Dobrodinci

 

6. 7. 2019

 

 

 

Dobrodinci

 

 

 

Po první opravdové „noci“ jsme si moc s časem nelámali hlavu a doufali, že naše první životní stopování dopadne stejně dobře jako náš první regulérní den. Ne, že by se má nechuť onomu aktu se zvednutým palcem, vlastně žebraje dle mého skromného názoru o pomoc a vtírat se do neznáma, změnila, ale tak nějak jsme se shodli na tom, že nám nic jiného nezbývá.

 

 

 

Snídaně, profackuvši mě hned po ránu, byla stejný hnus jako proteinová sračka den předtím u Vikingského muzea, ředěná opět vodou a ne chutným mlékem. Ano, jsem uplakánek, jenž si potrpí na luxus alespoň trochu dobrého jídla a nějaké dehydrované pokrmy, tvářící se jako chutná snídaně plná zdravých ingrediencí, mi nic neříkají. Navíc mé chuťové pohárky tím trpí víc než bych chtěl. Alespoň jsem byl docela skromným konzumentem a nemuselo se toho vařit tolik, neboť jsem po pár soustech odmítal to do sebe dál posílat, i když vyhlídky jsem měl opravdu nešťastné, protože na mne v batohu čekalo mnohem více této pochoutky. Po této vydatné krmi (hledal jsem si to i ve slovníku, ať to mám dobře napsané, neboť se snažím vypadat vzdělaně, lingvisticky a slovně bohatě zásoben) jsem začal s pomalou pedantností rozmýšlet a zkoušet, jaké balení mé krosny bude nejpraktičtější, neboť rychlé balení den předtím těmto mým požadavkům neodpovídalo. Adéla se mezitím vytratila do jedné z buněk, dle všeho na záchod, a já takto laboroval. Skutečnost o vytracení se na záchod by se nezdála tak podstatná, ovšem bude mít dopad na celé dnešní dobrodružství, podotknout musím nejednou. Nešlo ani tak o potřebu, již jsem se proslavil kdekoli jsem se zjevil (vyslání nekontrolovaného průtoku sraček do záchodové mísy, na který jsem vždy po právu hrdý), neboť zde většinou má práce končí a potkav se s někým následně v umývárně se nesnažím navázat kontakt. Pouze se sklopeným pohledem odpochoduji a hledím si svého. Zatímco Adéla zde navazuje skutečně mistrovské kontakty, které dokáží významným způsobem ovlivnit náš příběh.

 

 

 

Předtím než jsem se ponořil do samotného aktu balení, jsem se snažil smířit se svým zraněním (spálená třísla), jež jsem si zrovna třel Niveou (vydávaje slastné sténání, které určitě ne zrovna lahodilo uším dalších zde přítomných kempujících jedinců). Uhašený požár mi na malý okamžik dal pocit, že mé trenky nejsou z ostnatého drátu, ale jemný obláček, foukající mi rány a ego. Mezitím se blížila Adéla v doprovodu postarší paní zabřednutá do velice pěkného hovoru, kterému váš skromný vypravěč pomálu rozuměl a vlastně mu ani nevěnoval pozornost. Už mě totiž nepálila třísla, ale zabalení krosny a stanu.

 

 

 

Adéla se rozloučila s onou postarší dámou, která mě s úsměvem pozdravila. Byl jsem zpraven o tom, že měly spolu pouze informativní hovor zabývající se naší cestou, našimi plány a dalšími v podobném duchu nesoucími se záležitostmi. Musel jsem si postesknout nad tím, co si asi postarší dáma pomyslela, když se nedověděla nic kloudného, neboť to byly zrovna naše největší otázky. Dáma si nastoupila do zánovně vypadajícího karavanu, z okýnka se po chvíli vyklonil švarný postarší pán a začal na nás něco mluvit. Opět jsem tak trochu nedával pozor, jen jsem se podíval na Adélu, ať to vyřeší. Bylo to ve chvíli, kdy jsme se pustili do balení stanu.

 

 

 

Náhle jsem zbystřil i já, neboť se zdálo, že muž pronesl v lámané angličtině i něco lahodící mým uším víc, než bych kdy mohl předpokládat. Dotaz, zda nechceme někam hodit, mi rozevřel čelisti překvapením a také začal velice hřát na srdci, neboť to nebylo vnucování se pomocí palce, ale nezjištné vetření se díky pokecu, který vedla Adéla s paní. Oba jsme se na sebe s Adélou podívali, má čelist opět sklapla na místo, tedy do nekompromisního sevření, ze kterého mi blednou rty, a tak nějak si pohledem pouze vyměnili radost. Náš plán byl náhle jasný. Pár směřoval směrem, kterým jsme se chtěli stejně vydat, ne tím mým vysněným na Grindavík, ale víc na sever. Ano, znamenalo to, že se vyhneme Reykjavíku, ale také to znamenalo, že začneme trochu netradičně. Postarší pár totiž měl v úmyslu vyslat svou pouť na poloostrov Snæfellsnes¹. My ovšem tímto směrem neměli touhu jet, tedy přímo na tento poloostrov. To pouze rozčíslo naši nerozhodnou budoucnost, kudy a kam směřovat, neboť se docela dlouho cesta táhla stejným směrem, který vedl na již slavný a několikrát zmíněný Husefell.

 

 

 

Ušetřeni, hlavně má prostá osoba ušetřena, ponižujícímu aktu stopování, jsme souhlasili. Byl na nás ovšem vyvinut tlak rychle se sbalit. Tedy na nás. Spíš Adéla začala vyvíjet tlak, nejspíše ze strachu, aby si to tito dobrodinci nerozmysleli. Možná tam padlo i něco ve smyslu: „Tak se kurva rychle sbalte, nebo vás jebeme a jedeme bez vás.“ To ovšem nemohu posoudit, potvrdit, ale ani vyvrátit, neboť jsem rozuměl úplné hovno. A tak jsme se dali do rychlého a nešikovného balení, já i přesto, jak jsem si to krásně promyslel, zjistil, že to stojí úplně za piču a krosna vypadá odporně, neuspořádaně, všude samá boule, výčnělek a nevleze se tam všechno, co jsem chtěl, aby se tam vlezlo. Teda vlezlo, ale musel jsem vyvinout značně násilné úsilí, které určitě pana krosnu nešetřilo. A tak s velice pofidérně sbaleným obsahem na zádech, já ještě víc nešikovně zabalenými hikovými holemi, které jsem připnul ke spodku batohu horizontálně, takže hroty trčely na obě strany, jak doleva, tak doprava a ukázalo se to býti značně nepraktické a nešikovné, jsme vstupovali do karavanu.

 

 

 

Řidič celou dobu sleduje naše počínání z okna, se usmíval, což vede k zamyšlení, jestli jsme opravdu měli tak naspěch, nebo jenom Adéla vyvolala paniku z nějakého pocitu, že štěstí je jen krátkodobá záležitost a oni by si to mohli rozmyslet a vysrat se na nás, nebo šlo prostě jen o paniku, kterou vyvolalo překvapení, či nějaký druh poslušnosti spočívající v pitomém pocitu, že pokud nám někdo nabídne pomoc, přetrhni se, abys co nejrychleji byl schopen ji přijmout. Čert ví, je mi to jedno, nakonec jsme se po společném „gayfie“ snímku usadili do karavanu. Já, snaže se být co nejvíce šetrný a opatrný, jsem holemi škrábnul do všeho, co bylo kolem, při opatrném pokládání jsem vyvolal největší humbuk, neboť to hodně žuchlo, což vedlo i ke kontrole provedenou naší postarší samaritánkou.

 

 

 

Upřímné očekávání, že se zavřou dveře, zatáhnou rolety v okně a z milého postaršího francouzského páru se vyklube párek nenasytných po krvi lačnících násilníků, kteří by nás několik hodin znásilňovali, nutili nás znásilňovat se navzájem a nakonec si vzájemně řezat údy a reprodukční orgány, bylo ihned zabito, když jsme dostali nabídnuto nějaké malé občerstvení, které mohlo být zase napuštěno nějakými sedativy, nebo jedy, což dle všech dostupných indícií nebylo. Dostali jsme také mapu a začali konzultovat, kde se naše cesty rozdělí. Komunikace probíhala v lámané angličtině ze strany francouzského páru, angličtině Adély a přikyvování z mé strany. Podle mapy jsme dospěli k závěru, že nejlepším místem k našemu vyložení, které se dalo ještě považovat za stejný směr naší cesty, je přímořské městečko Borgarnes.

 

 

 

Po silnici číslo jedna jsme minuli jak předměstí Reykjavíku, tak samotný Reykjavík, na který jsme byli řidičem upozorněni. Informace o tom, že nepojedeme tunelem, neboť se za něj platí lehce pobavila mou osobu (ještě před tímto upozorněním, které nám bylo zcela u prdele, jelikož jsme mohli pozorovat přírodu Islandu v celé její kráse z okna karavanu o to déle a bezstarostněji, navíc dnešní den byl opravdu jako obrázek, bez mraků, blankytná obloha, sluníčko pekelně peklo, tedy měl by jít vidět stratovulkán s ledovcovou čepicí Snæfellsjökull, proč si zajebat cestu tunelem), protože jsme byli obeznámeni i s faktem, jak se dostal tento pár ke karavanu. Byl jejich, nechali si jej sem dopravit přes moře na trajektu, což stojí nehorázné peníze, už si nepamatuji částku a nechci přehánět, takže řeknu, že to bylo strašně moc mrtě peněz, zatímco průjezd tunelem stojí okolo 1500 ISK (zhruba 300 KČ)². Jak jsem ovšem pravil, nevadil nám tento obchvat, který nás vedl okolo několika fjordů. Jedna zastávka, která byla věnována pořízení několika cool mrtě fotek a pak další, když našemu páru volala rodina z domova. Nádherný videohovor, při kterém jsem byl nucen přátelsky a s úsměvem mávat na displej mobilu cizím lidem. Na chvíli mě napadlo, co by se dělo na onom displeji, kdybych vytáhl nůž a pomalu se blížil k tomu milému páru zezadu. K popukání. Hahaha.

 

 

 

Užil jsem si pocitu, skoro do nasycení, že nemusím namáhat má zbědovaná třísla (opakovat to budu pořád, protože jsem pochcaný uplakánek), až do Borgarnes. Na cyklistické mapě, kterou nám naši taxikáři přenechali, jsme si našli kemp, který neukázaly sice ani Mapy.cz ani Google Maps, přesto jsme přesně tímto směrem vyrazili, neboť jsme důvěru vložili do mapy zhotovené přímo na Islandu.

 

 

 

Vůně ryb, moře, které bylo nedaleko, neboť Borgrarnes je město vystavěné přímo ve fjordu, nás tedy zasáhla ihned po vysazení. My si dali lehkou svačinku v podobě tyčinky Corny. Nahodili krosny, zvolili si na mobilech přibližné místo, kde by se měl kemp dle kreslené mapy nacházet. Nastavili jsme si turistickou trasu a s úsměvem na rtech, radostí v údech a nadšením v mysli jsme vyrazili.

 

 

 

Borgarnes jsme opustili tak rychle, jak to jen bylo možné, vydali se z hlavní cesty na polní cestu, která sice byla nedaleko silnice, ale stále příjemnější, než se plahočit po asfaltu. Ihned po odbočení z civilizace a opětovné nalezení pustiny jsem si opět všiml známého zvuku ze včerejšího dne. Ano správně, váš všímavý vypravěč zaslechl již slavné: „pííí.“ To stejné, stále cizí a jedinečné pro mé uši. A stále fascinující. Onen pták poletoval nedaleko a zdálo se, že je to náš věrný stalker na výpravě do neznáma.

 

 

 

Potkali jsme první farmu, kde se dle všech dostupných indicií pěstují koně. Cestička, kterou jsme kráčeli, byla určena hlavně pro vášnivé jezdce na koních, neboť farma nabízela jízdu na jejich hřbetech za poplatek, jenž se nelíbil naší peněžence. A tak jsme pozdravili zdejšího vidláka a pokračovali dále, i když jsem si jist, že jsem zaslechl lehké odplivnutí. Asi to byl následek našeho průchodu, kdy jsme nevyvinuli ani snahu se třeba přihlásit na nějakou jízdu. Prašná cesta tedy dostala svou definici, neboť se s jistotou jednalo o cestu určenou pro nespoutanou jízdu na oři pro skupinky turistů. Byla tak značená, byla tak ohraničená a byla všude poseta staršími i mladšími koblížky. Takovými farmami byla naše dnešní pouť hustě lemována.

 

 

 

Cesta nám pěkně ubíhala, scenérie nás uchvacovaly a čas rychle plynul. I v nohou jsme cestu cítili a také v zádech jsme ji cítili a v každé zkurvené části těla, kterou si člověk dovede představit, jsme ji cítili. Slunce žhnulo, pálilo do očí a peklo nás ve vlastní šťávě („Proč zrovna Island, vždyť je tam zima?“ se mi opět dralo do mé mysli). Takto jsme si pěkně putovali pustinou, již střídala další pustina, nad hlavou nám slunce pálí a ozývá se „pííí“. Ovšem i přesto, že jsme se tomu snažili vyhnout, nás cesta vedla zpět na asfaltovou silnici číslo jedna, která je celá z asfaltového asfaltu a rozpálená ještě víc než hlína pod našimi pohorkami. A nejenom, že asfaltová cesta byla nekonečně rovnou a dlouhou sviní v našem zorném poli, kam oko dohlédlo, ale byla dvakrát tak sviní, díky tomu, jak to na ni pražilo. Maximální svině. Tedy zpět k náznaku civilizace, kde se hnalo jedno auto za druhým v obou směrech. U krajnice jsme přetrpěli okolo dvou kilometrů chůze a opět se podle Mapy.cz začali tlačit mimo hlavní silnici na vedlejší, která protínala něco jako typicky Českou zahrádkářskou oblast. Tu nám ovšem nebylo souzeno zdolat, jak nás upozornila jedna zdejší paní, dáma, slečna...

 

 

 

To se stalo asi takto. Šel jsem si v poklidu, tempo bylo přesně takové, abych měl radost a vesele si pískal, plesal, skákal a dováděl, jak švarní hoši dělají, přitom jsem si třel opět koule o své rány, ale nebylo čas to vnímat, prvně mi na mysl přišla i slavná píseň od slavných The Bítls: „why don‘t we do it in the road.“ Takto rozdivočený jsem zahlédl blížící se auto. Ještě abych porovnal cestu, po níž jsme šli s něčím hmatatelně známým, co by každému udělalo jasný obrázek, jak mohla cesta vypadat. Dlouho jsem si nad tím lámal hlavu, než jsem dospěl k velice prozíravému závěru, že nejjednodušší bude to popsat jako polní cestu, která má vyjeté pouze koleje v trávě. Tedy typická polňačka, jak se tak u nás říká. Jelo mi naproti vstříc auta, barvy a značky, jež jsem zapomněl a je mi to celkem jedno. Podivil jsem se tomu, ale pokračoval si ve svém tempu a s písní na rtech, úsměvem od ucha k uchu. Když auto projíždělo kolem mé osoby, smekl bych i rozverně klobouk, jak se sluší a patří na gentlemana, který mi koluje v krvi, ale ten jsem neměl. Tak jsem pouze poposkočil na okraj polňačky a přívětivě se usmíval, doufaje, že tak se mnou nebude chtít mít osoba řídící auto jakýkoli kontakt, který by mi byl značně nepříjemný a mohl by vést k nedorozumění. Ovšem co se s mou smůlou nestalo. Auto zpomalilo až tak moc, že vlastně stálo. A to tak blízko, že okno řidiče, v tomto případě jsem si jist, že to byla řidička, bylo přímo u mého těla. To se začalo pomalu, elektronicky sunout dolů. Z úsměvu se stal rozpačitý výraz. V hlavě jsem si začal třídit fráze co znám a zjistil, že krom pozdravu a představení se, což jsem nechtěl úplně používat, bych mohl mít problém. Takže jsem se poohlédl po očku směrem, který býval za mnou, než jsem odskočil na stranu a doufal, že Adéla je nedaleko. Naštěstí byla, a přesto mi to připadalo jako dlouhé kilometry daleko. Tak jsem tedy pozdravil. Na což jsem dostal odpověď, ve které jsem si jist zazněl i pozdrav, ale musel jsem začít přemýšlet a dávat dohromady, co po mně ta ženská chce. Už jsem si říkal, že tady nejspíš zahynu hanbou až budu posunky vysvětlovat, že jsem anglicky nemluvící vačice. Naštěstí jsem ve chvíli, kdy jsem měl na krajíčku moč, která by mě ponížila ještě více, shledal, že Adéla již překvapeně stojí u okýnka a komunikuje s osádkou vozu, jež čítala jednoho pasažéra. Ano, zastavení nevěstilo nic dobrého, což se potvrdilo i posléze, když jsme byli konfrontováni paní.

 

 

 

Prach pomalu usedaje za autem, které jej rozvířilo, byl svým způsobem poslem špatných zpráv s dobrým poselstvím. Cesta je uzavřena, postavili ji ti, kteří zde obývají zahrádky a nikdo jiný neprojde, neboť je slepá. Na jejím konci bychom museli opět rozhodnouti o tom, že se budeme muset vracet na tu prachbídnou asfaltku. Tato horší varianta nám byla vzata a my jsme mohli rovnou otočit se zpět, opustit „zahrádkářskou oblast“ a zamířit dál po silnici číslo jedna, rozpálené a dlouhé, nudné a plné aut. Tak to tedy bylo. Dostali jsme plivanec do tváře tak hutný a tak velký, že jsem zaplakal, roztrhal jsem své roucho a kleče na kolenou ztratil veškerý zbytek dobré nálady. Paní odjela, vzdalujíc se od nás kontrolovala zrcátkem, jestli jsme opravdu zvolili směr vedoucí zpátky k silnici. Pojal jsem silné podezření, že nás tady někdo tahá za nos, ale budiž. Mapy.cz nejsou neomylné, i když tímhle jsem tak trochu ztratil důvěru v ně.

 

 

 

Návrat za známou nesympatickou ludrou, která byla přímočaře rovná a otravně horká, nám sebral značné množství sil a radosti. Ještě než jsme se po ní rozhodli vydat, jsme snědli lehkou svačinku. Po pár krocích za námi zastavilo povědomé auto, jež měla ve své moci lhářka, jak jsem si usmyslel, že ji budu soudit, a nabídla nám odvoz naším směrem, do kempu, kamkoli budeme potřebovat. Což jsem hrdě odmítl, protože jsem stále vstřebával křivdu. Podíval jsem se na mapu a bylo před námi necelých deset kilometrů, což je pohoda, ušel jsem i delší trasy a navíc po nerovném terénu. A tak jsem jí to plivnutí do tváře vrátil a s křivým úsměvem jí skoro řekl, že její slova jsou pro mě jenom bzučení mouchy u mých uší. I když pro Adélu to vypadalo jako dar seslaný z nebes. Ovšem nebyla ještě dostatečně chytrá a zlomená a tak nechala rozhodnutí na mně. Dodati musím, že jsme po „polňačce“ ušli dva kilometry do bodu setkání s autem a dva zpátky na cestu.

 

 

 

A tak jsme šli další dvě hodiny. Po levici oplocené pláně, sem tam skála, po pravici oplocené pláně sem tam skála, či výhled na hory v dáli. Po levici sem tam ovce, po pravici sem tam kůň. Mezi tím vlevo dva smažící se vačnatci vedle nich dvouproudová cesta, sem tam auto a ještě víc sem tam turisti z aut mávající nám s výrazem: „Co to je za vačice?“ Pár zastávek, při kterých mi bylo stále více házeno za vinu, že jsem nesouhlasil s odvozem a taky na lehké občerstvení. Dvě hodiny. Pořád to stejné. Propast mezi mnou a Adélou se zvětšovala, neboť já jsem stále rázným krokem chtěl dojít do cíle. Krosna se stala těžší, než jsem si pamatoval, nohy byly tužší, než jsem potřeboval a hlava byla nasraná sama na sebe víc, než si zasloužila. Asi, možná, snad.

 

 

 

Slyším volání svého jména. Otáčím se a vidím, že Adéla jest na druhé straně cesty někde za zastaveným džípem. To jsem nečekal. Vyskočila vpřed a mávala, abych ji viděl. I s rozhořčením jsem se otočil a vyrazil zpět těch pár metrů. Asi provedla svůj plán a stopovala, což jsem stále odmítal, ale jestli se jí povedlo někoho zastavit, proč toho nevyužít. Dorazil jsem k džípu, který byl plný potravin, za volantem sedíc slečna s kudrnatými vlasy. Bylo mi přetlumočeno zhruba toto: slečna jela do Borgarnes nakoupit si jídlo, viděla nás, jak se plahočíme po cestě. Slečna se vracela o hodinu později z Borgarnes a pořád nás viděla, jak se plahočíme po cestě. Zastavila a nabídla nám svezení. Fantazie. Říkal jsem sice, že mě to celkem sere a chtěl bych si to dojít do konce pěšky, ale nakonec jsem svolil, že tentokrát to nemůžeme odmítnout.

 

 

 

Naskládali jsme se do džípu, každý svou krosnu na kolenou, neboť v něm bylo dosti těsno s  nákupem na sedačkách, navíc slečna nevěděla jak otevřít kufr, takže se všechno válelo ledabyle v autě. Z krátkého hovoru, který jsem se snažil pochytit, kdy Adéla stručně shrnula, proč jsme tady, co plánujeme a jaký je náš cíl, jsme zjistili, že slečna je z Rumunska, je tady na letní brigádu, pracuje na farmě a auto není její, ale od šéfa. Taky si s Adélou vyměnila kontakty, kdyby náhodou a já jsem se ji snažil navést směrem, kde měl být náš cíl. Samozřejmě to moc nešlo, neboť jsem, jak bylo několikrát zmíněno, značně špatná angličtinářská vačice. Při pojíždění po okolí jsme shledali, že kemp z kreslené mapy pro cyklisty jest těžko k nalezení, nebo spíš vůbec nalézt nejde. A tak jsme zvolili druhou variantu, která byla na cyklistické mapě a směřovali naši jízdu tam. Jaké to překvapení. Našli jsme zhola nic přátelé. Jenom další zahrádkářskou oblast. Mělo se to totiž tak, že naše druhá řidička tohoto dne neměla moc v okolí přehled, neboť jak bylo zmíněno výše, je zde na brigádě a je na nějaké odloučené farmě, takže jí stačilo znát cestu do Borgarnes. A tak jsem chytře na již zmíněných Mapách.cz vyhledal jediný kemp, který byl v okolí zaznačen i tady. Varmaland. Doprava zde trvala zhruba dvě minuty. Varmaland je hlavně o velkém krytém bazénu, ke kterému přiléhá kemp. Travnatá louka rozdělená do několika částí pomocí nízkých stromků a křovin.

 

 

 

Vysazeni jsme byli a na rozloučenou jsme dostali od rumunské dobrodinky dva banány a mléko. To jsem si začal v hlavě kout plán, který se mi zdál moc pěkný, tedy, že zkusím uvařit nechutnou rýžovou kaši s kokosem, mangem a kdo ví čím vším v mléku, abych měl srovnání. Nebudu vás mí milí dlouho napínat. Byla to skoro stejná břečka. Pro můj mlsný jazýček. Poděkovali jsme tedy rumunské slečně o to více, vyfotili se s ní stejně jako ráno s francouzskou osádkou karavanu a vydali se hledat místo pro stavbu stanu. Z počátku komplikovaný úkol, neboť nikde nebyl stín, což se dalo pochopit, když zde nebylo za čím se schovat, jsme vyřešili tak, že jsme stan postavili alespoň u lavičky, která se zdála neoblíbeným společníkem, neboť si tam nikdo svůj tábor nezaložil. Zde jsme požili zmíněnou kaši. Vypili celé mléko a snědli banány. Vyhledali zásuvky, jediné dvě v boudě, kde byly dva záchody. Sprcha se zde nenacházela, prý jenom v prostorách bazénu, kterýž je samozřejmě placený. Po částce jsme se nepídili, neměli jsme to prozatím v plánu. Navíc zde byla hadice se studenou vodou, ihned u místa, kde byla venkovní umyvadla na mytí nádobí. Tak jsem tam poslal kvalitní studenou sprchu, která pobouřila jednoho pičuse umývajicího si nádobí. Nevím jestli jsem jej postříkal, nasralo jej, že jsem měl tak „sqvjelý“ nápad nebo jej má sprcha zbavila tlaku vody v umyvadle, ale bylo mi to celkem jedno, neboť jsem si to užil. Adéla se mezitím ztratila na záchodě a posléze umývajíc svůj ešus, to bylo ve chvíli, kdy jsem opět pomyslel na naši pálenku, opět zabředla do hovoru s nějakou slečnou. To mě už ani nepřekvapilo, neboť sama tvrdila, že si chce co nejvíc procvičovat angličtinu.

 

 

 

Hledaje placatku a žvýkaje na spravení chuti pár oříšků, jsem trhnuv sebou překvapením shledal, že Adéla dovedla k „našemu“ stolu svou novou kamarádku. Zjistil jsem, že je to slečna z „emeriky“, učitelka, která byla na dovolené se svou kamarádkou. Přisedla si a nabídla nám něco ze svých zásob, neboť tyto dvě zrovna končily svou pouť a nechtělo se jim s tím tahat zpět domů. Neodmítli jsme tedy a dostali okolo několika tyčinek, oříškových tyčinek, moc dobrých tyčinek. My na oplátku poslali slivovičku, kterou nejdříve zděšeně zkoumala pohledem, ale i otázkami, co to má být. My jí řekli, že je národní hrdost si doma pěstovat ovoce na chlast. Tedy, že jde o domácího uličníka, jak je zvykem, tradicí a způsobem u nás. Po velice zdráhavém přístupu se nakonec napila, a přestože se lehce otřásla, dostala, aby věděla co se u nás sluší a je znakem dobrých mravů, do druhé nohy. To již námitek neměla a vyklopila to do sebe. Po pár dalších slovech se s námi rozloučila a my pomalu sklidili stůl a zalezli do stanu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---