Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+4 neviditelných
Padesátpět není stáří 16.,17.,18.,19.,20.,21., 22.,23 .,24.,25.,26.,27.,28.,29.,30.
datum / id14.02.2020 / 503453Vytisknout |
autorRuža z Moravy
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno71x
počet tipů0
v oblíbených0x
Padesátpět není stáří 16.,17.,18.,19.,20.,21., 22.,23 .,24.,25.,26.,27.,28.,29.,30.

Kapitola 16.

Lídě se blížil konec pobytu v lázních. Poslední týden a bude se vracet domů. Seděla na lavičce, v ruce menší tašku, ve které měla nejnutnější věci. I mobil, ale ten měla vypnutý. Čekala na přítele, se kterým se seznámila tady, v lázních. Byl to ten posmutnělý pán u stolu. Trvalo pár dní, než se začali spolu bavit. Spolubydlící Alenka u stolu zašvitořila, honem pojedla a odběhla, oni dva nikam nespěchali. Procedury většinou proběhly dopoledne, odpoledne bylo plánováno po hodinách plavání, ale většinou si to nechávali nejméně hodinku po obědě.
 
 
Pavel Zita se jí při řeči svěřil, že byl závodník na motocyklu, u jedné firmy zkoušel nové motorky a přitom někdy testoval starší motorky v jednom autobazaru. Vyučený automechanik, dodělal si průmyslovku s maturitou, ale stejně nakonec skončil v autodílně. Zkouška jednoho staršího motocyklu se mu stala osudnou. Na zablácené polní cestě dostal smyk a nestačil se překulit z padající motorky včas, jak už kolikrát předtím a noha mu zůstala pod motorkou. Nedopadlo to dobře, přetrhané šlachy, polámané kosti a neví co všechno. Lékaři mu dávali nohu dohromady dlouho, ale nakonec přišel o nohu těsně nad kotníkem.
Lída podotkla:
"Chodíte ale normálně, není ani poznat, že kus nohy nemáte."
 
"Však mne to stálo všechny úspory, abych si mohl dovolit dobrou protézu. Tady jsem právě proto, abych ji používal dokonale. Nevím ale, jak to bude s mým zaměstnáním. Jezdit moci nebudu, aspoň ne na motorce, takže asi skončím v kanceláři nebo na dílně. "
 
Bavívali se nejprve jen u stolu, ale jak se rozpovídali o svých životech, pokračovali buď na pomalé procházce po parku, případně poseděli na lavičce nebo u kávy v poloprázdné jídelně. Byla tam vedle oddělená místnost jen lítacími dveřmi od jídelny, kde se dalo posedět, aniž by rušili případnou přípravu stolů k večeři.
 
Lída se dověděla, že se s Pavlem Zitou, jak se jí představil, nedlouho po úrazu žena rozvedla, když zjistila, že bude muset nastřádané peníze dát na protézu. Než se vrátil z nemocnice, našla si jiného muže. Netušila ovšem, že následně manžel dostane větší obnos z pojištění. Byla to nehoda, nezavinil ji podle šetření ani příliš rychlou jízdou, takže mu vyplacená osobní úrazová pojistka zajistila i možnost pronajmout si malý byt. Od jeho nehody uběhl rok, lázně absolvoval podruhé.
 
"Doufám, že mi povíte také něco o sobě, když jsem se tak vyzpovídal. Nikomu jsem o tom všem tolik nevyprávěl. Připadá mi, jako bychom se znali už dávno."
 
"Povím, ale já ještě vše vyřešené nemám. Ačkoliv také už bydlím sama. Neřekl jste mi, jestli máte děti a kde jsou." Zamlouvala Lída odpověď.
 
"Mám jen jednoho syna a ten je již dávno z domu. Vidíme se málokdy, hodně cestuje. A co vy, paní Lído?
"Vynechte tu paní, dnes už není takové oslovování zvykem. Klidně mi říkejte Lído, myslím, že jsem o něco starší , ale to není na závadu, ne? " Usmála se na něj. Uvědomila si, že je jí sympatický čím dál víc .Nebude mu ale zatím vykládat o svých zážitcích, těch nemilých s mužem a dokonce ani o těch zlých. Povyprávěla jen o dceři a synech.
 
"Tak a pro dnešek toho bylo dost. Musím po večeři ještě mluvit s kamarádkou Zdenkou a s dcerou Janou, také chtěl se mnou mluvit zeť. Prý něco důležitého, tak se dnes asi už neuvidíme, že, Pavle ?"
"To je mi líto, Lído, takže jdeme na tu večeři, ano? Pohovoříme si aspoň u ní." Zasmál se Pavel.
"Klidně, ale jen o tom, jak nám chutná." Provokovala. Cítila se zvláštně, nějak dobře v jeho společnosti a na Roberta ani nevzpomněla
 
Pokračování...

 Kapitola 17.

Co se dověděla Lída od zetě Jana, ji dost překvapilo. Ocenila jeho snahu najít pachatele krádeže kabely. Pořád to nechtěla spojovat se svým úrazem -nehodou. Myslela, že v té rychlosti pádu kabelu nechtíc odhodila dál a někdo ji náhodou našel a prostě nevrátil.
"Maminko, to je naivní domněnka. Spíš věř tomu, že právě ten, kdo do tebe drcl nechtěl, aby se hned poznalo o koho jde a chtěl se pak následně obohatit. Čekal asi víc hotových peněz. Ale zjistili jsme, že tvojí kartou bylo placeno víckrát a to vždy částka do 500 korun, aby nemusel být zadán PIN. Bylo dobré, že jsi to neměla někde v tašce napsané." Pochválil ji Jan.
"No jo, já si ten PIN pamatuji, odvozuji si to jinak. Navíc jsem už kartu nahlásila, zablokovali ji."
 
"Faktem je, že v jednom obchodu si pamatovali, že to byla dívka, která se chovala poněkud divně. Měla nákup o 30 korun větší a když měla zadat PIN, tak raději vrátila nějaký dražší džus, aby to vyšlo do 500 korun. V dalším říkali, že by ji poznali, byla s kamarádkou, která k nim chodí častěji, ale platí vždy hotově. Napadlo mě, kdybych získal fotografii ze záběru kamery, třeba by ji někdo poznal. Možná táta Robert. On totiž vyslovil podezření, že v tom má prsty Milena nebo spíš její dcera Darina. Policii to ještě neříkal, chceme to nějak skoulet sami a pak se uvidí. Táta se od toho tvého úrazu distancuje a tak se snaží."
 
"Honzíku, jsi hodný, že pátráš, já ale raději na nic nemyslím, chtěla bych se co nejdříve dát do pořádku. Za týden mi lázně končí a chtěla bych jít do práce. Doufám, že mě tam vezmou, byla jsem spokojená. Zase někdy zavolej, jezdit už moc nemusíte, vím, že jste oba plně zaměstnaní a mně tady nic nechybí."
 
"Jak myslíš, ale to se mi zdá podezřelé, že najednou návštěvy nejsou potřebné. Tak se bav!" Zasmál se Honza. Vzpomněl si, že při poslední návštěvě manželky u maminky si tato všimla jejího neklidu a když se otočila u brány lázní, viděla, že se k mamince připojil nějaký pán, který postával předtím nedaleko .
Samozřejmě se manželovi doma svěřila s tím, co zahlédla.
"Tak to by asi táta ztratil možnost návratu, kdyby si maminka někoho našla. Ale co, třeba to byl jen ten soused od stolu. Však říkala, že jeden u jejich stolu sedí." Vzpomněl si.
 
 
Od té rozmluvy uplynulo pár dní a na návštěvu, víceméně neohlášenou se dostavila kamarádka Zdena. Měla prý cestu do města, kde lázně byly a nedalo jí to, aby aspoň na chvilku neviděla Lídu. Věděla, že odpoledne mívá po procedurách, takže ji třeba ráda uvítá. Recepční jí řekla, že paní Lída šla před chvílí do parku, kam často chodí posedět, někdy i s knížkou, když je hezky.
Zdena si řekla, že ji překvapí a šla cestičkou k jezírku, kam prý Lída nejraději chodila. Byl tam hezký starodávný altánek, kde byla zákoutí s křesílky, zakrytými velkými rostlinami v květináčích.
Zdena slyšela dva hlasy, v jednom z nich poznala Lídu. Odpovídal jí hluboký mužský hlas.
 
"Lída tam není sama, co teď? Mám ji vyrušit?" Napadlo Zdenu. Zvědavost jí nedala a řekla si, když už je tady, co se může stát, když Lídu překvapí? Třeba je to ten její spolustolovník, o kterém se jednou v telefonu zmínila. Nakoukla a co uviděla ji opravdu překvapilo. Lída se držela za ruku se statným mužem.
Prošedivělé vlasy na krátko střižené a hladce oholená tvář jen s několika vráskami na čele ukazovaly na muže podobného věku jako ony dvě s Lídou. Zdena zakašlala, aby si ti dva všimli, že nejsou sami a vstoupila s úsměvem a pozdravem. Dělala, jako by si nevšimla, že Lída poněkud odsedla od souseda a pustila ruku, kterou držela.
 
Zdena se omlouvala, že Lídu nečekaně vyrušila, jen se chtěla zastavit, nevěděla, zda to stihne, tak ani nevolala předem. Lída jí představila svého společníka jako kamaráda Pavla od stolu, čemuž se všichni tři zasmáli. Pavel již od Lídy něco věděl o Zdeně, takže uhodl, kdo je vyrušil.
Lída se pak rozhodla, že půjdou na chvíli do jídelny, tedy spíš do té přilehlé kavárny, kde si něco dají k občerstvení, když už je Zdena navštívila. Pavel sice s nimi poseděl, ale omluvil se po chvíli, aby si kamarádky mohly popovídat.
"Copak mi k tomu řekneš?" Vybafla Zdena."To jsi dlouho nebyla sama."
"No a co, mám se tady nudit? Pavel je náhodou fajn mužský a neboj se, bůhví co z toho ještě bude. Odjedeme domů a co když se už neuvidíme?"
"Víš, mě jen napadlo jaksi náhle: Ona mi uteče a já zůstanu v domě sama."
 
"Nepředbíhej událostem, vždyť nejsem ani rozvedená a měla bych si začínat s druhým? To nehrozí, alespoň zatím ne." Utěšovala ji Lída, ale v duchu posmutněla.
Vzpomněla si, že jí s Pavlem bylo skoro tak hezky, jako s Robertem kdysi dávno, z počátku jejich známosti.
 
 

 

Pokračování.
 
Kapitola 18.
Uběhl druhý týden od návratu Lídy z lázní. Ještě byla plná dojmů z posledního týdne pobytu. Sešla se od té doby nejen s dcerou a zetěm, celou rodinou, ale hlavně s kamarádkou Zdenou si povídaly téměř každý den. V realitní kanceláři ji již očekávali, chyběla jim jedna síla po odchodu mladé zaměstnankyně na mateřskou. Bylo výhodné vzít zacvičenou pracovnici. Samozřejmě nechyběl orientační rozhovor, aby se ujistili, že Lída nic nezapomněla a úraz neměl vliv na její vědomosti.
Zdena byla trochu nervózní, že jí Lída nevyprávěla o tom, jak vypadá její lázeňská známost s panem Pavlem Zitou. To tam, bylo předešlé nadšení, které ještě při návštěvě v lázních viděla na Lídě. Netrpělivě se jí při obvyklém sedánku zeptala:
"Poslouchej, nějak se nezmiňuješ o své nové známosti. Ono to nakonec skončilo odjezdem? Volal ti už? Nebo jsi mu měla zavolat ty?"
"Já jsem mu volala, ale vzala to nějaká žena a po dotazu na pana Zitu řekla, že momentálně tam není, ale určitě zavolá, až přijde, na volající číslo. Tak nevím, jestli to bylo někde v zaměstnání nebo doma u něho. Zatím se neozval, možná se nedíval na nepřijaté hovory."
Zdena se na Lídu podívala trochu útrpně. Nedokázala jí ale připomenout, jak takové lázeňské známosti končívají.
"Určitě teď moc času nemá. Říkala jsi, že má dělat nějakou dispečerskou práci, že už jezdit nebude, tak se nediv. Však se ozve a nakonec, když ne, svět se nezboří. Stejně se musíš zase zapracovat, chodit mezi lidi. Také jsi mi neřekla, jak dopadl rozhovor se zetěm, jak daleko je s tvojí záležitostí. Vyšetřila něco policie?" Zaváděla jinam řeč Zdena a Lída byla ráda, že nemusela myslet na Pavla.
"Je to nějaké zamotané. Robert se prý s Milenou rozešel, jak už jsem se zmínila, ale moc mu nevěřím. Spíš je na ni naštvaný, protože vyšlo najevo, že mne srazilo auto, které řídila mladá holka. Dokonce to bylo to moje, které však měl v užívání Robert, dal je prý ke kamarádovi do garáže a odtud je někdo vzal a jel s ním. Nikdo jiný neměl přístup ke klíčům, které zapomněl v bytě Mileny, než někdo z nich. Syn není zrovna doma, takže dcera. Ta ale nemá ještě řidičák a vzala si proto na jízdu kamarádku o něco starší a ta řidičák má."
"A co to plenění tvé karty, to už také ví?" Připomínala Zdena.
"Tak to už také zjistili , díky kameře v jednom obchodě, byla to dcera Mileny. Tak je jasné, kdo to udělal. Co ale s tím? Dohadujeme se, jestli vyčíslíme škodu a zažalujeme ty holky. Kdyby šlo jen o tu krádež, ale je tady ublížení na zdraví s následky, tedy dlouhou léčbou a rehabilitací. To asi případně bude chtít nemocnice a lázně uhradit."
Zdena najednou zareagovala na Lídiny úvahy:
"Víš, že té Robertově Mileně nezávidím? Pochybuji, že by ona přímo holku naváděla, spíš to měla být její pomsta, zabít tě nechtěla, jen oddálit rozvod a když viděla tvou tašku, svedlo ji to ke krádeži, snad aby se hned nepřišlo na totožnost raněné. Co z té holky bude? Jak ji potrestat, aby ji už v životě nic takového nenapadlo?. Zřejmě ta Milena před ní nedávala pozor, co mluví o Robertovi a případné jejich budoucnosti. Doma ho asi natrvalo nechtěli ani jeden."
"To se tak hned nevyřídí, já jsem ráda, že jsem v pořádku, doma , mám práci, co bude, to se uvidí."Uzavřela Lída.
 
Pokračování.

Kapitola 19.,

Lída stála před zrcadlem, které měla na dveřích skříně v ložnici a prohlížela se ze všech stran. Se svou postavou byla celkem spokojená. Nebyla příliš štíhlá, spíše plnějších tvarů, ale rozhodně ne tlustá. Vzpomněla si, že v lázních zhubla každý týden jedno kilo. Kontrolovala si to u zdravotní sestry, která byla pacientům lázní k dispozici téměř celý den. Při sedavém zaměstnání a hlavně nepravidelném stravování v práci se jí ubrat nepodařilo, ale zřejmě cvičením, pravidelnou stravou, procházkami to šlo najednou bez problémů.
Zrovna, když si zblízka prohlížela svou tvář, která měla jen pár nitek vrásek kolem očí a o něco tmavší kruhy pod očima, zaklepala na ni domluveným signálem Zdena. Odpověděla, ale v duchu si přiznala, že na návštěvu nemá moc času, ba ani náladu. Chystala se totiž na schůzku s Pavlem Zitou. Nevěděla, jak dopadne a tak se Zdeně nechtěla předem svěřovat.
 
 
"Jak to, že ses neozvala celé dva dny? Ahoj, promiň, ale zneklidnilo mne to." Vychrlila ze sebe Zdena.
" Ahoj! Copak musím podávat každý den raport, že žiju? Taky tě nesleduji, co děláš každý den, že?" Lída se sice usmála, ale myslela to docela vážně.
"Tak promiň, nezlob se. Jsem asi ještě pořád neklidná ze všeho dění kolem. Připadám si, jako bych pořád měla sledovat, jestli se ti něco nestane. Budu se mírnit, fakt. Ty jsi ale nastrojená! Chystáš se někam? Mám raději odejít nebo mi aspoň slůvkem prozradíš, co je nového? Jdeš k rozvodu nebo na rande? Jinam by ses asi tak nestrojila. Ale sluší ti to! Ty jsi zhubla!" Mnohoslovně se omlouvala a zároveň vyzvídala kamarádka. Lída mávla rukou.
 
"Co mám s tebou dělat? Jo, Pavel se ozval. Omlouval se, či spíš vymlouval,jak se mi to jevilo, ale nakonec navrhl, že bychom se mohli sejít. Asi myslel, že ho pozvu na návštěvu, ale to já zatím nechci. Nevím, co se z toho vyklube, nejsme ještě rozvedeni s Robertem a nechci mu dávat záminku k rozvodu z mé viny. Jdeme tedy do jedné malé kavárny." Lída pokývala hlavou a zatím co Zdena jako obvykle jí radila čeho se má vyvarovat, dodělávala si"obličej".
 
Trochu korektoru pod oči, na víčka, do rýh kolem nosu. Rozetřít, pak dokreslit jemně obočí, natřít rty nenápadnou rtěnkou, hodit štětečkem lehký nádech růžové na tváře... Vynechala jen zdůrazňování řas, které měla stejně moc jemné na to, aby je upravovala kleštičkami, ba ani nedělala linku na víčku , jak doporučovala Jane Fonda v návodu na líčení, které mělo ženě ubírat deset let.
 
Zdenka ji sledovala napjatě, až zapomněla mluvit, což u ní bylo podivné. Najednou ji napadlo:
"Ty se tak upravuješ každý den? I do práce?"
"Jsem tak zvyklá. Dělala jsem to tak i před tím, než jsem si ten návod přečetla a měla jsem docela radost, že to je vlastně tak dobré, nenápadné. Jsem totiž normálně dost bledá. Maminka mi říkávala že jsem bledá , jak "slípka pod ocasem". Zasmála se při té vzpomínce a Zdena se přidala.
"Chtěla bych být muškou malou na tom tvém rande s Pavlem. Tak on bydlí v našem městě, tos neříkala. Vlastně jsme se o tom ani nebavily."
"Jo bydlí, ale na druhém konci a do práce prý dojížděl jinam." Lída se podívala na hodinky, které si brala jen když šla z domu, Zdena pochopila a rozloučila se slovy, že jí snad něco prozradí.
"Ještě si to rozmyslím, ty bys to rozkecala." Zlobila ji Lída, vzala kabelku a vyšla zároveň se Zdenou. Zamkla, zkontrolovala, zda je to v pořádku. Od určité doby byla víc opatrná.
 
Lída šla směrem ke Kavárně, byla trochu napjatá, nerozhlížela se a tak neviděla, že ji kousek od domu někdo sledoval. Pavel stál před dveřmi Kavárny a rozhlížel se, jako by čekal na někoho jiného, když docházela Lída. Bylo jí to trochu divné, že ji nechal vstoupit a teprve po chvíli vstoupil za ní. Posadili se do rohu, ke stolku, kde byly tři židle, když jí předtím Pavel stiskl ruku, usmál se. Nějak provinile- připadlo Lídě. Nechali si přinést kávu a malý zákusek a Lída čekala, co bude Pavel povídat. První slova jeho byla:
"Sluší ti to, jsi nějaká jiná. Nebo se mi to jen zdá? V lázních jsi byla také hezká, ale je to asi i jiným oblečením."
Lída si jen pomyslela, že čeká poněkud jiná slova, ale docela ji chvála potěšila. Konečně Pavel začal vyprávět..
 
Pokračování...

Kapitola 20.

Lída míchala lžičkou kávu, ve které ani cukr nebyl, dívala se chvílemi do šálku a chvílemi na Pavla. Napjatě čekala, co bude Pavel říkat. Začal vyprávět o tom, jak nastoupil do práce, na místo dispečera, zároveń mu nabídli místo poradce při přezkušování motocyklů. Nakonec má obojí a tím bude mít i lepší plat.
Pak se zmínil o tom, jak musel dát do pořáku byt. Vypadal prý jako po nějakém mejdanu.
"Nenavštívil ho tvůj syn s nějakou partou?" Zkusmo se zeptala Lída.
Docela ráda by něco o jeho synovi věděla.
 
"Syna jsem už dlouho neviděl, určitě by mi dal vědět, kdyby mne chtěl navštívit. Navíc jsem přece nebyl doma a klíče on nemá."
"Kdo ti tedy hlídá byt, když jsi delší dobu pryč? Nějaká sousedka? Ty nemáš ani kytky k zalévání? Co kdyby se v bytě něco přihodilo? Určitě má někdo klíč, ne?"
Lída si vzpomněla na ženský hlas, který se jí ozval v telefonu, když Pavlovi volala a proto takto nenápadně Pavla zpovídala.Ten se chytil této příležitosti:
"Vlastně jedna starší sousedka klíče má. Když jsem nebyl dlouho doma, občas mi tam větrala."
"Aha, tak to sis asi zapomněl doma mobil, že se ozvala, když jsem ti volala."
"Asi ano, měl jsem ho ležet na stole a když jsem se vrátil domů, nepodíval jsem se na nepřijaté a přijaté hovory, proto jsem hned nevěděl, že jsi volala." Pavel si zřejmě oddechl po tomto vysvětlení.
 
"Jak to máš ty v práci a doma? Přijali tě zpátky? Doma je všechno v pořádku? Co tvůj muž, jak to s ním vypadá, myslím s rozvodem?" Obrátil řeč Pavel.
 
"V práci jsem na svém místě. Mladá kolegyně, kterou vzali místo mě, zůstala na rizikovém těhotenství a tak byli rádi, že jsem se vrátila. Doma mi to hlídala kamarádka Zdenka a občas dcera se zetěm. Nic se tam nedělo. S mužem jsem zatím nemluvila, ani po tom netoužím." Lída seděla zády ke vchodu do mistnosti, tak neviděla, že se tam objevila žena a rozhlížela se.
Pavel však příchozí viděl a sklonil hlavu, doslova se ohnul pod stůl, jako by mu něco spadlo na zem. Toho si Lída všimla a chtěla mu v hledání pomoci.
"To je dobré, vypadl mi jen kapesník, už ho mám. Koukám, že máš kávu asi studenou, nedáš si ještě něco? Já bych docela něco snědl, ale tady kromě zákusků a pohárů asi moc jídla nemají. Nepůjdeme se někam najíst? Já doma nic nakoupeno dnes nemám, neměl jsem čas ani moc uklidit, tak tě pozvat nemohu." S nadějí v hlase se zeptal a čekal, že ho Lída pozve konečně k sobě domů. Ta však zareagovala jinak.
 
"Víš co, znám jednu hospůdku, kde vaří výborný guláš. Není to daleko, skoro za rohem. Také mám doma ledničku jako vykradenou. Musím teprve na pořádný nákup zajít. To víš, nějak nerada chodím teď nakupovat."
Trochu zklamaně přikývl, počkal až Lída také vstane, zaplatil procházejícímu čísnikovi a šli. Pavel dělal, že nevidí nedaleko sedící ženu, která předtím vstoupila do místnosti a usadila se k prázdnému stolku.Znal ji, ale neměl zájem, aby ho s ní viděla mluvit Lída. Žena měla skloněnou hlavu, také dělala, že ho nevidí a zůstala sedět.
 
Ani po dobrém guláši nevypadal Pavel uklidněně. Nabídl Lídě doprovod, ale ta poděkovala a nechala se doprovodit jen na zastávku MHD. Domluvili se, že si zavolají. Lída to omlouvala tím, že nechce před rozvodem nic hrotit a Pavel docela ochotně, jak se Lídě zdálo, souhlasil.
"Však se můžeme občas jen sejít někde v Kavárně nebo zajít do kina" navrhl.
"Fajn a díky za guláš, na oplátku, jo? Měj se hezky a brzy zavolej, budu se těšit." Stiskla podanou ruku a šla.
 

Pokračování

Kapitola 21.

Uběhlo několik dnů od doby, kdy Lída povyprávěla kamarádce Zdeně, co vše se stalo při setkání s Pavlem. Té neušlo, že byla zřejmě trochu zklamaná.
"Lído, nezdá se ti, že ten pán neví co chce? Lázeňské známosti málokdy končí dobře." Zaútočila, když spolu seděly nad čajem u Lídy a proklikávaly obrázky, které pořídila v lázních.
"Koukni, tady na té fotce máš Pavla, ale nějak se schovává za větvičku keře."
"Jo, to vím, nechtěl se moc fotit, prý odjakživa, už jako malý kluk se schválně divně šťuřil, když si ho fotili."
"Docela dobrá výmluva, ale nakonec o nic nejde, ne? "odmlčela se Zdena,pak ale přímo zaútočila:
"Moc by tě mrzelo, kdyby ti to s ním nevyšlo?" Na odpověď musela chvíli čekat.
"Nevím, bylo mi s ním opravdu hezky. Nebyl ani drzý, ani úlisný, prostě milý, nezvykle něžný. To víš, že s Robertem jsem už dlouho nic milostného nezažila a přiznávám, že něžnosti i tak zralým ženám jako jsme my chybí. Tobě ne? Jen si to přiznej!"
 
"Člověče, možná jsem už moc dlouho sama a zvykla jsem si. Sem tam mívám trochu erotické sny, ale po probuzení si vždycky řeknu, že to byl sen sice hezký, ale neuskutečnitelný, tak co se trápit. Myslíš, že se někdo najde, kdo by se nám líbil a my jemu? Ach jo, budu muset jít domů, mám tam ještě nějaké nezpracované doklady a tady máme takové myšlenky podivné!" Zasmála se Zdena.
"Jo, jo, leží mi tady také nějaká pošta, musím si to probrat , tak ahoj a zase se ozvi."
 
"Dobrou noc a hezké sny!" Zaklaply dveře za Zdenou, Lída zamkla, vrátila se do pokoje a začala se probírat listinami, prospekty, reklamami. Náhle spadl na zem nějaký dopis. Nebyla na něm známka, ba ani adresa. Jen takové neurčité, nečitelné logo nějakého podniku. Lída opatrně rozřízla nožem na dopisy obálku, nakoukla do ní, jestli tam není něco závadného, ale byl tam jen tužší lístek a na něm tiskacím písmem napsaný vzkaz:
 
Vážená paní!
Ráda bych se s vámi setkala, nebojte se, nic zlého se vám nestane, mám pro vás důležité informace. Pokud máte zájem, přijďte zítra v 17 hodin do Kavárny, kde jste byla před několika dny. Neříkejte, prosím, svému příteli, že tam půjdete. Přihlásím se vám. Zdraví vám zatím neznámá...
 
Lída okamžitě zaťukala na Zdenu a když se dlouho neozývala, zavolala jí mobilem.
"Copak se děje?" ozvala se trochu ospale Zdena...
"Nemusíš ke mně chodit, ale potřebuji, aby sis udělala volno a šla se mnou- nebo spíš za mnou- zítra odpoledne do té Kavárny, kde jsem byla s Pavlem. Nějaká žena mne tam zve, prý má pro mne informace, které by mne mohly zajímat. Nemám to říkat Pavlovi, to se mi zdá podivné. Mohla bys mne trochu jistit, jo?"
"To víš, půjdu, v kolik?"
"Mám tam být v 5 hodin, to zvládnu, dělám do 4, takže snad mne nic nezdrží. Daleko to není, můžeme jít spolu a až kousek od vchodu do Kavárny se oddělíš a půjdeš sólo."
"Domluveno, jejda, zas nebudu moci spát, ty mi dáváš - samá konspirace. No, dobrou noc."
"Dobrou, taky mi to vrtá hlavou."
 

Kapitola 22.

 

Lída se Zdenou to udělaly, jak se domluvily. S malou změnou. Zdena šla do Kavárny první a zaujala místo u rohového stolku, odkud bylo vidět téměř ke všem stolkům. Poručila si dvojku bílého vína, upozornila obsluhu, že čeká na kamarádku, která dojde později. Zajistila si tak klid. Vytáhla časopis a dělala, že si jej prohlíží.
Zanedlouho se ve dveřích objevila žena, asi o deset let i více let mladší, pěkná, vkusně oblečená. Rozhlédla se a zamířila ke stolku vedle okna, kde byla pouze dvě místa. O minutku později se objevila Lída, pomalu přešla kolem onoho stolku a na pokynutí mladší ženy si sedla naproti ní. Zdenu mrzelo, že nevidí do tváře Lídy, jak se tváří, seděla k ní zády a částečně kryla i naproti sedící ženu. Klidně však upíjela ze sklenice, slyšela nějaké hlasy, ale stejně nerozuměla ani slovu.
"Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala pozváním, ale víte, chtěla bych vědět v jakém vztahu jste s Pavlem Zitou. Vysvětlím, proč se ptám, zatím na mém jméně nezáleží, ale sama vše pochopíte, budete-li mít zájem."
Lída se nejdříve zarazila, že bez představení má cizí zeně vykládat o sobě. Pak si uvědomila, že vlastně nemá co skrývat a promluvila:
"Milá paní, nevím sice z jakého důvodu bych se vám měla zpovídat, ale nemám co skrývat. S panem Zitou jsme známí z lázní, kde jsme byli ve stejnou dobu, trochu jsme se spřátelili, seděli jsme u stejného stolu. Když jsme zjistili, že jsme ze stejného města, bylo to takové samozřejmé."
"Muselo to být víc než přátelství, když jste se sešli i po návratu z lázní, ne?" Vyptávala se dál žena.
"Prostě jsme se spolu bavili, bylo nám spolu dobře. " Skoro odsekla Lída.
"Mohla byste mi konečně říci, kdo vlastně jste? Na dceru nevypadáte, on má vlastně jen syna, jste snad jeho bývalá žena?"
"Nevím, co vám Pavel vyprávěl, moc by mne zajímalo, jestli vám o sobě něco řekl bližšího. Mohla bych vám případně některé údaje vysvětlit. Neobjednáme si něco? Mohu vás pozvat aspoň na kávu?" Odbočila najednou.
"Raději čaj, ale díky, zaplatím ho sama, ano?" Bránila se Lída a pokračovala:
"Když vás to tak zajímá, klidně: Byl zkušebním jezdcem u jedné továrny, měl nehodu, při které přišel o kus nohy. Má na ní protézu, kterou se učil používat v rehabilitačním ústavu a pak v lázních doléčoval další menší úrazy. Manželka od něj odešla, když měl úraz, nechtěla prý žít s mrzákem a nestýká se ani moc s jediným synem. Dělá nyní jen na dispečinku a žije sám. Co dál byste chtěla vědět? Má prý byt, který si pořídil za pojistku, kterou mu vyplatili, ale u něj jsem nebyla, on u mě také ne. Nemám zájem vodit si před rozvodem někoho do bytu. Řekla jsem vám toho dost, je řada na vás." Ukončila Lída svou řeč.
"Hezká legenda, poněkud ji poopravím. Pravda je jen ten úraz a dění po něm. Myslím to léčení. Pavel jako závodník a pak zkušební jezdec, nebyl žádný svatoušek. Měl sice docela hezkou, hodnou ženu a syna, ale neměl na ně moc času. Je dosud pohledný chlap a tak o fanynky neměl nouzi. Se žádnou se však nijak nezapletl, až s jednou se sblížil na delší dobu. Měla však milého, kterému se nelíbilo, že mu ženáč chodí s děvčetem a tak si na Pavla jednou počkal a snažil se mu ručně vysvětlit, že má dát jeho milé pokoj. Prostě se poprali. Pavel pak odjížděl docela rozčilený a do cesty mu vlítlo auto. Nestačil se už vyhnout, ale protože reagovat uměl, brzdil, kromě toho úrazu s nohou to nebylo tak hrozné." Žena se napila a vyprávěla dál.
"Víte, já jsem jedna z jeho posledních přítelkyň, která byla nakonec důvodem k odchodu jeho ženy. Nikoliv úraz, ale prostě už měla dost jeho avantýr a syn se od něj také odstěhoval.Pavel má byt, ve kterém žil se ženou a vyplatil ji právě z pojistky, kterou dostal. Dokonce tam jeho syn má ještě pokoj, kdyby se chtěl vrátit. Není to tak dlouho, co jsem u něj bydlela, ale dal mi najevo, že se mnou už nepočítá, chce prý nový, jiný život. Já bych mohla chtít ještě dítě a na to už se necítí. Bude mi 39, on má přes padesát. Byla jsem hloupá, ztratila jsem s ním víc než dva roky. Dovede být hodně milý, přesvědčivý, určitě jste to poznala."
Lída naslouchala a v duchu si říkala:
"Proč mi to tady ta žena vykládá? Chce mě odradit od uznámosti s Pavlem nebo se jen svěřit se svou bolestí, ztrátou? Nebo se tak Pavlovi pomstít?" Aniž si to uvědomila, svou myšlenku opakovala nahlas. Žena naproti se trochu zachvěla:
"Víte, nedoufám, že by si to Pavel rozmyslel, chtěla jsem si jen ověřit, že někoho má, jak to s vámi vypadá. Zdá se, že byste mu vyhovovala. Jste moc hezká, už starší o dost na to, abyste měla ještě děti. Mohla byste o něj pečovat."
Žena netušila, jak Lídu ranila. Tak ona po manželově nevěře by měla o podobného nevěrníka být hlavně pečovatelkou? Jestli to tak ta žena chtěla, nenápadně Pavlovi zajistila rozpad známosti ještě dříve než začala.
"Víte co, děkuji vám za informace, nedělejte si starosti, nejsem ještě rozvedená a nemám v úmyslu jiný vztah začínat po zkušenostech s mužem. Mějte se dobře, zkuste se s Pavlem smířit, třeba si dá říci. Sbohem."
Lída dala na stůl padesátikorunu na útratu a šla ke dveřím. Najednou se rozhlédla a zamířila ke stolku, kde seděla Zdenka. Přisedla si a po chvilce si objednala sklenku vína a upíjejíc pomalu, slíbila Zdeně, že jí vše povypráví, ale až doma, teď toho má dost.
Pokračování..
 
Kapitola 23.
 
V následujících dnech , po poslední události s neznámou ženou Lída nevěděla, co má dříve řešit.
V práci, tedy v realitní kanceláři, kde dosud byla jen jako děvče pro všechno, taková sekretářka, zřejmě spolupracovníci přišli na to, že už svým vylepšeným zevnějškem i přehledem má na víc a zapojovali ji do akcí se zákazníky. Lídě to lichotilo, dávalo jí to možnost zapomenout na zklamání, které pociťovala po rozhovoru s neznámou ženou o Pavlovi.
 
Také se dostávala více do styku s lidmi osobně. Chodila občas s jednotlivými agenty ukazovat nemovitosti zákazníkům, hned na místě zaznamenávala jejich připomínky, požadavky. Znala sice těsnopis, ale jak říkala, vyšla poněkud ze cviku a tak byla ráda, že dostala pro tuto potřebu malý nenápadný záznamník, ze kterého pak v kanceláři pořizovala zápis. Samozřejmě měla i plat o něco vyšší, takže byla spokojená. Také se stávalo, že po uzavření smlouvy se zákazníkem byla pozvána na občerstvení či dokonce oběd.
Tuto část jí podle poznámek docela záviděla Zdenka, která tvrdila, že ona jde mezi lidi jen tehdy, když jí nedodají doklady k účetnictví a to není zrovna milé jednání.
"Víš, ty mě nikdy nepozveš, abych šla s vámi. Já bych si útratu zaplatila. Co kdybys mě uvedla jako svou ochranku?" Trochu durdivě popichovala, když zase jednou -konečně- seděly u Lídy v pokoji.
"Ještě by si mysleli, že jsme partnerky, to bys chtěla? Představím tě leda jako sestřenici, která za mnou přijela a nemohu se jí zbavit." Zasmála se Lída.
"No toto? Dej pokoj a raději mi povídej, jak to máš s Robertem. Už nemluvíte o rozvodu? Jak vůbec dopadlo vyšetřování tvého úrazu? A co náhrada za krádež? Kdo byl obviněn?" Zaváděla jiné téma Zdena, která se zajímala o to, kdo bude případně odsouzen.
 
"Copak neznáš naše soudy? Vyšetřování policie se táhne dost dlouho, ale musím přiznat, že je to také trochu mojí vinou. Nepamatuji si, co se tehdy stalo a jen díky úmorné snaze mé dcery a zetě, dokonce s menší neochotnou pomocí Roberta se to trochu pohnulo. Kdyby se o náhradu mého léčení nestarala nemocnice, asi by to vyšumělo nadobro. Je v tom dcera Robertovy milenky a ta prý tvrdí, že to bylo díky jeho hovorům s její matkou, ona jim chtěla pomoci. Prostě mele páté přes deváté. Nebyla v té době plnoletá, navíc svého činu lituje a pod. Dcera Jana tvrdí, že se táta kvůli tomu incidentu s Milenou rozešel. Vrátí prý mi auto, ať si s ním naložím podle svého. A vrátí i peníze, co utratila ta holka."
"Prostě leze ke křížku, viď? Asi se chce k tobě zase vrátit, ne?" Neodpustila si Zdena poznámku.
 
"Nevím, něco podobného sice dcera říkala, ale nepřipadá to v úvahu. Jsem už jaksi jinde a nemíním stále čekat, kdy ho zase popadne druhá nebo třetí míza. Je mi tak docela dobře, tedy zatím."
"Tak nevylučuješ, že bys nakonec nebyla sama? A co já? Ty možná někoho potkáš, ale já doma nebo u kunčovtů nikoho nenajdu." Skoro lítostivě poznamenala Zdena.
 
"To je zajímavé, jsi tak dlouho sama a nezaznamenala jsem, že bys měla zájem o muže. A to jsi byla mladší a krásnější!" Dloubla ji se smíchem Lída, ale honem se zaklonila, aby na ni Zdena náhodou nedosáhla.
"No, neboj se, já ti nějakého zájemce najdu. Nechceš náhodou Pavla? Ty bys ho určitě zvládla." Obrátila Lída řeč.
Toho se Zdena chytla a hned vyzvídala, jak to s Pavlem ukončila, tedy, pokud se ozval.
 
"To víš, že se ozval, ale já jsem se vymluvila na práci, což se mu moc nelíbilo, ale to je na delší vyprávění. Nejen o něm, ale ještě i o Robertovi ti popovídám, něco mi o víkendu řeknou naši. Pozvali mě na oběd, mám podezření, že i Roberta."
 
"S tebou to mám těžké, pořád se něco s tebou děje a já se všechno dozvím až poslední." Posteskla si Zdena.
"Je to právě naopak. Kromě tebe to ode mne nikdo neslyší, tak si nenaříkej. " Lída zívla do dlaně, Zdena si toho všimla a zvedla se k odchodu.
"Jo jo, už jdu. Tys nezapomněla na naše znamení, které jsme si domluvily za našich mladých let, když něco dlouho trvalo, že? Dobrou noc a ozvi se co nejdříve. Budu napnutá jako šráky." Zasmály se tomu obě...
 
Kapitola 24.
 
Lída byla na domluvené večeři s dcerou a její rodinou. V poklidu pojedli, když se objevil Robert,dosud manžel Lídy .
"Zdravím a omlouvám se, že jsem zmeškal večeři, měli jsme nenadálou schůzi s trenéry, která se protáhla. Doufám, že jste mi něco nechali na zub, spěchal jsem a občerstvení určené i pro mne, jim tam nechal."Snažil se žertovat.
 
"To víš, tati, máme toho dost, měl by ses najist, pojď do kuchyně, zatím se tady pobaví máma s Honzou."
Zeť Lídě vysvělil, co se dělo při vyšetřování její záležitosti.
"Víš, mami, bylo dobře, že jsi mi dala plnou moc, určitě bys byla dost naštvaná, že jsi kvůli takovým lidem jako je ta bývalá milenka a její děti, hlavně povedená dceruška, přišla o manžela."
 
"Honzíku, zadrž, to už byla jen kapka, která přetekla. Nebylo to poprvé. Robert měl kolem sebe už několikrát ženy, kterými si zpestřoval "nudné" manželství. Starala jsem se o děti, pracovala doma, na zahrádce , ale on měl kromě své práce ještě další koníčky, na které mi nezbyl čas. Bylo jen otázkou času, kdy se trhne doopravdy, až narazí na takovou, která ho bude chtít jen pro sebe. Teď se spálil, já už ale na něj nechci myslet jako na manžela. Můžeme spolu mluvit na rodinných setkáních, prostě jako příbuzní - přes naše děti."
 
"No, to slyším poprvé : příbuzní přes děti" usmál se nečekaně Honza.
"To si musím pamatovat, třeba se mi ten výraz bude v praxi hodit."
"Definitivně, pro jistotu, rozvod. Nikdy bych nemohla být klidná, na koho narazí, co udělá a já bych pak třeba platila dluhy. Však on nezahyne, časem si nějakou najde, bez ženy nebude."
 
"Jak dopadlo vyšetřování?" Po chvilce se zeptala .
"Jak jsme předpokládali. Dcera to všechno vzala na sebe, byla v té době nezletilá, dělala smutné oči, slibovala, že vše nahradí, bude místo plánovaných studií pracovat a splácet. Jeíí matka si sypala popel na hlavu, že neměla před dcerou prozrazovat své pocity. Opravdu se prý nechtěla znovu vdávat, nenutila Roberta k rozvodu, naopak jej přemlouvala, aby se nerozváděl. To už samozřejmě nedodala, že jej chtěla jen využít.
Výsledek- rozsudek zněl : na spodní hranici- dva roky, podmínka na 4 roky a náhrada škody za bolestné pro tebe a náklady na léčení. I tak bude mít děvče co dělat než to splatí. Leda, že by jí matka pomohla a našla si zámožného sponzora. Je to fakt docela pohledná žena."
 
"To nemyslíš vážně, Honzo? Počkej, řeknu dceři co má za manžílka."
"Mami, víš co já vidím pěkných ženských? Ale jako advokát moc dobře odhadnu, co ve které je. Víš, že mám svou ženu rád a druhé mne nepřitahují. Jen tě tak zlobím."
 
Jejich debatu přerušil příchod Roberta s dcerou. Povídali si pak ještě drahnou chvíli. Dokonce otevřeli otázku rozvodu rodičů a Robert se pokusil Lídu přemluvit, aby ještě počkala, možná si to rozmyslí a dá mu ještě šanci.
"Nezlob se, ale už ne. Víš, nejsme ještě tak staří, můžeme si život zařídit podle svého a já nemíním čekat na to, kdy zase vzplaneš. Být jen takovou tvojí jistotou, zázemím, kam budeš občas chodit, už nemám zájem."
"Takže je pravda, že někoho máš? Je to ten z lázní? Bez nohy?" Vybafl najednou Robert.
"Kdopak ti referoval? Co ty o tom víš?"
"Nikdo nemusel, byl jsem jednou v těch lázních, chtěl jsem tě navštívit, ale byla jsi s tím chlapem na lavičce. Tak jsem se trochu poptal, co je zač. To by bylo terno, že? Nebo má snad hodně peněz? "
"Víš co, to nemám zapotřebí poslouchat, projevil ses. " Uťala jeho řeč Lída a obrátila se na příchozí dceru:
"Nebudeš se zlobit, když půjdu domů, že? Je už dost pozdě, zítra máme zákazníka dost brzy, nemohu přijít později jako jindy."
 
"Mami, Honza tě odveze. A nezlob se, jestli tě táta nějak urazil, připadá mi poněkud zoufalý."
"Neboj se, už ho znám, vy za nic nemůžete. Děkuji za večeři i zprávy, však Honzovi poděkuji po cestě. Dobrou noc."
 
Kapitola 25.
Lída se podívala na display telefonu, měla tam SMS od Pavla.
"Copak ten chce, vždyť se tak dlouho neozval?" Přečetla si těch pár řádků..
"Když ti zavolám, nepoložíš mi to? Nutně s tebou potřebuji mluvit, " stálo tam. Napsala jen:
"Tak jo, zavolej tak za půl hodinky, mám tady zákazníka."
Zákazník zatím popíjel čaj a prohlížel si katalog nabízených domů a bytů. Lída ho po chvíli poslala za příchozím kolegou, který měl být průvodcem do žádaného bytu.
 
 
Když se ozval telefon, řekla jen krátce:
" Prosím..." a poslouchala hlas, který se jí ještě nedávno zdál hodně příjemný.
Pavel jí krátce vysvětlil, že se dověděl o jejím setkání s jeho bývalou přítelkyní a rád by věděl, co vše Lídě napovídala.
"Liduško, dáš mi šanci uvést na pravou míru vše, co ti Renata napovídala? Kdy si najdeš na mne čas? Slibuji, že se ti nebudu vnucovat, jen bych s tebou alespoň ještě jednou chtěl mluvit. "
"Jak a kde si to představuješ?" Souhlasila, však si ráda srovná obě vysvětlení .
"Nechám to na tobě. Vyber misto sama a také čas, ano?" Lídu najednou něco napadlo:
"Víš co, kde bydlím víš, přijdi dnes kolem šesté hodiny k večeru, popovídáme si u mě. Tam nás nikdo nebude rušit." O Zdeně, kterou mínila mít opět nablízku se samozřejmě nezmínila.
Zdálo se jí to, nebo se Pavel trochu zajíkl , když překotně souhlasil a děkoval? Asi mu na tom rozhovoru dost záleželo. Odložila mobil a dala se do zakládání papirů do složek. Zakázala si přemýšlet o tom, co asi bude Pavel říkat.
 
Po návratu domů, zavolala Zdeně, která nebyla doma, vyzvedávala účetní doklady u lajdáckého podnikatele. Domlouvala se s ní, že má být kolem šesté hodiny doma, aby byla nablízku.
"Budu mít vzácnou návštěvu, víš?"
"Nepovídej a koho, máš konečně nějakého nápadníka?" Hořela nedočkavostí Zdena.
"Nebuď zvědavá, narostou ti vousy. Nechoď ale ke mně, potřebuji chvíli poslouchat, co bude návštěva povídat. Když tak možná dám znamení, kdy už můžeš jako náhodou vyrušit."
"Kruciš, to mi nemůžeš naznačit, kdo to bude? Jsi hrozná." Kvílela Zdena.
"Vydrž, bude to stát za to - určitě. Tak ahoj zatím." Ukončila hovor Lída a honem uklízela, co kde bylo položeno.
Když Pavel zazvonil, vyšla mu naproti a zavedla jej do svého bytečku. Držel ruku za zády a najednou ji k ní natáhl a podával jí krabičku pralinek. Omlouval se:
"Chtěl jsem koupit kytičku, ale měli už zavřeno a vzpomněl jsem si, že jsi měla pralinky ráda."
 
"Tos nemusel, pojď dál, posaď se, dáš si kávu nebo čaj? "
"Stačí voda, děkuji."
 
V následné debatě mu Lída povyprávěla , co vše jí jeho bývalá milenka prozradila a pak ho vybídla:
"Tak se pochlub, jak to doopravdy bylo? Něco jsi zřejmě vynechal, když jsi mi vyprávěl o svém úrazu a co mu předcházelo."
"Na rovinu, budeš si muset vybrat komu uvěříš."
"Víš, jak to chodí mezi závodními řidiči, když kolem krouží mladá děvčata. Chlapům to dělá dobře a nebyl jsem výjimka. Jen jsem to držel v rovině flirtu, objetí kolem ramen, pusa, ale jinak nic. Měl jsem hezkou mladou ženu, syna, neměl jsem ani moc času, takže dobré. Nakonec se objevila Renata, to je ta, co s tebou mluvila. Nepředstavila se ti jménem, že?
Chodila za mnou kam mohla a nakonec po jednom závodě, kdy za mnou přišla až na ubytovnu, jsem prostě neodolal.Řekl jsem jí ale, že nechci pokračovat, jsem ženatý. Tvrdila, že jí to nevadí, nic prý po mě nechce.To nedodržela dlouho. Přišla opět po čase a když tak jednou stála za mnou, objevila se moje žena a Renata zareagovala tak, že se ke mně vrhla a vykřikovala:
"Neopouštěj mě, co bude s dítětem?" Zůstal jsem jako opařený. Nebyla určitě těhotná, ale chtěla na ženu zapůsobit. Povedlo se jí to. Moje žena se otočila a odešla. Nevěřila mi ani potom, doma. Tvrdila, že jí věří , určitě to není poprvé a pod. Bude rozvod a hotovo.
Jednou jsme se tak pohádali, že jsem odjel rozčilený a stal se mi ten úraz. Dál to už bylo podobné, jak ti to vykládala Renata až na to, že jsem ji už nechtěl ani vidět a ona mi slibila, že se mi pomstí, žádnou ženu už si prý nenajdu. Asi se jí to u tebe povedlo?"
 
Pavel se díval na Lídu, která měla sklopené oči, ruce sepjaté v klíně. Pavlovo vyprávění jí připadalo věrohodné. Nevěřila, že by byl tak svatý a byl jen s Renatou a jen jednou. Ze zkušenosti s manželem věděla, jak dovedou ženy chlapa uhánět .
 
"Víš co, Pavle, neříkám, že ti nevěřím, ale dej mi trochu času. Dokud nemám vyřešený vztah s mužem, stejně nemohu nikam s nikým chodit. "
"Občas bych mohl zavolat? Popovídat si aspoň . Víš, bylo mi s tebou dobře."
"Pokud to nebude každý den nebo v nevhodnou dobu, tak klidně. Pokud bych nemohla mluvit, řeknu "zavolejte později, ano? "
"Neboj se, nebudu tě moc často otravovat, chodím také do práce a telefonů si užiji až až. Moc děkuji, že jsi mne vyslechla. Už půjdu, stejně někdo klepe. To bude asi sousedka, že?" Uhodl Pavel. Věděl, že bydlí vedle Zdena, která byla jednou za Lídou v lázních.
 
Podali si ruce, Pavel se najednou naklonil a po otázce: "Smím?" " políbil Lídu na tvář a šel.
Zamkla za ním...položila si ruku na tvář, cítila na ní jeho měkké rty , zamyšleně usedla.
 
Pokračování.
 
Kapitola 26.
 
V průběhu dalších dnů se toho stalo hodně. Aspoň pro život Lídy a její rodiny. Proběhlo rozvodové řízení. Nebylo oč se dělit. Lída, spíš její advokát doložil nároky na společné úspory, pozemek zahrádky z dědictví po rodičích i vlastnictví auta- veterána. To, že Robert odčerpal polovinu úpor a tak mu nezůstal žádný nárok se také podařilo doložit. Byt společný neměli a věci, které společně zakoupili také Robert většinou odvezl, odnosil. Lídě to celkem nevadilo, přestože odnesl i věci, které měla po rodičích. Zdálo se, že nějak přestává lpět na vzpomínkách.
Robert byl z výsledku poměrně skleslý, ale čekalo jej překvapení:
 
"Roberte, to auto si nech a udělej s ním, co chceš. Nikdo z nás, myslím z rodiny je nepotřebuje a pokud ti jeho prodej umožní začít spořádaný život, nebudeš na naše manželství aspoň vzpomínat ve zlém. "
"Myslíš to vážně? Tak mi to dej, prosím, písemně, aby nedošlo k nějakým dohadům ." Viditelně pookřál.
 
Robertovi bylo najednou jasné, že ztratil nejlepší ženu svého života. Byl prostě hňup. Jak ji mohl srovnávat třeba s Milenou, která ho jen využívala? Usmyslel si, že veterána prodá co nejdříve, za co nejlepší cenu, aby si mohl tu svoji garsonku vylepšit. Celkem s lítostí, ale klidně podepsal rozvodové papiry. Skončila jedna etapa jejich životů, snad ta druhá nebude horší.
S pokorou, která u něj nebyla obvyklá, ji Robert požádal, jestli by s ním nezašla na oběd. Nebyl důvod k odmítnutí.
"Víš, moc jsi mne překvapila svou velkorysostí s tím autem. Čekal jsem, že budeš za něj chtít nejméně polovinu. Já ho opravdu prodám. Peníze sice potřebuji, ale pro ty vzpomínky na tvoji nehodu, už o něj nestojím. Také ty věci, co byly tvoje a odnesl jsem je, snad dostanu zpátky."
"S tím už si hlavu nedělej, hlavně si uspořádej život, jsi ještě zachovalý mužský, já se také necítím stará, snad nám to příště vyjde lépe."
"Moc tomu nevěřím, že najdu takovou ženu, jako jsi byla ty. Byl jsem vůl." Řekl se skloněnou hlavou.
Lída na to nic neřekla, ale myslela si totéž - tedy o něm a přidala v duchu svoji vzpomínku, jak málo dávala svůj zájem o manžela najevo. Bylo to takové samozřejmé soužití. No, je to pryč. Nejsou první, ani poslední, co tak skončili. Jen je dobré, že děti jsou již samostatné.
 
 
Lída byla celkem spokojená, přestože určitá trpkost v ní zůstala. Také měla své plány. Bydlení má, práci zajímavou také, měla by ještě něco vidět. Netoužila po zahraničních destinacích, v průběhu let sice něco málo v republice s rodinou viděli, ale rozhodla se, že bude cestovat po republice, aby mohla porovnat, co se kde změnilo. Peníze by na to mohla získat prodejem zahrádky. Stejně by jí připomínala minulost. Byla by jen ráda, kdyby měla na ty cesty nějakého společníka nebo společnici. Vzpomněla si, že na ni doma netrpělivě čeká Zdena.
 
Rozešli se u domu, kam ji Robert doprovodil a Lída hned po příchodu do bytu usedla a čekala, kdy zaťuká kamarádka Zdena, aby z Lídy vytáhla za čerstva celý průběh rozvodu. Chtěla ji trochu napínat a zároveň si srovnat myšlenky. Nemusela čekat dlouho...
 
 
Kapitola 27.
 
Lída měla nějaký čas trochu podivné pocity. Nejlépe jí bylo v práci, kde se obracelo vše k lepšímu. Alespoň pro ni. V době, kdy chodívala předvádět s některým kolegou nemovitosti zjistila, že by se jí ta práce docela líbila. Dělat jen takové děvče pro všechno skoro k ničemu nezavazovalo, ale někdy si připadala jako inventář kanceláře. Tak to aspoň jednou vyprávěla Zdeně, když zase po nějaké době spolu pily čaj a chroupaly kukuřičné lupínky.
 
"Poslouchej, Lído, kukuřicí se krmila prasata, když měla přibývat na váze, ne? To ale my nechceme, že?"
"Copak bys chtěla přikusovat k čaji? Sušenky, perníčky nebo co? Mouku máš všude a když budeš pořád sedět nad těmi účty...to nemá cenu. Chtělo by to nějakou aktivitu. Do fitka k Robertovi nepůjdeme, nejlacinější je chůze, jízda na kole."Bublala Lída
"A když bude na kolo zima, dáme si pinčes. Víš, co to je, ne? Jo, máš vůbec kolo v pořádku? A helmičku na hlavičku? Na zahrádku už nejezdíš bůhvíjak dlouho. Já ho mám v pořádku, kolikrát jsem musela pro doklady k lajdákům, tak mi posloužilo."
"Na ping pong bychom mohly chodit k dceři, má ho v suterénu domu a aspoň bych ji někdy zastihla doma. Něco s tím uděláme. Jo, víš, že mi nabídli kurz pro realitní makléře? Musím se podívat co to je, co bych se musela učit. Oprášenou angličtinu a dokonce ruštinu a němčinu mám, tak jen asi nějakou tu architekturu a určitě psychologii pro jednání s lidmi."
 
"Hlavně pro jednání s rýpaly a nespokojenci, ne? A taky bojové umění, aby ses mohla případně bránit, kdyby tě chtěl některý zájemce obtěžovat." Zasmála se najednou Zdena.
 
"Kuš, co by si na mně vzal?" Lída maně pohlédla do zrcadla.
"No, nekoukej, ještě jsi šikovná žena, co jsi zhubla při tom úrazu a pak v lázních. Aspoň na něco to bylo."
 
"To jo, zamíchalo to s naším životem. Ty ses mi ale nepochlubila, že jeden z těch tvých podnikatelů ti doklady nosí jaksi moc často. Nemůže poslat někoho jiného? "
 
"Ale co ty zvědavá, jakpak to víš?"Poněkud nejistě se Zdena zeptala.
 
"To bude tím, že ti je nosí většinou k večeru a docela se zdrží. Dřív ses ozývala častěji. To máš tak dohodnuté 2 - 3x týdně?"
"Já jsem brblala, že nemůžu pracovat souvisle, že se to hromadí na konec měsíce a ten pán je sám- vdovec , stejně kromě toho podničku nemá co na práci. Probíráme spolu různé předpisy, zákony. To prý dělávala jeho žena a on tomu moc nerozumí." Horlivě vysvětlovala Zdena.
 
"Ty mu to baštíš? Copak by mohl podnikat, kdyby neznal předpisy? No,každá záminka dobrá. Přeji ti to . Však se budou ty jeho návštěvy hodit, až budu "studovat" a učit se po večerech. Moc úlev mi v práci nedají. Prý jen v ty dny, kdy budou semináře. Jejda, to abych si koupila něco na sebe, až tam budu chodit, nemohu vypadat jako pipka." Najednou otočila Lída. Pak ale navrhla překvapené Zdeně:
 
"Víš co, navštívíme nějaký ten salon, necháme se vylepšit. Vlastně by nebylo špatné přes víkend na nějaký ten pobyt v nedalekých lázních- masáže, kosmetika, pedikura, manikura,kadeřnice..." zasnila se. Představovala si, jak se bude ráchat ve vířivce , plavat v bazénu s teplou vodou.
 
"Nápad to není špatný, mozek nám snad nevymění či neupraví, že? Tak něco najdi a ať to nestojí majlant, víc než celá dovolená u moře." Souhlasila Zdena a dodala:
"Ještě jsem se tě chtěla zeptat, co Pavel? Ozval se zase? A Roberta jsi viděla, třeba u mladých?"
"No jo, jednou na návštěvě, ale já přišla a on zrovna už odcházel, chtěl se vracet, ale řekla jsem, že jdu jen něco domluvit s Janou, tak docela zklamaně odešel. Pavel se telefonicky ptal , jestli mám čas na posezení, ale vypadalo to, že by nejraději přišel ke mně a o to já nestojím. Asi by se chtěl moc přátelit."
 
"Spíš má strach, že by v kavárně za tebe musel platit." Jízlivě řekla Zdena.
 
"Ty vidíš hned na každém to nejhorší. Zkus tedy toho svého přemluvit, ať ti nosí doklady do kavárny, uvidíš, co řekne." Rýpla si do ní Lída.
Zasmály se svému špičkování, domluvily se na další den, kdy budou mít obě volno, že někam vyrazí, nejspíš na nákupy. Zdena se rozloučila a šla do svého bytečku.
 
Pokračování...
 
 
 
Kapitola 28.,
 
Lída se Zdenou se delší dobu neviděly. Zdena se věnovala nejen účetnictví, ale panu Arnoštovi, vdovci, kvůli kterému se jí Lída trochu při posledním sedánku posmívala. Nebylo proč. Byl to docela pohledný muž- vdovec,který měl dva syny, již ženaté a ve svém mladém věku 58let, jak se vyjádřil, byl už dvojnásobným dědečkem. Jeho nadšenému popisování činností s vnoučaty Zdena zcela podlehla a jednou vyslovila přání, že by je chtěla vidět. Netušila, že toto byla poslední kapka v tom, že si ji Arnošt docela zamiloval. Slíbil, že je jednou přivede, až je dostane do opatrování a něco společně podniknou.
 
Mezitím Lída dokončila kurz realitních makléřů, dostala dva objekty k prodeji. Pořídila si slušivý kostýmek, zašla ke známé kadeřnici, která jí doporučila i nenápadné líčení, aby vypadala atraktivně, ale i solidně. Byla přesvědčena, že na zákazníky musí působit nejen příjemně, ale i důstojně, věrohodně. Vedoucí jí doporučil, aby dělala trochu rozdíl mezi zákazníky.
Pokud bude předvádět objekt dvojici manželů, nesmí být moc atraktivní, aby nepůsobila negativně na přítomnou ženu. Doporučil jí, že se má vždy důkladně seznámit se zájemci nejprve v objednávce a pak se podle toho zařídit. Lída jej ubezpečila,že toto všechno probírali v kurzu, právě v předmětu psychologie jednání s lidmi.
 
"Věřím,že budete úspěšná. Sluší vám to, bylo by škoda vás nechat sedět v kanceláři. "
"Nepřehánějte to, šéfe, znáte mne přece dost dlouho a nikdy jste si mě moc nevšímal, jen když jste něco potřeboval."
"To tak bývá, člověka si vážíme, až kdybychom ho mohli ztratit. Ale vy jste se hodně změnila, k lepšímu. Ze šedé kancelářské myšky docela atraktivní žena." Zalichotil jí nečekaně šéf.
 
Lída mávla rukou, trochu rozpačitě se na šéfa usmála a ten si pomyslel :
"Škoda, že ta žena není mladší, stála by za hřích. Deset let je ale dost a já mám doma docela fešandu a navíc žárlivou."
 
Pokračování...

Kapitola 29.

Lídě se podařilo prodat jeden z objektů, který jí byl přidělen. Bylo to neobvykle rychlé, ale nahrál tomu fakt, že nový dům byl sotva dostavěn pro manžele středního věku, ale ti se stačili rozvést ještě než se měli nastěhovat do domu. Na dům měli hypotéku, kterou se jim nechtělo platit a tak docela spěchali na prodej domu, aby mohli vše vyrovnat a rozdělit si, co zbylo. V sousedství domu bydleli manželé , kteří měli dceru, pro kterou sháněli bydlení. Když se dověděli, že sousední dům se má prodat, po domluvě s dcerou a zetěm projevili o dům zájem. Největším oříškem byla nutnost zaplatit celou sumu najednou i s provizí pro realitku, kde Lída pracovala. Mladí si vzali hypotéku, část přispěli rodiče , kteří byli rádi, že budou mít dceru blízko a prodej se uskutečnil.
Lída byla pochválena a byla jí přislíbena provize, hned po zaplacení všech poplatků z realizace. Snažila se dál, ale také nezapomínala na sousedku Zdenu a svoji rodinu. Při občasných návštěvách se tam setkávala s bývalým mužem Robertem, ale jen v rovině přátelské. Všimla si, že v poslední době jí přestal dělat komplimenty a když se o tom zmínila dceři Janě, dověděla se, že si tatínek namluvil o dost mladší ženu, na štěstí bezdětnou, takže by nemusel řešit rodinné problémy.
"Mami, aspoň budeš mít klid na svůj život. Však si také někoho najdeš. Copak ten tvůj nápadník - Pavel se jmenoval, ne?"
 
"Jani, pár SMS jedno, dvě volání a když jsem neměla čas na schůzku, ani jej nepozvala na návštěvu, což chtěl, tak to vzdal. Opravdu nemám zatím náladu ani moc času na nějaké schůzky s muži."
 
"A co paní Zdena, jak ta se má?" Vzpomněla si Jana."Byly jste jako dvojčata, skoro všude spolu."
"Jo, ta má nyní jiné zájmy, má nějakého Arnošta, je už dědeček, hrozně miluje své vnuky a tak podnikají různé výlety. Zdenu to jaksi chytlo a chodí a jezdí na kole s nimi. Však se máme zase sejít a popovídat si. Vidíš, já se tady vybavuji a ona možná čeká doma. Tak pá a ozvi se zase."
 
Lída přicházela k domu, Zdena se zrovna loučila s nějakým mužem, zřejmě s tím Arnoštem. Dali si dokonce krátkou pusu.
"Copak to tady je? " Zasmála se Lída a teprve nyní si jí Zdena postávající u dveří všimla, Arnošt byl naštěstí již dál, takže otázku neslyšel.
 
"No co co, léta už na to snad máme, ne? Však si taky někoho najdi, abys nezáviděla. Když jsi mohla mít Pavla a stál o tebe ještě i bývalý muž, tak ti nebyli dost dobří." Drmolila Zdena, když šly dovnitř.
"Jdeme k tobě hned nebo mám počkat ? Vlastně skočím domů pro pár zákusků, co mi zbyly po návštěvě Arnošta a ty postav na čaj, je dost chladno. Máme si toho dost vyprávět, ne?"
 
"Mám hned dvě různé novinky, co by tě mohly zajímat- tu o prodaném domě rozebírat moc nebudu, ale je to můj první úspěch podmíněný dobrou situací, tak ti to říkám. Byla jsem u dcery a trochu jsme si povídaly. Ptala se i na tebe." Prozradila Lída.
"Tys jí určitě vykecla, že mám chlapa, že jo?"
"No, proč ne? Když se divila, že na sebe nemáme moc času, musela jsem to nějak zdůvodnit. Ale moc toho nevím. Jak je to daleko s vámi. Jen pusinka? Víc nic?" S trochou ironie se Lída ptala najednou zrudlé Zdeny.
"Co ti je po tom, jak jsme daleko? Nejsme studentky, abych ti všechno vyprávěla. Taky mi neříkáš, co s kým děláš."
"Nevadí, máš na to věk a on také, nebude čekat jako zamilovaný student." Mávla rukou Lída.
"Musím ti ještě něco prozradit, Robert má prý mladší ženu a ona děti nemá, tak snad nebude mít trable jako minule. Nebude aspoň otravovat s pozornostmi mě."
 
"Neříkej, ale vždyť ti to trochu lichotilo, ne? Není o co stát, vidíš, že nemá nouzi o ctitelky, však muž je to docela pohledný. Jen aby ještě neměl potomka. Nevíš, jak je ta žena stará?"
"Tak to opravdu nevím. Ale pokud neměla děti doteď, bůhví, jestli je může mít. Nakonec to není důležité. Co si udělají, budou mít."
Čaj byl dopit, zákusky snězeny, kamarádky se rozloučily.
Lída si ještě chtěla připravit doklady na schůzku s klientem, který ji požadoval dost brzy ráno, proto náležité musela mít sebou. Bylo to docela jednoduché. Malý notebook ve slušivém pouzdře, simulujícím kabelku, obsahoval potřebné údaje i fotografie objektu. Realitka se modernizovala.
Takže si jen připravila oblečení, šupla pod sprchu a pak už jen v posteli vzpomínala na dnešní zážitky, než usnula.

 

Kapitola 30.
Uběhlo několik dní, kdy se Zdena s Lídou neviděla. Bylo jí divné, že Lídu neslyšela přicházet, ale ani hudbu, kterou si Lída ráda pouštěla po příchodu domů nezaslechla. Sama také byla zaměstnaná nejen prací, ale i vycházkami s Arnoštem . Kolo už vytáhli málokdy, počasí nebylo zrovna vlídné k vyjížďkám, přestože cyklostezka určité pohodlí zajišťovala.
Zdena se odhodlala jednou , po pozdějším návratu domů, zaklepat na Lídu a ta se jí opravdu na domluvené znamení ozvala. Zavolala jí ještě pro jistotu telefonem.
"Prosím tě, kde je ti konec? Já nejsem také moc často doma, ale tebe neslyším vůbec. Ty přespáváš jinde?"
 
"Zdeni, to je na delší povídání, jsem už v posteli, máš zítra čas k večeru? To už snad budu doma. Povyprávím ti, co jsem v posledním čase zažila, jo?" Na hlase Lídy bylo slyšet, že zívá.
"Tak jo, už se nemohu dočkat. Po večeři jsem u tebe jako na koni. Hezky se vyspi.Dobrou noc. " Slíbila trochu zklamaně Zdena.
 
"Povídej, co se děje? Něco v práci?" Nedočkavě se šálkem čaje v rukou, sotva se posadila, vyhrkla Zdena.
 
"Týká se to vlastně práce, ale zasahuje to do mého soukromí a přiznávám, že se mi to přestává líbit. Měla bych asi požádat v práci o doprovod některého kolegu. Chodit se zákazníky - zájemci o nemovitost sama žena, ač ne už mladá, ne zrovna žádoucí, je na pováženou."
 
"Co se ti stalo, obtěžoval tě někdo? Nějaký chlap? Řekla jsi to v práci?" Zdena celá dychtivá kladla otázky.
"Nebuď tak hr. Povím ti jak to bylo." Zarazila ji Lída.
 
"Vzpomínáš, jak jsem spěchala posledně spát, že musím jít dříve do práce, měla jsem zákazníka na jeden docela hezký zachovalý dům. Nejdříve jsem se s ním sešla v místnosti pro návštěvy v práci a ukázala jsem mu podklady i obrázek domu. Zřejmě se mu zalíbil, ale chtěl jej vidět v reálu. Má prý tady auto, může mě k domu zavést. Samozřejmě jsem po něm chtěla nějaký doklad totožnosti, je to předpis.
Ukázal mi řidičák, prý proto, abych se nebála s ním jet a dokonce i občanku. Důkladně jsem si ji prohlédla, fotka souhlasila s řidičákem a jméno jsem si zapsala do knihy návštěv. Moc se mi nechtělo, ptala jsem se ho, proč nepřišla i jeho žena. Na tak velký dům má určitě rodinu a bylo by dobré, aby u toho byli oba. První dojem je důležitý.
Omlouval partnerku- neřekl ženu - že musela jet za svou matkou, která onemocněla a nevěděla, kdy se vrátí." Lída upila z hrnku trochu čaje, nějak jí vyschlo hrdlo. Pokračovala:
 
"Pro jistotu jsem nechala zprávu v kanceláři, kam jedu, kdybych se dlouho nevracela, aby o mě věděli. To už šel pan Hotový, jak se jmenoval, k autu a čekal na mne. Jeli jsme k tomu domu. Nejdříve jej obešel ze dvou stran, jedna strana sousedila s dalším domem, odděleným plotem, vyšší zídkou, na čtvrté straně byla zahrada, docela prostorná a upravená. Měl jen poznámku, že by se mu líbila jiná barva fasády, ale to prý není důležité. Pak jsme šli do domu . Chodil mlčky místnostmi, občas zaťukal na stěnu, díval se na stropy, na okna, podlahy, jako by něco hledal."
 
"Nejspíš nějakou chybu, aby mohl žádat slevu, ne?" Nevydržela to Zdena.
 
"Nepředbíhej, na všechno dojde. Vypadalo to naopak docela nadějně, zřejmě se mu tam líbilo. Vše bylo v pořádku, ten dům byl po nedávné rekonstrukci, tak nevím, co by tam mohl najít za závady." Řekla Lída.
 
"Cenu věděl pan Hotový už předtím, tak jsem čekala, jak se vyjádří. Překvapil mne. Prý jemu se zdá vše v pořádku, přiměřená cena, jen ještě bude muset dům vidět i jeho partnerka. Ale on si vyfotí místnosti i dům, ze všech stran, takže už bude vědět, jak to tady vypadá a snad nebude mít nějaké připomínky. Tak obcházel, fotil. Když skončil, měli jsme jet zpátky, požádal mne, jestli bych s ním nezašla na oběd, má prý hlad a doma zřejmě nic nebude, až tam dojede. Navrhla jsem mu, že mě může vyložit u kanceláře a sám zajet do nejbližší restaurace, kde dobře vaří. V žádném případě nechtěl obědvat sám, tak jsme nakonec jeli k Jelínkovi, znáš to tam, ne? Asi jsem ho ale rozčilila, když jsem si oběd zaplatila sama hned, jak se objevil číšník. Nechtěl se se mnou před ním hádat , tak to nechal tak."
 
"To by nebylo dobré být mu zavázána, to je fakt. Dobře jsi udělala." Pochválila ji Zdena.
 
"Nechval dne před večerem. Pan Hotový se se mnou domlouval, že přijede druhý den, možná i s partnerkou, aby vyměřil některé místnosti kvůli nábytku a jeho rozmístění. Donese si sebou míry, jaké potřebuje, dnes prý nevěděl, jak to dopadne, jestli se mu bude dům zamlouvat a nechtěl mne zdržovat, když tak dlouho všechno fotil. Svolila jsem, na další den jsem zatím nic plánovaného neměla."
"To nevypadá neobvykle", poznamenala Zdena, "co bylo dál? Přijela ta jeho partnerka?"
 
"Samozřejmě, že ne. Přijel s omluvným úsměvem, že maminka potřebuje, aby s ní někdo byl aspoň na pár dní a on by chtěl všechno připravit. Partnerce obrázky ukázal a moc se jí dům zamlouval a prý to nechá na něm. Aspoň zatím. Zařizování si pak prý užije.
Tak jsme zase jeli do domu, on tam lítal s kovovým metrem, vyměřoval a já jsem tam seděla na jediné židli, která tam zbyla po minulých majitelích a čekala na to, až bude hotový. Dělal si poznámky a když byl konečně hotov, začal prý má hlad a měl by se najíst než pojede domů. Prý mu v té hospodě chutnalo, kde jsme byli včera. Po cestě mi domlouval, že bych ho měla nechat zaplatit oběd, když mne tak zdržel od další práce.
Žertem jsem mu řekla, že mu to ale nestrhneme z ceny domu. Jen mávl rukou. Schválně jsem si dala jen kulajdu s chlebem a dál nic, aby to nedělalo velkou částku. Kroutil hlavou, ale neprotestoval."
 
"Tak to máš skoro za sebou, ne?"Oddychla si Zdena , ale Lída ji přerušila .
"To jsi na omylu, další den se bez zavolání objevil v kanceláři a vymlouval se, že zapomněl na zahradu. Má prý ji také vyfotit co a jak v ní je a poslat to partnerce. Tentokrát jsem ale spěchala a na oběd jsem s ním odmítla jít. Domluvil se, že tedy ještě jednou přijede a všechno sepíšeme. Na moji připomínku, že by měla být u toho i partnerka řekl, že platit to bude stejně on a vezme si sebou kamaráda právníka, který bude jako svědek. Takže ho můžeme čekat některý den, kdy budou mít oba čas. To víš, že jsem domluvila v kanceláři, že u toho bude i někdo další od nás. Něco mi je divné. Moc se mi nelíbilo to jeho důkladné focení. Jako by dělal fotky pro nějaký účel a ne pro partnerku."
 
"Koupí dům, něco na něm najde, bude chtít slevu a sám ho prodá se ziskem nějakému cizinci zazobanému." Vyhrkla Zdena a zasmála se.
"Ty ve všem vidíš nějaký podvod."
"No dej si pozor, co to bude za "právníka" ten jeho společník, jak spolu budou mluvit."
"Kruciš, dáme si skleničku vína, jo? Nějak mne to sebralo." Navrhla Lída a vytáhla skleničky a láhev vína z chladničky.
Ještě nějakou chvíli probíraly, co všechno by se mohlo stát, pak zpovídala Lída Zdenu, jak to má s Arnoštem. Uklidněná pak Lída vyprovodila Zdenu ke dveřím a rozloučily se.
 
Pokračování.
 
 

 

 



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.02.2020 17:00:35dát kritice tipRuža z Moravy

Těchto pět dílů nebo i ty předešlé?

Docela to chápu, moc dramatické to asi nebylo, ani podrobné, je to z obyčejného života hlavně dvou žen, středního věku ovlivněného změnami zcela, tedy skoro obvyklými. Rozvod, vše kolem něj, možná neobvyklé chování zainteresovaných, ovdovění, další jejich osudy ...možná to bude později zajímavější.

 

 

15.02.2020 07:40:30dát kritice tipMajaks

Přečetl jsem to skoro celé. Docela mě to zajímalo, ale přece jen to na mě bylo tak nějak moc pomalé nebo jak to správně říct.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.