Miluji nákupy

Zase jsem s mámou vyrazila na nákup. Vlastně jsme babička a prababička. O to je to veselejší.

Máma někdy špatně vidí a slyší jen to, co chce. Tak hurá do Penny!

Hned u vchodu je hromada 20 litrových pytlů s univerzálním substrátem. Prababička si je toužebně prohlíží.

,,Tak kolik jich chceš, mami." Sonduji a připravuji se na velkou akci. Posilování je moje hobby.

,,Jeden? Nebo možná dva?" Zkouší to mamka. To by ještě šlo.

Uchopím hned ten první zkraje, kde už je ubráno a šup s ním do vozíku, pěkně naplocho, to se tam dobře vejdou.  Nahýbám se pro druhý, když tu se ozve zezadu, tam kde je hromada nejvyšší:

,,Vem tady ten, ten je větší." Nevěřícně zírám.

,,Ne, není větší, všechny jsou stejné."

,,Je větší, já to poznám."

,,Není větší, je na něm taky napsáno 20 litrů, jako na těch ostatních." 

Mamka trucovitě vysunula bradičku a z kouta se nehnula.

,,Ještě jeden vezmi. Ale tady ten zezhora, ten je větší." Prostě nedá pokoj, dokud mě patřičně nevytočí.

Začínám chápat svého cholerického bratra, který někdy křičí nahlas sprostá slova.

,,Maminko, já chápu, že špatně vidíš, ale znovu opakuji, že tyto pytle jsou všechny stejné. Na všech je napsáno 20 litrů. A nedělej, že neslyšíš." Slyší dobře a ostatní nakupující to slyší také.

Chvíli ještě trucuje, ale pak uzná mou převahu. Já zatím stále ještě vidím lépe než ona.

Taky na mne dojde a doufám, že moje dcery mne něčím nepraští. 

To se maminkám, babičkám a prababičkám nedělá.

To se musí vydýchat.