazců vidím teď v těch sytých barvách bílé plochy: prázdno, smrt. Je to bolestně pravdivá představa. Strašné prázdno bodá do očí. Žádný stromek, žádná kultura, bílé nic. Tu umělou kulturu, ten první stupeň k novému lesu, musíme teprve založit. Až se to podaří, bude vyhráno.

Čekají nás perné roky. Kéž jsou za námi!

Prší, mokrým lesem se brouzdat nechci. Tady nad mapami si teď všechno promyslím. Ach, mít tak možnost chytit se pevného bodu! Raději celé sítě pevných bodů!

Můžu si ověřit, že porosty, které jsem zavčas, ještě před dosažením mýtního stáří opatrným prosvětlováním otužoval, abych je připravil na dlouhý život v lese, v němž jsem si usmyslil hospodařit jemným podrostním způsobem, nejsou tolik poškozeny. Vidím, že bylo správné zabývat se každým stromem zvlášť. Nejlabilnější jsou vytěženy, zbylé si navykly na větší volnost a zesílily v kořenech i oddencích. Také teď poznávám, oč lépe jsou na tom porosty smíšené než čistě smrkové. Nejčastější příměs je borová a modřínová, někde jedlová. Je to možná k nevíře, ale smrkové porosty ve směsi s jedlí jsou téměř nenarušené, stejně jako ve směsi s listnáči. Jenže ty s listnáči tu máme, jestli se nemýlím, celkem tři. Rychle si to na mapách potvrdím. Ano, na celém polesí jen tři dospělé smrkové porosty s nepřehlédnutelnou příměsí buku, dubu nebo lípy. Jinak jen smrk, smrk a zase smrk. Staré porosty, dospívající, mladé. V těchto polohách, na původně dubových, bukových a jedlových stanovištích. Hluboko pod horskou přirozenou hranicí smrku. Všude s­amý smrk uměle sem zavlečený.

A teď – tolik bílého prázdna.

Dokud nezačneme smrk pěstovat jenom na vhodných stanovištích a ve zpevňující a zúrodňující směsi, zůstane všechno při starém. Pouhé řeči o potřebě změn jsou mlácení prázdné slámy. Vysadit jeden, dva či tři řádky modřínu v pasece zalesňované smrkem není ještě přeměna monokultury na smíšený les.

Zahledím se do barevných obrazců, představujících porosty různých věkových tříd. Něco mi náhle napadá. Říkáš, že potřebuješ pevné body? Tady jsou, podívej se. V těchto mladých čtyřiceti, padesáti, šedesátiletých porostech, co jsou teď proděravělé větrem. Co se stane, když se spolčíš s přírodou a také v nich, ne jen v mýťácích, začneš připravovat zárodky lesa, jaký odjakživa žije ve tvých představách? Bude to trochu nezvyklé, to ano. Většina lesníků po takovém narušení mladých porostů zvolí holoseč stejně jako u těch dospělých. Těžbu nazvou hospodářskou nutností a přičtou na konto kalamity. Nediv se jim, vichřice přece porost načala. Máme to už v lesnické povaze, že nesnášíme prořídlé porosty. Nebýt tohoto čerstvého nápadu, někde i ty by ses možná zachoval stejně. Jenže ten nápad je tady. Ruce by mně musely upadnout! V těch prolomených světlinách se pravděpodobně zakrátko objeví semenáčky smrku, borovice, modřínu, jedle, a také listnáčů. Když budu mít štěstí, přežijí. Odedávna chci odbočit z vyježděné cesty zaběhnutých zvyklostí. K mému vysněnému lesu může vést i klikatá, tajná stezka pro pěší. Za mého života se taková příležitost sotva zopakuje. A tato už může dát impuls k opravdové různověkosti.

Musím se o to pokusit. Na těch úděsně prázdných holinách kolem vzniknou znovu jen lesy stejnověké a obloukem se vrátíme tam, kde jsme byli předtím. Je možné se jen tak smířit, nic proti tomu nepodniknout aspoň tam, kde můžu?

Ale co ty mladé řediny, které neobsadí nálet semenáčků, ale buřeň?

Snadná pomoc, podsadím je. Bukem a jedlí.

Máš rozum? Schválí ti někdo podsadbu?

Nebudu se ptát. Vždyť to byl ještě nedávno základní způsob umělé obnovy. Proč bych se měl přizpůsobovat výmyslu, že zalesňovat se sluší jen „čisté“ holiny a ty „nečisté“ nebrat v úvahu?

Dostaneš se do nepříjemností.

Ano, nebudou první ani poslední. Ale teď jsou moc daleko. A směšné ve srovnání s kalamitními pustinami, z nichž mi jde hlava kolem.

Co nás asi v příštích letech čeká?!

Čeho se děsíš? Nebudeme to mít o nic horší, než ti, co kdysi jako první dávali do pořádku lesy zpustošené toulavou těžbou. Byli to sedláci a zvládli to. Poradili si selským rozumem. Prostě vyklučili nepotřebné zbytky dřevin a na čisté pasece založili les jako lán obilí. Uznávám, že to bylo dobré, tenkrát. Nic lepšího je nenapadlo. Neměli zkušenosti, nemohli ještě odhadnout, co za nebezpečí se k výhodám stejnověkých monokultur přidá, co je bude provázet, hromadit se a nakonec převáží.

Zato nám teď pomáhej Bůh! Jsme dál, zkušenosti máme, starým chybám se můžeme vyhnout. Aspoň smíšený ať je ten les, když už se nové stejnověkosti nevyhneme. 

Přestalo pršet, mraky se trhají.

Sesbírám z podlahy své truchlivé obrázky a uklidím je na místo. Jen jednu mapu pečlivě složím a nevložím do police, ale do služební brašny. Obuju si gumáky a vyjdu na čerstvé povětří.

 

Cesta k obnově napůl zbořeného lesa není snadná. Klikatí se, vyžaduje překonávání a obcházení překážek, očekávaných, ale také nečekaných. Každý z lesníků volí řešení, které pokládá za nejlepší. Někdy se zkříží dva nesmiřitelné proudy, dochází k nedorozuměním a mrzutostem. Ale lidé v lesním provozu pracují na obnově bez defenzivních nálad, i když k nim často důvod mají. Vzdát obnovu lesa, za který odpovídá, to lesník neumí. Bude stále hledat, stále zkoušet, jak vrátit les na místo, kde má být. A trápit se neúspěchy. A chytat se naděje, když vidí, že se mu začíná dařit.

Lesnický provoz se rval s potížemi, jaké mu předtím byly cizí. Nové specializované velkoškolky nemohly stačit požadavkům na množství a kvalitu sazenic, a tak chrlily do lesa sazenice nedopěstované, nevyzrálé. Žádná ruka dělníka brzy v houstnoucím drnu pasek nemohla zvládnout potřebné tempo výsadby a zvlášť pak ochrany takových nedochůdčat. Ke slovu proto přišly naorávací, zalesňovací, růst buřeně tlumící stroje – a­ herbicidy. Pohromou pro příliš slabé sazenice se stali hlodavci a hmyz. Bojuje se pastmi a chemickými přípravky. Bere se zavděk biologickými prostředky. Je vyhlášena ochrana mravenišť. Do pasek jsou zatloukány jednoduché, nahoře příčkou opatřené kůly, zvané berličky, které slouží za posedy pro káně myšilovy. Na stromy se vyvěšují budky pro hmyzožravé ptáky a sovy –  p­ostrach hlodavců. Dobrovolníci – š­koly i organizace dospělých se hlásí na pomoc. Lesníci je vítají a místo zaslouženého odpočinku po celotýdenní námaze s nimi navíc tráví soboty a neděle.

Jsou to únavné měsíce. A posléze roky.

Ani těžba dřeva se nemůže zastavit. Znovu se rozbíhají přerušené výchovné těžby v nedospělých porostech, kde pro zpoždění rychle dochází k nebezpečnému přeštíhlení stromů, a tím ke snižování stability porostů. Z těchto probírek je získávána velká část potřebné hmoty. Také se domycují řediny po kůrovci. Obnažené porostní stěny stále ještě padají při každém prudším závanu větru. Paseky se tak rozšiřují a vznikají nové, takže nových zalesňovacích povinností neubývá.

Ze všeho na mě padá tíseň.

Těžba se z mnoha důvodů opravdu zastavit nedá, ale co udělat, aby nám každoročně nepřibývalo nových holin, dokud nezajistíme bezpečné odrůstání kultur loňských, předloňských a ještě starších?

Jedna pomoc by tu přece byla.

Zprvu se toho nápadu zaleknu: vždyť je to nesmysl.

Ale já přece vím, odkud se to dřevo dá vzít! Je to jediná možnost: místo z nabouraných porostů a ředin vzít si jednou celé roční množství z mýťáků, co už mám podrostlé přirozenou a místy také umělou obnovou.

Šílíš?! Musel ses pomátnout.

Jen jeden rok, jen jednu roční těžbu tak vyřešit!

Co tě to napadlo? Za tu krátkou dobu (ach, jaká doba v mém oboru není krátká?) stačils jen začít, nic víc! A těch skrovných výsledků už se chceš zbavovat? Vždyť to, co je podrostnímu lesu vlastní, to navíc, čehos chtěl dosáhnout, to tam teprve vzniká! Jsou to poklady. Ani vichřice ti je nezbourala, ani kůrovec nesežral!

Je vůbec nějaká omluva pro to, abys položil ruku na slibnou budoucnost? Ty stromy, nevyzrálé, nedorostlé do rozměrů, jaké sis plánoval, chceš najednou skácet a podrosty předčasně odclonit? A to pro nic většího, než pro ulehčení od pomíjivých těžkostí? Kolik dřeva jsi navíc vypěstoval, že si už troufáš sklízet? Tvůj dávný sen byl přece jiný. Nepředstavitelně jiný! Lesní zásoby jsou bohatství, kterého si rozumný hospodář cení, šetří a chrání pro případ nejvyšší nouze. Jak bys to viděl, kdyby ten les byl tvým majetkem? Může vypuknout požár, přijít povodeň, hladomor, válka. A tam v těch tvých nejlepších mýťácích zásoby cenného dřeva teprve teď narůstají, hromadí se a slibují bohatou budoucnost!

To je pravda, jenže nás tlačí přítomnost! Nejsme schopni vypořádat se s holinami! Jsem z toho zoufalý. A tam v těch mých nadějných podrostech stojí tolik silné hmoty! Je jí určitě dost na celou roční těžbu, po které bychom nemuseli jediný ar zalesňovat.

Co to blábolíš?! Pro jednu roční těžbu? Pro takovou almužnu? Pro to chceš všecko poslat k čertu? Taková krátkozrakost! Jen proto, že na tvé polesí dolehlo o něco víc zalesňovacích povinností než je obvyklé? Že nestačíte zajistit odrůstání všech těch nových kultur? Vždyť zásoba hmoty, ze které by se dalo pozvolna a dlouhodobě brát jen to, co dozrává, ta nad těmi nízkými podrosty ještě dostatečně nenarostla, jsou to teprve zárodky tvého vysněného díla! Chystáš se ke svatokrádeži! Dá se to nazvat přiměřeněji?

Vyjdu ven, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Rozkývané koruny smrků mě zvou a nabádají, ať všechno pustím z hlavy a jdu se tam do lesního přítmí s nimi potěšit.

Je to svůdné. Hlavu mi svírají železné obruče a tam v lese bych pookřál.

Ne, nejdu, všechny vás dobře znám, nemusím se na vás znovu zblízka dívat právě teď. Ještě bych podlehl. A já podlehnout nesmím. Ta tíha leží na mně. Sám se musím se vším vypořádat. Tak toho nechte.

Pod pumpou si opláchnu obličej. Chrstám na sebe vodu plnými hrstmi. Á, jak je studená! To mi dělá dobře.

Nemám, do čeho bych se utřel. Nevadí.

Nechám vodu stékat po tvářích, po bradě, za košili. Stojím před myslivnou a blaženě se dávám ofukovat a chladit větrem, co sem vane z lesa.

Kde zůstal ten blahý čas před kalamitou! S vybranými mýťáky si jen tak pohrávat, zaobírat se každým stromem zvlášť. Pár malých pasek sice skácet, ale dovolit si jen tolik zalesňování, kolik zvládneme. Každý mýťák před definitivním rozhodnutím několikrát projít a očekávané následky holoseče dopodrobna promyslet.

Stejně jsem se mockrát přepočítal, něco mi nabouralo obnaženou porostní stěnu ze směru, odkud jsem zradu nečekal. Tak už to s pasekami bývá. Jednou je to přepadavý vítr, který se na hřebeni kopce stočí a vpadne do stěny třeba z neobvyklé severní strany, jindy námraza, která za tři nebo čtyři týdny nerušeného narůstání už nedodržuje pouze svůj jihovýchodní směr, proti kterému jsem stěnu chránil a láme všude a všecko.

A to jsem ani na holoseči obvykle nevykácel všechny stromy do posledního. Byl jsem leckomu směšný, ale pro krásu jsem nechával výstavky, vybrané stromy, co mají naději i po úplném osamostatnění vydržet a nepodlehnout větru. Rovné, pevné, hluboce zavětvené. Smrky, borovice, modříny, někdy dub, někdy jedli. Krása hrála pro výběr těch výstavků rozhodující roli, ale k zahození nebylo ani přirůstání cenného dřeva na oddencích, ani špetka blahodárného stínu a přirozené zahušťování kultury na pasece dodatečným náletem semen z nich.

Na celém tehdejším hospodaření bylo podstatné, že jsem předepsanou těžbu vždycky snadno zvládl. Kolikrát jsem dokonce potřeboval ještě těžit a nemohl, abych nepřekročil roční plán.

Ale o čem si to tady sním? Jsme po kalamitě, nevím kudy kam a právě se chystám k mrzké svatokrádeži. Co teď s minulostí?

Musím si to důkladně promyslet. Stojí vůbec úspora jednoho roku zalesňování za tu ztrátu? Cosi tak pomíjivého? A dokonce to ani nemusí vyjít! Pak bude ještě hůř.

Ano, ale taky se to může podařit.

Nikdy mi nebylo tak bídně. Co to mám v sobě za divnou odpovědnost, když jsem schopen tak lehkomyslně si říct – teď ber, cos nahospodařil?

Vrátím se do kanceláře a rozložím na stole první mapu. Mapu Trojáku. Tady začnu. Tady je jich většina. Mých pokladů.

S bušícím srdcem procházím na mapě všemi svými rozpracovanými porosty, vážím, co pro mě který z nich znamená, potěžkávám hodnotu živých a hodnotu mrtvých. Je to málem nad mé síly. Konečně vyloučím ze seznamu ten, co pokládám za nejcennější a po chvíli se slituji ještě nad jedním. Namluvím si, že jsem udělal, co bylo v mých silách. Oběť bude snesitelnější.

To je to pravé slovo: oběť. Právě jsem se rozhodl obětovat své životní plány.

Až to půjde, utěšuju se, můžu začít znovu, nic než cizí předsudky mi v tom bránit nebudou.

Začít ano, kam ale stačím dojít, s takovým zpožděním? Tolik roků zmařených!

Nezoufej, jen toto ještě překonat, a pak zas budu pokračovat, konejším svého zarputilého pronásledovatele.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.02.2020 15:12:18dát kritice tiprevírník

Jsem moc rád, že ti mé povídání má co říct, Přemku. Děkuji za příznivý komentář.

13.02.2020 11:59:50dát kritice tiplastgasp

Dočetl jsem předchozí příběh a znovu vzdávám uznání za skvělý, poučný příběh v plynulém rytmu starostí, které přináší tvoje poutavé seznamování s prací a úsilím lesníků. Máš úžasný dar, dát tomu vypravování poetický nádech a lehkost otevřených očí. Talent.

11.02.2020 08:11:52dát kritice tiprevírník

Děkuji, Honzo, za komentář. Tak s těmito případy, o nichž se zmiňuješ, jsem se nikdy nesetkal, ani jsem o tom ještě neslyšel. Ale v době po této popisované kalamitě jsme mimo jiný způsob boje proti buřeni na těch největších holinách použili posyp granulovaným herbicidem z helikoptéry. A stejně se stalo, že se pilot úplně netrefil a část spadla vedle paseky do stojícího lesa. A jednou, mnohem později, jsme leteckým postřikem velké části lesa byli povinni zabojovat proti hrozící mniškové kalamitě. Kalamita nevznikla, ale jestli to bylo právě tím postřikem, to tedy nevím.

10.02.2020 23:23:41dát kritice tipzeleda

Hodně odborný článek. Ale plný snahy něco udělat. Kdysi jsem znal lesníka, který si permanentně stěžoval na práškovací letadla, která nespotřebovaný materiál pouštěla do lesa a ničilo to zvěř. jak je to, Jardo, dnes? 

Popisuješ hodně temně kalamitu lesní. Ale možná nás čeká ještě něco hrošího. Kalamita společenská. Pěkně píšeš, Jardo!

10.02.2020 19:12:30dát kritice tiprevírník

Čudlovi děkuji za tichý tip.

10.02.2020 17:55:39dát kritice tiprevírník

Luboši, spíš bych řekl "chvalně" známých, to musíš uznat.

Phil, to je přesně ono, tak vypadá pravá paseční buřeň. Někdy až nad hlavu. A s tím musí ženy a muži srpy nebo kosami bojovat, aby každý vysazený stromeček odclonili.

Ireno, děkuji za uznání... Ono fakt skutečné je.

10.02.2020 17:29:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tvé napínavé vypravování vydá za detektivku... jen kdyby nebylo to trápení lesa i lesníků skutečné...

10.02.2020 16:43:351 tipů dát kritice tipPhilogyny

Umím...všechno, co si dovedeme představit, může být pravda. A tady to zažíváme taky...

Jednou vlezla se psy do buřeně. Poprvé a naposledy. Musela se vrátit, že.

Táhla pod každou paží jednu jezevčici  a nohy i přes kalhoty sám krvavý šrám...

10.02.2020 16:19:08dát kritice tipKočkodan

Máme to už v mužské povaze, že nesnášíme prořídlé vlasové porosty. (Tedy já osobně si nemohu stěžovat, to je pořád ještě skoro buřeň.)

 

Tak tohle byl další z řady mých nechvalně známých “věcných” komentářů. ;-)

10.02.2020 12:33:17dát kritice tiprevírník

Majaksi, díky za tip.

10.02.2020 12:31:04dát kritice tiprevírník

Ach jo.

10.02.2020 12:13:05dát kritice tipblacksabbath

a u nás dnes padaly.. ještě voněly...........................

10.02.2020 11:52:06dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Děkuji za objasnění. :-)

10.02.2020 11:50:59dát kritice tiprevírník

Buřeň je vysoký a hustý bylinný porost (třtina, starček, maliní, ostružiní ap.), který na pasece utlačuje sazenice; musí se odstraňovat, jinak je zahubí. Mýtní porost je ten, který je zpravidla již určen k vytěžení (smýcení, skácení), čili dosáhl určitého věku, nejčastěji 80 - 120 let.

10.02.2020 11:10:37dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mně nevadí, že tam není akce, ale nerozumím některým termínům nebo slangovým slovům, třeba buřeň nebo mýťák.

10.02.2020 11:07:43dát kritice tiprevírník

Možná je to pro nezúčastněného čitatele poněkud nesrozumitelné promýšlení a rozhodování, co dělat, čím si pomoct, jak ze svízelné situace vyklouznout. Není v tom literárně žádný děj. Ale pro případného lesníka, který by se mohl k tomuto čtení nějakou náhodou dostat, to zas tak nesrozumitelné není. A tak se nejen tobě, Renato, tak trochu omlouvám za nedostatek viditelné akce v textu.

10.02.2020 10:25:10dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Dnes tu máme další vichřici, takže nechci vidět, jakou spoušť to zase v lesích zanechá. Líbí se mi Tvé myšlenkové pochody a těžké rozhodování. T.

10.02.2020 09:13:21dát kritice tiprevírník

Ano, v posledních letech přibývá všelijakých výkyvů počastí. To je ta "nenápadná" změna klimatu.

10.02.2020 09:01:11dát kritice tipDiana

Těším se na pokračování. Bohužel, časové intervaly mezi kalamitami se zkracují.... 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.