Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Třísla v jednom ohni
datum / id18.02.2020 / 503606Vytisknout |
autorLegendární vačnatec
kategorieJen tak pro radostDalší dílo autora
sbírkaVačice na cestách,
zobrazeno165x
počet tipů2
v oblíbených0x
Třísla v jednom ohni

 

5. 7. 2019

 

Třísla v jednom ohni

 

Ulehli jsme ke spánku v brzkých ranních hodinách se silným a ne moc přátelským větrem vanoucím od moře, se hlavně náš stan musel potýkat s tímto zákeřným a nepřátelským elementem, neboť my naši práci skončili a znaveni padli do jeho útrob.

 

 

 

Probuzení přicházejíce po bezesném převalování, neboť obavy o náš příbytek byly stále silné, a hrůza v hlavě, o níž budu alespoň za sebe mluvit, nebyla ukryta někde hluboko v mé mysli, ale opravdu se drala na povrch, a to všemi dostupnými smysly, které jsem v tu chvíli mohl ovládat. Protože plachta, jež nás chránila tomu peklu venku, sama dostávala pekelně přes držku. Důvěra v našeho nového společníka byla sice bezmezná, přesto doposud ničím odzkoušená. Tedy návrat zpět, jen jsem musel bezvýznamně popsat své obavy, abych vyzvedl svou odvahu, chrabrost a hrdinství. Vzbuzení, které přišlo po bezesném převalování, rachotu plachty, skřípění duralových tyčí, mých zubů a také po asi dvou až třech hodinách, neboť jsme shledali, že je již pomalu čas pokračovat, se neslo za doprovodu stejně silného větru, neřknu-li uragánu, a svítícího slunce. Stále svítícího slunce. Slunce, které pouze rotovalo po obloze, ale nezapadalo. První facka nového světa. Vlastně druhá. První byl nevyzpytatelný vítr, a úplně první agresivní ptáci a chlad.

 

 

 

A tak Adéla první opustila stan, neboť já stále ochromen hrůzou z toho, co se děje nejspíš venku, neuměl ze stanu se vydrat. Střetla se tam s paní, či slečnou, nikdy jsem nebyl úplně zdatný v posuzování této skutečnosti, podle vzhledu, v tomto případě spíš hlasu, která ji překvapivě česky konfrontovala o tom, že u Vikingského muzea jest kemp určen pouze lidem, již na to mají auto se stanem na střeše. Omluvili jsme se ústy Adély, já stále chrabře vyčkával uvnitř a až posléze byl o tom spraven, neboť jsem přes ten humbuk venku neslyšel nic jiného než vítr, nesrozumitelné huhlání a svůj zrychlený dech. Za což mohlo balení, má mizerná kondička a strach. Byli jsme tedy přinuceni k tomu, co jsme stejně chtěli udělat. Rychle se sbalit a vypadnout. To, že na nás paní promluvila v naší mateřštině a vlastně to byla první osoba, která k nám kdy na Islandu přímo promluvila, pro nás vůbec nic neznamenalo. A tak jsem si říkal, že to ani nestojí za zmínku. Takže jsme si na radu paní urychleně zabalili, co se dalo, taky stan, po němž se musel jeden pomalu plazit a druhý jej v souboji s větrným zmrdem balit. Ano, nastával zde komický moment toliko známý z grotesek, kdy osoba skládajíc stan přehnula jednu stranu, rychle přeběhla k druhému cípu a mezitím, co jej skládala, se složený první cíp zase odjebal zpátky. Nakonec se nám to tedy ledabyle povedlo, ano, byl jsem ten skládající vačnatec, který si tímto střihl pověstnou taškařici na vlastní kůži.

 


Věci jsme napasovali do krosen, ty jsme opustili na místě našeho „tábořiště“ a vydali se prozkoumat okolí Vikingského muzea. Nechat si tváře ošlehat mořským vánkem. Neboť pokud člověk nestaví stan, nebo v něm není, ten vítr není zase tak zákeřná svině. Já se prvně v životě pokochal mořem, jeho vůní a vším, co k tomu patří. Smradlavé chaluhy všude kolem kamenných valů a turisté fotící se u tohoto malinkého... asi fjordu se sochou vikinga. Ano, já je vyfotil. Bylo to jejich velké přání, které na mne vyštěkli svou angličtinou, a já ji musel po dlouhých letech nečinnosti oprášit. A ta se ukázala nejen zaprášená, ale i ztrouchnivělá, zapadlá a svým způsobem ztracená. Po tomto dobrém skutku jsme navštívili muzeum samotné, jež nám posloužilo jako toaleta. Navíc zadarmo. Hlupáci. Nechtěli za to zaplatit.

 

 

 

Po „lahodné“ snídani, kterou pan bříško dostal v podobě proteinové kaše Shake-it s příchutí čokolády, doporučenou ředit mlékem, my ovšem mléko neměli, takže ředěná vodou, jsme nahodili krosny a vyrazili směr neznámo. Což nebyla jenom krásná a toliko omílaná fráze, ale fakt. Nebyl čas vymýšlet plán, nebyla chuť vymýšlet plán, a tak tady žádný plán nebyl. Hlavolam, který nás opět začal trápit, jsme opět odložili, neboť jsme si stanovili nový plán. Koupit plynovou kartuš. A proto, že jsme zahlédli obchod s názvem Bónus, který nám byl doporučován na přednáškách jako cenově přátelský, vyrazili jsme od pobřeží směr Bónus.

 

 

 

Bónus. Pokud do něj člověk vstoupí prvně, připadá si jako ve skladu, kterému se ještě donedávna podobaly obchodní řetězce Kaufland. Všude regály s chaoticky uspořádaným sortimentem. Ne, to tak působí jenom na mě, neboť se vždy v takových obchodech cítím zmaten. Chaoticky, neuspořádaně a nelogicky. Všude milion lidí, neboť se zde otevírá až v deset hodin dopoledne, což by Čechy, již jsou zvyklí na brzké ranní postávání u obchodů, asi moc neuspokojilo. Když tam jde vágus s krosnou, má strach, že každé otočení povede k převrácení regálu, či shození většinu jeho obsahu. Pracovníci tady běhali a tvářili se, že mají se vším na spěch a nakupující byli zahloubáni do hektického házení sortimentu do košíku a tvářili se, že také spěchají. Všechno bylo jako zrychlené. Nedokázali jsme se orientovat, kde se co nachází. Zastavit někoho a poptat se, kde bychom sehnali plynovou kartuš se zdálo nemožné. Alespoň na první pohled a dojem. Každý byl uzavřen ve vlastní bublině a zaujat svým posláním. Buď rychle nakoupit, nebo se postarat o to, aby nakupujícím nic nechybělo. Zvláštní vzhledem k tomu, že se otevírá až v 10 hodin ráno. 

 

 

 

Na to, že máme jít hledat na benzínovou pumpu, nás navedla slečna doplňovačka regálů s přívětivým pošklebkem, což byla jediná příjemná zkušenost, kterou jsem zaznamenal z celé návštěvy onoho místa krom zmatku a paniky. S nepořízenou jsme tedy vypadli z tohoto "pekelného" místa a zamířili k benzínce nedaleko. A stejně jako jsem neuměl nikde nalézt pivko, které by mě trochu vrátilo na méně roztěkanou vlnu, každým okamžikem stále vyšší, mohutnější a blíž pobřeží beznaděje, neboť jsme neměli plán, nevyspali jsme se, neměli jsme na čem vařit, já sám jsem byl odkázán na schopnosti mé partnerky v oblasti mluvy a všude kolem to vypadalo divně, jsme neuměli zprvu nalézt onu doporučenou benzínovou pumpu. Nakonec jsme vpadli do asi jiné, možná té doporučované, a náhle se na nás usmíval velký regál a v něm nespočet plynových kartuší. První úkol se blížil ke zdárnému konci. Za odměnu jsme se naládovali muffinem, který jsme si dovolili přikoupit k nezbytnému plynu, na lavičce, kousek od místa, kde jsme „kempovali“ a taky tam dali hlavy dohromady. Poprvé trochu střízlivě a s nadhledem, bez nevraživosti a podráždění. Náš cíl se zatím neubíral směrem na další dny, pouze na dnešní den, kdy jsme si stanovili pouze najít kemp, který se nám přes „noc“ stane domovem. Další plány necháme až na místo odpočinku, či o něm můžeme diskutovat cestou. Našim cílem se stal kemp ve Vogaru. Zhruba 10 km od Njárdviku, kde jsme byli teď. Většina cesty ubíhala kolem pobřeží. Tedy hned vedle moře. Začínala v místě, kde jsme spali, což nám nevadilo, prostě jsme se vrátili, navíc jsme byli přeci jen blízko.

 

 

 

Toto vedlo ke konečnému uvolnění. Měli jsme sice velice strohý plán, přesto to byl nějaký plán, i když pouze na dnešní den. Vyrazili jsme tedy značně uvolněněji na tuto první právoplatnou pouť Islandem. Slunečný den, mírný vánek, bez útočných ptáků nad hlavou. Pohoda. Během cesty jsme debatovali o tom, kam budeme směřovat naše kroky dál. V úvahu padl Reykjavík, což je samozřejmost, přeci jenom je to hlavní město a odtud se může člověk nějak odpíchnout. Ovšem víc na sever je rekreační oblast, hlavně Islanďany milovaná a taky nám doporučená jako jedna z možností, ještě před naším odjezdem. V té oblasti je rekreační místo s názvem Húsafell a o tom jsme tak nějak začali pomalu přemýšlet, jako našem prvním velkém cíli.

 

 

Cesta, zpočátku ubíhajíc rychle, si přesto začala vybírat svou daň z nevyspalosti a zhruba v polovině, kdy jsme minuli dělníky, švarné hochy, kteří nahoře bez dělali novou střechu na rozestavěném domě, jsme si museli odpočinout. Sedli jsme si na kamení, povalující se u prašné cestičky, kterou lemovala z obou stran rozkvetlá louka, plná fialových květů. Zdá se, že opravdu vládne příjemné počasí, vyvracejíc obavy vložené nám do mysli před opuštěním domova. Slunce opravdu ostře a blízko smažilo mé údy a také tvář. Když jsme konečně sešli od pobřeží a na moře už nedohlédli, sice stále kousek bylo, všimli jsme si v dáli i prvního dýmu vycházeje z útrob hor, či kopců, nevím, jak to specifikovat. V zemi nikoho. Hnědočerná zem s kopci, flóryprostá. Jen dým a lávová pole. Místo, které se mi začalo líbit. A tak jsem si začal pohrávat s myšlenou jejího zdolání.

 

Během svačiny jsme zasedli na kamení, válejíc se ve vysoké trávě, což bylo výsměchem mrtvému výjevu, jen několik set metrů od nás. Nepřirozeným dělitelem této rozmanitosti, byla asfaltová cesta. Tu lemovala z naší strany tráva a vysoké květiny. Pokud by cestu někdo přešel na druhou stranu, nalezl by tam měsíční pustinu popsanou výše. Během další pauzy jsem prozkoumal na Mapy.cz co se v této pustině za cestou nachází. Viděl jsem i cestu, napojující se na tu zmíněnou jako dělitele krajiny a tak se snažil zjistit kam vede. Krom toho co šlo spatřit pouhým okem, tedy, že se klikatí někam do kouřících hor či skal, v mapě byl vynačen cíl nesoucí název Grindavík. Ten se nachází zhruba 25km od našeho dnešního cíle. Což mi vnuklo nápad na náš další možný cíl. To se ovšem nesetkalo se sympatiemi, jak jsem mohl doufat, i přesto, že jsem apeloval na možnost prohlédnout si "Blue Lagoon", která je velmi oblíbeným místem turistů z celého světa. To by se ovšem zase nesetkalo se sympatiemi od naší peněženky, proto byla tato cesta, navíc pěšky, jak jsem měl v plánu, zamítnuta jako šílenství. Řekl jsem si, že počkám do zítřka.

 

 

 

Ve chvilkovém horku střetávajícím se s chladným mořským větrem, který si sílil a zase polevoval v různorodých intervalech, jsem si poprvé uvědomil, jak jednoduše se mi povedlo na všechno se vysrat, před něčím i utéct a skočit do neznáma. S žádným plánem, jenom s tím, že ať to dopadne jakkoli, tak už teď je to pro mě výhra. Bezoblačná, čistá a blankytná obloha mi zvedala náladu, stejně jako mě znervózňovaly pazvuky, které vydávali zdejší ptáci. Nejenom, že většina z nich vypadala jinak, ale i ti, co vypadali podobně jako ti u nás, mluvili rozdílnou řečí, kterou jsem nikdy od žádného ptáka neslyšel. A jeden dost otravný pípavý zvuk nás už nějakou dobu sleduje. Pro představu to znělo asi takto „pííí“. Doufám, že toto citoslovce vystihlo onu představu o tom, jak to bylo otravné. Jeho majitele jsem neviděl, ale ten hlas jsem již nějakou dobu registroval. Všude kolem nás.

 

 

 

„Proč zrovna Island? Vždyť je tam zima,“ tato věta mi začala stále více rezonovat v hlavě, když jsem začal plnit povinnost všech obézních odporných zvratků bez fyzičky, vystaveným přímým slunečním paprskům a začal potit litry chlastem nasáklého nezdravě vonícího potu. A to jsme byli skoro v cíli a já, jakožto správný a drsný tramp, jsem nahlas nepřipouštěl únavu, ani to, že mě má krosna docela tíží. A také jsem poprvé použil pověstné trekové hole. Jen tak jsem si je vyzkoušel a zjistil, že nebudeme přáteli, neboť jsem nedokázal základní věc a nesynchronizoval se s nimi. Vystoupili jsme si na kopec, bez krosen, abychom se pokochali výhledem po okolí. Tam jsem také na hole rezignoval a rozhodl se, že s nimi již nepřijdu do kontaktu. Prohlédli jsme si Vogar, moře, a malé fjordíky. Opět jsme nahodili naše nejvěrnější sluhy (krosny) a započali poslední část dnešní pouti. Což už bylo jenom slezení z kopce dolů a po cestičce nějaký ten kilometr do Vogaru.

 

 

 

Kemp, ležící blízko moře (šlo slyšet jeho pověstné básnické šeptání), byl hned vedle fotbalového hřiště, které bylo moři ještě blíž, vypadal prázdně. Nikde nebyl ani jeden stan, nic co by odpovídalo specifikaci kempu. Pouze dvě boudy, kdy jedna byla větší s prosklenou pergolou a pak jedna menší sloužící jako záchod, a co jsme se později dověděli, i jako sprcha. Našli jsme pána, který sekal trávu kousek od nás, optali se jej na ubytování a byli vřele přijati. Po poslední zkušenosti s větrem jsme stan postavili v blízkosti fotbalového hřiště ohrazeném nižším travnatým valem chránicím kemp ze strany od moře. Po postavení stanu jsem začal divně chodit, neboť jsem shledal, že pot si pohrál s mými třísly a já je mám rozedraná a znásilněná trenkami (možná za to mohly mé svěšené, zpocené a dráždivé koule létající v těch trenkách ze strany na stranu a třely se tak o ta třísla), které jsem si speciálně koupil proto, aby se mi to nestalo. A přesně jak se říká, že člověk se chybami učí, tak já se naučil to, že největší chyba je věřit ověřenému sortimentu, který zaručuje něco, co se nedá splnit. A ještě větší chyba je, když si člověk nevezme vazelínu na cesty. Takže jsme povečeřeli pro mě značně nedobrou rýžovou kaši, která se jako naše ranní snídaně doporučuje míchat s mlékem, ale my na to použili vodu. Poseděli jsme v prosklené pergole plnící funkci přátelské sauny. Obešli jsme si malebnou vesničku Vogar, dali si první loky dědovy pálenky a za přímého slunečního svitu, jenž znásoboval i náš krásný oranžový stan, ve kterém onen svit byl celý oranžový a ulehli jsme k prvnímu regulérnímu spánku.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.02.2020 15:08:511 tipů dát kritice tipvesuvanka

Přečetla jsem si opět se zájmem, obzvláště mě zaujalo:

Když jsme konečně sešli od pobřeží a na moře už nedohlédli, sice stále kousek bylo, všimli jsme si v dáli i prvního dýmu vycházeje z útrob hor, či kopců, nevím, jak to specifikovat. V zemi nikoho. Hnědočerná zem s kopci, flóryprostá. Jen dým a lávová pole. Místo, které se mi začalo líbit. A tak jsem si začal pohrávat s myšlenou jejího zdolání...

Tak snad jste se tam podívali a možná i vykoupali v Modré laguně, i když to asi nebylo jednoduché - dočetla jsem se, že je o ni enormní zájem, takže je potřeba kupovat vstupenky alespoň dva týdny dopředu. Sopečné krajiny a sopky mě fascinují, a tak se těším na další putování  Islandem s popisem přírody :-))) 

Ptáci podobní našim, ale mluvících jinými jazyky - to je zajímavý postřeh. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak, že v různých, od sebe hodně vzdálených zemích, má určitý druh ptáků trochu odlišné "nářečí" - bylo to zjištěno například u sýkorek na Britských ostrovech.

 

19.02.2020 13:24:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Každý jsme nějaký, ale proč "vypichovat" v cestopisu své slabosti, když je tolik zajímavého kolem... jen můj názor. Také s těmi začátky vět / I ulehli jsme atd./ by se snad něco dalo dělat? nebo s rozdělením jedné dlouhatánské nepříliš zdařile formulované věty na kratší... ale musí se chtít, jasně. Já sem své texty dávám proto, abych se od jiných dozvěděla jejich názor a pokud uznám jejich postřehy pro dílko prospěšnými, opravím si... je to pro autora nejlepší "škola"...

Pokud bys něco opravoval, najeď si na Moje - Díla - Upravit...

Jinak - zde si tykáme, a taky - pokud odpovídáme, posíláme si avíza  - dole koukni, zamodříš nick toho, komu odpovídáš - odešleš, aby o tvé odpovědi věděl :-)

 

 

19.02.2020 12:55:55dát kritice tipLegendární vačnatec

Děkuji za postřehy. Kapitola Bónus je hlavně o tom, jak se tam vypravěč cítil v danou chvíli. Možná to je zase trochu více sebelítostivé, ale vypravěč je prostě takový. 

Jinak na tvou otázku odpovím asi tak, že jsem si právě vědom jeho otravného naříkání a svým způsobem mi dělá radost, jak to může někoho pobuřovat. Bylo to tak zamýšleno. 

Jinak ještě jednou děkuji. Jsem rád, že to aspoň teochu pobavilo i se slabšími místy. 

19.02.2020 09:05:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Líčení zážitků, pobytu v drsné přírodě je fajn. Dovedeš vtáhnout čtenáře do té atmosféry, kterou jsi tam zažíval na vlastní kůži.

Poznámka ke stylu psaní je podobná jako v minulé části - např. druhý odstavec se hemží zájmeny - ona hrůza, ony obavy /to slovo je tu velmi často/, věta začínající slovy: Probuzení přicházejíce po bezesném převalování,je dosti dlouhá a nesouvislá, určitě by potřebovala rozčlenit...

ještě podivněji mi zní tohle místo:

... rezonovat v hlavě, když jsem začal plnit povinnost všech obézních odporných zvratků bez fyzičky, vystaveným přímým slunečním paprskům a začal potit litry chlastem nasáklého nezdravě vonícího potu. 

Líčení skládání plachty, které snad nikdy neskončí, je vtipné. O to méně kapitolka Bónus, kdy vypravěč sám sebe opět líčí jako oběť  - pro mne by i to mohlo být vtipné, nebýt silně ublíženeckého tónu... stejně i závěrečný odstavec. Větší nadhled a méně sebelítosti by textu /podle mě/ hodně prospělo. Když to vezmu z druhé strany - bavilo by tě jako čtenáře číst "nářky" vypravěče, proti němuž se všechno spiklo a on se v tom "rochní"- nebo by ses chtěl dozvědět něco o cizí zemi - nejlépe s humorem, ale vkusným?

Za vtipná místa v textu a celkem zajímavý cestopis tip.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.