Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stvoření Robosvěta

25. 02. 2020
1
1
307
Autor
Robi

Na počátku bylo slovo a to slovo bylo: "Rob."

"Rob... Rob... Rob?" zaznělo do prázdnoty vesmíru, když se v nicotě probudilo z věcného spánku jsoucno. Záhy si uvědomilo primární motorické schopnosti a otevřelo levé oko.

"Mami, ještě ne... Ještě pět minut!" zaznělo to cosi a oko znovu zavřelo. Po krátké chvíli trvající sotva několik miliard dalších let se oko znovu otevřelo a uvědomilo si vlastní identitu. Povstalo tedy a nazvalo se Robem. Hned po té se jeho inteligence začala zvyšovat geometrickou řadou až na IQ 180, kde zakolísalo a prudce pokleslo na 156, kde se jeho hladina na trvalo ustálila.

"* Censored *, proč je tady tma jak v *censored*!" křikl Rob poté, co se mu podařilo otevřít i druhé oko a ke svému uspokojení zjistil, že na to levé není slepý. Že je opravdu tma.

První chvíli si myslel, že má kocovinu, ale pak si uvědomil, že omamné látky - jsouc bohem v jediném pravém vesmíru - ještě nevynalezl, což ho dovedlo k myšlence, že má před sebou spoustu práce. Měl pocit, že ho někdo praštil po hlavě, ale nikdo jiný neexistoval. Rob si uvědomoval, že sám sebe stvořil z vesmírné nicoty.

"Tak rozsvítí už někdo to světlo, do prdele práce?"

(Zapomněl jsem *censored* - ´se omlouvám)

Nicotu obklopila oslňující záře, která se Robovi zaryla skrze sítnici až do mozku. Všechno tedy s námahou opět pozhasínal, až na několik triliónů hvězdiček.

"Tak. Intimčo bychom měli..." pravil stvořitel a díval se na hvězdy....

"Tohle bude souhvězdí Velkej Rob a tohle bude Malej Ro ... ehm ... blbost... to bude třeba souhvězdí Mačety...."

Spokojeně pokývl hlavou.

"ale jinak je tu nuda."

"Da... da... da..." odpověděla mu náhle ozvěna zvuku, zatím ještě nespoutaná božími zákony a dělající si, co se jí zlíbí. Teď třeba šířící se vzduchoprázdnem, neboť to ještě Rob nezakázal...

"Jsem bůh!" zkusil rob na ozvěnu.

"Jsi vůl, vůl... ůl... a vola půl." laškovala ozvěna. Tak jí Rob zakázal šířit se.

Rob se brzy začal cítit vcelku osamělý a tak se rozhodl stvořit opravdu první živé dílo. Uhnětl z hvězdného třpytu obrovská ňadra a přemýšlel, kam napojit nohy. Přemýšlel, kutil a hnětl a hnětl, dokud ho pracky nebolely a stvořil prvního anděla. Archanděla Gabriela měla vskutku božské vnady. Její poprsí bylo veledílem a důkazem nekonečné představivosti svého stvořitele. Plavé vlasy jí splývaly v kudrlinkách přes nahá ramena, za nimiž se tyčila sněhobílá husí křídla. V hedvábné ručce svírala plamenný meč a její pohled naznačoval, že ona je andělkou ohnivou a ohnivě vášnivou. Jenže bůh má rád rozmanitost a v tvoření je neúnavný a tak tu po chvíli byla celá řada andělů. Jedna krásnější, než druhá. Jen ta poslední... Lucinda se mu moc nepovedla. Postavičku měla půvabnou, to ano... pleť však poněkud přičmoudlou, neboť se do hvězdného třpytu, z nějž i ona byla utkaná muselo dostat cosi z vesmírné temnoty. Očka měla Lucinda stydlivě sklopená dolů, do prázdnoty pod sebou. Rob však nad tou odlišností pokrčil jen rameny.

"Nu, dobrá," pravil k jednotce andělů nastoupené v řadě, "rozhodl jsem se stvořit svět. A proč? Protože je tady nuda. Nejdýl do tejdne to chci mít zkrámovaný, takže potřebuju píchnout, jasan?

Přešel teď kolem Gábiny a spiklenecky na ní mrknul, pak však pokračoval v proslovu i pochodování před nastoupenou jednotkou.

"Je tu hafo práce... Řekl bych, skoro mrtě moc práce, takže potřebuju dobrovolnice a vzhledem k tomu, že jsem vás stvořil, jste do konce věčnosti dobrovolnicemi. Taky je tu odvěký zákon, že jeden myslí a druhej maká. Já to vymyslel, tak mazejte něco dělat. Nebo snad jsou nějaké dotazy?"

"Od kdy je tu ten zákon?" špitla Lucinda a Rob si ji za to reptání hned znelíbil.

"Od doby, co jsem bůh a co jsem ho vymyslel! Zmizte tvořit svět. Krom Gabči. Pro tu mám jinou práci!" culil se Rob. Práce šla božským gráciím od ruky. Lucinda zatloukala do právě stvořené země ceduli s nápisem "Still under construction". Michaela sázela trávu a stromky a o pár hodin později se vrátila i Gabča a začala nosit kbelíky nebesky modré barvy.

"Té barvy bude asi málo, šéfe!" soudila gábina.

"Ťak to místy šmrnci bílou," pravil Rob, který neměl náladu míchat další barvu a místo toho se trefoval meteorem do planety ve vzdáleném vesmíru, kde vládl jiný bůh. Minul tu, na kterou mířil, ale neúmyslně zasáhl jinou a zničil tak jednu vyspělou civilizaci.

"Hups."

Práce pokračovaly neúprosným tempem a Rob chodil s rukama za zády a kontroloval výstavbu. Zastavil se nad Lucindou.

"Ó tři, ó tři, ó tři," opakovala si a spojovala molekuly.

"Ti ta voda moc neteče, viď? Há dvě ó to má bejt, huso hloupá. Chtěl jsem jen sklenku vody. Za trest ale uštrikuješ celé oceány."

Lucinda si povzdechla a zamáčkla slzu.

"Há dvě..." Lucinda se zarazila. "Há dvě..."

"... es ó čtyři!" zašeptala jí škodolibě Gábina.

"Há dvě es ó čtyři," opakovala Lucinda a dostala od boha pohlavek.

Když bůh uplácal zvířata a vštípil jim z legrace touhu požírat se navzájem, popíjel přitom svoje vínko, jež nedávno dozrálo v jeho soukromé vinici v Edenu.

"Holky," promluvil Rob k archandělům, "bůh ze sousedního vesmíru stvořil člověka, jako svůj obraz. Konkurence je silná a nesmíme zůstat pozadu. Máknem i na tomhle."

Dal se do díla a z pomocí svých dobrovolnic uhnětl z hlíny ženu. Protože však nejevila přílišné známky inteligence, stvořil k ní i muže, aby přemýšlel za ní.

"Vypadají spíš jako opice," soudila Míša.

"Škyt... Bude evoluce.... Škyt," vysvětlil bůh a nahnul si z číše vína.

Prototyp páru lidského nechal vystavit v zahradách Edenu a když vystřízlivěl, nechal k sobě zavolat Lucindu.

"Lucie, andílku můj přičmoudlej. Nechci, aby sis myslela, že jsem rasista, nebo tak něco. Ale jsi odlišný a ten kontrast se mi hodí pro mé záměry. Aby mohlo na světě vyniknout mé dobro, musí existovat i zlo. Dobrej a zlej polda, chápeš? Ne? Neva. Já jsem dobro a potřebuju zlo. Jsem bílej, ty černá. Protiklady, jasný? Jsem v nebi, takže se zahrabej někam pod zem a stvoř si své království pekelné a šiř zlo."

"Já nechci být zlá!" smutnila Lucinda.

"Hele, buď po dobrým, nebo po zlým. Nemusím ti říkat, jaké to má výhody. Nebudeš už má podřízená. Staneš se samostatnou jednotkou. Ale mám pro tebe ještě poslední úkol. Ty opice v Edenu mi překáží. Hyzdí mi to tam a narušují estetický dojem, jež má zahrada působit. Navíc mi šlapou po záhonech. Takže... Sveď člověka k neřesti, ať mám záminku je vyhodit."

"Jak?"

"Co já vím? Změn se třeba v hada a našeptej jim, ať očešou jablka ze stromu, já se jako naštvu a vyhodím je."

"V hada? Holky se mi budou smát."

"Kušuj. Na hadovi špatného nic není. Časem z něj třebas udělám symbol léčitelství a teď plav a splň, co jsem nakázal."

Co však anděl nechtěl. (Čerti ještě nebyli). Neomylný bůh zapomněl, že eva má po jablkách vyrážku a tak je nejí a Adam by si dal tak jablečný štrúdl, nebo ještě líp, jablečný mošt a ani jedna z variant ještě nebyla vynalezena a tak se Lucindě vykašlali na jablka a šli očesat vinici. Spořádali celou úrodu, a to se jim povedlo, neb bůh byl skrytý v keři u stromu Poznání a čekal, až přijdou, aby je mohl nachytat a tak si vinici nehlídal. Rob se pak opravdu, ale opravdu naštval. Za doprovodu blesků, sprostých nadávek vyhnal lidi z ráje do světa, kam na ně ještě pro jistotu poslal ještě několik přírodních katastrof.

Pak přišla slíbená evoluce a člověk se vyvíjel a množil. Objevil oheň, začal lovit, vraždit se navzájem a tak dál. Rob si zatím velebil království nebeské a šlo mu to od ruky. Byl vskutku velice invenční.

Nebe se změnilo.

Velkoprsá svalnatá žena stála u kódovaných dveří se zlatým nápisem "Heaven´s door. Dont knock!" a na štítku měla nápis "Svatá Petra - Security systém).

Ve výzkumných laboratořích procházel Rob v bílém plášti s propiskou v kapsičce, když právě vstoupil Ježíš.

"Nazdar synku. Tak co, jaký je to bejt člověk?" ptal se.

"Bolí to," odvětil Ježíš a třel si zápěstí.

"A co panna Maruška? Je pořád tak hezká? Neviděl jsem jí od doby, co jsme spolu chodili."

"Je teď smutná, že mě popravili."

"To přejde. Vždyť ví, že budete spolu. Až přijde, omladím si jí!" usmíval se Rob.

Bůh se otočil ke své práci.

"Gábinko, jak to vypadá na zemi?"

Archanděla Gabriela se odvrátila od monitoru a pravila: "Populace zase neúměrně roste, šéfe."

"Přidej 20 megagramů černýho moru," poradil Rob.

Do laborky mezitím vstoupila Petruna.

"Další lidi přišli do nebe. Co s nima?"

"Do karantény a pak na samotku."

"Jasně, šéfe."

"Jsem nějak přepracovaný," pravil bůh, "měl bych hodit Apokalypsu a dívat se, jak to dopadne a pak si vzít dovolenou."

"Ale to pak budeme muset začít znovu?"

"No a? Tenhle svět je jen prototyp. Novej bude lepší. Lidi jsou nějak moc drzí. Dnes zabili syna božího, zítra se vzbouří proti mně. Furt mi fušujou do řemesla. Za chvíli mi budou lítat do vesmíru a ignorovat moje zákony. Začnou klonovat a bůh (já) ví co ještě."

"Mám začít s přípravami?" ptala se Michaela...

"Ještě ne. Budu se ještě chvíli... tak dva tisíce let... dívat... Z nostalgie, víš? Však to znáš... Ostatně... třeba se do tej doby zničí sami...


1 názor

Danny
25. 02. 2020
Dát tip

:))))


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru