Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sbírka - Studnice 2000

12. 02. 2020
1
1
348
Autor
Pájík

Naděje

 

Když se mračna stahují, buď mi světlem.

Buď mi květinou, která ráno provoní.

Buď mi mostem mezi břehy.

Buď mi listem na stromě.

Buď mi mořským příbojem.

Buď mi svící na stole.

Buď mi leknínem v tůni.

Buď mi červánky na večerním nebi.

Buď mi melodií plující po obloze.

 

Vzpomínka

 

Sen můj plynoucí ladně,

cesta domů prošlapaná,

matčino vřelé přivítání,

přátelský soucit a pomoc,

můj první polibek,

objetí a pohlazení od milé,

pronikající vůně šeříku,

průzračný třpyt křišťálu,

nad nejdražší zlato ceněná,

na dotyk sametově jemná,

vichřice bouřlivě bouřlivá,

tichá jako šum lesů,

mlčenlivé slunce za oblohou zapadající,

v hnízdě osamělé mládě,

buď moji hvězdou, o níž se vypravuje.

 

Představa

 

Pestrý motýl, který ke květině přivoní a odlétá,

vyprchalá vůně květiny zvadnuté,

mlhavá postava v šeru mizící,

melodie, která v srdci lahodí,

obdivuhodná růže s trním, které zraní do krve,

tělo vydechující cit,

chuť sladkých koláčů.

Máš blankytně modré oči, do kterých chci hledět,

ukazují tvojí nadčasovost

a neviditelnost tvaru, pestrosti, barev, nálady, pohybu,

obrazů a myšlenek.

A odvahu ti mám dnes říct, že nevím skoro nic,

ale chci tě vidět dál.

Jsi ta, kdo mi dělá radost i starost,

jak tě však popsat mám a náladám nepodléhat,

ztvárnit a zhotovit tě chci co nejpřesněji.

Rád zachytím tvůj obraz a výraz,

alespoň se o to pokusím

a radost pro sebe a druhým připravím,

Jsi jak nový motýl, který přilétá.

 

Myšlenka

 

Jsi jako voda lemující břehy,

mořské obzory a dál prostorná,

chladivá studánka v lese - čirá,

vznášející se orel - svobodná,

písek v poušti se přesýpající - nekonečná,

obilí ve stodole - skrytá,

kůň na závodní dráze - rychlá,

jméno blízkého přítele - důvěrná,

květ rozevírající se sedmikrásky - krásná,

blyštivé peří páva - pestrá,

ostrý šíp zasahující terč - bolestná,

strmá propast - hluboká,

ozvěna volající mezi skály - pronikavá,

smršť ničící - bouřlivá,

zarostlá pěšina - objevená,

dobré slovo - milující.

 

Jsi s mojí podstatou v nitru propojená.

 

O pravdě

 

Z jitra jsem procitl a zhrozil jsem se,

z mlhy se vynořila postava,

měla jasný tvar a velikost,

z její podstaty vyzařovala věčnost, důstojnost

a ryzost jako křišťál,

zdráhal jsem se, a přesto podíval jsem se na její oči,

oči, ve kterých jsem byl nahý.

Bolest se mě zmocnila,

ale pohled mi dával naději a osvobozoval od falše a lži.

Viděl jsem svůj obraz, byl jsem v něm čirý jako zrcadlo,

rozbodalas mi moji mysl mučivými myšlenkami,

ale tvůj tichý vánek zažehnal bouři a přišel pokoj.

Když tě obcházím, obdivuji jas, přímost,

nikomu nestraníš, máš stejné váhy.

Před tebou se skloní pouta pověr,

naduté zchladíš studenou vodou,

hledajícím ukazuješ směr.

Kdo tě hledá, hlupákem nezůstane,

tomu, kdo tě ctí, jsi obrněným pancířem,

bodneš svým mečem ty, kdo pohrdají tebou a nenávidí tvoji tvář,

tvůj pohled je pro ně bolestným trním.

 

Tebou stále nic nepohne.

 

Labuť

 

V nočním úplňku,

kdy stříbrné odlesky vln se zrcadlí na rybníce,

ty ladně přilétáš a usedáš na hladinu,

sametově bílá, krásná, líbezná a nevinná.

Tvůj štíhlý krk se rozhlíží po okolí,

pozoruji tě z houští, abych tě nevyplašil a nepolekal.

S napětím tě sleduji, jak kroužíš po hladině,

roztomile čechráš své peří,

jemná a zranitelně úzkostlivá.

Tvé oči se na mě dívají,

vidím v nich lesklý stín,

jsem tebou očarován.

Tu se ozve praskot větví

a ty znejistíš a vzlétneš do bezpečí,

jsem tebou dojat a tají se mi dech.

Budu na tebe myslet, má bílá princezno.

 

Zdála ses mi

 

Když usínám, má bílá vílo,

pozoruji tvé kadeřavé vlasy,

v nichž se odráží sluneční svit,

smaragdové oči, které jsou mi nejdražší,

tvůj pavučinově hebký šat s vůní lesních jahod a kvítí.

Krása a ladnost tvého těla je jako laň o úplňku.

Zvolal jsem: Počkej, neublížím ti.

Napřahuji ruku, o tvůj dotek stojím.

Mizíš jak pára, jako vánek ses rozplynula.

 

Zasněnost

 

Měsíc v novu jasně září,

krajina jde spát,

hvězdy se třpytí na obloze,

velký vůz hrdinně stojí.

Já uléhám na lůžko a přemýšlím nad tou krásou.

O tobě rozjímám, krásná hvězdo,

která ses mi zjevila a oslnila moje oči.

Má duše nemůže usnout,

stále se k tobě vrací,

vemlouvá si tě k sobě.

Nemohu zapomenout, sním o tobě,

připomenout si tě chci.

Na koženém řetízku si tě vytepanou do zlata

budu nosit na prsou, abych nezapomněl.

 

A když budu usínat,

zahřeješ moje srdce, má třpytivá hvězdo.

 

Podzim

 

Šedý podzim. Žluté listí na stromě.

Listím zavátá alej.

Jinovatka v trávě.

Vysekané břehy podél cest.

Cesta, která se rozchází.

Přátelský pozdrav na rozloučenou.

Teplé slovo ve studeném větru.

Ticho, které nás obklopuje.

Hvězdy, které září.

Řeka, která plyne.

Vítr, který fučí.

Oheň, který zahřívá naše ruce.

Děti hrající si s drakem.

Ptáci stěhující se do teplých krajů.

 

Proud

 

Tryskající pramen, řečiště mé,

říčka svažující se dolů do údolí,

Brouzdám se a nohy svlažuji,

kameny hladí má bosá chodidla,

cítím jejich tvar a kluzkost.

Jdu dále po proudu,

vlnící se vzduchové bubliny hladí mou kůži,

zvedám ruku, abych smočil suché vlasy,

kapky mi stékají po těle,

ponořuji své dlaně a piji, žízeň uhašuji,

a tu se ve mně něco stupňuje,

já kráčím dál, až po kolena, až po hruď,

plavu, pluji v proudu,

okolnosti a krajina se míhají jak zrychlený film,

mořský příboj mě unáší dál a dál.

 

Řeka

 

Řeka tekoucí v proud.

Voda obtékající oblé kameny.

Ševelící jez stahující se podél kamenů.

Řeky, které se sbíhají v proud do údolí.

Mohutné olše podél cest.

Křivolaké naplaveniny podél břehů.

Hejno kačen míhajících se za sebou.

Mlha z rána.

Tonoucí tráva podél břehů.

Písčité pláže a strmá zákoutí.

Vypínající se skály.

Mělčina s bublajícími kameny.

Ohnuté vrby podél řeky.

Zrádné mrtvé toky.

Bažinaté tůně.

Slunící se pstruzi.

 

Nespoutanost

 

Obrazce vyryté do skal,

sochy připomínající minulé věky,

svobodná údolí a strmé skály,

vlající prapor na jedné z nich vítězně se třepotá větrem,

orel kroužící nad skalní rozsedlinou,

vítr profukující holá návrší,

husté mraky ženoucí se po obloze,

sluneční záře při rozednění,

vynořující se duha,

záblesk blesku a zahřmění opožděného hromu,

praskání ledových ker a kvádrů,

hukot strhujícího vodopádu,

síla nelítostné smršti,

To je majestátnost velehor.

 

Zima

 

Sněhem zavátá silnice,

závěje profukující meze,

pocukrované stromy v lese,

toulavé stopy zvěře.

Křoupání sněhu pod nohama,

radost dětí stavějících si sněhuláka,

promrzlé ruce a studený nos,

ostrý vítr a červený obličej.

Padající sametové vločky,

teplá zem, která je saje,

zmrzlá řeka a praskání ledu,

dětský křik a tlukot hokejek.

Bílou peřinou obalené domy,

k nebi stoupající kouř z komínu,

zahřátý dům uprostřed zimy,

teplý čaj a sousedské pozvání.

Pozdravy známých a přátel,

čtení vánočních blahopřání,

lidský soucit s opuštěnými,

ztišení a naděje příštích dnů.

Ozdobený stromeček,

koledy oslavující Kristovo narození,

sváteční večeře a svíčka u stolu,

společná modlitba a teplo domova.

 

 

 

Přátelství nad zlato cennější

 

Když nevím kudy kam, jsi mi oporou,

jsi mi tím, kdo mě vyslechne a pochopí

a ukáže mi o krok dále to, co nevidím.

Jsi přítelem, který pomůže,

podáváš mi ruku a jdeš se mnou kus cesty,

dáváš mi radostnou útěchu a povzbuzení.

 

Jsi mi kůlem podpírajícím stromek,

jsi mi rajskou zahradou,

jsi mi vonícím šeříkem,

jsi mi sladkým ovocem na rtech,

jsi mi jemným pírkem volně se vznášejícím,

jsi jak slunce zářící na můj obličej,

jsi mi průzračným pramenem,

jsi mi studnicí, ze které čerpám,

jsi jak lilie otevírající se v důvěře,

jsi mi vzpomínkou vyrytou v srdci.

 

 

Návrat domů

 

Někdy je těžké se vrátit,

zdá se nám nemožné vrátit se na cestu,

kterou jsme s bolestí opustili.

Snad mi zarostla trním

a ty trny bolesti zabodávají se do těla.

Naše cesty se rozdělily

a čas vykonal běh.

A já, co jsem viděl žhavé, teď ochladlo

a lítost mi zůstala v nitru.

Zastesklo se mi po zemi, kterou jsem opustil,

a v noci slyšel jsem plakat srdce.

Roztoužil jsem se vrátit tam na rozcestí.

Ještě za ranního úsvitu vydal jsem se na cestu.

Strach a nejistota mne naplnily,

když jsem kráčel známou pěšinou,

a čím blíže jsem byl, tím více mi jazyk usychal.

Myšlenky hřměly burácením hromu

a když jsem uviděl otce, rozplakal jsem se nemajíce slov.

Táta podal mi svou ruku: Jsem rád, že jsi doma.

Objali jsme se a plakali oba.

 

Touha po kráse

 

Volám tě kráso, kde jsi,

ukaž se mi,

rád bych tě spatřil.

Tu se objevila

a já jí byl pohlcen.

Pak zmizela a já ji zachytit chtěl,

a mít její obraz ve svém srdci.

I vzal jsem štětec a maloval,

ale barvami jsem ji nezachytil.

Začal jsem psát

a popsal jsem ji co nejvíce,

ale nestačila mi slova.

I tančit jsem začal jen pro ni,

vyjadřoval jsem její půvab a šarm,

ale docházely mi pohyby.

Vzal jsem pestrý šat a hrál jsem divadlo,

ale chyběl mi děj.

Dláto jsem vzal, že její obraz vytesám do dřeva,

tvar její jsem udělal, ale celou jsem ji nevystihl.

Sténám: Kráso, kde jsi?

Ukaž se mi znova.

Smuten odcházím, že nedokážu vyjádřit to,

co se vyjádřit nedá - tu se zjevila krása

a odvětila:

Byla jsem s tvým štětcem, s tvojí tužkou, ve tvých pohybech,

ve tvém scénáři, byla jsem ve tvých myšlenkách,

jsem ráda, že ses o to pokusil,

budu přebývat ve tvém srdci.

Tato slova ve mně utkvěla a radostně mě zahřála.

 

Idealista

 

Mám hlavu v nebesích.

Nohy na zemi, ale mysl v oblacích.

Trochu nebe přináším dolů.

Volně klesají jak vločky - dárečky pro každého z nás.

Rád tím zaplňuji svět jak závěje na kopcích.

Oči hledí do neviditelného světa

a mluví, co dole na zemi nechápou.

Vezmu si křídla, odrazím se od země

a vzlétnu jak balón,

odplouvám k novým dálavám.

Za mnou je slyšet hlas:

"Přines, prosím, něco shůry, tam od červánků."

 

 

Scénář filmu

 

Chtěl bych zhlédnout Tvůj film,

jenž natáčíš v nebeských dálkách,

nahlédnout do Tvého scénáře.

Rád bych uviděl velkolepé dílo

a seznámil se s někým vzácným,

obeznámil se s Tvým myšlením

a vystopoval Tvé záměry,

prošel neprozkoumanou planetou

a našel tam ukryté stopy,

zahalené jak zapomenuté hvězdy

tam ve výšinách, kde opona končí.

 

 

Riziko pro krásu

 

Pátrající duch se potápí pro poklady na dně moří,

sestupuje dolů a objevuje nové cennosti

s rizikem, že se nevynoří. A že žralok nikdy nespí

a on život dává v sázku.

Je posedlý vidinou cenných perel,

obětujíc vlastní život.

To je největší cena, za kterou se v moři platí.

 

 

Srdce umělce

 

Srdce umělce bloudí a toulá se,

v proměnách se nachází,

mění se jako počasí v horách.

Jeho vnitřní ladění a citové vnímání vidí víc než druzí.

Cena za dílo je zaplacena bolestí uvnitř.

Často ve smutku a žalu - to je ta půda, v níž se rodí -

- radost i žal.

Je bolestný jak porod,

radostný jak smích šťastného dítěte.

Hledá a utápí se, hledající pochopení,

snad pramen odpočinutí a důvěru, to je jeho zdroj, snad i motor.

 

Osamělý poutník

 

Osamělý poutník prochází krajinou ve slunci i v nečase, po cestě bahnité i

skalnaté, po horách i nížinách. Na hlavě klobouk, kožený plášť svázaný v pase.

V nečase chodí zemí i pustinou. Putuje a sleduje krásu země. Jeho ctnost je

schovaná v nepropustném váčku, knížečka s jeho zápisky o přírodě a skonání světa

i lidí. Cennost, kterou nosí s sebou. Poklad, který skrývá. Je to cennost jeho

duše. Poklad, o kterém vypráví každému, s kým se zastaví a jehož ucho je pro něj

otevřené. Tak vyprávěl o lidech, krajích a zvycích.

Zemřel. Snad s ním zemřelo vše, neboť příběhy těšily lidská srdce.

Po jeho smrti byly zápisky znovu objeveny.

 

 

Hrající fontána

 

Melodie plné barev.

Střípky kapek tryskající vzhůru,

poletující teplý dech okolo nich.

Optický zázrak, hrající vlny.

Hudební doprovod trysek.

Duhové kolo v pramínku fontány.

 

 

Skleněná mozaika

 

Kámen prohozený výplní kostela,

zima profukující vlhký vzduch.

Skleněná mozaika ležící na zemi-

-postavy svatých, jejich život,

sklíčené ostré střepy.

Jakou bolest by způsobil pohled na ni mistrovi,

který ji vytvořil,

jeho památka v ní byla uschována po mnohá staletí.

 

Nalomené výplně olova.

Čnějící sklo.

Mlčící vítr vane.

 

 

Otázka pro Pavlínu

 

V lese při ranním rozbřesku, když sluneční třpyt budí rostlinky ze spánku a

paprsky poletují mezi stromy, přicházíš ty. Perleťové vlasy ti vlají a

zdůrazňují tvůj půvab. Přibližuješ se chůzí podobnou tanci motýlů - neposedné

nožky poskakují a hledají, co sladkého pojmout a z čeho zakusit slast.

Chutě vřou a ty uvnitř slyšíš krásnou melodii - borůvkovou a malinovou.

Zakoušíš tu rozmanitost a běžíš za novou. Utrhneš červenou jahodu, díváš se na

ni a vevnitř slyšíš ten soulad akordu. Na pohled je krásná a zrak tě nemůže

mýlit. Těšíš se na ni, podáváš si ji k ústům, ochutnáváš. Ale při polknutí ti

obličej ztrpkne hořkostí. Nechápeš proč. Ptáš se sama sebe: Proč je hořká?

Rozhodni se, co uděláš! Protože tady končí můj příběh.

 

 

Sen o štěstí

 

Ty sníš svůj sen o štěstí.

Věříš, že jednou přijde k tobě

a splní ti tvá přání.

Víš však, že je krátké a prchavé,

nerado dlouho poslouchá naše sobecká přání,

komu chce, dává samo sebe.

Ty si však říkáš, když budu mít to a to, mám štěstí.

Štěstí putuje jinde,

nedosáhneš ho a tvůj sen vyprchá jak pára pod hrncem.

Toužíš po krásném světě, který je vysněnou iluzí

a zanechává pouze zlomky štěstí a jejich pomíjivé odstíny.

Ty jsou radostné ve zlých časech, neboť je jich mnoho.

Jsou jak jasné hvězdy v tmavé noci.

 

 

Světelný paprsek

 

Světelný paprsek prostupující sklem kostela, vířící

prach, zvedá se a poletuje v tichém prostoru. Částečky

dotýkající se vyřezaných lavic tam, kde se čas zastavil. Příchozí vnímají ten

zvláštní pocit někoho vyššího nad nimi, visícího na dřevě nad oltářem.

S otázkou snad pro mne?

 

 

Zavřená zahrada

 

Za branou zavřenou okolnímu světu, s terasami a chodníky, keři a cizokrajnými

rostlinami, je ráj pro naše oči i duši, budící touhu neposedné zvědavosti,

umocňující naše bytí. Sluha nám všem dobře známý, kdy chce přijde a odejde.

Nečekán a nezván. Stojím u vrat a opírám se o železné mříže a pociťuji chlad ve

svých prstech, tam u brány, vchodu do neznámé krajiny.

 

 

Studánka

 

Studánka ukrytá v hlubokém lese,

skrývající se tam v lesním hvozdu.

V místě na úpatí hor.

Její prameny se shlukují a vyvěrají na povrch.

Kde teče pomalu a stále.

Je jak schované zrcadlo s vodou čistou a průzračnou,

mající znamenitou chuť.

Pocestnému je oázou na cestě samotou.

Radost má, že ji našel a objevil,

to je cena za hledání tam v hustém lese.

 

 

Růže

 

Pohozená růže v poli

osamoceně smutná pláče rosu,

dech se z ní ztrácí,

vyhasíná krása,

její líbeznost už pomíjí,

sténá po vláze a povšimnutí.

Stvořena byla pro obdiv

a teď v pohanění leží.

Pomalu usíná a spí spánkem růží -

pohozená růže v poli.

 

 

Žeň

 

Zlatý klas na poli běduje,

hledá, kdo by ho sklidil

a od tíhy mu ulevil.

Vypustil nahoru dlouhý žebřík,

žnec nepřichází.

Přemýšlel o tom, že bude ležet na sýpce

a převalovat se se svými zrnovými brášky.

 

 

Cit

 

Střípek rosy přející si přání,

kapky deště stékající vlnou,

štěstí v obálce zalepené,

bosá slepota naděje,

pomyslná čára v kruhu,

skrytá jehlice v trávě.

 

 

Nejistota

 

Když strach a nejistota tebou zmítají

a pochybnost se přes tebe valí jak mořská vlna,

přesto vykroč vpřed k novým dálkám.

Vyjdi z přístavu jistoty a pohodlí,

vydej se po moři vstříc neznámým objevům.

Nastup, vypluj na širý oceán,

tam tě to táhne.

Cesta je dlouhá, proto se připrav,

vidíš kolem sebe jen širé moře a úzkost tě naplňuje,

když přichází bouře a vlny se valí,

přesto věř, že dojdeš k cíli.

Po každé bouři, vichřici prosvítí slunce oblohu

a mořský větřík ti zchladí vlasy

a ty jdeš s nadějí dál

a víš, že kompas ukazuje správný kurs.

Míjíš nové země a neznámé tváře

a vyhlížíš ten přístav, kde skončí tvoje cesta.

Tam je tvůj domov.

 

 

Ztráta

 

Začouzené okno od sazí,

černým závojem přioděné slunce,

sevřená ryba v rukou lovce,

vyhaslé oči mého přítele,

spadané listí na hrobech.

Smutná jak hrobníkova žalostná písnička,

ostrá jako nově naklepaná kosa,

studený vítr pronikající do světnice,

pronikáš dále, nečekaná řítící se lavina nad převisem,

tesklivost polární noci.

Teprve když tě ztratíme, víme, co nám chybí.

 

 

Konečná

 

Dej mi sílu kráčet, pokud mohu,

ve vlaku plném lidí,

který se po kolejích řítí do neznáma,

zastavuje za tunelem,

tam, kde končí život.

Vím, že jednou bude konečná

a že vystoupím.

Nechci o tom mluvit a myslet na to,

ale vím, že jednou cesta skončí a vystoupím ven z vlaku.

Míjím nádraží, špinavé stěny čekáren,

bezdomovce spící nehnutě na lavičkách,

pohozené nedopalky cigaret.

Když vystoupím, proměním se v zastávku,

podobnou těm, co jsem viděl,

malou stopu na mapě, kde vlak už nestaví.

 

 

Nesplněný sen

 

Život je pro trápení a trápení pro život,

je velká obloha a v ní zapomenuté hvězdy,

radost a štěstí je mnohdy jen krátký okamžik,

krásný sen, ze kterého přichází vystřízlivění,

náraz na tvrdou zem.

Přeji si toužit a snít a cítit,

bolestí se uhasit.

Nechci žít ve tmě, v níž jsou skryté hrany.

Mám klamavé srdce,

porucha, která se nedá odstranit.

Proč mít dobré věci, když jsou nám léčkou

a zbraní, kterou se nad druhými vyzdvihujeme.

K čemu mít vše, ale řítit se ze srázu,

mučit se tužbami, které se nesplní.

 

 

Cesta k vrcholu

 

Je smutné nemít sny. Jak se dostat k cíli? Mnohdy se nenaplní naše očekávání a

sny se rozplynou. Cíl zůstává, ale cesta k němu je v nedohlednu.

Vyrážím tam dál do hor. S horolezeckou výstrojí, úvazkem a lanem, musím zdolat

vrchol. Něco mě motorově žene dopředu. Vystupuji na úpatí hory, zabodávám své

ruce do skal. Mé tělo je jak nástroj vykonávající koncentrované pohyby opatrně a

promyšleně. Zatloukám skoby, zaklapávám karabinu, lezu přes převis, odpichuji se

stále výš a výš.

Někdy špatně odhadnu situaci, nebo se mi sesmeknou nohy, podjedu a řítím se

dolů. Lano je moje poslední naděje, vždy mě zachrání před jistou smrtí. Potluču

se a probírám se. Hodnotím situaci a zvažuji novou cestu. V naději a s námahou

vystupuji vstříc až na vrchol. Něco mě sune dál a necítím bolest a námahu.

Vstříc snu, obsadit ho a vztyčit vlajku.

 

 

Bažina bez naděje

 

Bořím se do hlubin bahna,

mé nohy se sesouvají do útrob močálu

a já s vypětím sil bojuji svůj zápas,

je nad lidské síly a dochází mi dech.

Ztrácím víru,

hloubka mě dostala a pohlcuje,

strach se mi v žilách víc a víc stupňuje

a já křičím o pomoc,

snad mě někdo uslyší a na pomoc mi přijde,

poslední záchrana, jíž se chytám,

po prsa zápasím se špinavou hmotou,

už s vypětím sil sténám do končící špetky naděje bezmocné SOS.

 

 

Klamná cesta k smrti

 

Cesta k propasti špatně značená,

vedoucí lidi na jistou smrt.

Zrádná úžina a klamavé opojení,

marný ukazatel.

Osudné cesty.

Platíme příliš vysokou cenu pánu skutečnosti a podvodu,

mincí, která se nelehko poznává.

 

 

Hledání

 

Mé srdce prahne a žízní.

Je smutné tam,

kde pramen vyschl a nové vody není.

Tvůj hlt je suchý.

Nemáš nic, po čem toužíš.

Sny se míjí a opomíjí.

Vzduch ztěžkl mlhou.

Setři slzy, otevři své srdce,

přijmi to, co jsi odmítal,

zemři tomu, po čem jsi dychtil.

Naslouchej - je něco víc.

Budeš-li to hledat, projdeš trnitou cestou,

projdeš krví, ale tvá touha tě posilní,

protože žízníš jít tam, kde je pramen.

 

 

Můj Spasitel

 

Kříž tam na kopci zvaném Golgota,

muž visící na dřevu, v sténání a slzách obrácený k Bohu.

Následování, láska, přátelství, lest a zrada

za polibek a třicet stříbrných,

toť cena za vykupitele.

Z vůle své do špíny šel,

předveden k Pilátu a bičován za to jest.

Ústa, která slovem tvořila svět, mlčela,

trnová koruna krále bolesti,

ač byl pánem všeho, poddal se,

cesta krůpějemi krve nasycená,

tvář zohavená a zlomené srdce,

hřeby v jeho rukou, pot a krev vsakující se do dřeva,

nahý a přede všemi posmíván,

zoufale volá Otče a vydechuje duši.

On mluví srdcem,

poslední slovo je On sám,

největší cena za tebe.

Tolik bolesti a tolik lásky

ti dalo jeho ubité tělo a zohavená tvář.


1 názor

Schwalbe
12. 02. 2020
Dát tip

Nejvíce mne oslovilo O pravdě, Návrat domů, Idealista a Můj Spasitel. Klidně bych toto dílo rozdělil na více částí -  jeho délku tady asi málokdo  schroustá :) 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru