Přímluvce jara

Tužky svatého Víta píší do nebe, ať už jaro ukáže krajku svých květů. A někdo tam nahoře to čte a váhá, jako soudce nad přípisy netrpělivého obhájce. A nikdo neví…

Nepokoj zástupce lidu

Ženská si solí prso. Jednou rukou si je, nahé, bledé, malé, zvedá z rozepjaté vojenské košile, druhou je solí. „Kdo to kdy viděl, aby si ženská solila prso?!" ptá se tribun lidu vyčítavě sám sebe. Ale když se člověk zadívá pozorněji, zjistí, že vše je jinak. Ta fotografie Jana Saudka se jmenuje Cukr a ženská má v ruce nádobku s nápisem Zucker. „No proto,“ dělá tribun lidu za svým nepokojem sladkou tečku.

Japonec a Róza

V cípu Malostranského náměstí, jako v klíně matčině zpozdilý neduživec, stojí Japonec. Svírá karafiáty v papíru, někoho vyhlíží. Bledulín sotva odrostlý počítačovým hrám. Přiletěl až z Tokya, aby tu našel štěstí. Neví, co ho tu čeká… Ona se jmenuje Róza a je to pravá česká plnokrevnice. Nejprve mu zamotá hlavu v křivolakých uličkách, aby ho pak večer v pokojíčku pro pár jenů udusila v tučném klíně. Kluk ani nestihne sepsat předsmrtné haiku.  

Potměšilý divotvorce

Představ si, že ses dílem nějakého potměšilého divotvorce znenadání ocitla na Měsíci. A poněvadž právě v noci, vyprosila sis na něm alespoň postel; a teplou peřinu, je tam chladno. Lidé, co tě znají, chytají se za hlavu: Jak se to mohlo stát?! Tobě už se ale klíží víčka, jdeš spát.