Zorka na louce

„Tak dobrou,“ volá Zorka na maminku. Její oči jsou upřené na obrázky na stěně. S unavenýma očima mžourá na obrázek, který vypadá jako skvrna od inkoustu. Ale co se to děje, ta skvrna se začíná pohybovat. Běží jako srnka.

Zorka otevírá oči a kouká z okna, jaký krásný slunečný den dneska je. Rozhodla se, že půjde na louku. Zorka s rodiči žije na vesnici, mají rodinný domek s velkou zahradou a za domem se rozprostírá pole a za ním les.. Vzala si holínky a vyrazila.

Na poli za domem bylo spoustu květin. Zorka obdivovala všechny barvy, které jejich květy měly. Růžová, modrá, fialová, žlutá, všechny ty barvy Zorka milovala. Začala květiny trhat a myslela u toho, jakou radost mamince udělají. Dá je do velké vázy, která jim stála úplně nahoře na kuchyňské lince.

Zorka trhala, aranžovala, když tu se najednou na louce objevila srna. Běžela kolem Zorky a když ji spatřila, zastavila se a zvědavě si holčičku prohlížela. Zorka strnula a také koukala na srnku. Bylo to zajímavé, protože Zorka nikdy tak blízko divokému zvířeti nebyla. Když se na sebe dosyta vykoukaly, srnka zase odběhla. Zorka byla celá překvapená, i když to trvalo jen pár sekund, připadalo jí to jako celá věčnost. Držela v ruce stále tu kytici lučních květinek, ale rozběhla se směrem domů. „Mamí, mamí, víš, co se mi stalo?“ Začala na maminku volat, jakmile přiběhla domů. „No copak? Vypadáš trochu překvapeně,“ usmívala se maminka. Zorka se na chvíli zastavila a podala mamince kytici, kterou natrhala. „Tumáš, to je pro tebe.“ „Děkuju, je krásná, dám jí do vázy. Tak povídej, co se ti přihodilo?“ Zajímala se maminka. „Když jsem trhala ty kytky na louce, tak kolem mě proběhla srnka. Zastavila se a koukaly jsme na sebe,“ vyhrkla ze sebe Zorka.

Maminka se překvapeně na Zorku koukla a povídá: „No to je mi záhada, že jste se ani jedna nebála.“ „Ani ne, mami, jen jsme na sebe koukaly.“ 

Zorce to vrtalo hlavou, a tak se rozhodla, že půjde na louku znovu. Brouzdala se trávou, hledala další kytičky, které ještě neutrhla a najednou ucítila, že na ní někdo kouká. Zvedla hlavu a tam stála zase ta srnka. „Ahoj,“ říká srna. Zorka překvapeně odpověděla: „ahoj“. Chvilku na sebe zase koukaly a pak Zorka dostala odvahu a zeptala se: „jak to, že mluvíš? Vždyť jsi srnka a neměla bys mluvit. Odkud jsi?“ Srna se zamyslela a povídá: „já nevím, pro mě je mluvení docela normální. Narodila jsem se v lese, ale ztratila jsem se mámě a našel mě hajný, co bydlí támhle na konci vesnice. Vzal mě k sobě a teď u něj bydlím. Je hodný, má velkého psa, spoustu dalších zvířat a každý den mě pustí, abych se proběhla.“ 

Zorka věděla, že na konci vesnice bydlí hajný, ale že by měl mluvící zvířátka? Musím se tam jít podívat, říká si Zorka. Když přišla domů, všechno mamince vyprávěla, jak zase sbírala květiny, zastavila u ní srna a najednou jí řekla „ahoj“! Maminka nevěřícně kroutila hlavou, jakože by srnka mluvila? To se jí nezdá. Zorka prosila, jestli by se nemohly jít podívat do té hájovny na konci vesnice. Maminka souhlasila, a tak vyrazily na cestu. Celou dobu si vyprávěly, na co se hajného zeptají a co by je zajímalo. Když přišly k vstupní bráně, zabouchaly na ni. Přišel jim otevřít starší pán s šedivými vousy a ptal se, co potřebují. Zorka vyhrkla: „Já potkala srnu a ta říkala, že bydlí tady. Přišly jsme ji navštívit.“ Hajný se usmál a vpustil je dovnitř. Když Zorka s maminkou vlezly do vrat, nestačily se divit. Celý dvůr byl plný různých lesních zvířátek a všechna si mezi sebou povídala? Ano, povídala. 

Srnky, jeleni, divoká prasata, sojky, lišky. Ježci i ptáci, čmeláci a sovy, všechna ta zvířátka mluvila jedno přes druhé a nedala se zastavit. Zorka i maminka koukaly s otevřenou pusou a nemohly tomu uvěřit. První se vzpamatovala maminka a koktavě se zeptala hajného: „Co, co, co to má být?“ Hajný se znovu usmál a řekl: „vítejte v mém světě. Jsem místní hajný a sbírám zvířata, která se ztratí nebo zraní. Když se vyléčí nebo jsou schopní jít zpátky do přírody, vypouštím je do nedalekého lesa. Každý rok se sejdeme a spočítáme, kolik nás vlastně je. Povídáme si o tom, co jsme za celý rok prožili. No a vy jste se zrovna trefily do tohoto našeho každoročního setkání.” Smál se hajný. “Jů, tak to je opravdu božácký a můžeme poslouchat jak si povídají? To já pak budu vyprávět ve školce, co zažije taková liška nebo komár,” prosila Zorka maminku a hajného. Maminka byla sama zvědavá, co by se mohla dozvědět o životě v lese, tak kývla. Podívala se na hajného, který se stále jen usmíval. Obě se posadily na schody a zaposlouchaly se do řečí jednotlivých zvířat. Příběhy to byly obyčejné i kouzelné, vyslechly si jich asi tak tolik, kolik tam bylo zvířátek.

Večer doma už byla Zorka pěkně unavená z celého toho dobrodružství. Zalezla do postele, zavřela oči a když je opět otevřela, měla pocit, jako kdyby to dobrodružství doopravdy prožila…