Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nasraný uplakánek

16. 02. 2020
2
5
567

Malý příběh jednoho velkého uplakánka o tom, jak se spolu se svou partnerkou sebral a utekl před všedností a rutinou na Island. 

 

4.–5. 7. 2019

 

Nasraný uplakánek

 

Poté, co jsme v brzkých ranních hodinách přistáli na toužebně vyhlíženém ostrově zvaném Island, jsme na letišti v Keflavíku neztráceli čas a vydali se vstříc prvotnímu bloudění, nasranosti a matoucím výlevům.

 

Ona nasranost byla kombinací několika podstatných faktorů a nejednalo se o čistokrevnou nasranost na určitou věc, nýbrž o onu známou sešlost několika negativních vjemů dohromady s mou náturou uplakánka.

 

První slza ukápla při zjištění, že nebudeme nastupovat tunelem, ale budeme dopraveni k letadlu autobusem a nuceni zdolat schodiště, jež bude k letadlu přistaveno. Nehledě na to, že bylo změněno, dle mého skromného pohledu na věc, nástupiště bez jakéhokoli upozornění z reproduktoru, odhalili jsme tento neduh díky valnému mizení ostatních potenciálních pasažérů jinam (činili tak po zhlédnutí odletů na informační tabuli). Do mého duševního pláče se přidala ještě hluboká kudla v zádech, která ovšem rozdala slušné rány celé budoucí osádce letadla. I byli jsme pomalu vpuštěni do letištního autobusu. Všichni jsme se pěkně vtěsnali do jeho útrob a čekali. Čekali a čekali. A čekali. Až to bylo divné. Po půl hodině takového zbytečného čekání, jsme se dočkali. Všichni museli vystoupit, neboť let bude mít zpoždění.

 

Člověk by si řekl, že mě to mohlo položit, neb jsem čistokrevný uplakánek. Měl jsem opravdu na krajíčku. Kdybych neměl pivo… piva zakoupená v bezcelní zóně, kde jsem si začal pomalu zvykat na vyšší platby za nákup, tak bych se složil. Neboť, jak jest známo, krom uplakánství trpím i alkoholismem, který mě vždy v nejhorším vytáhne ze dna a povznese. I krvácení z těžce zasažených ran a stavidla pláče se zavřela. Na chvíli.

 

Neboť další bodné rány přišly v letadle (byl jsem v něm prvně, všechno bylo nové, i zjištění, že osobního prostoru v levnějších variantách se moc nerozdává, což může vyšší a objemově větší osoby značně zneklidnit, mě to chladným nenechalo). Nejhlubší rána přišla v podobě neposedného haranta přímo přede mnou. Lidé, kteří znají onen pocit zoufalství, když mají nohy napasírované mezi vlastní sedačkou a koleny se opírají o tu před nimi a každý pohyb oné sedačky jest solí do rány, ví o čem mluvím. Zbytku musí stačit tvrzení, že je to značně na piču. Neposednost ďábelského tvora přede mnou byla opravdu bolestivým a úmorným zážitkem, který mně zanechal stíny na duši, a také ještě víc rozjebaná kolena.

 

Let tedy proběhl vcelku dobře, pytlík na zvracení zůstal na svém místě a jediné, co chybělo k idylické cestě letadlem, byla nějaká brutální pacifikace toho malého růžolícího uličníka přede mnou. I po přistání jsem ihned věděl, kam budou směřovat mé kroky, neb jsem si musel ověřit, jak fungují na Islandu záchody. Shledal jsem, že velmi dobře, neboť to, co jsem na něm stvořil, by bylo docela těžkým oříškem pro nějakého uklízeče, kdyby selhala technika. Po této rychlé akci jsme konečně vyrazili z bezcelní zóny (na srdci a duši mě začalo hřát, že vidím tolik útrpných výrazů kvůli zpoždění našeho letu, a tak se lehce mohl usmívat, že v tom nejsem sám) k našim odbaveným zavazadlům (musím zde podotknout, že už tak vážila lehce nad dvacet kilo a vidina toho, že je budeme permanentně tahat na zádech, byla pro má rozbodaná záda opravdu děsivá). I zamilovaně jsem pohlédl na svou krosnu, neb byla famózně sbalená. A začal ji rozebírat, se slzou na víčku, neb jsem do ní musel nacpat věci z příručního zavazadla. Tento akt vedl k jejímu ledabylému zabalení.

 

Během této doby stihlo zmizet značné množství potenciálních lidí, kteří by nás svezli v neznámém světě někam do kempu. Asijské postarší dámy byly vykázány, že nemohou spát na lavičkách, odletěla várka turistů vracejících se zpět do Česka (kteří mi několik chvil předtím udělali radost svou skleslostí) a já se stihl nasrat ještě víc, než jsem doposud byl, protože jsem si uvědomil, že jsem si nestihl zapamatovat jak ten pochcaný harant vypadal, abych jej mohl konfrontovat svým drsným a vyčítavým pohledem (navíc si určitě dávno vezl prdel v nějakém autě a pokračoval ve svém pojebaném neposedném dovádění).

 

I vyšli jsme z letištní haly. Shledali jsme, že i když jsou dvě hodiny ráno, jest šero, kteréž mělo na svědomí mraky, jež nám schovaly výhled na brzké ranní slunce, básnicky se na nás mračily ve své touze nám podrýt morálku. K jejich nelibosti jsem byl již dostatečně napřed a morálku jsem si dokázal podrýt sám. Jejich touha mě demoralizovat nedopadla na úrodnou půdu. Aspoň jsem si říkal, že mě pár mraků nerozhodí víc, než jsem. Ovšem střet s počasím to dokázal, neboť byla i docela zima a foukal studený vítr. Poprvé jsem si vzpomněl na hloupé dotazy „proč jedete na Island, je tam přece zima“, což mi dodalo ještě víc oné zdravé nasranosti, nehledě na fakt, že jsem musel lovit bundu ve své ledabyle zabalené krosně.

 

I vyšli jsme z letištní haly do zimy, hned zabloudili a do obličejů nám šlehal čerstvý mořský vítr, čechral mé kadeře a lehké mžení se jalo třpytit ve vzduchu a ostře, pod taktovkou onoho větru, společnými silami začaly drásat můj odpudivý, nasraný a chmurem přikrytý obličej. Vyrazili jsme rychle a bezhlavě vstříc dobrodružství náhodným směrem, v trochu víc podrážděné náladě, aspoň mluvím za sebe. Motali jsme se po okolí letiště hledajíc možné destinace a cíle, stáli na křižovatce a dumali, kterým směrem, zda na východ do vnitrozemí, nebo na západ k majáku Garðuru. Nerozhodnost by se dala krájet a my nakonec rozhodli, že lepší bude jít do vnitrozemí a blížit se tak k Reykjavíku, neboť jsme neměli představu, jak se dostat z Garðuru zpět bez auta.

 

Vše podtrhli ptáci nemalé velikosti (dle dostupných zdrojů se jednalo o rybáka dlouhoocasého, jenž se vyskytuje v arktických oblastech), kteří jsou velmi teritoriální a nesnesou takovou silnou konkurenci v podobě silného a pohledného samce, jako jsem já, a rozhodli se mi to dát najevo. Začaly opravdu nebezpečné nálety, které mě děsily, dováděly k pištění, jančení a křiku, že tady zahyneme. A tak veškerá obrana našich osob spadla na bedra chrabré Adély, kterážto připravena z besedy, na které jsme byli, mě schovala za svá záda a vydala se do boje s těmito přátelskými a milými tvory. Obrana spočívala ve vztyčení trekových holí nad hlavu, tito ptáci podnikají ostré útoky na nejvyšší bod vašeho těla, či součást vaší výbavy, která z vás trčí.

 

S agresí a zlobou, jež nám byla dávána najevo nejen fyzickým napadáním, ale i otravnými skřeky nad hlavou, které nás provázely až do Reykjanesbaeru, což bylo dobrou hodinu, jsme v pochmurném počasí a náladě pokračovali. Nevěděli jsme, kam půjdeme, ani o žádném blízkém kempu, vůbec nic. Byli jsme lehce znavení a stále v rozpačitém rozpoložení. Hádali jsme se, kudy půjdeme, hledali místo na vybudování stanu a uvědomili si, že jsme krom ptáků, jediné živé bytosti venku. Ještě se kolem nás mihla policejní hlídka. Všude bylo pusto, prázdno, jen vítr foukal a ptáci srali naše maličkosti. Chyběl už jen onen westernový chomáč prachu. V dáli šumělo moře a nás obklopovala šeď neznáma a pusta malého města jménem Keflavík, respektive Reykjanesbaeru. Nejspíš jsme byly historicky první osoby v historii historie příletů na Island, které se rozhodly jít pěšky, bez plánu ani se nepokusili aspoň stopovat, aby se dostali z onoho místa (nějak tato alternativa pro mou osobu nepřipadala v úvahu, nechtěl jsem se někomu vtírat do auta, nikdy jsem to nedělal a dělat nechtěl, navíc jsem vždycky jako řidič stopaři pohrdal a říkal si, že bych nechtěl být v jejich kůži). Prakticky stejně nebyla možnost kohokoli stopnout, neboť jsme z letiště vyšli opožděně a všichni vzali čáru, dřív než jsme se k tomu pokusili dostat. Navíc naše výrazy by potenciální zájemce o dva váguse pasažéry odradily.

 

Takhle nějak jsme tedy cestovali první hodiny v pro nás nové zemi do Reykjanesbaeru a tam se konečně z počáteční kocoviny probrali. Stanovili jsme si plán. Dorazit do Njárðviku, kde se měl dle Google maps, ne však dle Mapy.cz, vyskytovat kemp u vikingského muzea Vikingaheimaru. Které mapy jsou lepší pro mou potřebu a uspěly v těžkém drobnohledu mé osoby se ještě ukáže. Možná dřív než by se dalo čekat. Mraky se nám nad hlavou začaly rozestupovat, narazili jsme v mrtvém a podle mého i šedém městě na pana kočáka jedna a pana kočáka dvě, což byla povinná zastávka pro přátelské mazlení, vrnění a rozněžnění. Po tomto lehkém rozptýlení jsme nabrali poslední zbytky sil a vydali se vstříc závěru naší pouti.

 

Po dlouhém a útrpném prvním ránu/noci jsme dorazili do cíle naší cesty. Místo mžení a mraků nás napadl silný vítr, který nám znesnadnil naši první stavbu stanu, což byl slušný boj hned ze začátku. Hodně improvizace a chytrých nápadů nám posloužilo k zjištění, že jsme i docela kreativní osoby, a tedy bez problémů stan postavíme v těžkých podmínkách. Sice to trvalo nekonečné hodiny, ale povedlo se. Hned první den tedy proběhla zkouška ohněm nejenom pro nás, ale obzvláště pro naše obydlí, neboť se nedá tvrdit, že stavba probíhala hladce a už vůbec se nedá tvrdit, že jsem se při tom klasicky nezranil a neodnesl si ošklivě vypadající borůvku. A také se nedá tvrdit, že tento začátek nezdál se být poněkud ošemetný a hned docela tvrdý pro tak křehkou květinku jako jsem já. I ulehli jsme po těžkém lopotění k našemu prvnímu spánku na islandské půdě za krásného zvuku pleskání každého možného kusu stanu, který není jeho pevnou součástí, a trnutí, co se příbytku stane, když doposud neprošel před našimi zraky žádnou zkouškou počasím, ohněm a manuální nezručností a případně, jak bude vypadat po probuzení.

 

Prozatím vám děkuji vám, děkuji.

 


5 názorů

Jsem rád za vaše názory či postřehy. Děkuji vám. Někde je to možná zbytecně extrémní, ale nikdy jsem to nechtěl moc posílat do světa. Bylo to spíš pro pár známých, ale nějak mi nedalo to nezkusit sem poslat. Což vede i k tomu, že je vypravěč takové lítostivé hovno.


vesuvanka
19. 02. 2020
Dát tip

Dobře se mně četlo - Island mě zaujal. O rybácích, zuřivě bránících své teritorium, jsem už někde dříve četla. Co se týká počasí, ne náhodou se říká, že na Islandu se "vaří počasí pro Evropu" (tvoří se tlakové níže, je tam větrno, deštivo). Uplakánek mě rozesmál - stanovat ve volné krajině na Islandu není pro slabé uplakané nátury, takže žádný uplakánek. Asi tuším, proč  prozatím děkuješ - nejspíš bude pokračování, na něž se těším :-))) TIP


Gora
18. 02. 2020
Dát tip

Taky mne celkem bavilo tenhle nevšední cestopis číst.  Text je na slušné úrovni. Za mne mu neprospívají archiasmy a TEN TÓN... sebelítosti nebo jak to nazvat...

Neboť, jak jest známo, krom uplakánství trpím i alkoholismem, který mě vždy v nejhorším vytáhne ze dna a povznese. I krvácení z těžce zasažených ran a stavidla pláče se zavřela. Na chvíli.

I vyšli jsme z letištní haly.  I po přistání...  I zamilovaně ... - tyto rádo by vtipné začátky vět bych zcela vynechala, vtipnější bude běžný slovosled než toto násilné skládání vět.

uvědomili si, že jsme krom ptáků, jediné živé bytosti venku. - druhá čárka tam nemusí být

Místo mžení a mraků nás napadl silný vítr, - možná bych dala místo napadl - přepadl, v této a následné větě několik nás, nám.

Hezký moment setkání s panem kočákem jedna a dvě :-)

Proč je v závěru poděkování??


Luzz
17. 02. 2020
Dát tip

je to takové roztomilé... někdy až přespříliš laskavé a kultivované, místy ta snaha "pohotově a vtipně" komentovat nastalou situaci vyznívá naprázdno... a nejvíc mě asi štve, že hrdina příběhu je spíš uplakánek než nasraný.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru