Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+16 neviditelných
Zahrada, povídka z knihy Podivné příběhy, vydané v Praze v roce 2017
datum / id24.02.2020 / 503922Vytisknout |
autorOA
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno126x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

 



Anotace:


PODIVNÉ PŘÍBĚHY


Olga Ajvazová


Jak dopadne první lidské klonování, láska muže k vidině, vzpoura počítačů či pobyt moderní ženy v bájné Atlantidě? Jaký bude svět v roce 2084? Chtěli byste vcházet do obrazů slavných mistrů, setkávat se s postavami z proslulých literárních děl nebo vyslechnout tajemnou osobu, schopnou ovlivňovat osud? Lákalo by vás putovat po bizarně krásných planetách? O tom všem i mnohých dalších zajímavých a neobvyklých tématech se dočtete ve třiatřiceti povídkách, odehrávajících se v nejrůznějších zemích světa, ve vesmíru a na surreálních místech. Některé lze zařadit k žánrům fantastiky, jiné jsou inspirované autorčinými cestami, setkáními, tlumočením v různých prostředích. V četných z nich se odráží její zájem o literaturu, výtvarné umění a film. Autorka je občanka Francie a Kanady českého původu. Narodila se v Praze, ale většinu života žije v cizině. Vystudovala filologii na FF UK a má doktorát z literatury. Je sestrou známého pražského spisovatele.


 






 

Zahrada, povídka z knihy Podivné příběhy, vydané v Praze v roce 2017

ZAHRADA

 

Ocitla jsem se v nádherné zahradě, která se zdá být nekonečná.

   Kolik je tu krásných květin, rozkvetlých stromů, keřů nejrůznějších

barev a vůní!

   Procházím se a nemohu se nabažit všeho kolem.

   Vtom proti mně rychle kráčí štíhlý muž s hustými rozčepýřenými

vlasy a velkým knírem.

   „Hallo,“ povídá.

   Mluvíme tedy anglicky, já s kanadským akcentem, on krásnou

američtinou, i když pro mne trochu neobvyklou.

   „Jsem Samuel Clemens,“ představí se.

   „Mark Twain!“ vydechnu údivem a nadšením. „Jeden z mých nejmilovanějších

spisovatelů! Ale…“

   „Neptejte se,“ přeruší mě, „na tom nezáleží,“ a opět vykročí.

   „Neodcházejte ještě,“ prosím ho. „Chtěla bych vám poděkovat za

mnoho šťastných hodin strávených s Tomem Sawyerem, Huckem

Finnem, Yankeem z Connecticutu na dvoře krále Artuše, s princem

a chuďasem i mnoha dalšími. Celý život mě provázeli, vracela jsem

se k nim znova a znova. Thanks.“

   Přes cestu líně přeskáče žába.

   „Žabák z okresu Calaveras byl výkonnější?“ ptám se.

   Podíváme se na sebe a rozesmějeme se.

   „A popis vaší cesty do lázní Marienbad v mé rodné zemi, to je fakt

k popukání.“

   „Cože?“

   „Legrační,“ opravuji svou angličtinu dvacátého prvního století.

   „Ale zažila jsem i hodně smutku při čtení vašeho vyprávění

o ďáblovi a stařeně před upálením, ta scéna mě nikdy nepřestala

strašit.“

   „Život není vždy jen veselý.“

   „Já vím, pane Twaine, moc dobře to vím. Jste velký umělec

a moudrý člověk, obohatil jste život tolika lidí na celé zemi.“

   Muž mávne rukou.

   „Půjdu už, abych nezmeškal kolesovou paroloď na Mississippi,

která v dálce houká, slyšíte přece, i pokřik lodníků. Good-bye!“

   „Na shledanou Mr. Twain.“

   A dlouhými kroky odchází.

   Stojím pod kvetoucí sakurou a vzpamatovávám se z nečekaného

setkání.

   Pomalu přichází elegantní pán s plnovousem, buřinkou, žaketem

a hůlkou.

   „Bonjour, Madame,“ prohlásí vybranou klasickou francouzštinou,

ukloní se dvorně a políbí mi ruku.

   Pozdravím ho také, mou bohužel o dost méně melodickou quebečtinou.

   „Dovolte Madame, abych se představil. Jules Verne.“

   „Monsieur Verne, to je úžasné. Jak ráda vás potkávám! V dětství

jsem přečetla všechny vaše knížky, a opakovaně. Díky vám jsem

procestovala celý svět, aniž bych se vzdálila ze svého pokoje, dostala

se na Měsíc, do vzdálených krajů naší zeměkoule, na kometu, pohybovala

se po tajuplném ostrově, setkala se s mystickým kapitánem

Nemem v jeho ponorce, létala v balonu, ocitla se na ledové kře,

pobývala v tajemném zámku v Karpatech… Pane Verne, děkuju za

všechno, za vaše knihy, za neuvěřitelné vize vynálezů v budoucnosti!

A víte, že téměř vše se splnilo tak, jak jste si vysnil? Bohužel ne

vždy ku prospěchu lidstva, ale to není vaše vina. Můj obdiv k vám

nezná mezí. Merci, Monsieur.“

   „Velmi mě těší, Madame. Je vous remercie infiniment. Musím se

však rozloučiti, odjíždím na cestu kolem světa, již dlouho jsem se na

ni chystal.“

   Po stopách pana Philease Fogga?“ vzdychnu obdivem.

Přikývne.

   „Au revoir, Madame,“ znova smeká a uklání se.

   „Na shledanou, Monsieur Verne.“

   Zvolna odchází a mizí v ohybu cesty za velkými fialovými a bílými

keři šeříku a jasmínu.

   Z vůně kolem a báječných zážitků se mi zatočí hlava. Opřu se

o strom a lehký vánek mi zdobí vlasy narůžovělými okvětními lístky.

Kolem létají kolibříci a velcí motýli, zpívají ptáci.

  Jen co se trochu vzpamatuju a vydám se po cestě, potkávám šedovlasého

člověka v brýlích.

   „Dobrý den,“ říká česky.

   „Dobrý den, pane Škvorecký,“ zdravím.

   „Vy mě znáte?“

   „Jak bych vás neznala! Vždyť vaše knihy miluju od střední školy,

kdy mě poprvé potkalo to obrovské štěstí přečíst si Zbabělce. Měla

jsem dokonce o nich i referát v hodině české literatury. Přidala jsem

také několik ukázek, například tu se slovy pupkoun pupkounovič.

Byly trochu lepší časy, pak už to nešlo. Ale četla jsem od vás úplně

všechno; vy i vaše paní Zdena jste vždy patřili k mým nejoblíbenějším

českým spisovatelům. Jsme trochu kolegové, absolvovala jsem

stejnou fakultu v Praze jako vy. A taky jsem emigrovala do Kanady.

Setkala jsem se s vámi na jedné z besed, které jste tu pořádal.

Byla jsem dlouhá léta zákaznicí vašeho nakladatelství 68 Publishers

v Torontu. Na balíčky od vás jsem se vždy těšila jako malé dítě na

Ježíška. Pane doktore, nedovedete si představit, co vaše knihy pro

mne znamenaly, a v dobách nejhorších problémů, stesků, depresí,

mi pomáhaly zapomenout na zlé a přežít. Inženýr lidských duší mě

věrně doprovází od mého mládí až do stáří. Dílo Gogola je popsáno

přesnými slovy ‚smích skrz slzy‘. A totéž mě potkávalo často i ve

vaší tvorbě; jindy to byl zase čistý nevázaný smích. Oboje však bylo

katarzí. Mám všechny vaše knihy v knihovně a často se k nim vracím.

Děkuju vám.“

   „Díky. Odcházím teď hrát na tenorsaxofon; čekají mě kluci z kapely

a holky, Harýk, Lexa, Benno, Fonda, Lucie, Irena, Marie-Dagmar

a Alena. Třeba přijde i Liška.“

   „Bude tam taky houslistka Jiřina, Frank, starý pan Kohn, Blběnka,

pan Podborský, nakladatelka Santnerová, Honzlová, desátník

Střevlíček, detektiv Borůvka, slečna Stříbrná, pan Zawynatch, doktor

Gellen, Vratislav Blažej, Suzi, Lester…?“

   „Možná, to víte – jazz!“

   Z očí mi vyhrknou slzy.

   „Nebrečte, prosím vás, no tak. Život je moc krásnej, ale spes

longa, vita brevis… Na shledanou.“

   „Na shledanou, Danny.“

   Zůstala jsem sama. Pohádková krajina kolem mne se začíná rozplývat

a mizí. Chtěla bych ji vší silou udržet, ale nedaří se mi to…

   Zavírám na chvíli uslzené oči.

 

Když je otevřu, ležím na lůžku, kolem mne četné přístroje a dvě

osoby v bílém.

   „Co se děje? Kde to jsem?“ ptám se nechápavě.

   „V nemocnici. Právě jste se probrala z komatu…“

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.04.2020 19:10:04dát kritice tipOA

Arwen Leinas

Diky, myslim, ze mate pravdu o te kategorii. Mimochodem, povidka se velmi libila blizkemu priteli Skvoreckeho, ktery je sam spisovatel. Napsala jsem ji ubrecena v den, kdy Josef Skvorecky zemrel; moc miluju jeho knihy.

12.04.2020 17:18:10dát kritice tipArwen Leinas

Hezké, příjemně se to čte. Ale osobně bych povídku nezařadila do žánru fantasy. Spíše by se hodila kategorie Mysteriózní. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.