1-18

1


Muž jednou rukou natáčí banán,
druhou rukou ho hází na zem.

Běží v časové smyčce.

Obrazy, které jsem opustil,
jsou blízko jako tlačítka
čekající na vstupní kód.

Stojím přede dveřmi,
dívám se, jak se mi vzdaluje rozechvělý prst.
Přemýšlím, co mám cítit.





























2


Pořád používám tlačítkový mobil.
Čekám, až se ve mně rozloží Kristus.

Chodím po poušti po bytě,
fata morgána na horizontu postele
mě bere do dlaní a ptá se, jestli jsem si vzal
prášek, písek z polštáře.

Omezil jsem si prostor a on mě vyplašil svou velikostí.
Nejím,
představuju si černé a bílé čtverce na černém a bílém pozadí
a nemůžu se zorientovat.






























3


Já je to, co zůstane,
když není cesty z ucpaného kanálu.

Vzal si mě strášek,
ukazuje na sebe prstem dítěte:
Nechci se ztratit. Mami. Nechci se tě bát.

Slábnutí do světla mě neděsí.
Je to stárnout a ztratit se domů.
Ale viděl jsem jen ty, kteří se koušou,
když jim soused bere, co nemají.
Když je žere na neznámou vnitřnost.

Není to soused, to se jen tak říká.

Skybala nenávisti jim stahují hlavy
do břicha jako větve do země.
Ale na světle se to pevné těžiště změní
v čerstvou, mžourající hmotu,
nevinnou jak dítě, když se poprvé udělá.






















4


Rakovina je moje rodina.

Dívka stojí za mnou, říká,
ať se nebojím, protože věci se dějí a my jsme jen s nimi.

Pod volným žebrem má tělo, které je směsí tří – to je jí podobné.
Zatím je třeba ho jen pozorně sledovat.
Rozmlouvá s ním jako s přítelem, který na ni čekal v dešti.

Taky má uzlík na krku a tam složené bezdomovce, se kterými žila,
a on jí stahuje srdce, vychyluje z rovnováhy ubíhající křivku.

Když je to příliš silné, už nemá prostor
soustředit se jinam než do sebe.

Říká, že nechce, ať něco udělám,
jen ať jsem, ať prominu.

























5


V dětství jsem měl sen,
zavraždil jsem rodinu a nůž hodil do řeky.
Ráno tam byli turisti a labutě.

Jestli jsem si odpustil,
znamená to, že jsem se předtím odsoudil.

Všechno, co ti píšu, už bylo ve vzduchu.
Každá báseň je milostná báseň,
každá báseň je nemoc.

Chci, abys mě v mém snu zabila, a chci tě
zabít ve tvém a chci se s tebou probudit.

Chci toho moc.


























6


Na vernisáži jsem ten, kdo se tam nehodí.
Jestli budu muset mluvit, budu se muset zranit.

To už tady bylo.
Kdyby tu nic nebylo, nic by se nestalo.
Mluvím a nikdo mě za mnou nevidí.

Sním o tom, že vystavím zatemněnou místnost.
Budu vedle, zamčený na záchodě.
Co se řekne, mě nezajímá.
Beru s sebou tužky, skicák, diktafon a dětský sen,
že někdo mě ucítí
a když bude odcházet,
nenápadně se dotkne mých dveří.




























7


Chci toho moc.

Vždycky jsem to věděl. Už když mě babička tahala
k ezobábě a od ezobáby na zmrzlinu.

Z mé neochoty chtít byla rozčarovaná
a pro jistotu mi něco vrazila do ruky nebo do pusy.

Musím se odnaučit všechno, co ve mně pěstovali.

Jedu tunelem jak vytržený.
Snímá mě, abych mohl zaplatit.

Pokladní mě chválí, jak jsem všechno krásně vyplnil.
Říká, že jsem jeden ze sta.



























8


Ezobába měla zadušený pokoj plný zvířecího žrádla.

Bylo mi tolik, že jsem se nedopočítal.

Pokoj se točil a pouštěl se do uší
a chtěl vyletět očima a já nevím,
jestli jsem se stihl bát.

Držel jsem lesklé černé válečky,
zrcadlily mě, ale tam jsem se nedíval,
ze sklonění hlavy bych začal zvracet.

Válečky vrčely a poskakovaly,
moje prsty je svíraly jako malí hadi, kteří se nemůžou odlepit
od řadicí páky.

Auto vrčelo a poskakovalo,
civěl jsem do zdi.
Za ní ezobába s babičkou s čajem a sušenkami rozebíraly děti.
























9


Rakovina je moje máma. Tátu jsem neviděla.

Na začátku bylo hodně lsti.
Máma dovede obelstít i hlavního strážce
a ještě si nechá zaplatit.

Víš, vlastně mám dvě mámy.
První je vrozená, druhou jsem dostala jako dárek.
První ani neznám – jen připravila půdu,
aby druhá mohla přijít a dovolit mi schovat se
jí do dlaní.

Nejsem dost slabá a hrdá, abych bojovala s mámou.
Zdá se mi blíž než všichni, kteří se dožadují léčení.

Začala jsem jí ale škodit jinak. Porozuměním.
Chce, abych s ní byla – byla jako ona.
A taky se bojí, že ji vezmu za slovo
a že ho vytrhnu.

























10


Vzdělávám se v umění ostrých loktů.
Jsem rychlá a rostu.
Až vybuduju pevnou základnu,
co nejrychleji otěhotním.
Děti pustím na vzdálená místa, do dobrých škol,
stanou se z nich dobří ostřelovači.

Zesiluju si nedůvěru k neznámým.
Vím, že mě chtějí zničit.
Říkají tomu léčení.
Vědí, že jsem na sladké – začali do něj dávat jed.
Jsem obezřetná a dělám jakoby nic.

Zabíjím mámu tím, že se jí stávám.
Většina se mi vyhýbá, někdo mě chce obelstít.

Někdy mě vzruší pouhý odpor,
se kterým mě zvou dál.
Jindy se nastěhuju a oni to dlouho nezjistí.
Jeden domov mi nikdy nestačí.






















11


Máma si zakládá na svých zubech.
Jsou rovné, bílé, nepoznaly ani drobný kaz,
sedí v předpisově bledých dásních.
Ještě si zakládá na svých nohách,
jsou tenké a neposlouchají ji.
Od paty k prstům se zužují a nemůžou najít cit.

Máma vzpomíná na horký letní den ve vlaku,
kde seděla dívka, která řekla mámě, která byla taky dívka:
Máš krásné nohy. Můžu si je nakreslit?
A začala rovnou.




























12


Když přijedu navštívit mámu,
chce, abych jí namasíroval nohy,
protože nikdo to tak neumí.

Vezmu si meruňkový olej,
který se dává kojencům a prý umí zabíjet
rakovinu. Kleknu si na zem a udělám to.
Pěkně pomalu, nic nezanedbat.

Dívá se na televizi, zavírá oči.

Končím s jemností, s jakou jsem začínal.
Máma děkuje, prý jí to pomohlo.

Jdu se umýt, potom jdu do ledničky.
Otevřu ji a zavřu.
Skrčím se do rohu, stisknu se a myslím na tmu,
která je tu pro všechny, aby je ochránila.

Ale to nic, to je jen teď.
Zase vstanu jako syn
a půjdu si poslechnout pohádky o sousedech.



















13


Sestra už mi nevěří.

V dětství se mě nebála
posílat pro vodu.
A já to vždycky udělal znovu.
Stačilo, že si řekla.

Teď už jsem jen hajzl, který od všeho odešel,
nechal ji s mámou,
nechal ji s ní samotnou
a s její dcerou a prací a vším a nic
nefunguje – pláče bez pláče
jako nákupní košík, který sám od sebe utíká do obchodu.




























14


V blízkosti mámina domu je dům se zahradou.

Když jsem byl malý, sousedé pokaždé přecházeli na druhý chodník,
když měli projít.

Nejdřív jsem tolikrát utíkal, že jsem si domu skoro nevšiml.
Později jsem na něj skoro zapomněl.

Žily tam tři ženy – tři generace.
Když jsem naposledy přijel, sousedé mluvili o dvou
a zesilovali jednu absenci.

Mezitím byl dům prázdný,
zahradu někdo uklidil, posekal, ztišil sousedy.
Ale zase nic nevydrželo, řekla máma.

Pak mi vyprávěla, co viděla na procházce,
a já jsem viděl něco jiného.

























15


Žena u autobusové zastávky vytahuje pytel z kontejneru,
přehrabuje se v něm a vleče ho pryč.

Máma ji pozoruje z uctivé vzdálenosti,
potom se vrátí domů a vyjádří spravedlivé rozhořčení.

Na autobus už nepůjde.

Už v dětství jsem byl zablokovaný.
Nemohl jsem se jí dotknout,
dvakrát za rok mi dala pusu a já doufal, že nic nepoznala.

Připadal jsem si jako řeka, která se nemůže očistit sama od sebe.
A taky jsem byl zrcadlo,
co neukázalo královně dostatečnou krásu.





























16


Máma ve mně pěstovala hodnoty.
Být normální člověk a dělat věci, které nikdo neudělá.

Když jsem ji navštívil po poslední výstavě, řekla mi,
že nejsem normální člověk a věci, které dělám, udělá každý.
Vyčetla mi, že mi nerozumí,
dodala, že ji to nezajímá.

Rád za ní jezdím, protože mám strach
odstřihnout se od vymyšlené lidskosti.
Pokaždé něco přinesu, většinou jídlo,
zjistil jsem, že to nadělá nejmíň škody.

V dětství jsem byl sám útěk,
jen okrajově jsem vnímal, že tím můžu něco způsobit.

Máma svůj dům přibližuje nevinnosti dětství,
ale základy už mají dlouholeté já.
Jsou zbořené.

























17


Maminky se časem scvrkávají
na nenávist, kterou posiluje nepřítomnost a udržuje přítomnost
jejich dětí.

Kdybych byl dobré dítě, snažil bych se nemyslet,
a brzo bych nepřežil.

Maminky chtějí, aby se děti odstřihly a zabily maminky
a maminky se zároveň urputně drží života.
Jak stárnou, tím jsou rychlejší, jsou hned hotové
a neexistuje léčení.

Jsem tu, abych pochopil a udělal další chybu.




























18


Vysněné místo je těžké opustit,
jedině bys musel opustit sebe.
A já už si nechci hrát na sílu.

Jsi vedle mě a neděláme nic.
Je šero a vidím tě tak, jako bych s tebou vyrůstal,
proto tě nikdy neuvidím.

A někdy řekneš to, co jsem myslel,
jen máš jiný hlas.