Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Srpnové poledne
datum / id14.02.2020 / 503409Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaZe zápisníku lesníka,
zobrazeno96x
počet tipů7
v oblíbených2x
Prolog

Uvědomuju si, že je tato kapitola na jedno přečtení dlouhá, ale nejsem schopen ji v žádném bodě přerušit. Tak si prosím radši udělejte napřed na čtení čas a vydržte do konce. Děkuji.

Srpnové poledne

 

 

Srpnové poledne

 

Do kdekteré světliny v lese již nemilosrdně praží slunko. Tam na pasece bude asi k nevydržení.

Na pařezu se líně sluní rezavá zmije. Ani se po mém příchodu nepohnula. Abych ji nezahnal, vyhýbám se jí velikým obloukem. Odpočívá dál ve způsobně stočené spirále. Nazlátlé šupiny se lesknou jako slída.

„No tady to vypadá!“ uklouzne mi hned na kraji paseky, když zběžně přehlédnu ten chorobný obraz ve zdravém, přirozeném rámu okolních porostů.

Na souček v mlazině pověsím sako, jež jsem doposud nesl jen tak přes rameno. Svléknu propocenou košili a rozprostřu ji na trs třtiny.

Ještě tady si to trochu prověřím, než Mirek přijde.

Vstoupím do toho obrazu a hned jsem takhle malý. Nejraději bych se odtud dal vyretušovat. On to ale obraz není. Paseka jako mlat, cítím ji pod chodidly. Nikde travička. Nebýt zelené barvy smrčků, hotová poušť. Přivírám oči proti srpnovému žáru, který se na mě z paseky valí.

Trochu jsme to přepískli, říkám si.

Nic víc. Jen takové malé, vlažné podivení. Moje svědomí je od jisté doby vůči těmto úkazům dost odolné.

Pláň bez bylinného pokryvu je hladká, až málem hledám ve vzdálené proláklině fatu morganu jako na rozpáleném asfaltu silnice. Smrčkům je kupodivu i v tom pařáku dobře. Mají krásně narostlé, bujně zelené vrcholové výhonky. Stejnou radost mi dělají svěží pacičky, jimiž se od jara prodloužily loňské prýty na znamení nezadržitelného růstu do šířky, který má brzy vyplnit prostor, zakrýt pustinu.

Ještě přede dvěma týdny se tu ve smrtelné křeči kroutily, zavadaly a už jen z kořínků dosud nabitých životem se na vražedné světlo sápaly rozpínavé byliny.

Dnes je dobojováno. Podlehla i nejhouževnatější třtina křovištní. Za několik roků zde nahromadila neprodyšný drn. Ještě vloni mi sahala po ramena. Teď tady bezmocně splývá, vlastní vahou přibitá k zemi. Má barvu přeschlého hnoje.

To ale není jediný důvod mé kontroly. Přišel jsem si ověřit ještě něco. Také chemický zásah, ale úplně jiný. Zaměřený proti hmyzí metle nejmenších smrčků a borovic, žlutočernému přízraku, tvrdému, zavalitému brouku – k­likorohu borovému.

Zblízka prohlížím účinek. Skloním se ke každému stromku, uchopím ho v krčku a zdola nahoru protáhnu dlaní. Celý kmínek obnažím. Nakloním ho, abych viděl i druhou stranu.

Jdu po řádku tam a po druhém zpátky. Je to dobré.

Dneska už vidím čtvrtou nebo pátou paseku. Se stejným výsledkem. Je to skutečně dobré. Zabralo to. Skoro bych řekl zázrak. Jindy touto dobou je polovina stromků nahlodaná a už bývá jasné, že léto nepřežijí.

Skoro na každém kmínku jsou jenom dvě tři vykousnutá znamínka. Otrávení brouci někam zalezli a jejich těla se rozloží, jako se po herbicidu rozkládají stébla třtiny.

Zdá se mi, že jsem na vrcholu blaha. Dokonalý účinek.

Každá z těch látek je jiná, ale v jednom se srovnat dají. Obě zabíjejí, aby chránily. Jedna hubí vegetaci, druhá hmyz, a lesu v nejútlejším věku tak pomáhají přežít.

Je to jen legrácka – štětečkem „zárožákem“ natřít každý smrček. Ženské se tomu napřed smály. Jak vidím, vyplatí se to.

Ten kluk má ale originální nápady! Když nás viděl, jak si s Louckým v hádce málem jdeme po krku, když mu začalo být jasné, že k celoplošnému postřiku nikdy nesvolím, ale pod clonou emocí mě nic kloudného nemůže napadnout, vmísil se – d­alo mu dost zabrat, než nás umlčel – a­ vyslovil ten svůj pitomý nápad. Byl strašně pitomý, ale naoko jsem se ho chytil, abych tu trapnost ukončil a – z­a chvilku emoce na obou stranách opadly. Potom, když jsme zůstali sami, srdečně jsme se tomu zasmáli. Jenže já jsem něco proti klikorohu udělat musel. Klasická „ochrana“, dobrá v normálních poměrech, které už dávno byly ty tam, pracné kladení lapacích kůr z dob našich dědečků, vylepšené jen použitím otrávených návnad, bylo na těch dnešních pasekách stejně k smíchu, jako ten jeho nápad. Bylo to buď, anebo. Buď všechno živé s klikorohem zabít bezpříkladným rozpoutáním postřiků celých pasek, jež se od nás vyžadovalo, anebo zkusit něco šetrnějšího – n­apříklad tu pitomost se štětečky. Páni, jak to bylo nakonec jednoduché!

Sluneční žár plnou silou sedá na nahou kůži. Je mi blaze. Jako té zmiji na pařezu.

Ne. Jí je lehčeji.

No jasně.

Ale myslím, že já na rozdíl od zmije ty starosti tak trochu potřebuju a teď mám v té výhni hříšný pocit, jako by mě začaly míjet. Jako by všechno již bylo vyřešeno. Jako by budoucnost této lesní drobotiny, a taky té budoucí, byla zajištěna.

Nastavuji slunci co největší plochu kůže. Starosti odtávají, rozlévají se, jsou neskutečné. Dívám se spokojeně na smrčky, jak si v horké pustině rostou, jako by do ní přirozeně patřily. Klikoroha jsme vyřídili. Jednou provždy.

Pomalu s tou definitivou! Zatím ho máme pod kontrolou. Stejně jako ty surově šedé pustiny uprostřed zdravého lesa.

Ano, zatím. Ale já přesto vidím ten první okamžik, prožívám první dojem. To překvapení. Ten úžas, když jsem poprvé viděl borové semenáčky z náletu, křehounké, sotva vyklíčené rostlinky, jak lehce přežily drastické umrtvení ostatních rostlin bez újmy na zdraví a jako zelený koberec pyšně zvedaly své „kmeny“, vysoké už několik centimetrů, nad zbytky poražených rostlinných těl, které by je – p­onechány naživu – b­ezpodmínečně zahubily během prvního roku jejich života. Nechtělo se tomu ani věřit. Byl to obrovský, překvapující úspěch vědy a výzkumu. Ten výběr. Ta jistota, s jakou zabily některé druhy a jednomu pomohly k růstu.

Ovšem, není všechno, jak bych chtěl, také si dnes všimnu sazenic, které silnější místní dávka poškodila. Vidím je, ale jejich počet obvykle nemá v množství zachráněných praktický význam. Pocit vítězství rozumu ve mně zůstal.

Sehnu se a odhrnu snop mrtvých stébel, přilehlý jako shnilé prkno k zemi. Půda je svěže vlhká. Taková by v této roční době nikdy být nemohla. Živá třtina svým vražedným drnem vyčerpá v době letního přísušku půdní vláhu do poslední molekuly a pod spletí kořínků zbývá jen prach. Ale tady ta část vláhy, která v konečném důsledku rozhoduje o životě a smrti lesních sazenic, zůstává po přerušení transpirace na dlouho uvězněna pod ochranou práchnivějících zbytků rostlinstva. Není to úžasný úspěch chemie?

Sednu si. Zouvám boty a ponožky.

Bosými chodidly přijímám vlhké teplo. Je příjemné, ale zároveň se toho dotyku trochu štítím. Ať chci nebo ne, přece se mi nepřirozenost té sterility hnusí. Opráším chodidla a rychle se obuju.

Popel po lesním požáru by byl přirozenější.

Nerouhej se.

Stejně se ale štítím.

Na všechno si zvykneme. I na pozvolné zamořování lesního prostředí.

Tyto skoro již zachráněné smrčky, jen se podívej, to je přece náramný doping!

Sedím na starém pařezu uprostřed paseky a blaženě přivírám oči proti slunci. Teď už jen čekám, až se Mirek z támhleté strany vynoří.

Ve své heroické vidině se nutím zapomenout, že každá mince má dvě strany.

Potřeboval bych novou dávku.

Hektar lesa za miligram heroinu!

Je to součást našeho života. Příliš nesmazatelně, příliš nezvratně jsme obklopeni složitými řetězci látek, jež se nikdy na světě nevyskytovaly a jež pro usnadnění svého života a v konečných důsledcích i života přírody vyfantazíroval, vymyslel, vyrobil a zkouší ten, kdo vyvolal stav, kdy sama příroda začíná být závislá na jeho fantastickém rozumu. Sedím zde a chvílemi je mi dobře a chvílemi bídně.

Snad se někdy z toho srabu dostaneme a bude pokoj.

Než se pořád probírat v plusech a mínusech té prokleté doby, to je líp vrátit se do let prožitých v tomto polesí předtím, kdy jsem zde začínal s hlavou plnou ideálů.

A možná tady skončím s hlavou totálně napravenou.

Ne. Není kam uhnout. Minulost, přítomnost a zárodky budoucnosti, to všechno v jednom pytli vleču životem.

Už by si to, chlapec, mohl přihasit.

Najednou mi ta jeho upovídanost schází.

Vrať se, vše odpuštěno!

Támhle se klátí. Jde, jako by jen s obtížemi ovládal svých sto devadesát centimetrů.

Spokojeně se směje, jen mě uviděl.

Kdyby zůstal! Odpadla by mi fůra starostí. Škoda ho. Nevěřím, že mi přijde po vojně zpátky, takové náhody se nestávají.

Koukám se tvářit co nejbezstarostněji.

„A jejda! Vy se tady opalujete, a já abych všecko oblítal sám.“

„Kdo ti brání, aby ses taky svlíkl, sejre?“

„Co kdo! Hamba by mě musela fackovat.“

Ale sako svlékl. U košile si rozepnul dva knoflíčky.

„Každej néni sluneční labužník jako někdo,“ poznamenal.

„Tak jak to vypadá, říkej.“

„Zabralo to, pane fořt.“ Sedl si. „Skoro žádná zežraná. Akorát sem tam ďobnuto. Jednoho jsem našel převalenýho na záda jak tu mrchu hned u smrčku. Moc daleko nedošel, ani se nestačil zahrabat.“ Vyzařuje z něho spokojenost. Jestlipak má vůbec nějaké trable. Soukromé. Ten klid mu kolikrát závidím. Zrovna teď.

„Myslím, že to byl dobrý nápad,“ řeknu.

Naoko se nadmul pýchou. „Nemám v hlavě samý seno.“ Potom opsal široký oblouk. „A co tádletá sahara, jak tá se vám líbí?“

„Tam to takový není?“ Ukázal jsem bradou, odkud přišel.

„Někde to zabralo víc, někde míň. Ale v podstatě dycky malá sahara.“

„A co kultury? Aspoň jako tady?“

„Krásný!“

„Potkals taky nějakou nepříjemnost?“ provokuju.

„Nic, co by stálo za řeč.“

„Budeme v tom teda pokračovat?“ Ještě než jsem to dopověděl, uvědomil jsem si, že žádného pokračování se Mirek tady na polesí nedočká. V té době, kdy se do postřiku znovu dáme, bude kdesi na nádvoří nacvičovat parádemarš.

„To víte, že jo. Jenom abysme měli čím!“ Říká to schválně v první osobě, nechce sobě ani mně kazit náladu.

„Není ti z toho trochu nanic?“ Ukazuju štítivě na zem.

„Veselý to zrovna dvakrát néni.“

„Rád bych věděl, jestli jednou bude v lese jako dřív.“

„Že váháte! Za dva roky to máte strávený.“

„To jo, ale do těch dvou let to ve stejným nebo větším rozsahu nejmíň dvakrát uděláme jinde.“

„Tam to taky za dva tři ročky bude v tahu. Fuč.“ Ukázal do nebe.

„Ale my to budeme dělat dál. To, nebo něco jinýho. Až do alelujá.“

„To se taky rozloží a bude to fuč.“

„Všemu, co říkáš, věříš?“

„A né? Pane fořt! Mějte rozum! Dneska už by si nikdo nedovolil tvrdit v prospektech, co není na sto procent vyzkoušený. Akorát vo tom, jak to tady v lese použijeme, nesmí rozhodovat nějakej vůl.“

„A my? My jsme to použili ve všech případech správně?“

„Že váháte!“

Je dost sebejistý. Jako by mu ani zkušenosti nechyběly. Ty, co kdysi chyběly mně.

Pochází z vesnice. Tím to bude.

Nejen tím. Dnes není razantnější jen doba, ale taky oni sami. Mirek se rozhodně nechce životem jen tak vézt.

Slunko pálí a myšlenky plynou líně.

Blaho si mě osedlává tak, až se ode mě vzdaluje můj sžíravý pocit, že všechno leží na mně, že za všechno můžu já, pocit, od něhož si za normálního zadýchaného provozu nedokážu odpočinout. Přivírám oči a nastavuji slunci další partie kůže. Mirek má na sobě pořád košili.

„Už se chystáš jít?“

„Dyť sem si teprvá sedl. Ale jestli máte něco v plánu…“

„Nemám. Měl jsem, ale už ne.“

Chvílemi se to vzdaluje, ale chvílemi je to tady. Asi se toho nikdy nezbavím. Domníval jsem se, že ze mě sluneční lázeň tu žíravinu vytáhla, ale jen ji trochu otupila. Mou věčnou, všudypřítomnou můru.

„Nezdá se ti někdy, že jsme to vzali za špatný konec? A že teď nevíme kudy kam? Že sami dobrovolně dopouštíme, co už nikdy nikdo z nás nenapraví?“

Marně v jeho pohledu pátrám po zakolísání, po známce slabosti, po přiznání. Ne, nic takového v něm není. To jsou celí oni. Absolventi dnešní fakulty. Cynici.

„Nezdá se ti,“ naléhám, „že jsme ustoupili nějakýmu tlaku? Myslím nás, tady v provozu, kteří bysme si měli s lesem nejlíp rozumět. Neděsí tě to?“

Utrhl odumřelé stéblo třtiny a strčil je do úst. Hned si to uvědomil a zahodil je. S bohorovným klidem. Ani se nezašklebil, ani slinu nevyplivl.

„Jiný už to sotvakdy bude. S tím se musíte smířit.“

„Snad musíme!“ opravím ho maličko naštvaně. „Ale o to větší je to hrůza,“ dodám.

„A vy si fakt myslíte, že mně je to načisto jedno?!“ Rozhodil rukama a já jsem v tom gestu a v tom jeho pohledu, který trval vteřinu a pohasl, poprvé četl kousek pravdy o jeho skutečném světě, který vlastně neznám.

Tak to máš u mě za jedna, chlapče.

Musel si něčeho všimnout, protože vzápětí mě spěchal zchladit: „Jenom si myslím, že byste něco z těch starostí mohl nechat koňovi nebo někomu, kdo má eště větší hlavu.“

Odmalička je v něm zafixováno, čím dnešní společnost žije a musí žít. Bere to jako vzduch, co dýchá, jinak to neumí. Jako vzduch, který dneska všichni dýcháme, jako vodu s chlórem, kterou všichni pijeme, je to v něm a zdá se mu to přirozené. Jenže já, já to nemůžu strávit, protože já jsem ještě poznal jiný vzduch a jinou vodu. A jiné mléko a jiné brambory a zdravou zeleninu a málo infarktů. A málo předčasných porodů a málo invalidních dětí. A v době mlh a inverzí se jenom tíž dýchalo, nic víc. Nic víc! My jsme se ještě vykoupali v kterékoliv řece a vycházeli jsme z ní čistí. V lese, ba i v poli jsme se bez obav napili z kterékoliv studánky. A co jich bylo!

A zlé to nebylo ještě ani později, když jsem začínal v těchto lesích.

Ach, v těchto lesích! Vždyť to bylo včera! Jakým neomezeným pánem lesů jsem se cítil! To mi v paměti uvázlo nejsilněji.

„Asi máš pravdu,“ řekl jsem a on se na mě jaksi divně podíval. Ale já všemi póry vnímám srpnové slunce, které mnou prostupuje. Vnímám paprsky zapomnění, paprsky, které otupují, protože pro tu chvíli přinášejí jenom blaho. Ozónová díra nad Evropou mě nechává lhostejným. Poledního slunce se nebojím. Snad z neuvědomělosti, snad že se to nedá pouhými smysly poznat a já chci zůstat primitivem aspoň v tomto požitku, ale také proto se nebojím, protože slunka na holém těle tak málo užiju. Kdy mám čas takhle se svléknout?

Cítím se jako nakrmený kojenec, kterého vyvezli na sluníčko a chvíli ho nechali blaženě rozvalovat.

Za zavřenými víčky však probíhá docela jiný film, nesrovnatelný s jednoduchými počitky kojence.

Najednou jsem tam uvázl. Tam za zavřenými víčky. Tam v těch končinách, o čtvrt století zpátky. Tep se zrychlil. Jsem tam. Systematicky navštěvuji oddělení za oddělením, porost za porostem. Teprve se musím do nejmenších podrobností seznámit se svým polesím. Nic neponechám náhodě, nic neodložím, u všeho musím být osobně a hned. Nedopustím, aby se cokoliv dělo beze mě. Nevyhýbám se na svých obchůzkách těžce přístupným lokalitám ani extrémním stanovištím, naopak, vyhledávám příkré svahy, skály, balvanitá koryta potoků, bahna a podmáčené půdy, výsušné jižní okraje lesa a stráně na vystupující propustné hornině, kde se nad suchomilným přízemním patrem pořídku košatí jen nízké borovice, všechna tato místa zkoumám s prohlubujícími se vráskami a jakási tíha na mě stále víc doléhá. Věděl jsem o ní, věděl jsem, že existuje. Předtím však to byl jen stín. Teď je to ona, ta opravdová tíha, co leží na hospodáři, teď konečně přichází čas, kdy budou vyváženy roky, věnované pouhému hromadění teoretických znalostí a jejich praktickému, leč více nebo méně nezúčastněnému ověřování. Teprve teď začnu nastřádané vědomosti denně uplatňovat. Těším se, jaký les tady jednou po mně zůstane. Svým průzkumným cestám věnuji polovinu pracovní doby a všechen volný čas. Neznám jiný volný čas, než ten strávený v lese.

Přivírám oči proti slunci, skoro zapomínám na Mirka, cítím ten nedostatek času, ten úporný tlak ve spáncích, ten spěch, s nímž se vrhám do svého údělu, abych nepromarnil jedinou hodinu. Kdyby nebylo těch večerních návratů! Visí nade mnou jako mrak nabitý blesky. Dokud celé polesí důkladně nepoznám, budou mě ty návraty jenom zdržovat. Jednu výhodu ale mají. Ta nutnost každodenních návratů, ta tvrdá připomínka letícího času je první příčina neutuchající aktivity. Večer bývám unaven, ale ráno cítím nadbytek nové síly. S mapou v ruce podnikám výpravy po cestách, průsecích, tajných stezkách, srnčích ochozech a zaječích pěšinách, ale nejčastěji bez jakéhokoli vodítka křižuji mlází nebo kmenovinu zcela upoután jejich složením a vzrůstem, jejich minulostí, kterou jsem vyčetl z lesa samého, a jejich budoucností, kterou čtu ze svého vzrušení, z toho, co bych chtěl.

Mirek mě tiše pozoruje a najednou se zeptá: „Můžete mi prozradit, čemu se smějete?“ Zvedne na omluvu dlaň. „Jestli to není mládeži nepřístupný.“

„Vzpomínám, jak jsem si kdysi představoval minulost. Minulost svých lesních porostů, víš? Každá ta minulost se mi zdála nekonečně vzdálená. Dokud jsem sám nepoznal výsledky svých vlastních zásahů do lesa, bylo pro mě všechno stejné. Minulost jako minulost. Každá s příchutí historického dávna, třebaže představovala jen několik nebo dokonce jeden jediný rok. Tomu jsem se zasmál. A taky tomu, že tak možná vidíš minulost i ty. A že teď, čím jsem starší, tím jsou minulé roky kratší a bližší. Jen budoucnost znamená jako tenkrát nedohledno. Tehdy jsem věděl, věděl jsem to od začátku, že za svým cílem, za uspořádáním lesa podle svých představ, půjdu i do nedohledna.“

„Podařilo se vám všechno, co jste chtěl?“

Zamyslel jsem se.

„Bude to znít podivně, ale musím přiznat, že většina. Byla doba, kdy jsem stoupal a vrchol byl blízko. A potom – p­otom by zbývalo už jen setrvačností pokračovat v tom dosaženém. Aspoň se mi to dnes tak jeví. Bohužel… Na to další, na to, co přišlo potom, už nerad vzpomínám. Přijal jsem to jako obrovskou křivdu. Snad se někomu zdálo, že už to v lesnictví jde příliš, až podezřele snadno. Mohlo se to zdát tomu, kdo do toho předběžně nevložil tolik, co do toho vložili jiní, aby to tak běželo. Anebo to způsobil hlad po surovině a to ostatní byla kamufláž.“

Ale já jsem se v té své zpovědi vracel k začátkům, kdy jsem si teprve po částech skládal obraz dosavadního hospodaření na polesí, a nebyl jsem spokojen. Nemohl jsem být, i kdyby se bylo hospodařilo úplně jinak, prostě proto, že to byl můj začátek, a já jsem chtěl hospodařit líp. To už tak patří k začátečníkům.

Mirek mě stále ještě mlčky poslouchal. Vykládal jsem mu, jak bez ducha, šablonovitě byly mýceny zdravé, přirůstavé, plně zakmeněné porosty a jak se naopak nejvýš potřebná těžba odsouvala jenom proto, že nezapadala do jednoduchého schématu holosečné obnovy. Přesto jsem objevil řadu dobrých porostů. A ještě víc takových, ze kterých se teprve výběrnou těžbou daly dobré porosty vypěstovat. V nich jsem viděl základ hospodaření a naději.

Tu naději jsem nutně potřeboval. Už tenkrát se našly paseky jako dnes, třebaže ještě nebyly posvěcené zákonem. Paseky jakoby okopírované od plantážníků z konce předminulého století, těch, co kvůli vrozené touze po pořádku začali s osudnou přeměnou našich přirozených lesů na smrkové monokultury. Kam ses podíval, zela otevřená rána. Bylo jich jako po bitvě a mě se hluboce dotýkalo, že ty rány kdosi mému polesí způsobil z pohodlnosti. Mrazilo mě z nich. Lidí na práci bylo míň než dneska, tehdejší výdělky se s dnešními nedaly srovnat. Proto jsem kolikrát zažíval hotová muka, když jsem v dusivé buřeni hledal aspoň jeden zdravý stromek. Věděl jsem od začátku, že na dopěstování těch nezajištěných kultur, těch zástupů ubohých utlačovaných stromečků nemůže nikdy stačit ta hrstka našich žen a důchodců. Nikoho z nich neznáš, dneska už jsou většinou na pravdě boží. Potřeboval bych úžasně dokonalou mechanizaci, říkal jsem si, ale sám jsem buňky na vynalézání neměl a ti, co je měli, zajímali se o lépe odměňované vynálezy na usnadnění těžby dřeva. Staral jsem se tedy o to, jak si sám pomoct v pěstování lesa, diskutovali jsme o tom, vyskytly se všelijaké nápady, ale v hlavě mi utkvěl jediný. Přišel jako blesk z čistého nebe. Ne, že bych o něm nikdy neslyšel, ale nikdy jsem nepřipustil, že bych mohl o něčem takovém vážně uvažovat. Byl to nápad dědy Skoumala.

„Něčím to postříkat, aby to potvora tak nerostlo, jak to dělají jézéďáci.“

Až do toho okamžiku jsem byl přesvědčen, že v lese něco takového vyslovit je morálně zapovězeno. Dědu jsem za tu nemorálnost hrubě okřikl. Ale už se mi nikdy nepodařilo na to, co řekl, zapomenout. Strašilo mě to dlouhé roky, i tehdy, kdy jsem si šel svou cestou a kdy snad nebylo proč na to myslet. Pokaždé, když mě někdo naštval, když mě nutili do něčeho, o čem jsem věděl, že lesu neprospěje, viděl jsem rudě. A tehdy jsem v těch rudých záblescích bezpečně rozeznával tuto přítomnost, která se teprve blížila. Věděl jsem, že těch siláckých hlasů bude přibývat, tušil jsem, že zakrátko já sám budu kácet paseky, jaké kácet nechci, že dojde na slova inženýra Přibského, mého někdejšího učitele, prvního skutečného přítele po nástupu do praxe, kterého si přes toto jediné nedorozumění vždycky budu hluboce vážit. Viděl daleko dopředu a v jedné prorocké chvíli mě varoval, abych nepodléhal snům. Je nebezpečné nechat se strhnout nadšením a upoutat se k něčemu, co nevyvěrá z reality, ale ze subjektivních představ a přání.

„Jestli se ti za celou dobu tvého působení v lese podaří uchránit les před pustošením, dosáhls maxima.“

Ale já jsem se tím spokojit nechtěl. Hádal jsem se s ním, že já půjdu dál, že to se ještě uvidí a takové ty řeči, ale on se jen trpce usmíval. Nerozuměl jsem mu. Asi proto, že jsem rozumět nechtěl. Nemohl jsem to přijmout. Vždyť já chci mnohem víc! A musím toho dosáhnout, ne kapitulovat!

Ale on mě deptal svou nečekanou přízemností: „I ty budeš nucen jednat proti vlastním zásadám,“ opakoval. „Jsou ušlechtilé, ale v dnešním světě bohužel neuskutečnitelné.“

Odráželo se to ode mě jako hrách od stěny. Měl jsem pekelnou zlost a málem jsem na něho zanevřel.

To všechno jsem teď tady na té žhavé pasece podobné Sahaře Mirkovi vykládal a on, zdálo se mi, poslouchal. A tak jsem pokračoval trochu pro něho, ale víc pro sebe.

Dnes vím velmi dobře, že mě Přibský tehdy srážel nerad, že jenom nechtěl, abych po letech končil svou kariéru zklamáním. Ale nic na světě, ani jeho prorocká slova, co se do mě po tom rozhovoru zapíchla jako bodce se zpětnými háčky, nemohla mě odradit od mého úmyslu. Šel jsem za svým cílem tvrdohlavě jako foxteriér za liškou, nepřátelský proti všemu, v čem jsem vytušil náznak odporu nebo nepochopení. Některé potíže se mi podařilo vyřešit. První krok byl, že jsem okamžitě přestal s pasekami, lidem jsem odlehčil, a tak jsme ty staré boláky společně vyhojili. Málem jsem svou náročnou představu o budoucnosti polesí uskutečnil. Skoro jsem se už díval za hranice času, omezeného vlastním životem. Zdálo se mně, že tu živelnou, tu nejcennější schopnost lesa, schopnost vlastní reprodukce, jsem zkrotil. Byla poddajná jako beránek a sloužila mým cílům. Denně jsem si uvědomoval, že dřevo roste jenom na dřevě, proto musím chránit a rozšiřovat jeho živou zásobu. To byl základ mých představ. A co hlavní – l­es přitom zůstal prozatím čistý.

Kdybych směl rozhodovat dál, kdyby další osud mého polesí záležel na mně, škrtl bych slovíčko prozatím a můj les by čistý zůstal. Nepoznal by zásahy, co vyvolaly řetěz těch mých úzkostí, řetěz bez konce.

Trochu jsem se tou spontánní zpovědí zadýchal. Musel jsem znovu chytit dech. Také jsem si potřeboval ověřit, zdali mé neobvyklé vyznání Mirka ještě nenudí. Školou i životem je vychován jinak než já a nerad bych se vnucoval. On však byl jako pěna.

Uvízl jsem v té slovní záplavě, která mě potkává jednou za uherský rok a pak se mě drží a nepovolí, dokud se nějakým vyrušením nevzpamatuju, nebo dokud nepoznám, že už mě neposlouchají. Ale Mirek poslouchal, a tak, když už jsem byl rozjetý, pokračoval jsem.

Tím zlomem, který přišel v době, kdy na mém polesí málem nebylo co zalesňovat, kdy jsem lesnímu závodu kdykoliv posloužil žádaným sortimentem surového dřeva a lesu to ani v nejmenším neuškodilo, kdy naopak sám les vyžadoval další a další těžební zásahy na vyvolání nebo podporu přirozené obnovy a uměle zaváděných příměsí ke zmírnění monokulturního charakteru smrčin, kdy splnit roční plán těžby dřeva nebylo ani tak otázkou kde a jak, jež mě trápila na začátku, ale kým, kterými prostředky, protože lidí a prostředků tehdy nebylo tolik co dnes.

Když potom přišel ten zlom – k­onec podrostního a nástup holosečného hospodaření – v­zpomněl jsem na dědu Skoumala, protože mi brzy nic jiného nezbylo. Otázka zněla: nekompromisně chránit přírodu a životní prostředí, nebo vypěstovat všechny kultury na polesí, včetně té nejzapadlejší? Ano, já sám, nikdo jiný než já sám brzy musím zvolit správné řešení. To všechno mě dovedlo až sem, až po tu osudnou chvíli, kdy jsem se musel vážně zabývat myšlenkou, z níž na mě čišelo vražedné pusto. Tenkrát se mi zdálo, že se na mě řítí obloha. Když jsem to pak spouštěl, pálilo to, jako bych sám dobrovolně strkal ruku do ohně. Teď, jak vidíš, je to na našem polesí běžná věc, tak běžná, že si další rozvoj lesa neumím bez ní představit. Zatím! Kdesi v koutečku si představuju docela jinou budoucnost, představuju si, že toto všechno je dočasné, protože vynucené okolnostmi nepříznivými lesu, a ten pravý les, les budoucnosti, ten se v mé představě podobá kulturnímu lesu mého mládí. Ale ještě víc, nejvíc ze všeho, podobá se mým dávným snům a představám, jak má les, blízký přírodě, doopravdy vypadat. O lese oproštěném od strnulých okovů věkových tříd se dnes s vámi mladými ani mluvit nedá, nepochopili byste. Prozatím. Ale já věřím, já to vím, že ti další, ti po vás, budou pracovat pro jeho dosažení se stejnou samozřejmostí jako já kdysi pro ten obyčejný podrostní, který se aspoň jedním stupínkem vymykal z holosečných zákonitostí a se kterým je dočasně ve většině našich lesů znovu ámen. Až do odvolání. Jednou i to přijde.

S velkým sebezapřením jsem svou zpověď právě v těchto místech ukončil. Věděl jsem totiž, že bych se o svých touhách a rozčarováních mohl šířit třeba ještě hodinu. Už jsem nechtěl. Pozoroval jsem, že příliš propadám emocím.

Vstal jsem. Tázavý pohled svého možného nástupce jsem si vyložil po svém. Řekl jsem s důrazem až zavilým:

„Pro tebe je to, co hlásám, samozřejmě anachronismus, tak tě vychovali. Ale pro mě je to jediná naděje.“

Neříkal nic. Mou naději mi nechával.

„Někdy zažívám chvilky, kdy tu naději potřebuju víc než kdysi,“ vysoukal jsem ze sebe a věděl jsem už, že je to moje poslední slovo v této záležitosti.

Oblékal jsem se.

Mirkovi však se vstávat nechtělo. Pozoroval mě, jak si zapínám košili a kalhoty a hleděl tak, jako by čekal ještě něco, nějaké vysvětlení postoje svého podivínského šéfa. Ale já jsem řekl, co jsem pod impulzivním tlakem říct musel, a teď už ze mě nikdo nic nevypáčí, teď půjdu a budu dál organizovat, co jsem nucen organizovat, abych paradoxně chránil les, abych zabránil jeho neúnosnému pustošení, jak mi bylo kdysi předpovězeno, a celou tíhu svého rozhodování ponesu sám a budu za své činy drásat své vlastní svědomí.

Ale potom se mi zdálo, že v pohledu toho mladého lesního inženýra je napsáno také něco jiného. Že je v něm napsáno, že svět není vždycky takový, jak si ho ve své omezenosti představuju, že závěry o svých bližních někdy konám ukvapeně. Ten mladý lesní inženýr, všimnu si najednou, tento příslušník nové generace, té, pro niž si ještě vytrpím své nejpalčivější výčitky, vedle kterých peklo výčitek, jež mám za sebou, je rajská hudba, tento představitel příštího života – j­e se mnou! Ano, nemýlím se. Nejsem sám. Ani tady v lese, zdá se mi, nejsem sám!

Místo vděku však jsem se obrátil a šel si pro kabát, co visel na nedalekém součku. Zamířil jsem k cestě a cestou na křižovatku, kde stálo naše auto.

Mirek se neochotně zvedl a klátil se za mnou. Teprve u vozu promluvil. Jeho hlas měl nezvyklé zabarvení, kterého se zřejmě sám zalekl. Přesto ze sebe tu větu dostal celou.

„Pane fořt, jak to udělat, abych se za rok mohl vrátit sem k vám, aby mě nestrčili někam jinam.“

Oči měl zabodnuté do štěrku v koleji a špičkou boty si pohrával s kamínkem.

Čekal jsem od něho všechno možné, jenom to ne, že bude naměkko. Ta nefalšovaná reakce ve mně na chvilku vzbudila lítost, že mu nemůžu odpovědět jinak než pokrčením ramen. Ale pak? Já zlotřilec jsem v následující vteřině vychutnal úžasné opojení. Neboť ta upřímnost, pro jeho otrlou generaci tak málo příznačná, to nezastřené přiznání, podobné výkřiku do prázdna, to byla má odměna. Možná málo zasloužená, ale já jsem v duchu jásal. Nikomu bych ji nepřepustil za nic na světě.

„Nijak se to nedá udělat,“ odpověděl jsem podle pravdy, „já tě můžu chtít, a buď mi tě dají, nebo nedají. Radši abys s tím nepočítal. Ale – j­á myslím, že to není to nejdůležitější. Fakt, není. Pojedeme ještě někam?“

Ožil. „Hm, když máme ten kontrolní den…“ snažil se opět o svůj zlehčující tón.

„Fajn. Jedem. Kdoví, kdy si to zas budeme moct dovolit.“

„Do vojny těžko, jak vás znám. Furt samý fofry.“

„Dneska to můžem natáhnout, chceš? Nebo spěcháš domů?“

Mávl rukou. „Doma to znám.“

„Ty starej ženáči!“

„A co myslíte! To je málo, půldruhýho roku galejí?“

„Tož sedej, galejníku. Jedem.“

A zamířili jsme ještě jinam, kde to také až moc dobře známe, ale kde si nejsem nikdy dost jistý, co se od mé poslední návštěvy změnilo.

Také teď, stejně jako pokaždé, když tam mám namířeno, toužebně čekám, že za okamžik přece jen objevím změnu k lepšímu. A ještě se odvažuju čekat, že se konečně s těmi změnami k lepšímu protrhne pytel.

„Naděje umírá poslední,“ medituju hlubokomyslně a Mirek proti tomu nic nemá.

„Jestli se sem vrátím,“ už zase má pusu od ucha k uchu, „pane fořt, to teprvá uvidíte, jak my to spolu roztočíme. Hotovej výzkumák za plnýho provozu.“

Najedu na lesní asfaltku. A pak už se kolem nás míhají známé porosty a u každého mám nutkání zastavit, jenže já mířím úplně jinam, a tak je míjíme a jsme zase oba ve své obvyklé náladě a nic nás nemůže rozházet.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.02.2020 14:25:03dát kritice tiprevírník

To je hezká zpráva, moc ti ji přeju, tak by to mělo být vždycky.

16.02.2020 14:08:18dát kritice tipPhilogyny

Je fajn, když si člověk k sobě může vybrat někoho, s kým si rozumí a věří... Taky chodím poslední dobou ráda do práce...

15.02.2020 07:11:29dát kritice tiprevírník

Jsem rád, Ireno, že ti to stálo za čtení. Děkuju ti pěkně.

14.02.2020 22:03:27dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tak jsem si u tebe dala "čtení na dobrou noc", Jardo. Tohle bys asi vážně nerozdělil, byla by to škoda... ty zvládneš pokaždé ztvárnit několik vrstev příhod, jednu zajímavější než druhou... díky za ně :-)

14.02.2020 20:13:05dát kritice tiprevírník

Město by si mělo vážit takového ochránce přírody, jako si ty, Blackie. Ale oni už jistě mají svoje plány, co s tím kouskem půdy. Tobě za komentář a tip děkuju.

14.02.2020 20:03:091 tipů dát kritice tipblacksabbath

Fakt mi nevadilo, že to bylo dlouhé...naopak.....ještě bych četla.......u nás je malý lesík....město tam v létě seče trávu...bohužel s tím i malinkaté náletovky, které by mohly nahradit stromy popadané při větru..jojo ty město odklízí...ale čím je lesík řidší....tím je pustošení větru horší.....na můj podnět aby nechali sazeničky-náletovky růst zatím neodpověděli...asi tam bude další parkoviště....každopádně pro tebe velký TIP

14.02.2020 17:09:10dát kritice tiprevírník

Jano, Diano, Luboši, Renato, všem vám moc děkuji za trpělivé přečtení a zanechání o tom viditelné stopy. Díky.

14.02.2020 16:27:38dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc hezká reflexe, líbí se mi směr tvého uvažování. Stejně jako Diana věřím, že je ještě naděje. T.

14.02.2020 16:14:18dát kritice tipKočkodan

Také dnes, stejně jako pokaždé, když mám namířeno ke tvému novému dílku, jsem toužebně čekal, že za okamžik přece jen objevím změnu k lepšímu. A ještě jsem se odvažoval čekat, že se konečně s těmi změnami k lepšímu protrhne pytel.

 

Naděje umřela jako poslední.

 

(smajlík napůl od ucha k uchu)

14.02.2020 14:36:56dát kritice tipDiana

Právě teď se zase blíží kalamita! Jak bych si přála více takových revírníků, jako jsi ty! Vysočina si to zaslouží! ********

14.02.2020 13:56:40dát kritice tipvesuvanka

Jardo, se zájmem jsem si dílo přečetla a nevadil mi jeho délka. Velmi poutavě napsané, jak popis přírody, tak i diskuse s Mirkem, která je k zamyšlení. Miloval jsi les a rozuměl mu tak jako málokdo, měl jsi skvělé nápady a představy, jak přrozeným způsobem vypěstovat zdravý les, ale tenkrát nebyla možnost je uskutečňovat. Dávno jsi věděl to, na co přicházejí lidé teprve teď. A věřím, že ještě je naděje... Díky a TIP



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.