Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Svrbění přítele Mikuláše Týře
datum / id14.02.2020 / 503416Vytisknout |
autorMajaks
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno775x
počet tipů16
v oblíbených1x
Svrbění přítele Mikuláše Týře

I cry sometimes

walking around my own place

wondering why she cries sometimes

talking about her own place

somewhere around the mountains

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

V prostém, až fádním životě, jemuž jsem v posledních letech uvykl, představuje pro mě korespondence s přítelem Týřem spojnici se zašlými časy, udržuje ve mně při životě skomírající část osobnosti – zjitřenou citlivost, smělost i rozpaky mládí... neboť zatímco já s léty otupěl a svět v mých očích ztratil naléhavosti pestrých barev, přítel Týř zůstal takový, jaký býval, jaký jsem kdysi byl i já.

Na jeho dopisy tu plné nadšení a velkých plánů, jindy zas úzkosti a strachu z budoucího jsem odpovídal s odměřenou jízlivostí, která by jiného urazila, mému příteli však pomáhala udržet své rozlety i pády v bezpečných hranicích, zasadit své radosti i svá strádání do měřítka, které je patrné jen nezúčastněnému.

Já si zas dopřával to pochybné potěšení ze stálosti vlastního přebývání ve světě, ze zdánlivé moudrosti, s níž jsem příteli uděloval životní rady, i ze studu, který ji vždy doprovázel, a nakonec i ze špetky skryté závisti, kterou jsem si přiznával jen ve vzácných chvílích naprosté upřímnosti a která snad s osobou mého přítele neměla co činit.

Začátkem minulého roku se však tón Týřových dopisů proměnil. Dlouhé, klikaté věty nahradila  jasně formulovaná sdělení. Dopisy byly kratší a postupně jich ubývalo. Cosi se měnilo v životě mého přítele, měnil se on sám, byl ráznější, silnější, méně pochyboval a méně a méně mě potřeboval. Ač nebyla na místě, nedokázal jsem v sobě zapudit zlost, zlobil jsem se na svého přítele a bál se, že ho ztrácím, že mi zůstane jen moje fádní stálost, odstřižená už zcela od světa duchovního, světa emocí.

Jaké bylo moje překvapení, když v horkém, spalujícím létě přerušil mou mrzutost dopis nezvyklé délky. Netrpělivě jsem jej otevřel a ihned se vzrušením začal číst, hltat hutnou masu textu. Byl psaný s drobným odstupem od událostí, které líčil, s nucenou střízlivostí, skrz niž však na mnoha místech tryskala z podpovrchu nepotlačitelná radost a nedočkavost. 

Dopis popisoval dosti zevrubně jedno nenápadné letní odpoledne.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Mikuláš Týř trávil sobotní odpoledne na nudistické pláži v Hostivaři. Byla to jedna z drobných výstředností, kterým se toho léta oddával a která mu přinášela tu trošku rozptýlení, jež jak se mu zdálo, nutně potřeboval.

Užíval si horka, bezcílného lelkování a každá vteřina, každý paprsek slunce, který dopadl na jeho potem se lehce lesknoucí kůži, mu přinášel opojný pocit vítěztví, vítězství nad sebou samým, nad starým Mikulášem, který se stydí, kterému dělá starosti, co si o něm lidé myslí, kterému je nepříjemný pohled na vlastní tělo.

Tenhle starý Mikuláš mu  otravoval život dost dlouho, nakonec jej ale přemohl, ubil ho, zadusil, vyhladověl nebo ho snad nechal umřít stářím. Zkrátka byl pryč. Nyní se nacházel ve stavu usmíření. Seděl nahý na dece u vody. Dýchal. A nadto listoval knihou reprodukcí Iona Alina Gheorhia.

S nohama zkříženýma po orientálním způsobu, knihu položenou před sebou vyhlížel jako hubený klidný Budha. Nehybný jako vůbec všechno okolo. Slunce roztavilo čas, a i když bylo na pláži vcelku dost lidí, panovalo tu ticho. Hmyz odpočíval, pokud tu vůbec nějaký byl, ptáci zmizeli s ním. Myšlenky se ve sluneční výhni rozpouštěly a slévaly, ztrácely jedna v druhé a neopouštěly ústa polehávajících nudistů.

Blažený, sebejistý Mikuláš ticho beze studu rozčísnul. Hlučně a rozkošnicky se zakousnul do jablka. Žvýkal. Vysával sladkou, osvěžující šťávu z každého sousta.

Cítil se sám sebou, ačkoli ten výraz nesnášel. Cítil se sdostatek součástí všeho a dostatečně odlišný, aby zároveň nacházel potěchu ve své jedinečnosti. Byl to okamžik vzácné rovnováhy. Tahle jedna věc mu totiž přeci jen dělala starosti: Co přestal být mrzutý a ostýchavý, připadal si často až příliš podobný všem těm obyčejným nudným lidem okolo. Chodit na nudapláž ale pomáhalo. Pomáhalo chodit na umělecké večírky a odnášet si z nich bibliografie podkarpatských výtvarníků. Pomáhala naštěstí spousta věcí - ale muselo se na to stále myslet.

Rozpáleným světem hostivařské pláže zavládla opět konejšivá nehybnost. Hubený Budha sklopil zrak. Pohledem pečlivě studoval jakousi růžovou skvrnu na obraze velikého Rumuna. Zlatě se leskla na vydmutém papíru. Stékala k okraji stránky a přecházela pozvolna v oranžovou skvrnu. Volnou rukou si Mikuláš posunul brýle na nose, aby na skvrny lépe viděl, a přitom si povšimnul podobné skrvny v zeleni trávy nějakých patnáct metrů od něho. Růžová skvrna rozložené osušky přecházela v bronzově opálenou dívku na ní sedící a ta se opět rozpíjela do oslnivé záře slunce odrážejícího se v hladině vodní nádrže. Mikuláš zamžoural, chvíli zůstal na dívku civět, pak se vrátil zpět ke knize. Alespoň vnějškově se to tak mohlo jevit, neboť ač se k ní možná vrátit chtěl, ve skutečnosti se k ní už vrátit nedokázal. Zíral na barevné kompozice blyštící se před ním na papíru, ale v hlavě se mu skládal zcela odlišný obraz. Opravdu měla tak dlouhé černé vlasy? Krátký pohled potvrdil, že tomu tak skutečně bylo. Opravdu hleděla zavřenýma očima do Slunce? Zapamatoval si dobře tvar jejích ňader? Zachytil správně auru přirozenné nevinnosti, která ji obklopovala? Znovu a znovu si posouval brýle, znovu a znovu se přesvědčoval, že ho smysly neklamou. Zpět ke knize se už nevracel ani vnějškově, zíral zcela nezastíraně na tu malou, okouzlující vílu a z vytržení ho probrala až skupina tří mužů, kteří prošli okolo. Zašustili chodidly v trávě, pronesli pár tlumených slov, jeden z nich spokojeně plesknul dlaní tučné břicho.

Mikuláš byl vděčný za ta svraštělá ochlupená těla, úmyslně na nich ulpíval co nejdéle to šlo, dokud se mu muži neskryli v keřích lemujících pěšinu. Přišli, chvíli tu s ním pobyli a pak zmizeli. Povzdychl si. Pocítil stesk a nebyl si zcela jistý, po čem se mu stýská. Nakonec věděl přece, že není vyhnutí, i tato chvíle musí skončit.

Dívka byla stále na dece. Mikuláš o tom ještě chvíli přemýšlel, ale rozhodnutí už bylo ve skutečnosti učiněno. 

Dojedl jablko. Vstal a ohryzek odhodil cestou do trávy. Jak se blížil k růžové dece, dívka na ní mu připadala čím dál krásnější. Věděl, jak to dopadne. Ale věděl zkrátka, že to musí udělat. Několika kroky překonal nekonečnou vzdálenost mezi svým starým osamělým životem, plným obav a pochybností, a novou krajinou odvážných činů a fantastických dobrodružství. Odmítnutí, jež přijde, to nemohlo změnit.

Došel až k sedící dívce, zastavil se, a když zpozoroval, že mu penis visí právě ve výšce jejích očí, raději si hned bez pozvání přisedl. Snad to byla právě jeho rozhodnost, která ji okamžitě okouzlila. Představili se. A jaká to osudová shoda: Obdivovatel Rumuna Alina našel na dece Alenu, zatímco jejím oblíbeným malířem byl Mikuláš Medek. Brzy se ztratili v hovoru o barvách, barevných skvrnách a abstrakcích, o počasí a o vodě, vlastně ani nevím, o čem všem spolu tehdy mluvili, mám ostatně za to, že v podobných chvílích na slovech příliš nezáleží.

Zcela pohlceni jeden druhým si ani nevšimli třech chlupatých mužů vracejících se okolo. Zato muži si všimli velmi dobře, každý sám pro sebe se podíval na nádhernou mladou ženu, na její blyštivé dlouhé vlasy, pevná ňadra a dokonalou pleť. To vše by snad ještě bylo možné vydržet, ne však už záři v jejích očích, v hltajícím pohledu, kterým se dívala na toho hubeného brýlouna, který se kdovíodkud zjevil na její dece. Ten pohled pohnul i s otrlými padesátníky, kteří už viděli všechno. Odcházeli zamlklí a beze slov pak srkali z plastových kelímků svá piva opřeni lokty o vysoké bufetové stoly, s pohledy obrácenými směrem, kde tušili ten podivuhodný pár.

Alena s Mikulášem nic z toho nevnímali, chvílemi hovořili, chvílemi jen užasle zírali, tu jeden na druhého, tu na mihotající se hladinu nádrže. A všichni nudisté roztroušení v trávě okolo otáčeli své zraky k těm dvěma lidem, cítili, že sledují věc mimořádnou, s níž nic, co kdy sami zažili, nesnese srovnání, cítili smutek a závist, a byli by bývali ten zázrak raději nikdy neviděli, protože až dodnes se mohli chlácholit, že nic takového není možné, že podobné věci se dějí jen ve filmech, ale dnešek jim ten klid vzal a od teď budou muset chodit svými životy s vědomím, že okolo nich se dějí věci vskutku zázračné, na kterých oni sami nemají žádný podíl. Ale to už nejspíš do těch bezbraných naháčů promítám své vlastní pocity, pocity pozorovatele, jenž je tak zoufale blízko něčemu, na co nikdy nemůže dosáhnout.

Po chvíli dostali ti dva žízeň a odebrali se ke stánku. Ubírali se vyšlapanou pěšinou, kudy prošli tři chlupatí muži. Mikuláš si všímal, jak je Alena malá, sahala mu stěží k ramenům, a znovu obdivoval délku jejích vlasů, které splývaly přes celá záda a neomylně vedly k dokonale tvarovanému kulatému zadečku s narůžovělým otiskem deky. Všímal si teď již také pohledů, které je po cestě provázely, viděl v nich obdiv i závist. Zaslechl dokonce pochvalnou poznámku. Jo, to je teda nádherná holka, povzdechl si nějaký pán. Mikuláš vypnul hubený hrudník, zpod napnuté kůže vystoupila žebra, poprvé od chvíle, co si k Aleně přisedl, si zas vzpomenul na své tělo. Obzvlášť zřetelně si nyní uvědomoval pohlavní ústrojí. Cítil, jak se mu penis těžce kývá mezi stehny, na koulích cítil šimrání věčnosti.

Dal si pivo a Alena limonádu. Postáli opřeni o bufetové stoly. Mikuláš si umotal cigaretu. Psal, že se mu do tabáku nejspíš přimíchala trocha konopí, rozsypaného v tabatěrce. Jak jinak si vysvětlit, že zbytek odpoledne minul tak rychle, jak jinak si vysvětlit, že se tolik smál, tolik mluvil, právě on, věčně zamlklý, posmutnělý Mikuláš.

Dali si pivo a limonádu, snědli společně Mikulášovo poslední jablko, šli si spolu zaplavat. Vlhcí pak leželi vedle sebe na zádech, se zavřenýma očima, tváře obrácené k obloze. Naslouchali svému dechu. Hledali ve vzduchu svou vůni. Poprvé se jeden druhého dotkli, setkali se konečky prstů. Rozloučili se stiskem ruky.

Celý večer až dlouho do noci pak Mikuláš Týř bloudil ulicemi města, na každé křižovatce se mu otevíralo bezpočet cest. Až nakonec před půlnocí trefil domů.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

A ještě té noci sepsal nezvykle dlouhý dopis, který mě nazítří tak rozrušil. Popsal v něm vše, na co si vzpomínal, oblohu, zvláštní ticho, chuť jablka i okamžik, kdy poprvé zahlédl neznámou dívku. Nenechal zdánlivě nic pro moji představivost – a přesto toho zůstávalo ještě tolik nevyřčeno. Zbytek dne jsem nemohl myslet na nic jiného. Přerušil jsem svou letní nečinnost, ta tam byla má otupělost, vyhledal jsem několik Gheorghiových obrazů a usilovně na ně hleděl. Hledal v nich zhmotnění oné nevýslovné osudovosti. Nic se však ve mně nehlo.

Ne, nemám přítelovu citlivou duši, přesto však i já dokážu pocítit něco z neklidu, který v člověku vzbudí pohled krásné dívky. Zatímco já však mám z tohoto nepokoje spíše strach než co jiného a důsledně se mu vyhýbám, přítel Týř ho naopak vyhledával, vrhal se do něho, smáčel se ve víru tužeb, bez obav z utonutí, lhostejný k nebezpečí. Tak mi to alespoň připadalo. A tak se znovu závist mísila s obdivem. Jak je možné, že se takové věci vůbec dějí? Proč se nedějí mně? A jak je možné, že přes veškerý svůj věk, přes všechny překážky a minulá zklamání dokáže přítel Týř, jemuž jsem byl kdysi podobný, opět směle vykročit novou cestou, bez ohledů na následky?

Když o tom zvláštním setkání přemýšlím zpětně, napadá mě ovšem ještě jiná věc: u významných státníků středověku či u antických filosofů známe často přesně data úmrtí, zatímco data narození jen odhadujeme. Z ranního oparu vidíme vyčnívat korunu stromu, zatímco spodek kmene s kořeny se nám ztrácí. Z dálky zřetelně rozeznáváme vrcholek hory, ale na jejím úpatí stěží najdeme místo, na které bychom položili nohu a řekli, zde začíná hora. Začátek příběhu Mikuláše a Aleny zato byl zcela zřetelný, podrobně zdokumentovaný přítelovým dopisem i mým převyprávěním. Jaká to nezvyklá příležitost. Vidět celou historii jednoho citu, od jeho zrození, až... až kam vlastně? Pokud byl přítel Týř dychtivý pokračovat v nově započatém příběhu a nedočkavý dovědět se, kam ho nová stezka zavede, o nic méně nedočkavý jsem nebyl ani já, abych mohl jeho cestu sledovat a částečně ji prožít s ním. Bezpečně lze asi říci, že jsme oba chovali jisté naděje, jak celá věc dopadne, a připadá mi vcelku očividné, že naše představy musely být dosti protichůdné. Je obtížné být dobrým přítelem, je-li přítel šťastnější. Odpověděl jsem ve svém obvyklém duchu, cyninckým nadhledem jsem však tentokrát maskoval obyčejnou zlomyslnost.

Příští dny jsem trávil s očima upřenýma k obloze. Netrpělivě jsem vyhlížel dalšího holuba, abych se konečně dozvěděl, co bude dál. A dočkal jsem se. Dopis byl tentokrát výrazně kratší. Co se stalo? Rychle jsem se pustil do čtení, abych zjistil, co stojí za přítelovou ztrátou sdílnosti.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 Ačkoli si tentokrát musím poněkud domýšlet, myslím, že mohu s dostatečnou jistotou říct, že věci proběhly přibližně takto:

Vše se opět odehrálo v kulisách horkého, vyprahlého léta. Sešli se na okraji města v dalším slunečném odpoledni, již z dálky se hltali očima a neubránili se přitom radostným úsměvům i jistým rozpakům, že poprvé vidí jeden druhého oblečeného. Mikuláš měl na sobě lněnou košili s vyhrnutými rukávy, u krku rozepnutou, manšestrové kalhoty, na nohách tenisky, ona dorazila v bílém tílku s úzkými ramínky a velmi krátkých džínových kraťasech. Byla bosá. Stáli proti sobě uprostřed asfaltové cesty mezi opuštěnými garážemi a násypem železniční vlečky.

Vyrazili směrem k zahrádkářské kolonii, nejprve mlčky, ale po pár krocích se dala Alena do řeči.

Mluvila o svých plánech, o Atlantídě a o převtělování duší.

O Atlantídě toho Mikuláš mnoho nevěděl, ale jinak měl rovněž ke všemu co říct. Sám vlastně žádné plány neměl, ale ty Aleniny se mu líbily. Mluvil o nich, jako by byly i jeho.

Na stromech kolem cesty visely zcvrklé přezrále třešně a mnohé ležely i na cestě. Alena po nich šlapala bosýma nohama a Mikuláš cítil, že si to přímo vychutnává. Vůbec prý cítila silné sepětí s půdou, ráda se jí dotýkala, ráda ji kypřila motykou, pečovala o ni. A Mikulášovi se zdálo, že přesně o tom sám celý život snil, že i on by chtěl strávit zbytek života rýpáním se v hlíně, dělit svou pozornost mezi záhony květáku, kompost a magickou krásnou Alenu.

Kráčeli těsně vedle sebe. Čas od času se dotkli jeden druhého, ramenem, boky, a oba předstírali, že si toho nevšímají. Těžko si však mohli nevšímat žízně – žízně ve vysušených hrdlech, v srdích, oné mnohožnačné žízně po životě. Alena Mikuláše ubezpečila, že už brzy žízeň utiší. Už brzy tam budou

Šli dál úzkou cestou mezi ploty z pletiva, za kterými viděli úhledné záhony, nízké ovocné stromky, plastové nádrže na vodu. Před domkem stlučeným z pár prken, seděl občas na lavičce nějaký důchodce. Jindy se opíral o motyku ponořen do půlky lýtek v jahodišti.

Cesta je dovedla až k okraji řídkého smrkového lesa, po jehož okraji se stočila k západu a skončila. Alena odemknula poslední branku v řadě a zase ji za Mikulášem zavřela. V jednom rohu zahrady stál dřevěný domek s plechovou střechou, v opačném statný strom, mezi nimi se prostíraly záhony. Dýně, okurky, rajčata. Několik řádků brambor. Mrkev a petržel. Okrasná skalka s bylinkami. Několik slunečnic podél plotu. Keře rybízu a angreštu. Mikuláš Týř to všechno přehlédl. Viděl kouzelnou vílu Alenu, jak tu sama tančí s konví mezi záhony, jak po celodenní práci stojí, s bradou opřenou o násadu rýče mhouří oči do západu slunce, jak dlouho po setmení sedí u stolu pod oknem domku a sní své prosté nevinné sny.  A teď si sem přivedla jeho. Náhle zas pocítil ten neurčitý stesk. Aby ho zaplašil, řekl první věc, která mu přišla na mysl. Zaznamenal, že strom v jehož stínu teď stáli, je kaštan a že je rozkošatělý, a automaticky odrecitoval nepatřičné verše, které Alena neznala. Usmála se a pokynula mu ke stolu. Přinesla zevnitř vodu a sklenice. Tak spolu odpočívali, dokud neutišili žízeň v hrdlech. Poté ho pozvala dovnitř.

V přítmí zahradního domku si Mikuláš Týř všimnul jen tří kusů nábytku, velké rozestlané postele pod oknem a dvou židlí uprostřed mísnosti. Zaváhal a nejistě usedl na židli. Seděli proti sobě, koleny se téměř dotýkali, ruce položené na stehnech.

Mluvili ještě chvíli, o nejrůznějších věcech, pak hovor utichl. Mlčky na sebe hleděli. Jejich životy se ocitly na rozcestí. Někde daleko projel vlak. Na plechové střeše s rámusem přistál pták a zase odletěl. Ticho vevnitř trvalo už značně dlouho, Aleně se rozšířily zorničky, ačkoli se ještě nezačalo stmívat, celým tělem se mírně posunula k Mikulášovi, kolena se konečně dotkla. Mikulášovi ztvrdnul penis a zase ochabnul, nadechl se, vydechl, něco v něm nad něčím zvítězilo. Něco v něm zůstalo poraženo.

Mohu se jen dohodovat, co přesně se v té chvíli odehrálo, přítelův dopis byl zde velmi nekónkretní, snad se domníval, že to dokážu pochopit lépe než on a snad měl v tomto ohledu i pravdu.

Představuji si, že po chvíli ticha sotva znatelně sevřel čelist a ona sklopila oči. On byl jistě první, kdo začal mluvit, a ona tomu byla ráda. Mluvil hodně, zpočátku překotně, ale  povedlo se mu ji strhnout. Brzy zas zaujatě hovořili jako před několika okamžiky. Vše bylo opět čisté a zářivé, přímé – jako obrazy rumunského mistra, jako paprsky sklánějícího se slunce vnikající oknem do místnosti.

Možná ale, a je to vlastně dost pravděpodobně, to bylo jinak. Žádná chvíle ticha, žádný krátký okamžik napětí, kdy se osudy zakymácí na hraně nože a nikdo nedokáže říct, na kterou stranu přepadnou. Nejspíš vše proběhlo zcela plynule, bez jediného zadrhnutí. Směr událostí snad zůstal přímý, snad se někde cestou stočil, ale nikdo si toho nepovšimnul.

Ať tak či onak, když jsem se přítele Týře později vyptával, co bylo dál, co řekla, co udělala, co udělal on, moc si toho nepamatoval. Řekl mi jen, že ho doprovodila k místu, kde se sešli, a rozloučila se s ním polibkem na čelo. Musela si kvůli domu stoupnout na špičky a on na břiše ucítil krátký dotyk jejích prsů. Pozoroval ji pak ještě chvíli, jak se vrací do své kolonie snů, jak se její vlasy lesknou v zapadajícím Slunci a stále neomylně padají k dokonalému zadečku. Domů pak odcházel blažený a ztopořený.

 

   ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Slunečním paprskům trvá osm minut, než urazí vzdálenost sto padesáti milionů kilometrů k Zemi. Když Slunce pohasne, ještě osm minut se můžeme hřát v jeho záři a blažené nevědomosti. Teprve potom přijde tma.

Domnívám se, že oba dobře věděli, co vlastně se v tom romantickými sny navlhlém zahradním domku přihodilo. Ale to poznání zůstávalo zatím kdesi v oblasti břišní dutiny a teprve postupně si hledalo cestu do hrudi a do mozku.

Přes mnohé naléhání mě o dalším průběhu milostné kauzy zpravil Mikuláš až za týden, se zpožděním několika dnů. Tolik času pravděpodobně potřeboval, aby události třetí schůzky nabyly v jeho nitru artikulovatelného tvaru a aby neochota hovovořit o velmi osobních věcech podlehla potřebě téhož. Z jeho poněkud nesouvislého, stručného líčení jsem vyrozuměl, že se znovu sešli o několik dní později.

 

   ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Čekal na ni na náplavce. Vzduch byl velmi vlhký. Dlažba byla ještě místy mokrá po noční bouřce. Nehmatné atmosferické napětí se vybilo, zatímco spal. Teď hleděl na řeku. Měl řeku rád. Nemohlo být otázek o tom, kam plyne.

Byl odhodlaný dnes dát definitivní směr i své krátké známosti s magicky krásnou dívkou. Stále ještě nemohl uvěřit, že někdo tak krásný tráví svůj čas pečováním o zahrádku kdesi za městem. Že někdo tak krásný o něj stojí. Ale vzpomněl si i na Atlantidu.

Viděl ji, jak přichází, v letních šatech a na nohou, světe div se, střevíčky. Zdála se mu ještě krásnější, než  když ji spatřil poprvé. Snad to bylo tím jakoby lehce posmutnělým úsměvem.

Šli spolu proti proudu řeky. Zeptal se jí, zda bouřka nepoškodila její zahrádku. Odpověděla, že naštěstí ne, déšť jí naopak prospěl, a zeptala se jeho, zda ho bouřka v noci nebudila. Odvětil, že nikoli, a pak zas bylo chvíli ticho. Dívala se zasněně před sebe, mluvila méně než jindy.

Vzal ji do svojí oblíbené čajovny. Seděli opět proti sobě a hovořili o čaji, neboť o čaji spolu dosud nehovořili. Mikuláš toho věděl o čaji hodně, a hodně proto mluvil.

Pak zmlknul. Věděl, že to musí udělat. Kromě všech těch vznešených mystických myšlenek a vesmírem hýbajících tužeb se musí s Alenou podělit i o něco z oněch banálních životních pravd, na které se ve velkých chvílích tak snadno zapomene. S rozpaky, ne zcela pevným hlasem, sdělil Aleně, že je ženatý.

Zajisté si tu chvíli dopředu mnohokrát v duchu přehrával, představoval si, jak Alena zareaguje, zděšením, rozhořčeně, bude mít pochopení nebo se zvedne a uteče. Ale ve všech svých představách vycházel z předpokladu, že právě zde celý příběh kulminuje, že právě v této chvíli se zlomí, vyjasní se a nabude pro příště již pevně stanovený tvar. Nic takového se ale nestalo. Aniž by si toho všimnul, plul na vlně, která už se vracela do moře.

Alena neodpověděla. Usmála se a dopila čaj. Odkašlala si a vyprávěla mu pak o pěstování chřestu, kterému se chtěla příští jaro věnovat. Zmateně odpovídal a udržoval skomírající konverzaci při životě.

Doprovodil ji k tramvaji. Poslední co z ní viděl byl její dokonalý zadeček, pak se dveře zavřely.

Vrátil se k řece. Přemítal. Kus tíhy z něho spadnul a nový se na něj navalil. Uvedomoval si, že ať by dnes řekl nebo udělal cokoli, dopadl by celý příběh stejně, a hledal ve vzpomínkách ten jeden jasný okamžik, od kterého už věci plynuly jediným možným směrem. Vybavila se mu přitom představa člověka, který v hlubokém porostu na úpatí hory hledá místo, které by označil za její začátek. Jediný okamžik, který mu přišel na mysl, byla chvíle, kdy zvedl oči od knihy, aby si narovnal brýle, a spatřil růžovou skvrnu v trávě.

Dlouho do noci bloudil ulicemi, až nakonec přece jen trefil domů.

 

   ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Korespondence s přítelem Týřem pak na několik měsíců ustala. Myslím, že tentokrát nestál o můj dobře míněný krutý výsměch. Dovedl jsem si představit všechny jeho plány a očekávání a vmést mu je do tváře, abych se mu pomstil za vlastní bezcitnost.

Jak se tak náhle hluboce zamiloval do Aleny, uvědomil si z ničeho nic, jak zcela bezvýhradně miluje svou ženu. Chtěl něco získat a nic neztratit. Snil krátce o nádherném světě, ve kterém má dál svou manželku pro každodenní bytí a k ní ještě chápající čistou Alenu pro mystické hovory a občasné milování.

Jak směšně to teď všechno zní.

Přesto sepisuji tento malý velký příběh s nejistou nadějí, že jsem v něm zachytil víc, než si sám uvědomuji, a posílám jej poštovním holubem svému příteli Mikuláši Týřovi jako dar na usmířenou.

Snad jej přijme stejně radostně, se stejným duchem přitakání, který mu byl vždy vlastní.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.07.2020 15:11:33dát kritice tipMajaks

Muzes mrkat, jak chces. Chytre diky tomu vypadat nebudes.

30.07.2020 15:07:01dát kritice tipEdvin1

Přečetl jsem si Tvůj příběh a teď chápu, proč ses tak a ne jinak vyjádřil o mém posledním textu. Jsme rozhodně rozdílní v tom, co pokládáme za dobré psaní.

Klidně Ti potvrdím, že můj text mluví hlavně o mně. Ostatně i autoři zdánlivě tak málo "lidských" textů jako třeba Stanislaw Lem, zanechávali v povídkách o strojích svou charakteristickou, lidskou stopu. Takže každý píše vlastně o sobě. I Ty. A proto by si měl setsakramentsky dávat pozor, co píše, aby o sobě neprozradil, co nechce. ;-)

Měj se.

10.05.2020 15:46:21dát kritice tipVigan

Pěkný. Moc.

07.05.2020 09:18:49dát kritice tipMajaks

Diky za podrobny komentar. Jsem rad, ze se text prevazne libil.

07.05.2020 03:52:59dát kritice tip57188418432178751875

Kvalitně napsáno. Jazyk je natolik dobrý, že by si pár vět, potažmo i celých odstavců zasloužilo ještě dopilovat, protože občas přece jen některé pasáže mohou svojí kostbatostí vyvést čtenáře z koncentrace. Také je zde, na můj vkus a na poměry vcelku krátkého rozsahu, až zbytečně moc nadstandardně podrobného vnějšího popisu, například u té pasáže cesty k ní domů (smysl by to dávalo jen v případě, že by to místo v dalším vývoji povídky ještě hrálo nějakou roli). Je to škoda, protože hodně autorů (včetně mě) používá k vyjádření složité jazykové konstrukce, ovšem málokdo je v tom tak nápaditý, obrazotvorný a současně myšlenkově nosný jako ty v této povídce. Několik obratů je vskutku vysoce originálních.

Zpočátku mě zaskočil vypravěčův popis dojmů z dopisu svého přítele (očekával jsem, že dopis bude podán z pohledu přítele), ale nakonec je to vlastně skvělý nápad, který formálně vymezuje hlavní téma celé povídky, kterým je alespoň pro mě závist (zásadní je věta: Je obtížné být dobrým přítelem, je-li přítel šťastnější). Proto je trochu škoda, že v závěru není více rozpracován vztah obou přátel, ale vyústění se omezuje výhradně na letní milostnou romanci, samu o sobě však skvěle podanou.

Pointa je rozhodně překvapivá a potěší její kladné vyznění. Dalo by se možná diskutovat o tom, nakolik jdou dohromady Týřovy sebemrskačské problémy (nesmělost, nedostatek sebevědomí, nejistota a celkově ostýchavý přístup k ženám) s jeho manželstvím, ale to už koneckonců může souviset spíš s věrohodností závidějícího vypravěče.

Celkově mě to hodně dostalo. Moc se mi líbila jistá analytičnost tvého přístupu k tématu, v němž jde primárně o emoce. Sám momentálně pracuji na něčem podobném, takže ti možná rozumím. Rozhodně tip.

29.03.2020 00:50:50dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Oceňuji dobrý, "mravný" konec, ale předtím se po celou dobu čtení ptám,
kam tak asi ten příběh, který mi místy připadá zádumčivý a místa zas až
příliš podrobně "přeerotizovaný, spěje.
Ten nečeský prolog (k němuž odhlížím až po dočtení) povídce spíš škodí.
...Uvedomoval si, že... ## tady je překlep.
18.03.2020 19:56:23dát kritice tipEvženie Brambůrková

Našla jsem spoustu zajímavých myšlenek. Moc se mi té líbilo. Snad proto, že život je právě takový. :-)

08.03.2020 22:24:06dát kritice tipMajaks

Diky, reko. Namitku vuci vypraveci chapu. Nastavit nejak pruchodne miru ukecanosti byl nejvetsi orisek. Asi se to uplne nepovedlo. 

To all of you je dobra pisnicka. Rad jsem te o ni obohatil.

A sam si budu muset doplnit vzdelani a precist toho Kunderu.

Jeste jednou dik. 

08.03.2020 21:24:16dát kritice tipreka
redaktor prózy

Líbilo se mi to. Ta nálada léta i toho letního vztahu je tam dobře vystižená. Vlastně fakt jo, takový ten letní vztah, co prostě musí selhat, je tam chycený fakt dobře. A ta pointa je výborná, do toho textu se moc hodí, ten moment v čajovně mě rozesmál.

Trochu mě iritoval vypravěč, lavíruje někde mezi ironií a účastenstvím, ale, to, jak je opisný a ukecaný - občas jsem si říkal, že bych ho už praštil. Hlavně v té první části na nudapláži, dál už to bylo lepší; možná jsem si prostě zvykl. Ale zase se mi líbí, že se do toho příběhu snaží namixovat několik protichůdných emocí, celkem úspěšně.

Poslechl jsem si i Syda Matterse, když ho tam cituješ na začátku. Ještě teď mi tu drnká na kytaru. To mi přijde jako dost silný slaďák, myslím, že ten text nabízí víc než ta písnička. Ale zase, proč ne. Prolítl jsem i obrazy Iona Alina Gheorghia. Jaký to zapůsobil na Týře?

 

Líbí se mi to jméno hlavní postavy i název povídky. Tou polohou vyprávění, tím nastavením vypravěče (ne už tak stylem), i tou pointou to má samozřejmě hodně blízko ke Kunderově povídce Zlaté jablko věčné touhy.

04.03.2020 14:09:33dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc hezky filozoficky podaný milostný vztah. T.

02.03.2020 18:18:30dát kritice tipMajaks

K3, dekuji za mila slova. 

Miromurko, taky diky. Vysvetleni: puvodni nazev byl Svrbeni na koulich pritele MT

02.03.2020 17:56:49dát kritice tipK3

Přečetl jsem až teď. Ač povídka úctyhodné délky, mohu potvrdit, že ani mně to nevadilo. Pomalu to plyne, jakoby se sluneční paprsky přitom dotýkaly i mě. Klidné vyprávění a stejně klidné uklidňující čtení. T.

02.03.2020 12:35:55dát kritice tipmiromurka

Líbilo. Osobně mě spíš bavil a zajímal vztah dvou mužů - skorocynických přátel než vztah Mikuláše a nudistky. Dlouhá kostrbatá souvětí v úvodu mi připomínala úvody hororových povídek HP Lovercrafta, což mě naladilo na trochu jiný druh literatury. Některé věty či slovní spojení jsou velmi dobré, originální, inspirující... třebas: "Sám vlastně žádné plány neměl, ale ty Aleniny se mu líbily. Mluvil o nich, jako by byly i jeho." Název povídky mi přijde v pořádku.

26.02.2020 22:26:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Já díky... avi PM

26.02.2020 22:23:16dát kritice tipMajaks

Jistě, souhlasil. Děkuji.

26.02.2020 21:09:43dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Rozvzpomínám se, proč jsem vlastně zas zde :-)

- položit otázku, jestli bys souhlasil s účastí v soutěži Próza měsíce. 

Uvedomoval si, že ať...

19.02.2020 17:34:37dát kritice tipTetřev

Zábavné čtení. Nenudila jsem se ani při popisnějších pasážích, a to je u mně co říct:-). Líbilo se mi, jak se postupně atmosféra příběhu měnila.

Tipuji.

Pro ty, kteří, ještě nečetli - připojuji malou ochutnávku:-)

Sešli se na okraji města v dalším slunečném odpoledni, již z dálky se hltali očima a neubránili se přitom radostným úsměvům i jistým rozpakům, že poprvé vidí jeden druhého oblečeného.

Jak se tak náhle hluboce zamiloval do Aleny, uvědomil si z ničeho nic, jak zcela bezvýhradně miluje svou ženu. 

18.02.2020 07:08:08dát kritice tipMajaks

Ahoj, Luzz, dekuji za precteni. Moc me tesi, ze te to bavilo. Ze v tobe povidka vyvolala i nepříjemné pocity, me naopak mrzi. Omlouvam se. 

17.02.2020 23:29:46dát kritice tipLuzz

bavilo. hlavně to balancování mezi patosem a ironií. nadto je mi ten příběh (i styl) povědomý (někdy až nepříjemně).

 

14.02.2020 16:36:11dát kritice tipMajaks

Goro, moc děkuji. Překlepy jsem opravil. Vydmutý je, myslím, v pořádku.

srozumeni, i tobě moc děkuji.

14.02.2020 15:24:41dát kritice tipsrozumeni

Krásně se četlo. (A to přitom dlouhé věci většinou nečtu)...*****

14.02.2020 15:23:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Výborně napsaný příběh o příběhu, který se na první čtení nedá obsáhnout a užít celý...  např. A všichni nudisté roztroušení v trávě.... skvěle složené souvětí. A vůbec... vše, jen pár překlípků mi to drobet kazilo. Vrátím se...

...............

 nad starým Mikulášm, - chybí e

na vydmutém papíru - vzedmutém? vydutém? vzdutém?

tan klid vzal a od teď - tEn

 jen odahujeme - jen odHadujeme

 je-li přítel šťastnejší. - šťastnější

cestou mezi ploty z pleitva - pleTiva

napadá mě ovšem ještě jiná věc: U - věc: u...

Až nakonec před půnlnocí trefil domů. - půlnocí překlep

14.02.2020 13:44:17dát kritice tiprevírník

Je to na tobě. Ale aspoň něco.

14.02.2020 12:28:02dát kritice tipMajaks

Dekuji. Napada te lepsi nazev? 

14.02.2020 12:08:55dát kritice tiprevírník

Krásně podaný příběh, nešlo se od něj odtrhnout. Škoda, žes jeho hodnotu zbytečně srazil tím názvem. Rád ale tipuji.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.