Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Poslední den na Zemi
datum / id24.02.2020 / 503938Vytisknout |
autorPetr Livingston
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno200x
počet tipů2
v oblíbených0x
Poslední den na Zemi

A Bůh viděl, že je to dobré (Gen 1-10)

Vyšel jsem ven a sedl si na mez do trávy. Pode mnou se svažuje louka až dolů k oceánu oddělenému od ní jen úzkou písečnou dunou. Na obloze se objevily první hvězdy, ale zatím jich je jen pár.

Nahoře spí Adam, je toho na něj v posledních dnech taky nějak moc. Ještě, že je tu s ním teď tady jeho žena, aspoň se mu tu bude žít příjemněji, až odjedu.

Mám za sebou týden plný intenzivní práce, na jednoho toho bylo opravdu hodně. Jak se tak rozhlížím, nakonec to ale nedopadlo tak špatně. Možná bude ještě v budoucnosti nějaká chvíle se k tomu vrátit a posunout vývoj zase o kousek dál.

Ze začátku nebylo vůbec jasné, co z toho vzejde, ale k mému velkému překvapení stačilo jedno slovo, a vše se rozběhlo, ani jsem si nestačil uvědomit jak.

Šumění příboje, které ke mně doléhá, mi dělá velkou radost. Prostě to sem tak nějak patří, a pro mne je připomenutím nedávné minulosti. Začít s budováním u vody bylo dobré rozhodnutí, mít ji na dosah mi práci hodně usnadnilo.

Ze začátku to byla jen velká dřina, žádné velké přemýšlení nebylo zapotřebí. Upravit terén a připravit si podmínky pro další práci. Hlavně mít pevnou půdu pod nohama…

Jak to tak bývá, začalo se to komplikovat celkem nenápadně. Říkal jsem si, že nemůžu nechat okolí pusté, proti kráse moře by pustina na pevnině vypadala bezútěšně. Vymyslel jsem si, že tu vytvořím zelené prostory, představoval jsem si pár stromů, nějaké keře a hlavně louku plnou květin s jejich barvami a vůněmi. Ale miluji proces tvoření. Nakonec toho bylo mnohem víc, pár druhů nestačilo, aby pokryly aspoň část rozlohy pevniny. Pracoval jsem od rána do pozdního večera, ale nových nápadů a práce přede mnou spíš přibývalo.

Když se teď rozhlížím houstnoucím šerem, temné siluety stromů, měkce se pohybující větrem od moře, na mě působí přesně tím uklidňujícím dojmem, po kterém jsem zpočátku v duchu toužil. Tráva kořeněně voní a pod keřem šustí v listí nejspíš nějaký probouzející se noční lovec.

V šeru těžko rozeznám, co se mezi stromy pohybuje. Vzbuzuje to moji pozornost, ale nijak mě to neruší. Žije tu v okolí velký počet různých plazů, zvířat i ptáků, a mě nejvíc těší, že je úplně všechny znám víc než důvěrně do každého detailu.

Adam je člověk přemýšlivý, rád by všemu rozuměl a po celou tu dobu, co jsme tu byli spolu, mi kladl desítky otázek. Těšilo mě vnímat, že jak získává lepší představu o světě tady, jdou jeho otázky stále víc do hloubky. Ale jak to bývá, každá odpověď v něm generovala další a další otázky, ke kterým jsme se už potom vůbec nedostali. Na ty už budou muset hledat odpovědi sami a jsem si jist, že je časem postupně najdou.

Je to dospělý muž, ale skoro úplně mu chybí zkušenosti. Vlastně je ve svém dosavadním životě ani neměl kde nasbírat. Teď bude muset převzít svůj život do vlastních rukou. Abych mu posílil pocit jistoty, slíbil jsem mu, že pokud by opravdu moc sešli z cesty a nevěděli si rady, někoho za nimi pošlu. Já už se sem ale opravdu nedostanu, musím svou pozornost dělit spravedlivě mezi všechny, kteří ji vyžaduji a potřebují.

Dost tvrdě jsem ho do toho hodil a on to ještě zcela netuší. Vždycky řeším znovu to dilema, jak moc je dobré vše nachystat a dát jim na počátku možnost se trochu víc sžít a upevnit si vztahy dřív než bude třeba řešit existenční otázky. Mám ale pocit, že přehánět to nemá smysl, nejlíp se lidé postaví na nohy, když si hned od začátku vyzkouší svoje tvůrčí síly a spoléhají se sami na sebe. A naučí se učit se z těžkých situací…

Ale jako vždy, všechno má své výhody a nevýhody a hledání ideální rovnováhy je i pro mne vždy novým experimentem.

„Pro jistotu ti tu nechám svoji poslední knihu. Máš ji na okně. Kdyby sis nevěděl rady, zkus si v ní zalistovat, určitě tam najdeš něco, co se ti bude hodit.“

„Tlustá je dost. Copak je v ní úplně všechno?“

„Skoro,“ odpověděl jsem, „ale určitě víc než bys čekal… A kdyby něco chybělo, tak ti pošlu pokračování…“

Ale radši jsem to dál nerozváděl a byl jsem rád, že se už víc neptal. Bude potřebovat dost dlouhý čas, než dokáže porozumět opravdu všemu. I já, když si v ní občas zalistuju, jsem překvapený, že v ní nacházím stále nové významy.

Je to vlastně teprve předevčírem, seděli jsme s Adamem spolu venku a já byl zabraný do nějakého tvoření. Byl už delší chvíli ponořený do sebe, vnímal jsem, že o něčem intenzivně přemýšlí.

Když ucítil můj tázavý pohled, zaskočil mě přímou otázkou: „To tady budu muset pořád žít sám, až odejdeš?“

„Určitě ne, to bys dlouho nepřežil – a jak bych to mohl dopustit?“, usmál jsem se na něho a v duchu se radoval, jak se mu při tom rozzářily oči. „Neboj se, s tím ti ještě do začátku pomůžu.“

Adam byl přirozeně netrpělivý a dychtivý, očividně v sobě cítil touhu mít někoho, s kým by tady všechno sdílel. Probouzelo se v něm poznání, že člověk byl prostě pro život ve dvou stvořený. Zařídit, abych sem někoho, zvláště ženu, k Adamovi dostal, nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem musel hodně improvizovat a poradit si s tím, co bylo dostupné, ale zdá se, že to vyšlo. Teď už nahoře za mnou klidně oddychují po dnu plném poznávání světa, v kterém budou spolu žít a vychovávat svoje děti.

Škoda, že jsem neměl víc času se s ní pořádně poznat. Dnes se spolu celý den toulali někde po lesích a loukách a užívali si nedotčené přírody. Mohl jsem si sice konečně před další cestou odpočinout, ale přece jen bych je rád viděl spolu, jak jim to klape.

Doufám, že principy, které jsem Adamovi vštípil, je dostatečně povedou. Na pravidlech jsme se domluvili a jsem přesvědčený, že je přijal. Pokud je neporuší, bude se jim žít snadněji. Budou je ale umět předat svým dětem? Neskončí idyla ve sporech a bojích? Jsou principy, které jsem se jim snažil vložit do základů, dost silné, aby jim pomohly společně přežít?

Musím připustit, že si nejsem úplně jist Adamovou ženou. On je klidná a hloubavá povaha, všemu chce rozumět, než se do něčeho pustí. Ale ona má různé touhy a nápady, jak si život užit naplno, jak zkoušet věci, které jsou tak trochu “na hraně”. A to může v nejhorším případě znamenat i konec pocitu ráje a začátek značného plahočení a těžkostí, z kterých se budou oni i jejich potomci těžko vymaňovat. No, nebudu raději malovat čerta na zeď…

S Adamem jsem o tom stihl aspoň chvíli mluvit, ale moje starosti to ani trochu nerozptýlilo.

„Hlavně se budeš muset naučit žít s lidmi.“

„Prosím tě,“ podivil se, „a co to znamená?“

„No, to, že jsi propojený se mnou, to ti bude přinášet oporu, ale úplně si s tím nevystačíš. Ještě důležitější je, co se naučíš nacházet v lidech, kteří tu budou žít časem s tebou. Jak se s nimi dokážeš sladit a vzájemně si rozumět.“

„To já už nějak zvládnu,“ netrpělivě přerušil rozhovor, a já jsem pochopil, že vlastně nemůže vůbec tušit, o čem to mluvím.

Začínám si být jistý, že tohle bude i pro budoucnost nejkomplikovanější část projektu. Asi jsem to ve svém optimismu a důvěře přehnal – ale třeba mě dokážou překvapit!

To, co je čeká, jim vůbec nezávidím. Ještě i pro jejich děti a další pokolení to bude život plný hledání a práce na ochočování prostředí, které se teď může zdát rájem, ale v kterém si musí nalézt vše, co budou k životu potřebovat. A s tím už jim nepomůžu. Můžu jim sice dodávat naději a povzbuzovat jejich víru, že se věci dějí správně, ale nakonec si budou muset poradit se vším sami.

Vítr se utišil a nad mořem vykoukl měsíc. Po hladině a přes louku až k mým nohám se rozběhla stříbrná cesta. „Bože, to je krása“, problesklo mi hlavou, ale hned jsem se zastyděl.

Myslím, že mi to ohlédnutí hodně prospělo. Celý týden jsem neměl ani chvilku se zastavit.

Ale teď vidím, že to bylo dobré. A pokud mám nebo budu mít pochybnosti, to je prostě úděl každého, kdo se do něčeho nového pustí.

Už je pozdě, měl bych si jít trochu odpočinout, ráno mě čeká dlouhá cesta. Tahle planeta není zdaleka poslední věc, kterou musím ještě dokončit. Žijte tu spokojeně, lidé!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.03.2020 20:21:181 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Povídka je kultivovaně napsaná a do detailů promyšlená, posílám tip.

25.02.2020 17:09:40dát kritice tipstarej Rendl

Opravdu moc hezky napsané. Povídka vlastně neříká nic nového či dokonce převratného, ale s chutí jsem přečetl celou tuto "meditaci", kterou autorovi věřím a je mi skutečně velmi sympatické jeho upřímné hloubání. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor